Prosinec

 

Stá padesátá osmá kapitola – Damon

 

Když Jeho Veličenstvo Damon I. vstoupil do sálu rady, zazněl hluk odstrkovaných židlí a pečlivý výběr aristokratů vyskočil na nohy. Kolem dlouhého stolu se naježily siluety těl v parukách a skvostných róbách jako se nad hlavami v sevřeném útvaru vojska naježí hroty kopí. Gonský král klidně přešel do čela stolu, přejel radu pohledem a teprve pak pokynul, aby se muži znovu posadili. Olbram Renaird po jeho pravici mu vlastnoručně nalil bílé víno.

„Než začneme,“ promluvil Damon Hugo Hulaimé autoritativně, „rádi bychom se všem přítomným omluvili. Mrzí nás, že jsme je sem museli zavolat dnes, třiadvacátého prosince. Snad je trochu utěší, že nazítří jim to bohatě vynahradíme. Ani my, urození pánové, tu nijak netoužíme zasedat právě v tento den, bohužel nevidíme jiné východisko.“

„Co se stalo tak závažného?“ podivil se nalevo od něj Alexandr de Taale.

„Že jsou to právě oni, kdo se ptá,“ ušklíbl se král nepříjemně. „Příslušník rodu modrého šípu! Opravdu to myslí vážně? Sotva skončí potíže s jedním šípem, začnou s jiným?“

Aristokrat nakrčil obočí. „Jedná se o univerzitu?“

„Ano!“ zlostně zvýšil hlas Damon. „Samozřejmě, že hovoříme o univerzitě! Copak v téhle zemi nemůže být aspoň rok klid?! Kdysi jsme doufali, že mír udržíme deset a více let, pak pět let… teď se modlíme za jediný rok. Pax, pax!! Pax, Domine!“

„Veličenstvo,“ oslovil šlechtic pokorně krále, ale pyšně přitom vystrčil bradu a zvedl nos, „víte, že ten spor se táhne už velmi dlouho. I my s ním chceme skoncovat. Proto o univerzitu válčíme. Není to naše vina, my si boj nevybrali. Kdyby rod de Iille uznal naše práva a ustoupil nám, mocnějšímu, významnějšímu, urozenějšímu… zkrátka rodu šípu – poněvadž oni v erbu šíp nemají – mohl by být klid.“

„A když jsou urozenější, mocnější, významnější et cetera,“ zavrtal mu král pečlivě vybraný pichlavý pohled do útrob, „proč si na pomoc proti tomu méněcennému nešípovému rodu zvou rod d’Elzzbierppe? Netváří se tak překvapeně, monsieur de Taale, dobře o tom víme. Vědí, ironií je, že si u nás rod de Iille stěžoval na nájezdy rodu červeného, nikoli modrého šípu! Oni mlčí, monsieur? Jak je to možné?“ Král lehce pohnul očima a obdařil stejně nepříjemným pohledem vedle sedícího Publia Christiana d’Elzzbierppe. „Ani oni, pane ministře, o tom nic nevědí?“ Obrátil hlavu na druhou stranu a vpil se pohledem do naproti ministrovi financí sedícímu Horatiovi Habardovi d’Elzzbierppe. „Také oni mají rty slepené smůlou?“

Ticho sedalo jako prach na celou místnost a shromažďovalo se tam, tvořilo jako by povlak na všem a na všech.

Opět jej ze sebe musel setřást sám panovník: „Když jsme podepisovali mírovou smlouvu, v níž se psalo o sňatku příslušníků modrého a červeného šípu, měli jsme dojem, že podepisujeme mírovou smlouvu mezi… ostrovy,“ chvilinku mu trvalo, než se odvážil užitý výraz z úst skutečně vypustit. „Zvláštní,“ pokračoval monotónně. „Jak se zdá, jednalo se spíš o mír pouze mezi těmito dvěma rody! Ke všemu nastalý jen proto, aby se oba rody coby noví spojenci mohli vrhnout na jiné, slabší aristokraty v Gonách! Tomu říkáte mír?“

Opět ticho.

„Tak,“ zakýval hlavou Damon. „Ještě poslední poznámka, pánové. Jestli ještě příští rok zaslechneme něco o jejich sporu, tím spíše jestli se v něm bude stále angažovat i červený šíp, nasadíme na ně gardu. Snad není potřeba, abychom říkali víc.“

Horatius Habard d’Elzzbierppe zvedl pohled od růží vybroušených do kříšťálového skla číše, jimž víno dodávalo patřičnou rudou barvu. „Smím vyslovit…“ na vteřinu se zarazil, hned však pokračoval: „… přání, Veličenstvo?“

Damon velkoryse pokynul rukou.

„Žádám o změnu zasedacího pořádku. Nepřeji si nadále setrvávat na tomto místě.“

„A kde by si přáli zasedat?“ zeptal se s kamenným výrazem král, taktak udržující míru ironie ve svém hlase na co nejnižší úrovni.

„Nežádám snad zase tak mnoho,“ zabručel velmož, „jen moci usednout po Vaší levici a vyměnit si místo s monsieur de Taalem. Rád bych seděl po boku svého příbuzného a on jistě jakbysmet.“

„Ale monsieur d’Elzzbierppe,“ sladce se na něj usmál král a spočinul na něm pohledem tak laskavým a milostivým, až se Horatius Habard viditelně zachvěl, polkl a zjevně si okamžitě uvědomil chybu, jíž se dopustil. „Vždyť Giselle Eva d’Elzzbierppe je již téměř rok chotí hlavy rodu de Taale. Z toho přeci logicky vyplývá,“ medově předl vladař a užíval si každičkou slabiku, „že zde přítomný Alexandr de Taale je rovněž vaším příbuzným, jakož i příbuzným ministra financí.“

Příslušník rodu červeného šípu působil dojmem, jako by mu něco zaskočilo, navzdory tomu, že nic v té chvíli nepozřel. „Je vidět, jak vám na míru záleží,“ sykl rozzlobeně, bledý vzteky. „Válka se vám nelíbí, ale když je konečně uzavřen mír, jak se k nám chováte? Obsadíte námi, příslušníky rodu červeného šípu, až čtvrté a páté nejvýznamnější místo v radě…“

„Podívají se doprava, monsieur d’Elzzbierppe,“ vybídl ho klidně král a trpělivě počkal, až to velmož opravdu udělá. „Kdo tam sedí? Kdo sedí po jejich pravici? Ministr hospodářství, Alexandr Sall. I když by se to možná nemuselo zdát, i on je urozený, v jistém ohledu možná více než oni, monsieur. Vědí, proč? Ministr Sall je vnukem mého předchůdce, Richarda VI. Přesto obsazuje v radě až šesté nejvýznamnější místo. Navzdory tomu tu sedí klidně a nerozčiluje se, že pociťuje potřebu osídlit významnější křeslo. Dají si poradit, Horatie d’Elzzbierppe, a vezmou si z něj příklad.“ Dopil své víno. „Zasedání je u konce, rozejdou se, prosím. Pane ministře,“ vyhledal pohledem Alexandra Salla, který se právě začal zvedat, „nespěchají tolik.“

Horatius Habard d’Elzzbierppe vyskočil, na ex dopil své víno a číši s vyleptanými růžemi prudkým úderem roztříštil o zatím již uprázdněné křeslo ministra války. Udělal to tak vášnivě, že se střepy rozlétly do všech stran a dva dopadly na desku stolu těsně před krále. Damon k nim na vteřinu sklopil zrak, potom jej opět zvedl k aristokratovi a upřeným pohledem ho vyprovodil ze sálu.

Konečně s Alexandrem Sallem osaměli. „Byl jste dnes nějak potichu, víc než jindy. Jste v pořádku?“

Ministr uhnul pohledem a pomalu přikývl. Dopil své víno a jazykem si smetl krůpěj ze rtu. „Jsem, Vaše Veličenstvo,“ řekl a snažil se mluvit vyrovnaným tónem. „Děkuji… To jen…“ zaváhal.

Král mu vlídně pokynul, aby pokračoval.

Ministr kroužil ukazovákem po obvodu číše. „Před zasedáním… mne tu našel posel z mého panství. Agrippina…“ Těžce polkl. „Porodila mi další dva syny. Už pět let se modlíme o dceru… a pak vždycky… přijde něco takového.“ Zaťal zuby. „Nechci další syny! Už jich mám osm…“

„Osud,“ promluvil pomalu Damon, „vede člověka zajímavými stezkami. Cesty Boží jsou nevyzpytatelné. Synů však, či dětí obecně, zvláště jsou-li z královské krve, není nikdy dost, pane ministře. Z dynastického hlediska jsou k nezaplacení. Lze jich využít.“

Alexandr Sall k němu poprvé obrátil pohled plný zájmu.

Vladař se usmál. „Knížecí Milosti,“ pronesl zvučně. Do rady vešel Albert d’Elzzbierppe. „Zde kníže d’Elzzbierppe,“ pokračoval král k Alexandru Sallovi, „by si s vámi ráda promluvila.“

„Slyšel jsem, že vás Bůh obdařil množstvím potomků mužského pohlaví,“ navázal kníže. „Moje dcera porodila naopak dítě pohlaví ženského. Yanna Klytaimnéstra v sobě má krev rodů červeného i modrého šípu. Bylo by mi ctí, kdyby se k ní v další generaci přidala i krev vaše.“

Alexandr Sall se obezřetně podíval na krále. Král nepatrně přikývl.

„Máte nějakou konkrétní představu, knížecí Milosti?“

„Pochopitelně,“ usmál se on. „Věděl jsem, že si budeme rozumět. Musel zasáhnout osud, když se předchozí dva synové narodili vaší ženě na mém zámku. Navrhuji proto, aby si Yannu Klytaimnéstru vzal Alfréd Sall.“

„Veličenstvo,“ obrátil se ministr hospodářství na krále, sotvaže za Albertem d’Elzzbierppe zapadly dveře, „jste si tímhle krokem jistý?“

„Pochybujete?“

„Upřímně?“

„Samozřejmě.“

„Pochybuji. Mám obavy, zda jste skutečně dohlédl do všech důsledků, které tento krok může mít. Jak jste sám před chvílí ráčil připomenout, mým dědem byl král Richard VI. Alfréd, stejně jako jeho bratři, mají v sobě jeho krev, královskou krev. Je rozumné ji míchat s krví rodu červeného šípu? Mně to přijde jako velice, velice riskantní kombinace. Lijete vodu do kyseliny, Vaše Veličenstvo. To by se dělat nemělo.“

„Jsem voják,“ nasadil Damon prostoduchý obličej. „V chemii se nevyznám…“

„Ředíte-li kyselinu,“ opřel se ministr hospodářství v křesle, „je záhodno lít kyselinu do vody, nikoli ovšem naopak. Pokud to provedete opačně a nalijete vodu do kyseliny, kyselina začne vřít, velmi bouřlivě vřít, a může snadno vystříknout z nádoby a popálit vás. Totéž hrozí, jestliže dovolíte krvi červeného šípu smísit se s krví královskou. Jednoho dne to začne vřít a potomek mající v žilách tento roztok může přijít a zničit vás nebo vaše potomky.“

„Snažil jste se hezky,“ usmál se Damon. „Zůstaneme-li však u naší chemické metafory, potom stačí prohodit slova. Nebudu lít… jak to bylo? Vodu do kyseliny?“ Obdařil ministra Salla stejným jedovatě sladkým pohledem jako předtím trojici členů rady spojenou nebezpečnou aliancí. „Je-li to bezpečnější, nemám problém s tím nalít tedy kyselinu do vody. Jenomže protože se bavíme o krvi, monsieur Salle, výsledek bude stejný v obou případech. To je mé poslední slovo. Můžete odejít.“

 

Léta Páně 1736

 

Stá padesátá devátá kapitola – Philippa

 

Philippa v Agoulle u svého strýce zůstala skoro celý rok. Ráda si zavzpomínala na blahé dětské časy, jež prožila právě tady. Denis jí byl ze všech jejích sourozenců nejmilejší. Lucius jí připadal divný, nikdy si s ním nerozuměla, a tři další děti, které její matka porodila králi, přímo nesnášela. Žárlila na ně, protože o ně se její matka starala, milovala je, vychovávala je. Jí a jejích dvou bratrů se zbavila, jak nejdříve po porodu to jen bylo možné. Všechny je s nekonečnou láskou a trpělivostí vychoval agoulleský notář a jeho žena, která nebyla schopností mít děti obdařena. Zvědavá Philippa ovšem z Agoulle odešla podívat se za urozenou matkou, u které pak už zůstala. Lucius odešel studovat, pak nějakou dobu žil také na královském zámku, ale poté odjel do Paříže za Pierrem Louisem a podle posledních zpráv dokonce odešel i odtamtud a osud ho zavál až do Irska, kde se spokojeně usadil. Inu, divný, uzavřela Philippa.

Denis jí nejvíce přirostl k srdci. Stejně jako ona miloval písmo a psané texty, evidentně se ve svém strýci zhlédl a hodlal být notářem jako on. V Říjnu roku Páně 1735 se mu narodil syn Julian. Philippa jeho ženě ochotně pomáhala. Mimoděk přitom vzpomínala na dobu před lety, kdy sama přivedla na svět syna, nemaje tam na severu nikoho, kdo by jí pomohl.

Jaro roku 1736 bylo příjemně teplé. Philippa trávila dlouhé dny po bratrově boku, leželi vedle sebe v trávě v parku, uždibovali nehty první květiny, rozprávěli. Tématem nebyla matčina nudná politika ani nechutné detaily výslechů, které ve spolupráci s Publiem, mistrem popravčím, vedla. S Denisem mohla hovořit o literatuře a o svém oblíbeném tématu, učených spisech zabývajících se gramatikou, mluvnicí a slovní zásobou. Byla v sedmém nebi. Vdechovali vůně květin, mezi něž se vnucovala i jedovatá a za jiných okolností velmi nebezpečná vůně goi. Mezi jejich ležícími těly se batolil malý Julian. Philippa často vzpomínala na noc, kterou v Paříži strávila s Pierrem Louisem. Občas se divila, že to skutečně udělala, Pierre Louis byl všechno možné, ale přitažlivý rozhodně ne. Nejednou si ho ale vybavila a musela uznat, že v něm bylo něco, co ji nutilo říkat si, že kdyby se jí naskytla příležitost, bez váhání by si pařížské dobrodružství zopakovala. Nechápala, proč se to její matce nelíbilo. Ale její matce do toho stejně nic nebylo, Philippa byla dávno dospělá, bylo jí ostatně už šestatřicet let!

koncem března se však musela idyly vzdát a odjet zpět na královský zámek. Volala ji tam sama královna. Žena se tuze divila, co po ní může samo Její Veličenstvo Katariina chtít. Přesvědčila se nicméně, že si může užívat i v Ykkhó. První královna, kterou Gony od roku 1709 měly, jí nabídla správu zámecké bibliotéky. Philippa nadšeně souhlasila. Záhy shledala, že jedním z nejčastějších návštěvníků knihovny je bratr Pierra Louise, Alexandr. Ráda se na něj dívala. I když byl vyšší a hlavně štíhlejší než jeho mladší sourozenec, měl kratší vlasy a černé oči, jeho úsměv, některé grimasy a gesta jí na něm Pierra Louise hodně připomínaly. S Philippou ministra hospodářství, jak se brzy ukázalo, pojila láska k veršům Françoise Villona. On sedával u okna a nahlas recitoval, zatímco ona třídila a urovnávala ostatní knihy. Když se nudil, pomáhal jí. Philippa vyvíjela neúnavnou snahu mu v jeho pomoci bránit, protože u něj vypozorovala ohavný zlozvyk porušovat abecední pořádek a řadit písmena s diakritickými znaménky mezi ta, jež je postrádala, takže podle něj Ä a Å následovala hned po obyčejném A, zatímco ve skutečnosti byla umístěna až na konci abecedy spolu s Ü a ostatními diakritikou ozdobenými písmeny, jimiž byla gonská abeceda vybavena.

Druhým nejčastějším hostem u Philippy býval syn Huga d’Elzzbierppe, Hector. I on jí při třídění nih recitoval verše, ovšem své vlastní. Philippa musela uznat, že je to nadaný trubadúr. Když se z něj ale pokoušela vymámit, které dívce jsou milostná slůvka určena, mladík zrudl málem až na temeni a rty se mu nekompromisně semkly.

V listopadu přišel ministr do knihovny podivně sklíčený. „Dneska si jen vezmu knížku a půjdu zase pryč, Philippo,“ oznámil.

„Co se stalo?“ zajímala se, začímco prsty přejížděla řadu knih a pátrala po Velkém testamentu.

„Já vím, že už bych si mohl zvyknout,“ vzdychl Alexandr Sall, „ale nějak to nejde. Dům spiro spero…“

Philippa o něm slyšela a za uplynulé měsíce ho sama poznala dost na to, aby pochopila. Takhle ho dokázalo rozhodit jediné. „Zase syn?“ Zašklebila se. „Nebo zase rovnou dva?“

„Jen jeden,“ odvětil nehnutě, „ale přece zase syn.“

„Devátý, pokud dobře počítám.“

„Devátý,“ potvrdil unaveně.

Knihovna se stala de facto Philippiným domovem. Nechápala, jak mohla doposud žít bez tohoto báječného zaměstnání. V knihovně dlela celé hodiny, v knihovně bděla dlouho do noci a opečovávala milované texty, v knihovně nejednou dokonce i usnula… a právě jednou (bylo to 14. ledna roku Páně 1737) z nějakého důvodu odcházela z knihovny, když narazila na krále, který ji osobně uvědomil o skonu její matky. Našel ji zhroucenou u francouzského okna v její komnatě. Podle Vladimíra Nikitiče Jankovljeva zemřela rychle. Bylo jí přesně pětapadesát let a dva měsíce.