Za Huga d'Elzzbierppe / Stá šedesátá první kapitola - Vladimír

Lékař při královském zámku byl nemálo překvapen, že pozvání na svatbu obdržel také. Přesto si řekl, že mu změna v každodennosti neublíží. Proč by si zase jednou místo ošetřování spálenin, napravování zlomenin a léčení škály chorob neužil příjemný půlden plný tance, vína a jiného veselí.

Hosté se postupně sjeli během dopoledne na ministrův zámek. Vladimír přijel mezi prvními a přivezl s sebou i Lucii a malého Vladimíra. Chlapci byly necelé čtyři roky, po svém pradědovi zdědil blonďaté vlásky, oči měl však po své matce, gonské, velké a temně hnědé. Po otci zase zdědil obličej plný pih rudých jako drobounké kapičky krve.

Každý si oděl šaty své oblíbené barvy. Hugo d’Elzzbierppe přišel v bledě fialové, Alexandr Sall ve žluté, jeho choť, mimochodem opět v jiném stavu, v modré ladící s jejíma očima. Ženich si vybral barvu růžovou, nevěsta červenou. Vladimír Nikitič byl v bílém, Helmut v šedém.

Když vstoupil do haly, zaslechl odkudsi vzdáleností trochu tlumené, přeci však srozumitelné hlasy. Poznal je. Vzal synka do náručí, přistoupil s ním ke dveřím salonku a napůl předstíraje, že si prohlíží odraz v zrcadle, zvědavě naslouchal. Nejprve podle hlasu rozpoznal ženicha, který se evidentně hádal se svědkem své nevěsty.

„Říkám vám ne! Nestojím o to!“

„Jenže proč? Slyšel jsem vás si stěžovat…“

„Ne! Opovažte se o tom kapitánovi říkat, Helmute, to je rozkaz!“

„Rozkaz…“ Z tónu Helmutova hlasu bylo znát, že se ironicky ušklíbl.

„Pro oči nevidíte?“ prskl rozzlobeně René Adam Fyr. „Jen se mi pozorně podívejte na ramena, do toho! Vidíte? Jsem poručík a vy uposlechnete můj rozkaz!“

„Čtvrtý poručík. Já vám nabízím…“

„A já o vaši nabídku nestojím! Kapitánovi ani muk, Helmute, zapřísahám vás! Dělám to i pro vaše vlastní dobro. Kapitán se vám vysměje, jestli s tím za ním přijdete. To radši navrhněte sebe, podpořím vás. Z celého útvaru jste nejbystřejší, pokud jde o mapy…“

„Vy jste v topografii mnohem lepší! Mohl byste psát učebnice a sám kreslit mapy, mohl byste se srovnávat s Toimim Habardem!“

„Jednou, Helmute,“ odměřeně, ale najednou ledově klidně pronesl důstojník, „jednou mi nic jiného než jen kreslit mapy nezbude. U gardy se držím jen zázrakem, zázrak je pomíjivý. Vy máte před sebou slibnou kariéru, kdybyste chtěl, věřím, že byste mohl být sám jednou kapitánem.“

„Nechci. Jsou jiní, kdo si to zaslouží spíš. Třeba vy. Dřete se jako čtvrtý poručík už dvacet let!“

„Je to o něco méně,“ opáčil nehnutě důstojník. „Vzpamatujte se, Helmute. Ze mě nikdo prvního poručíka neudělá!“ prozradil se. „Nemám šanci,“ pronesl zvláštním, téměř znechuceným tónem. „A vy o ten post taky nestojíte, tak ho nevnucujte mně.“

„Fajn,“ zabručel Helmut tónem naznačujícím smír.

Když bok po boku míjeli Vladimíra Nikitiče, všiml si lékař čerstvé podlitiny na levé straně důstojníkovy dolní čelisti. Tvarem nápadně připomínala otisk kloubů zaťaté pěsti.

Svatba proběhla podle gonských obyčejů. Stuha, kterou poručík Fyr spojil svou dlaň s dlaní Bernadette Sallové, byla bílá, prošitá červenou nití. Pouze k obřadu ukládání na lože nedošlo. Novomanželé se sami někam vytratili v průběhu oslav. Vladimír Nikitič se strašlivě opil s ministrem hospodářství, zpětně vůbec nechápal, jak k tomu vůbec mohlo dojít, přestože bylo nesporným faktem, že k tomu došlo. Ani jeden z nich nemohl mít ponětí, že okolnosti, za nichž se setkají příště, nebudou ani zdaleka připomínat veselí svatby.

Bernadette se už nevrátila, ale Reného Adama Fyra si Vladimír všiml při oslavách ještě později. Aby si ho taky nevšiml, když mu zachránil život. Důstojník postával u železného koše s řeřavými uhlíky a hřál si ruce, když kolem něj procházela královna Katariina, pozvaná Bůh ví, proč, a Bůh ví, kým. Minula důstojníka bez povšimnutí, dokonce do něj vrazila ramenem. Neohlédla se ani tehdy, když se poručík, který v osudné chvíli zrovna upíjel víno, začal dusit. Vladimír zareagoval zcela automaticky a hned k němu přiskočil.

„Užili si svatbu ministrovy dcery?“ zajímal se o pár dní později král Damon I., zatímco si Vladimír chystal kleště, aby mu vytrhl zub.

„Užil…“ připustil po krátkém zamyšlení.

„To je dobře,“ neurčitě pronesl vladař. „I my si to tu užili. Navštívil nás náš syn, před měsícem mu jeho žena porodila dalšího syna. Dal mu jméno Habard, hrozné…“

„Jsem zvědav,“ zauvažoval nahlas lékař nad panovníkovými otevřenými ústy, „zda i naši novomanželé budou mít děti. O poručíku Fyrovi se říká, že prý nemůže… Jestlipak ministrova dcera tuší, koho si to vzala…“

Své úvahy ministru Sallovi nikdy nevyjevil. Když se opět setkali na konci roku, nebyl na to čas, a potom už ani příležitost. V noci ho probudilo zoufalé bušení na dveře komnaty. Vyskočil a běžel otevřít, přitom se rychle soukal do košile. Na prahu stál Alexandr Sall, nahrbený bolestí, bílý jako plátno. Nemusel vůbec nic říkat. Vladimír mu okamžitě nabídl první příhodnou věc, která mu přišla pod ruku. Byla to jeho noční nádoba. Ostražitě sledoval, jak do ní ministr zvrací, chvěje se po celém těle. V obsahu uviděl krev. Útroby se mu sevřely nepříjemným tušením. S profesionálním klidem pokynul členovi královské rady, aby si lehl na jeho lůžko. Nepříjemné tušení se mu potvrdilo. Sotva zavadil o jeho břicho, ministr hospodářství prudce vykřikl bolestí a zkroutil se v křeči. Vladimír už nepochyboval. Oddálil ruku od jako kámen tvrdého břicha, pootevřel dveře a křikem zastavil kolemjdoucího sloužícího.

„Ať okamžitě někdo osedlá koně a jede na zámek ministra Salla. Okamžitě! Jeho žena musí přijet ideálně ještě než odbije půlnoc.“