Za Huga d'Elzzbierppe / Stá šedesátá pátá kapitola - Agrippina

„Prosím vás, pane kapitáne, jak to s ním vypadá?!“

Do škvírky, která jim dovolovala nahlédnout do jizby, se akorát vešly chirurgovy prsty, které byl jejich majitel hotov vmžiku odstranit a dveře přibouchnout. Omezeným prostorem na obě ženy mžouralo jedno z Näüsových očí. Agrippina si vždycky myslela, že lékař by měl mít oči laskavé a uklidňující. Vždycky… do této chvíle. Nyní shledala, že oko vrchního vojenského chirurga je sice překrásně jiskřivě zelené, zato ovšem chladné a nemilosrdné jako situace, kterým muselo přihlížet. Být jen o trošku přívětivější, propůjčovalo by spolu se svým dvojčetem chirurgovu obličeji skoro dětsky naivní vzezření. Protože však takové nebylo, vypadala kapitánova útlá tvář s těma velkýma smaragdovýma očima jako tvář zvědavého kotěte, které zvažuje, zda má okolo letící mouchu milostivě ignorovat, nebo ji srazit tlapkou a zhltnout ke svačině. Tónem, který nějaké podobné úvahy bloudící záhyby chirurgovy mozkové kůry jen potvrzoval, se muž zcela mrazivě otázal: „A kdo jste?“

„Jsme jeho švagrové!“ vyhrkla stísněně Ariadna. „Jsem vdova po jeho bratrovi a…“ Zarazila se příliš pozdě.

„Já,“ polkla těžce Agrippina, svírajíc pěsti, „jsem taky vdova po jeho bratrovi. Můžeme ho vidět? Prosím…“

„No tak pojďte,“ rezignoval unaveně lékař. Jemně šťouchl do dveří, aby se setrvačností otevřely, a půvabným pohybem se přemístil ke stolu. Něco odkopl pod nábytek. Agrippina na látce postřehla krev. Krev viděla i na chirurgových rukou, které si on začal umývat. Vrhla letmý pohled na Helmuta, bledého a usilovně maskujícího bolest, a na Ariadnu, která se k němu přihrnula a vzala ho za ruku… Zachvěla se a odvrátila zrak. Ta scéna jí až příliš připomínala smrt Alexandra… Pane Nejvyšší… jak je možné, že od ní neuběhlo ještě ani dvanáct hodin? Jak je možné, že ještě včera… Kousla se do vnitřní strany tváře a zasoustředila se na chirurga. Musela se kousnout znovu, až ucítila chuť krve. Kapitán Näüs, třebaže zastával post vrchního vojenského chirurga a koronera, jí byl k smíchu. Byl postižen podobnou marnivostí jako král nebo Hugo d’Elzzbierppe, přestože ji tak okázale nevystavoval na odiv. Měl k tomu ostatně podstatně méně příležitostí. Přesto si ho Agrippina uměla živě představit ležérně postávajícího v plesovém sále, vymóděného ve zlatých střevících, bělostných punčochách, bílém kabátci s množstvím krajek a parádním kordíkem u pasu. Dojem pečlivé upravenosti kazila jediná věc – pozoruhodná nedbalost, která způsobila ostrý kontrast sytě zlatého knírku a obočí a uhlově černé paruky.

Kapitán, který si ručníkem přejížděl zlatými chloupky porostlá předloktí, se k ní otočil. „Neodpověděl jste nám, kapitáne,“ řekla sveřepě, aby nějak obhájila pohled, kterým na něm již hodnou chvíli setrvávala.

„Pravda…“ přikývl roztržitě a snažil se dostat krev zpoza nehtů. „Měl štěstí.“

„Štěstí?“ užasla Ariadna od Helmutova lůžka. „Měl v břiše bodnutý nůž, ale měl štěstí?“

„Ten, který mu jej tam bodnul, skončil mrtvý,“ připomněl nehnutě chirurg. „Takže ano, štěstí. Hned dvojnásobné. Troufám si odhadnout, že byl váš švagr ten rychlejší ze soků. Toho kadeta bodl do ramene dřív, než on jeho do břicha. Úder proto vašeho švagra nezasáhl tak silně. Víte, jak vypadají gardové nože?“

Zůstaly na něj němě hledět.

Chirurg si tiše povzdechl, sebral něco z desky stolu a opatrně to přehodil v ruce. Čepel se zaleskla. Jílcem napřed podával Ariadně nůž. Žena jej uchopila, ale když kapitán čepel pustil, ruka se jí roztřásla. Agrippině, která po noži sáhla, pod jeho vahou poklesla paže. Těkala pohledem mezi chirurgem, Helmutem a čepelí, která měla od záštity do třetiny délky zubaté ostří.

„Kdyby se mu do břicha dostala tahle část,“ sledoval Näüs její pohled, „bylo by to mnohem, mnohem horší. Díky malé síle úderu nůž v ráně naštěstí nezmizel až po rukojeť. Nebojte, jeho švagrové, bude zcela v pořádku. Myslím, že na králových narozeninách už by s vámi možná mohl opatrně tančit.“

„Skvělá zpráva,“ nepatrně se pousmála Ariadna. Téměř neslyšně zamručela: „Ples při králových narozeninách… jistě, pane kapitáne, zrovna jsem na nic jiného nemyslela…“

„Jak je na tom?“ snažil se do místnosti protlačit poručík Fyr. Chirurg přiskočil a ramenem ho přitlačil na zárubeň.

„Tady nemáte co dělat, zmizte odsud!“

„Ale já jsem taky příbuzný!“ zaprotestoval důstojník vehementně. „Jsem manžel jeho neteře! Madame Agrippino, potvrďte mi to!“

„Je to tak,“ nehnutě přikývla Agrippina.

„To je mi jedno, už tak je tu dost lidí,“ odmítl chirurg. „Potřebuje teď klid. Zranění není tak zlé, jak by mohlo být za jiných okolností, ale přeci jen je to zranění.“

„Je jste sem pustil!“

Kapitán promluvil tak tiše, že Agrippina musela napínat sluch, aby rozumněla: „Jestli okamžitě nevypadnete, zopakujeme si Vánoce. A tentokrát tu ránu nezadržím! Čelem vzad a odporoučejte se, to je rozkaz, poručíku!“

„Ale…“

„Jsem kapitán a vy poručík. Vzhledem k tomu, že jste u gardy, byste mohl vědět, že kapitán je vyšší hodnost než poručík. Ještě něčemu jste nerozuměl?“

„Co se tu děje?“

„Kriste…“ zaúpěl už opravdu hystericky chirurg, když se ve dveřích objevil další muž. Dokonce i poručík Fyr otočil a zaklonil hlavu, aby mu viděl do tváře. Nově příchozí měl na sobě stejnou uniformu jako on, byl tedy rovněž poručík. Jako všichni gardisté měl i on dlouhé vlasy svázané za krkem a ošlehanou, opálenou tvář. Vším ostatním se od Fyra diametrálně odlišoval. Jeho vlasy byly velmi světlé, málem bílé, oči šedé. Na rtech se mu chvěl sotva patrný náznak vítězoslavného, ironického úsměvu.

„Když se tak vyznáte,“ oslovil Näüse, opřel se o zárubeň a překřížil nohy, „řekněte mi, když je kapitán víc než poručík, co jsou potom dva poručíci proti jednomu kapitánovi?“ Ani na okamžik s útokem nepřestal. „Jsem velitel tady Helmuta. Chci vědět, jak na tom je. Já se o své muže zajímám, velím ostatně jen šesti, tak na to mám čas.“

„Za pár dní budu zase běhat a sekat šavlí, pane,“ usmál se Helmut pobaveně.

„Týdnů,“ významně ho opravil Näüs. „Za pár týdnů, už jsme to probírali.“

„Asi jsem se přeslechl,“ nevzrušeně opáčil Helmut.

„Tak dost!“ založil si kapitán chlupaté ruce na prsou. „Zjevně mě tu nepotřebujete, tak já budu doufat, že to tak taky zůstane, a s dovolením se odporoučím. Strávil jsem tu dost času, taky bych se rád vyspal a vy… jiné věci.“ Dlouhými zvučnými kroky zamířil pryč. „Uvidíme se ráno,“ prohodil ještě k Helmutovi, aniž by se obtěžoval ohlédnout. Poručík Fyr se mu rychle klidil z cesty, ale Helmutův velitel zůstal pyšně tam, kde byl, a škodolibě si užíval moment, kdy musel kapitán uhnout, aby se s ním nesrazil.

„Promiňte,“ usmál se potom vřele, spíš šedýma očima než rty. „Ani jsem se nepředstavil, jak mě ten panák rozčílil. Poručík Ona, první poručík gardy. Jestli to bude snazší, rád budu jen Stefan.“

„Agrippina Fössrová,“ udělala pukrle. „To je Ariadna, Helmutova švagrová.“

„Je mi ctí vás poznat,“ lehce se uklonil, aniž by bylo zjevné, zda jim oběma, nebo jen Agrippině. Lámala si tím hlavu do konce života. Do konce života totiž na tohle setkání neměla zapomenout. Dílem také proto, že…

„Musím zpátky k útvaru,“ omluvil se blonďatý důstojník. „Ale věřím, že se ještě uvidíme. Třeba na plese v únoru?“ Opět se usmál.

„Může být,“ zdvořile mu úsměv obě ženy oplatily.

Jenomže na ples v únoru první poručík nedorazil. Čekaly na něj obě, i když Ariadna poněkud méně, stejně naléhavě vyhlížela i svého švagra. Helmut se objevil a z ramen si setřásal lehký sněhový poprašek. „Mám velitele omluvit,“ oznámil. „Má rýmu, vážně strašidelnou. Jeho rozkazy vlastně jen odezíráme, není mu vůbec rozumět.“ Položil oběma ruce na ramena. „Ale vynahradím vám to, i když se asi utancuji k smrti. Nejdřív se na to ale napijeme, donesu pití.“