Za Kiery Tërrové / Stá padesátá čtvrtá kapitola - Agrippina

„Je vám už lépe?“ zeptala se, když od manžela přebírala číši se zbytkem vína, z níž se právě napil.

Ministr hospodářství si slízl stružku rudého nápoje z koutku úst. „Mnohem,“ pousmál se a stiskl jí ruku. „Po dlouhé době se můžu nadechnout, aniž bych měl pocit, že místo vzduchu dýchám hřebíky. Ustalo to hrozné pálení...“ Odvrátil tvář a chrčivě si odkašlal. Agrippině se přesto zdálo, že i jeho kašel zní lépe. Dotkla se hřbetem ruky jeho čela. Horečka zmizela. Hugo měl pravdu, pomyslela si s úlevou. Uplynulých pár dní si myslela, že Alexandr vypustí duši. Hugo prakticky nedělal nic jiného, než že ho balil do vlažných ručníků. Agrippina byla sice k takovému způsobu léčby skeptická, ale zpětně musela uznat, že se lékař vyzná. Dnešní evidentní vitálnost jejího chotě, barva, která se mu opět vrátila do tváře, jiskřičky v jeho černých očích, to vše ji ujišťovalo, že teď už se vše bude jen a jen lepšit.

„Jak jste se k tomu nachomýtl?“ osmělila se zeptat, odložila sklenici na parapet okna, přisedla si k Alexandrovi a opřela se o jeho hruď. Cítila, jak ji jemně objal a začal hladit po vlasech. „Ten posel přeci jel napřed.“

„Jel,“ souhlasil nakřáplým hlasem. „Ale víš přeci, že mám rád rychlou jízdu na koni. Chtěl jsem ho pořádně projet, ne se pořád courat s ostatními... Říkal jsem si, že se nic nestane... A ještě, že jsem to udělal, jinak by se ten posel asi utopil.“ Přejel si rukou po obličeji. „Moc si toho nepamatuju. Přijel jsem na břeh a viděl jsem, jak už pod ním povoluje led. Já... nevím, nepřemýšlel jsem, prostě... něco... nějaká síla mnou pohnula dopředu. Vím jen, že jsem najednou stál u něj a odstrčil jsem ho... a pak strašná zima a... víc nevím. Probral jsem se u ohně, nade mnou se skláněl kapitán Näüs.“

Jemně ho políbila tam, kde cítila tlouci jeho srdce.

„Brzy budu v pořádku,“ ujišťoval ji šeptem. „Vážně se cítím mnohem lépe, když se oteplilo.“

Neodpověděla, pohroužená do úvah a myšlenek. Jazykem přejížděla v ústech sem a tam. Něco ji dráždilo, v ústech měla pachuť, hrdlo se jí stahovalo... Nasála vzduch do nozder. Zpod spuštěných řas vrhla zlý pohled na číši na stole. Odporné byliny svařené v tom víně... zalyká se jimi... jenže proč? Sama je tam přeci dala, v bylinách se vyzná, nikdy jí nevadily... najednou je nemůže ani cítit...

Musela své úvahy přerušit. Obdivuhodnou rychlostí se zvedla z lůžka, podkasala si suknici šatů a rozeběhla se pryč. Jen matně slyšela, jak za ní Alexandr vykřikl její jméno tak prudce, až z toho dostal další záchvat kašle.

Na nádvoří musela chvilku počkat, až se přestane třást. Zhluboka vdechovala svěží vzduch a horečně uvažovala. Ráda by se vrátila za Alexandrem, uklidnila ho, že... že o nic nejde... jenže to by znamenalo rovněž vrátit se k proklatému pachu těch bylin, a po tom vůbec netoužila.

Její váhání přerušil hluk za jejími zády. Pištění, vzteklé hlasy. Ne, hlásky... Prudce se otočila a zbledla vzteky. Po zemi se válelo klubko pěstí, zubů a nenávistných pohledů. V té změti poznala Agrippina Fössrová-Sallová nevlastní dceru Bernadette a Antigonu.

„Dost!“ okřikla rvoucí se dívky. „Přestaňte, obě dvě!“ Rázně k nim přistoupila, chytila do pěsti krátké černé kadeře a stáhla Hugovu dceru z dcery svého manžela. Antigona napůl odskočila sama, protože ji zrovna v té chvíli Bernadette zasáhla kolenem do rozkroku. „Dost!“ zasyčela na ni Agrippina, bílá jako plátno, a setřela si pot z čela. „Obě půjdete se mnou, hned!“

„Ona si začala!“ žalovala Bernadette. „Vrhla se na mě první!“

„Co lžeš, ty...! Lže, madame Fössrová, ona začala, urážela mě!“

„A ty jsi zase urážela jeho!“

„Toho tvého miláčka, prince na bílém koni? Vždyť je to starý dědek, je otázkou času, než  se bude zespodu dívat na kořínky rostlin!“

„To není pravda! Pořád je silný a umí se bránit!“

„Tak proč se za něj rveš ty?“ ušklíbla se Antigona nepříjemně.

„On se bránit dovede, umí věci, které nikdo jiný nezvládne!“

„To určitě,“ zabručela skepticky Antigona. „Nechápu, co na něm máš. Viděla jsi jeho obličej?“

„Co se to tu děje?“ otevřel jim Hugo d’Elzzbierppe dveře.

Agrippina mu stručně vysvětlila situaci a znovu si rukou otřela zpocené čelo. Nechala si od lékaře přinést mast a odvedla Bernadette do její komnaty. Usedly na lůžko a ona začala nevlastní dceři vtírat mastičku do hlubokých škrábanců na tváři a levé ruce.

„On se ti opravdu líbí, viď?“ zeptala se měkce Agrippina trucovitě mlčící dívky.

Bernadette zaváhala, ale pak sklesle přikývla. Mrkala, aby se zbavila slz v očích. „Nemohla... byste se... zkusila byste...“ Hlas jí selhal.

„Nevím, jestli to pomůže, Bernadette,“ objala ji Agrippina mateřsky. „Nechci být zlá jako Antigona, nechci říct, že je to starý dědek... ale pro tebe opravdu docela starý je. A se svatbou by se ještě nejméně čtyři roky muselo čekat, než dospěješ. A odpusť, ale... on tě třeba chtít nemusí. Považ, mohla bys být jeho dcera!“

„Ale nejsem.“

„To nejsi...“ Políbila ji do vlasů. „Zkusím s tvým otcem promluvit, ale časem, ano? Teď je opravdu ještě příliš brzy.“

„Jak se daří Horstovi?“ zeptala se Agrippina Ariadny, když si spolu vyjely na projížďku.

„Skvěle, roste... inu jako z vody,“ usmála se černovláska.

„Nechcete další děti?“

Ariadna ukázala v úsměvu zuby. „Což o to, já bych i chtěla. Jen k tomu přimět Helmuta...“

„Já ho docela chápu,“ namítla mírně Agrippina. „Nedivím se, že se mu do toho nechce. Přeci jen je Horst oficiálně synem Horsta a ty a Helmut jste jen švagrová a švagr.“

„Pravda,“ pohodila Ariadna havraními kudrnatými vlasy a tiše si povzdechla. „Ale zeptat by se mohl, chlap jeden mizerná.“

Agrippina se rozesmála. „Mně se Alexandr taky neptá!“ zakroutila pobaveně hlavou. „Prostě... k tomu dojde.“ Odmlčela se a tišeji řekla: „Ale přála bych si, aby se nám konečně podařila dcera.“

„jednou to vyjít musí, ne?“ zasmála se Ariadna.

„No, jistě,“ ušklíbla se ona. „Jenže já nechci mít nejdřív dvacet synů, než se konečně dočkám holčičky.“

„Taky bych chtěla dcerušku... jenže... s Helmutem... je to těžké... Agrippino! Co je ti? Najednou jsi celá bílá, není ti dobře?“

Stiskla rty, pomalu přikývla a otočila koně. „Udělalo... se mi nějak zle. To horko... vraťme se, prosím, zpátky.“