Za Huga d'Elzzbierppe / Stá šedesátá šestá kapitola - Charles

„Miluju tvé prsty, tvé ruce…“ Pootočila hlavu a bradou se otřela o jeho ruku spočívající na jejím rameni.

Nohou objal její tělo kolem pasu a patou ji pohladil po vnitřní straně levého stehna. Políbil ji na šíji. „Disponuji i jinou částí těla, kterou byste mohla milovat… Hned by vám mohla zavdat důvod…“

Pohodila hlavou, až mu do obličeje nahrnula své dlouhé popelavé vlasy. Prudce vstala, taktak že stihl nohu odsunout z jejího těla. Přešla k francouzskému oknu, spravujíc si tenkou košilku na svém těle. „Ne, Charlesi. Teď na tuhle část vašeho těla nemám náladu. Jsem unavená.“

„Mám odejít, má královno?“

„Máte zůstat. Možná mě v tuto chvíli tolik nezajímá vaše moudí, ale vím o jiné části těla, kterou byste mi mohl udělat radost.“

„A to?“

„Vaše ucho. Vlastně rovnou obě.“

Chirurg pozvedl obočí. „Obě jsou nastražená, Veličenstvo.“

Usmála se. „To je dobře. Hodlám je, doufám, potěšit.“

„Nemohu se udržet zvědavostí,“ zabručel kapitán Näüs.

Katariina Bour-Hulaimé se opět usmála a vyšla na balkón. Vrchní chirurg vyskočil z lůžka, natáhl si spodky, na hlavu posadil hustou černou paruku, uchopil do jedné ruky královnin měkce růžový plášť, do druhé ruky džbán červeného trpkého vína a číši. Když vyšel z komnaty, blaženě nasál vzduch. Královnin balkón přímo zbožňoval. Zábradlí dosahující těsně nad úroveň pasu podpíraly sloupky opracované do podoby satyrů a prostovlasých víl. Nebýt toho, že si královna stáhla vlasy za krkem, měl by pocit, že jedna z těch víl oživla a stojí teď po jeho boku. Na zábradlí stály těžké kamenné veliké mísy přetékající modrými, růžovými, fialovými a bílými květinami. Kapitána by tuze zajímalo, jestli jsou na zábradlí jen položené, nebo jsou jeho součástí. Nikdy se mu to nepodařilo vyzkoumat. Teď za rozbřesku vypadala scéna obzvlášť působivě.

Charles Näüs si lehl na zábradlí mezi dva květináče. Bylo tam akorát dost místa na jeho trup a hlavu, nohama objal jednu mísu s květinami a tvář otočil směrem od královny. Balkón skýtal úžasný výhled. Kdykoliv se chirurg ocitl výše nad zemí, vzpomněl si na knihu, kterou kdysi dávno četl. Jako na potvoru si nezapamatoval titul toho svazku ani jméno autora, vzpomínal si jen, že jeho jméno znělo nějak italsky. Kniha obsahovala množství povídek, většina z nich se kapitánovi slévala dohromady a nebyl schopen určit, která událost patří do které z nich. Jedna mu však utkvěla v paměti, zaujala hrdého šlechtice z rodiny lékařů a chirurgů. Psalo se v ní o muži, který se zamiloval do jisté dámy. Lékaři se zdálo, že se jmenovala Elena, ale jistý si nebyl. Ona žena si z něj udělala legraci, zašla však příliš daleko. Muž se jí tvrdě pomstil. Za to, že ho nechala v mrazivé noci až do svítání čekat na svém dvoře, ji vylákal na odlehlou věž, kde ji nechal smažit se na horkém slunci letního dne.

Věděl, že nemá smysl na královnu spěchat. Trpělivě čekal. Žena uchopila džbán vody a začala květiny sama zalévat. Dřív, než se stačila pustit do výkladu, dlaní si zakryla ústa, aby ztlumila smích.

„Co se děje?“ otázal se zmateně.

„Mně prostě nepřestane udivovat, že ten šašek je ještě pořád poručíkem gardy,“ ukázala směr.

Kapitán se podíval pod sebe. Po parku pobíhal mezi okrasnými záhony poručík Fyr, byl v civilu, pobledlý, s kruhy pod očima, ale rozesmátý. V ruce držel klacík a přetahoval se o něj s vlčákem. Oba dva vrčeli.

„Kéž by se tak ten pes spletl,“ zaprosil nahlas chirurg, „a místo do toho klacku se mu zakousl do ruky…“

„Možná by mu ji zvládl i ukousnout… Pak už by ho třeba od gardy opravdu vyrazili,“ odtušila Katariina.

„Garda má být elita,“ plivl chirurg z balkónu dolů. „Takový plebejec, navíc ve svém stavu, tam nemá co dělat. Jak to může Jeho Veličenstvo dopustit?“

„Jeho Veličenstvo, mám pocit, se snad stále domnívá, že je pouze regent. Asi mu ještě ani po těch letech nedošlo, že už je opravdovým králem!“

Chirurg se na zábradlí začal svíjet smíchy, když vlčák prudce trhl klackem, až ho poručíkovi vytrhl z ruky a ten setrvačností upadl do trávy. Pes před něj svou kořist položil a hlasitě štěkl, jako by zvedajícího se důstojníka povzbuzoval k větší rychlosti.

„Nechtěl bych, aby mu ruku utrhl,“ promluvil po chvíli ticha kapitán vážně. „Stačilo by, aby ho prostě jen kousl, třeba by stačila další jizva, aby králova trpělivost skončila…“

„Co jste najednou změkl?“ podivila se královna, oblékajíc si plášť.

„Nic… jen… kdyby přišel o ruku, byl bych to samozřejmě já, kdo by… kdo by ho ošetřoval.“

„A co je za problém? Proboha, Charlesi, co se děje? Jste najednou celý zelený…“

„To nic,“ vypravil ze sebe, opřel si ruku o břicho a zkřivil tvář. „To bude to víno, neměl jsem ho pít takhle na prázdný žaludek…“ Těžce vydechl. Podařilo se mu to zahrát? Muselo, pomyslel si úpěnlivě, muselo se to podařit. Nechci… nejsem připravený na vysvětlování. Jaak bych vysvětlil, že vrchní chirurg bledne a začíná se potit při zmínce o amputaci? O amputaci ruky, paže… s nohama problém nemám, jen s horními končetinami. Byla to paže, co jsem mu tehdy musel uříznout… Byl to pahýl paže, z něhož tehdy proudila a stříkala krev, stejná krev, jaká koluje i v mých žilách… Nesmí se dozvědět, že jméno Alexandr Näüs nenosí jen můj syn, že jej nosil i můj bratr, který zemřel v boji s červeným šípem, který zemřel šrapnelem vystřeleným z děla, který zemřel… mou rukou, mým nožem, mou pilkou…

„Charlesi, opravdu se nic neděje? Zbledl jste jako plátno… Tu máte, napijte se vody…“

Prudce džbán odstrčil. „Kdepak, děkuji, téhle vody se vážně nenapiju. Nestojím o neustálé odbíhání na prevét. Raději mi konečně povězte, co máte na srdci.“

„Vidíte, usmála se pobaveně. „Málem bych zapomněla, a přitom máme předmět mého nápadu na očích.“ Ukázala rukou se džbánem na poručíka, který se zrovna rozmachoval paží, zatímco vlčák visel očima na klacku v jeho ruce. „Možná bych věděla, jak se ho zbavit.“

„Opravdu?“ nadzvedl se užasle chirurg.

„Opravdu,“ usmála se ještě srdečněji. „Ale zabere to čas.“ Na okamžik se odmlčela, aby se napila vína. „Charlesi, povězte mi, proč vám tak pije krev?“

„Pije krev…“ opakoval pomalu. „Ano, pije mi krev. Jako celý roj komárů! A proč? Přeci kvůli tomu souboji. Jsem dobrý šermíř, skvělý, výtečný! I Helmut to říká, a to je opravdu pocta, když to říká syn takového šermíře, jakým byl plukovník d’Agoulle. A pak mě porazí takový… plebejec, kdo ví, možná i panchart! To si nenechám líbit!“

„Pochopitelně,“ přikývla okamžitě.

Pohlédl na ni. „Co proti němu máte vy?“

„Mně jde o princip,“ zamračila se a prohrábla si rukou vlasy. „Absolutně není pro gardu reprezentativní, nezaslouží si být vůbec v jejích řadách, natož být poručíkem!“

„Nemohu než souhlasit.“

„Napadlo mě ale, jak se ho zbavit,“ vrátila se královna k původnímu tématu. „Musíme králi připomenout pravidla gardy, když si je evidentně nepamatuje! Říká vám něco jméno Bour?“

„Je to vaše jméno, má paní,“ usmál se.

„Ovšem. Mne ale teď vynechme. Moji příbuzní jsou vazaly vévodů de Iille. To je mocný rod, i když nemá v erbu šíp. Mne už si s ním nejspíš nikdo nespojí, navíc je teď v nemilosti kvůli tomu sporu o taaleskou univerzitu.“ Odmlčela se. „Už jsem… podnikla jisté kroky. Vše je připraveno, stačilo by jen zaplatit.“

„Zaplatit zač, má paní?“

„Aeneas Horatius de Iille, myslím toho mladšího, je zkušený voják, ale o vojenský život nestojí. Přeje si zužitkovat své studium medicíny. K tomu potřebuje peníze, poměrně hodně peněz, které by přiměly jeho otce brát v potaz synovo přání. Starší Aeneas Horatius de Iille je hrdý, ale není hlupák a v případě nutnosti dokáže svou hrdost upozadit. Za ty peníze by si koupil jiného, možná schopnějšího velitele. Jistě, teď trvá mír, ale kdo ví, co bude za rok? Na jakékoliv predikce je Yanna Klytaimnéstra příliš malá a červený šíp příliš hrdý, uražený a nevyzpytatelný.“

„Dobrá, vím, co se stane s penězi. Co za ty peníze dostaneme my?“ provedl chirurg pokus urychlit královnin monolog.

„Mladý Aeneas Horatius je za ně ochoten podstoupit… jisté riziko. Jak jsem řekla, nechce dál žit vojenským životem a věří – a já s ním – že jeho otec nebude proti změně jeho kariéry protestovat, pokud mu syn ukáže, že není tak nadaný, jak si otec myslí. A co je ukázkou největšího vojenského nadání? Přeci královská garda! Mladý de Iille se přidá ke kadetům a nechá se trochu seknout šavlí, aby to bylo vidět a ke skutečné gardě nepostoupil.“

„A jak to pomůže nám zbavit se Fyra?“ nechápal stále chirurg.

„Přeci tak, že král uvidí, že se mezi gardisty nedostal příslušník tak mocného rodu! Starý de Iille také bude dělat náležité nepříjemnosti a bude hlasitě protestovat, aby byl propuštěn ten zjizvený důstojník, když se pro podobné zranění mezi obyčejné gardisty nedostal tak mocný šlechtic, jako je jeho syn Aeneas Horatius. A jeho hlas už král nebude moci ignorovat!“

Charles Näüs vyskočil, napil se vína přímo ze džbánu a ještě vlhkými rty ji začal líbat. Přitom se jí pokusil odhrnout z ramen plášť a košilku, druhou rukou hladil její ňadro. „Jste báječná, má paní…“

„Charlesi, a dost!“ odstrčila ho divoce. „Řekla jsem jasně, že na vaše hrátky teď nemám chuť!“

„Aspoň mazlit se snad můžeme…“

„Nemám chuť! Chápu, že jste mladý, ale mně už je přeci jen skoro dvaačtyřicet a mám ráda svůj klid. To je váš problém, že se vám líbí starší ženy, měl byste to chápat.“

„Ještě dělejte, že jste se mnou nerada,“ odplivl si na dlažbu.

Francouzským oknem nahlédl sloužící.

„Co je?“ utrhla se na něj rozzlobená královna.

„Promiňte, já…“ koktal sluha. „Já… hledám tady pana kapitána…“

„Tak sakra vyklop, proč!“

„Má… máte se dostavit k porodu…“

„Cože?“ spadla Näüsovi čelist nelíčeným překvapením. Rozpřáhl ruce. „Nespletli si mě náhodou? Vypadám snad jako porodní babka?!“

„Nikdo jiný nemůže… Jankovljev je… indisponovaný…“

„A na celém zámku není jediná skutečná porodní bába,“ ušklíbl se chirurg.

„Jistě, je, ovšem zrovna u jiného porodu a…“

„Hergot, ano, už jdu! Kdo rodí?“

„Madame Ariadna…“

„Ariadna… švagrová toho gardisty?“

Sotva vstoupil do komnaty, pochopil, že tady své umění chirurga zužitkuje spíš než své v podstatě chabé znalosti z těch několika seminářů porodnictví, které musel absolvovat na univerzitě. Spíš jen pro klid svědomí rodičku prohlédl.

„Kde je její manžel?“ zeptal se.

„Nemá manžela…“

„Sakra, neštvěte mě už! Kde je někdo, komu mám dát zprávu?!“

„Helmut, asi bude v kasárnách…“

Chirurg už klusal ke dveřím. Gardistu skutečně našel v kasárnách, hned na nádvoří. Byl zjevně pod vlivem včerejší gardové slavnosti, zrovna zvracel.

„Jde o vaši švagrovou,“ nevšímal si jeho stavu Näüs. „Nevím, jak dlouho už to trvá, ale rozhodně je zle. Jde z ní jen krev. Dítě je ve špatné poloze. Pokusím se je zachránit oba, ale nedávám tomu velkou šanci. Potřebuji slyšet, komu mám dát přednost.“

„Cože?“ zapotácel se sinalý gardista před ním.

„Koho mám zachránit, kdybych musel volit? Matku, nebo dítě?!“

Oněmělá hrůza.

„Sakra, člověče!“ zacloumal jím Näüs. „Není čas! Koho?!“

„Když zachráníte ji, bude moct…“

„Nejspíš ne, nebude moct mít další děti. Koho mám zachránit? A odpovzte zatraceně rychle, nebo zemřou oba!“

„Co po mně chcete…“ zakvílel a přejel si rukama po tváři. „Jak… jak můžu…“

„Musíte! Koho mám zachránit?!“

Vojákova tvář se zkřivila nevolí.

„Tik tak…“

„Tak to dítě!“

„Konečně!“ odplivl si chirurg, klusaje pryč. „Snad není pozdě!“

 

„Pane kapitáne… jak…?“

Když Näüs vyšel z místnosti, Helmut zrovna těžce stoupal do schodů.

„Máte dceru. Žijí obě i s matkou. Bohužel musím poznamenat, že zatím.“

„Cože? Jak to mys…“

„To jméno… Ariadna? Ztratila hodně krve. Nejsem si jistý, že se z toho vzpamatuje. Ale ta malá je v pořádku.“