Za Kiery Tërrové / Stá padesátá sedmá kapitola - Kiera

Díky tomu, že Agrippina Fössrová-Sallová trávila na zámku v Elzzbierppe s laskavým souhlasem knížete své šestinedělí, neměla hraběnka potíž zastihnout zde také ministra hospodářství. Setkali se až dva dny po Agrippinině porodu, Kieře bylo po plese zle jako snad ještě nikdy a nedokázala ani vstát z lůžka.

„Máte dvě další zdravé děti, Alexandře, není to snad důvod k veselí? Tak proč se vy vesele vůbec netváříte?“

„Jsem ministr hospodářství a přesto asi neumím počítat. Nečekal jsem, že se narodí už teď. Trochu nám to… pokazilo plány, víte. Chtěli jsme odsud odplout do Francie a navštívit mého bratra, jeho ženu a dceru… teď to nejde.“

„A potom?“

„A potom…“ zopakoval po ní mechanicky Alexandr. „Nebudu se moci hnout od krále. Prý mne bude potřebovat.“

„Můžete přeci Pierru Louisovi napsat list, ve kterém mu situaci vysvětlíte, a osobně ho navštívit později.“

„Můžu,“ přikývl, jejím nápadem nepříliš nadšen. „Chtěl jsem ho ovšem vidět, po těch letech… Už je to skoro sedm let, co jsem z Paříže odjel.“

Kiera se krátce zamyslela. Šedýma očima opsala kroužky. „A co kdybych já byla v Paříži vašima očima, co tomu říkáte, Alexandře? Já se ráda projedu, také ráda vašeho bratra uvidím… ještě jednou…“

„Ještě jednou?“ zbystřil okamžitě. „Co tím chcete říct?“

Zarazila se a trochu pobledla. Energicky mávla rukou a dokonale strojeně se usmála. „Jen tak, že jsme se také dlouhá léta neviděli, tak že jej ráda opět spatřím. Naposledy jsme se setkali ještě o půl roku dříve, než jste z Paříže odjel.“

Ministr hospodářství mírně pokrčil rameny.

Kiera Tërrová vzala na jaře do Paříže i svou dceru Philippu. Světlovlasé ženě, která jako by po Kieře nezdědila absolutně nic, táhlo už na čtyřicet let, přesto byla stále zoufale nepraktická. Na rozdíl od své matky. Ta se tedy rozhodla, že jí nenápadně vysvětlí, co a jak. Poslední týdny se cítívala natolik mizerně, že to v ní vyvolalo pocit, že si již dlouho tohoto světa neužije. Bolesti hlavy po západu slunce zesilovaly tak, že poslední dvě noci probděla a tiše proplakala.

 

V Paříži bylo toho roku studené jaro. Zámek mladšího z bratří Sallových, respektive Yvonne, jeho manželky, oslňoval východ francouzské metropole svou měkkou krémovou fasádou. Více z něj hraběnka nikdy nespatřila, nahlédla totiž jen skrze nádherně kovanou mříž půvabné, vysoké a štíhlé brány.

„Monsieur Sall tu není,“ bylo jí stroze sděleno.

„A kde je?“ křikla v odpověď rozzlobená Philippa. Kiera stiskla zuby. Pochopila, proč její dcera na vojáka tak vyjela. Hraběnka před ní přes veškeré úsilí nedokázala skrýt, že jí není dobře. Před Damonem se přetvařovat mohla, často ho třeba tři dny vůbec nezahlédla, ale teď, když s Philippou cestovaly mnoho dní bok po boku…

„Odjel zkontrolovat svůj dům ve městě.“

Kiera sevřela uzdu svého vraníka, až jí zbělely klouby prstů, a zaryla zvířeti paty do slabin. Chtěla být co nejdřív pryč od strážného, na něhož byla Philippa tak uměle milá. Chtěla být pryč od dceřiny tiché, téměř nenápadné starostlivosti. Také už se těšila, až si promluví s kýmkoli jiným než s do květin anebo knih neustále ponořenou Philippou. Naděje vkládala do duchaplnosti Pierra Louise Salla.

Chvíli bloudily, než příslušný dům našly. Otevřelo jim něco, co mohlo připomínat neforemnou modrou kouli. Při bližším pohledu vyšlo najevo, že se ve skutečnosti jedná o v blankytných šatech oděnou dívenku nad deset let, jejíž obličej ale víc než člověka připomínal křečka. Nad ním tmavly kaštanové vlasy v rozcuchaném uzlu. Tak se obě paní Tërrové seznámily se Sabine Sallovou.

Její otec, Pierre Louis, mladší syn plukovníka d’Agoulle, nevypadal o mnoho jinak. Philippa jen nahlas polkla, když se objevil nad schodištěm. Kiera jen zamrkala a horečně uvažovala, jakým zázrakem se Alexandrův bratr udrží na nohou.

Otylý muž se rozzářil a nadšeně zval obě ženy nahoru. Hned zle přimhouřil smaragdově zelené oči a s nelíčenými obavami v hlase vyhrkl: „Alexandr…?“

„Je v pořádku,“ vzpamatovala se Philippa první ze šoku. „Jeho žena ale porodila a on chtěl být s ní, proto nepřijel sám.“

Pierre Louis přikývl a ve tváři se mu objevil podivně nostalgický výraz. Snad na celou minutu ho zcela ovládl a muž znehybněl, než se ze vzpomínek a zamyšlení opět vynořil.

Za deset minut už seděli u stolku v salonku se zelenými stěnami i závěsy u velkého okna směřujícího do dvora. Cumlali oříšky a zapíjeli je nejlepším vínem, jaké Kiera kdy pila, i když je měla ředěné. Hraběnku zaujalo pozorovat, jak pán domu rejdí po její dceři očima. Philippa byla skromněji oděna než ona, Kiera, její oděv byl nesporně lépe uzpůsoben jízdě na koni, jíž se obě ženy poslední týdny zabývaly především, až skoro necítily oblast těla umístěnou pod bedry.

Rozprávěli o lecčems, Pierre Louis se vyptával na Alexandra a Agrippinu, zdvořile vyjádřil údiv a zklamání nad skonem Horsta, ačkoliv k němu došlo již před pěti lety, a všichni se smáli, když Philippa líčila, jak její syn Matyáš a nevlastní syn Marcelus de Taale soutěžili, kdo toho zvládne víc vypít. Ve vinném klání slavně zvítězil Marcelus. Pierre Louis se prohýbal smíchy, ale jeho oči zůstávaly vážné a jako by ustarané. Jejich pohled prozrazoval napětí.

Konečně si hostitel tichým odkašláním pročistil hrdlo a upil čerstvě dolitého vína. „Výtečně se s vámi bavím, mé dámy, avšak než budeme pokračovat, rád bych s vámi probral také jistou vážnější záležitost.“

„Oč jde?“ zajímala se Kiera, kterou tón jeho hlasu varoval.

„Jak jste si jistě všimly, Yvonne, moje žena, zde není. Má to svůj důvod. Nikdy tu nebývá, už… delší dobu. Pořád to tu vnímám jako místo, kde jsme žili s Alexandrem, než jsme se oženili, a jezdívám si sem odpočinout od své ženy. Není to mezi námi zcela… v pořádku. Rovnou doznám, že to není jen vina Yvonne, to ostatně za chvíli zjistíte samy. Máme se s mou ženou stále rádi, ona o tom, co tu uvidíte, neví… já zůstanu tady, příliš jsem nasákl Paříží, ale oni… jsou to Goňané a měli by v Gonách vyrůst.“ Pokynul rukou a zahalekal.

Když vrzly dveře, obě ženy se otočily. Z jizby se k nim vyhrnuli čtyři chlapci, nejmladší z nich ještě chodil dosti nejistě. Kiera si domyslela, kdo byla jejich matka, popřípadě kdo byly jejich matky.

„Alexandr, Quentin, Renatus a ten nejmladší je Christian,“ představil je Pierre Louis. „Moji synové. Nemusím snad podotýkat, že nikoli z lůna mé ženy… Doufal jsem, že bych je mohl svěřit Alexandrovi, ale očividně má dost svých vlastních synů. I tak věřím, že jim vyberete dobré místo k životu.“

„Helmutova švagrová se jich jistě ráda ujme,“ přikývla hraběnka.

Pierre Louis se široce usmál a dolil si další víno. Předstíraje, že je již opilý, začal rukou bezostyšně rejdit po suknici a dekoltu světlovlasé Philippy.

„Nedělej to,“ varovala matka dceru, když šly spát. Upřeně se jí dívala do očí. Philippa pohled nesklopila. „Nedělej to,“ zopakovala Kiera trpělivě. „Nevíš o tom, ale nechybělo mnoho, abyste byli švagr a švagrová. S jeho otcem jsme kdysi zvažovali, že by sis vzala Alexandra.“

„Nevzala jsem si ho,“ opáčila klidně Philippa.

Kieru ani nepřekvapilo, když ji v noci zahlédla mizet u Pierra Louise v ložnici.

Cestou nazpátek se zastavili v Agoulle u Kieřina bratra Marca. Známý notář zrovna pořádal svatbu Kieřina syna Denise. Nevěsta už byla v očekávání.