Za Huga d'Elzzbierppe / Stá šedesátá druhá kapitola - Agrippina

Léto Agrippina Fössrová-Sallová protrpěla. Bývalo jí zle, zalykala se dusným horkem a musela de facto jen ležet. Utrpení se jí ovšem vyplatilo – V září se jim konečně narodila sedm let chtěná dcera. Alexandr z toho měl takovou radost, že hned tu první noc usnul v komnatě své ženy, aniž by mu křik novorozené malé Agrippiny jakkoli vadil.

Manželský pár si mimořádně vychutnal také Vánoce toho roku, kdy se na královském zámku po řadě měsíců setkal s Bernadette a poručíkem Fyrem. On na první pohled zářil štěstím, ona byla na první pohled trochu zklamaná. Agrippina znala oba natolik dobře, aby pochopila, že zklamání se tají i pod usměvavou maskou gardového důstojníka. Nepotřebovala se ptát ani na to, proč tomu tak je. Poručíkův problém, který ho trápil už bezmála deset let, dobře znala.

„Vojáci jsou úplně nemožní,“ kroutila hlavou Bernadette, ale přitom se nechala vojákem majetnicky držet za ruku. „Byl by sem ani nepřišel,“ vyčítala. „Musela jsem si pro něj do kasáren, představte si to. Akorát jedl nějakou kaši. Tedy vlastně už jen vylizoval misku – ano, prostě ji držel a vylizoval ji jako Hugovy kočky…“

Důstojník se usmál a dlaní jí přikryl ústa. „Ještě že pro mě přišla,“ zatěkal vesele pohledem mezi ministrem a jeho chotí a koutky úst se mu cukaly. „Díky ní ustala převážná část posměšků, že nemůžu mít děti. Naopak, už osm kadetů a dokonce dva gardisté mi gratulovali k tak krásné dceři…“ Jemně ji políbil do vlasů. „Pojď tančit, Bernadette. Slyšíš, jak pěkně hrají?“

Agrippina s Alexandrem se vzdálili k občerstvení, a mlsajíce křížaly a jiné sušené ovoce, sledovali ten zrzavý pár. Opodál tančil král Damon se svou dcerou René a Agrippina poznala ještě vzadu stojící dvojici Lucie, manželky Vladimíra Nikitiče, a Victora Renairda, syna ministra války.

Po krátké rozmluvě s Albertem d’Elzzbierppe se dívka opět zahleděla na parket. Král už netančil se svou dcerou, ale s knihovnicí Philippou. Královna na ně od francouzského okna vrhala vražedný pohled. Bernadette se točila v kole s korunním princem Charlesem.

Vedle nich se náhle objevila René Hulaimé. Měla na sobě červené šaty a pod nimi těhotenstvím naběhlé břicho. „Přišla jsem si pro dluh, pane ministře,“ otočila se vlídně na Alexandra.

„Pro dluh?“ nakrčili obočí oba manželé.

„Jistěže,“ oslnivě se usmála. „Tenkrát na zámku v bílé Elzzbierppe, nevzpomínáte si? Pravda, už to jsou takřka tři léta… ale já jsem nezapomněla.“ Natáhla k němu v nekompromisním gestu ruku v bílé rukavičce.

„Ach tak,“ pochopil Alexandr. „Tenhle dluh…“ Usmál se na svou ženu. „Její Výsost dostala od svého otce slib, že si s ní zatančím.“ Naklonil se k ní. „Jen si to rychle odbudu a hned jsem zpět,“ špitl spiklenecky.

K Agrippině přistoupila Ariadna, vzala jeden z obdélníkových perníčků a písmenu Ü, které na něm bylo polevou nakresleno, ukousla přehlásku.

„Páni,“ vydechla Agrippina, vztáhla ruku a podržela na dlani přívěsek ve tvaru kotvy ozdobené maličkými modrými drahokamy, který Ariadně visel na jemném řetízku kolem krku.

Ariadna se usmála. „Od Helmuta,“ pochlubila se. „Je to vlastně jen symbol. Ten hlavní dárek, to je opravdová loď.“

„On ti koupil… loď…?“ zakuckala se Agrippina, když jí drobečky z medového koláčku vlétly do krku.

„Hodně se letos změnil,“ hloubavě pronesla Helmutova švagrová a prsty hladila kotvu. „V dubnu přišel jednou večer bílý jako sama smrt, skoro ani nemohl promluvit. Vlastně jsme ani moc nemluvili… no… a ráno odjel, vrátil se až za víc než týden. Přivezl mi ten řetízek a řekl, že od Huga d’Elzzbierppe koupil jeho loď a že mi ji dává, že… že se omlouvá za to, jak se ke mně dosud choval, že… no zkrátka mluvil hrozně divně, divným tónem a hlasem, který jako by mu ani nepatřil…“ Odmlčela se, a hladíc kotvu, mírně sklonila hlavu a šťastně se usmála. „Zeptal se mě, jestli ještě pořád chci další děti, a slíbil, že se o ně pokusíme. Myslela jsem… ano, opravdu jsem napůl čekala, že mě snad rovnou požádá o ruku. Neudělal to. Myslím ale, že to ještě přijde.“

„Je to pro něj těžké, i po těch letech.“

„Já vím,“ přikývla honem Ariadna. „Chápu to. Nevyžaduji to, neprosím se o to, ale… kdyby k tomu došlo… nezapírám, že bych ochotně souhlasila. Když s ním žiju jen tak… připadám si… špinavá, divná… jako bych byla pořád jen markytánka a on pořád jen voják a nebylo mezi námi nic… víc.“

„Jsi ale pořádně bohatá markytánka,“ usmála se Agrippina pobaveně a ukázala na kotvu.

„Ty jsi zase bohatá sklepnice,“ oplatila jí Ariadna.

„Jsem,“ pousmála se, potřásla hlavou a zacinkala zlatými náušnicemi. „A jak…“ Ostražitě se rozhlédla a vzala Ariadnu za ruku. „Pojďme se projít do zahrad.“

Švagrová jejího manžela přikývla.

Bok po boku se odebraly ven. Vzdálivše se od zámku na pěkných pár desítek metrů, přerušily mlčení.

„Jsem bohatá,“ navázala Agrippina na předchozí rozhovor. „Hlavně co se dětí týče.“

Ariadna bez valného zájmu nesoustředěně přikývla. Za okamžik se ale na Agrippinu prudce otočila: „Chceš říct, že… zase?“

Pokrčila rameny. „Moje… obvyklé potíže… si dávají na čas.“ Odmlčela se.

„Ví to Alexandr?“

„Ne… Řeknu mu to, až… si budu jistá.“

„Třeba budete mít další dceru! Přeju ti – “

Agrippina jí přitiskla dlaň k ústům a stáhla ji za živý plot. Ze vzdálenější části zahrady se vynořily dvě siluety, muž střední postavy a vysoká žena. Byli do sebe zavěšení a něco si šeptali. Agrippina opatrně vykoukla, oči těsně nad hradbou umně sestřižených keřů. Instinktivně vytušila, že by se s dvojicí neměly potkat. A měla pravdu. Královna Katariina se zastavila, zvedla ruku se sklenkou vína a chtěla upít. Nahnula ji příliš brzy, víno jí steklo po bradě a krku na hruď. Vrchní chirurg gonské armády Charles Näüs okamžitě pramínek slízl a zabořil tvář do královnina dekoltu.

„Máte nádherné šaty, Vaše Veličenstvo. Nové, nemám pravdu?“

Katariina Bour-Hulaimé vyprskla smíchy. Rukou pocuchala chirurga v uhlově černé paruce. „Kapitáne Näüsi,“ promluvila vláčně, „máte hlavu mezi mými prsy a komentujete moji róbu? Nicméně máte pravdu, je nová. Dal mi ji manžel… ale nejspíš měla být stejně původně určena hraběnce Tërrové, jeho milence… Za to se mu pomstím. Respektive se pomstíte vy.“

Chirurg zvedl hlavu a opřel bradu o jedno z jejích ňader. „Já, madame?“

„Ovšem,“ usmálo se Její Veličenstvo. „Král mi ji koupil… ale svlékat ji ze mne budete vy, Charlesi. Aspoň uvidíte, že ta róba není jediné, co je na mně krásné.“

Kapitán ji políbil na rameno. „Dovoluji si nesouhlasit, má královno. Ta róba je to jediné, co je na vás krásné. Vše, co je pod ní, je totiž přímo nádherné.“

Ariadna si přitiskla ruku k ústům, aby zdusila smích.

Když milenci odbočili z hlavní pěšiny, vyhrabaly se obě mladé ženy zase na nohy a vrátily se do plesového sálu. Agrippina zamířila k poručíku Fyrovi, který stál u kamen a hřál si nad nimi ruce. V jedné držel nakousnutou jednohubku, ve druhé nakousnutý medový koláček.

„Vy to jíte dohromady?“ otřásla se ministrova manželka.

„Mám kachní žaludek,“ odtušil s kamenným výrazem důstojník. „Jinak bych asi už dávno zemřel žízní, protože bych jen těžko mohl pozřít ty patoky, které vznešeně nazývají víno… Pokud jde o tohle, na gardě se tuze šetří.“

„Vám je zima?“ sledovala jeho ruce, kterými prováděl pozoruhodná gesta nad kamny. „Vypadá to, jako byste zaklínal,“ podotkla pobaveně.

„V podstatě,“ usmál se a pohybem hlavy odhodil dozadu divoké vlasy. „Zaklínám svoje ruce, aby byly v pořádku. V zimě mi vždycky tuhnou a jsou hrozně těžko pohyblivé, zvlášť prsty. Musel mi to poškodit ten útok tehdy…“ Zvedl dlaně tak, aby viděla jizvy. „V zimě se to pravidelně zhoršuje.“

„Kdo by si to byl pomyslel, že budeme zeť a tchýně,“ broukla tiše, pohroužená do vzpomínek.

„Já jistě ne,“ usmál se. „Ale Bernadette je skvělá. Nejspíš mě vážně miluje a já… ach ano, mám ji rád, moc rád.“ Zazubil se. „Dokonce jsem přestal spát s kadety, tak moc ji mám rád.“

Agrippina se diplomaticky zdržela komentáře.

„Tady jsi,“ políbil ji na šíji Alexandr. „Hledal jsem tě po celém sále.“

„Už jste splatil dluh Její Výsosti?“

Snažil se odhadnout, co se za tou otázkou tají. „Ovšem,“ přisvědčil pomalu. „Potom mě ještě stihl vystřídat Hugo, než princezně praskla voda. S Bernadette ji odvedli…“

„Děláte si legraci?“

„Kdeže, nedělám! Jen se rozhlédni, že tu nikdo z těch tří není.“

„Mně hned přišlo, že sem neměla chodit,“ stiskla Agrippina rty.

„Pane poručíku?“ přistoupil k nim vrchní chirurg. „Mohu vás požádat o ukázku vašeho šermířského umění?“

„Proč?“ zamračil se důstojník a promnul si ruce.

„Hovořil jsem s Jejím Veličenstvem…“ Agrippina měla co dělat, aby po těchto jeho slovech nevyprskla smíchy „… a královna vyjádřila mínění, že bych se prý měl ucházet o místo prvního poručíka gardy. Přidal se i Helmut, že prý mne viděl se šavlí v ruce a oháněl jsem se jí výtečně. Královna na to, že by ji zajímalo, jak by si někdo, kdo si vede se šavlí v ruce výtečně, vedl při střetu… inu s gardistou. Shodli jsme se, že kdybyste byl tak laskav, byl byste pro cvičný duel skvělá volba, jelikož to vy trénujete budoucí gardisty, takže sám musíte…“

„Jdu do toho,“ nenechal ho domluvit René Adam Fyr. Zvedl světlé oči ke královně stojící po boku Lucie Jankovljevové. Katariina Bour-Hulaimé jeho pohled klidně opětovala, v očích měla smrtící chlad.

Souboj měl jen krátké trvání. Šavle vrchního chirurga se míhala tak hbitě, že ji skoro nebylo možné sledovat. Odrážení úderů působilo poručíkovi viditelné potíže, ale vykryl všechny výpady. Sám dokonce sekl protivníka přes hrudník a břicho, ale kapitán Näüs uskočil a šavle se ho ani nedotkla. Gardista zvedl paži a zakroužil zápěstím se šavlí nad hlavou, chystaje se k dalšímu úderu. Najednou ztuhl. Chirurg se vrhl vpřed, skrčil se, přitom otočil šavli v ruce a zaútočil zespodu. Ostří se zastavilo pár centimetrů od Fyrova podpaží levé ruky, kterou udržoval rovnováhu.

„Tak,“ pronesl kapitán do ticha a díval se na svou šavli. „Kdybych ránu nezadržel, přišel byste o levou paži, poručíku.“

Poručík neodpověděl, jen se usmál. Strašlivě, mrazivě se usmál. Charles Näüs se zatvářil zmateně. Něco ho zašimralo na knírku. V tu chvíli pochopil.

„Přišel bych o paži,“ souhlasil klidně Fyr. „Pravděpodobně bych ale přežil. Na rozdíl od vás, kdybych nezadržel svoji ránu.“ Významně pohladil ostřím šavle chirurgův knírek a zbraň odtáhl.

„A tohohle muže chcete zbavit moji gardu?“ pronesl do nastalého ticha polohlasně král ke své choti.

René Adam Fyr se uklonil. Chirurg si prohlížel zub, který se objevil na čepeli jeho zbraně.

„Děkujeme, pánové, za ukázku vašeho šermířského umění. A nyní si připijme na moji právě narozenou vnučku René!“

 

Když druhý den ráno chtěla Agrippina odjet, sdělil jí Alexandr, že se na jejich zámek musí vrátit sama. „Král mi sdělil, že mne tu ještě potřebuje. Vrať se domů, přijedu za tebou, jakmile budu moci. Nejspíš až po Novém roce.“

Přikývla a políbila ho. Netušila, že na jejich zámek už Alexandr nikdy nepřijede.

V noci jednatřicátého prosince se nedočkavě převalovala na lůžku. Zítra přijede, určitě zítra přijede, říkala si. Musela se jít ven vymočit. Právě znova vystoupala schody na pavlač, když za sebou uslyšela zaržát koně. Otočila se. Bělouš. To není Alexandr, pomyslela si zklamaně.

„Agrippino, jsi to ty?“

„Ano, Helmute. Co se děje?“

„Jankovljev vzkazuje, že musíš okamžitě přijet. Rychle se obleč, pomůžu ti před sebe na Horsta, je rychlejší než tvůj kůň a hravě nás oba uveze.“

Agrippina cítila, jak jí z tváří ustupuje barva. Nohy se jí rozklepaly. Byla by nejspíš z pavlače spadla, kdyby ji nepodepřel Hugo d’Elzzbierppe.

„Pojedu také,“ řekl pevně. „Jestli je vzkaz od Jankovljeva… třeba mne bude potřeba.“

„Doufám,“ těžce hlesla Agrippina, „že nebude…“

Jankovljev je čekal na nádvoří. Netrpělivě přešlapoval. Dlouhými svižnými kroky je vedl ke své komnatě, až musela Agrippina chvílemi popobíhat, aby mu stačila. Lékař je vpustil do místnosti. Agrippina zalapala po dechu a ruce se jí roztřásly, když uviděla svého manžela utírat si z úst krev.

„Co se…?“ zajíkla se.

„Praskl… mu vřed,“ promluvil pomalu Vladimír Nikitič. „V žaludku. Nemůžu nic dělat. Už se dostavila horkost a… jiné symptomy, jak vidíte.“

„Kolik?“ zeptal se věcně Hugo.

„Hodiny. Spíš méně než více. Nějakou dobu také trvalo, než jste přijeli.“

Alexandr svěsil hlavu do vědra a dávivě se rozkašlal. Když mírně nadzvedl hlavu, odvrácen od své ženy, Hugo mu přistrčil plátno, aby si otřel ústa. Na látce ulpěla další krev. Ministr se zvrátil do polštářů, v obličeji bílý jako sníh. Agrippina ho vzala za ruku a on ji pevně stiskl. Jeho dlaň žhnula. Mladá žena zdvihla šílený pohled k lékařům.

„To vážně nemůžete nic udělat? Nic?!“ vzkřikla.

Vladimír Nikitič mlčel.

„Něco ano,“ velmi pomalu pronesl Hugo d’Elzzbierppe. Nevšímal si Vladimírova překvapeného pohledu a upíral oči jen na ministra hospodářství. „Něco ano,“ zopakoval. „Pane ministře, Alexandře…“ Přistoupil k lůžku a něco mu pošeptal.

„A… ano…“ zasípal Alexandr. „Prosím…“ Jeho černé oči, které se obrátily k příslušníkovi rodu červeného šípu, byly plné bolesti.

Hugo přikývl a odešel.

„Co? Co vám říkal?!“ tiskla Agrippina jeho ruku.

Ministr neodpověděl, jen zavřel oči.

Agrippina usedla k jeho hlavě a hladila ho po vlasech. Zatoužila, aby ten okamžik trval navždy. Aby tu u něj mohla sedět, dokud ještě dýchá, a on aby spal a netrpěl. Nevěděla, kolik času uplynulo, než se opět otevřely dveře a opět vstoupil Hugo. Nesl číši vína. Agrippina na něj vrhla překvapený pohled, ale jen se kousla do rtu. Když ale Hugo nadzvedl Alexandrovi hlavu a přiblížil víno k jeho rtům, vyskočila, vykřikla a zakryla sklenici dlaní. „Ne!“

Hugo se vpil velkýma hnědýma očima do jejích. „On umírá, Agrippino. Nic na tom nezměníme. Můžeme mu jen ulevit od bolestí. Nechcete to snad?“

„Je to goi,“ vzlykla. „Zabije…“

„On už je mrtvý!“ sykl Hugo. „Ten, kdo tu leží, už není on, jen hrozně trpící zvíře! Civilizovaný člověk už v něm dávno zemřel, v takových bolestech…“

Na líce se jí vysypaly slzy. Polkla a pomalu odtáhla ruku. Alexandr se přisál k vínu jako komár. Zakryla si rukama ústa, aby ztlumila vzlyky. Přes clonu slz sledovala, jak její manžel hltavě vyprazdňuje sklenici léku a jedu zároveň. Když se Hugo vzdálil od lůžka, padla manželovi na hrudník. Těžce zvedl ruku a hladil ji po vlasech a zádech, což jen zintenzivnilo její vzlyky. I na smrtelné posteli byl ten silnější.

Nevydržela být dlouho v kontaktu s jeho rozpálenou kůží. Musela se trochu odtáhnout, ale znovu sevřela v rukou jeho dlaň. Čas se vlekl. Všichni mlčeli. Mlčela i ona.

Ministr se začal chvět. Třásl se víc a víc, cvakal zuby, i když se je snažil zatínat. Držela ho za rameno, hladila ho po zádech. Goi v jeho zesláblém organismu působila rychle. Upadl do bezvědomí, dech i tep zeslábly a pak se zcela odmlčely. Bylo před půlnocí 31. prosince 1737, dva dny po Alexandrových jednatřicátých narozeninách. Během ledna následujícího roku se Agrippině navíc potvrdilo její podezření. Byla těhotná.