Za Huga d'Elzzbierppe / Stá sedmdesátá kapitola - gardisté

René Adam Fyr se vracel z bojů o univerzitu plný nadějí. Způsobil to jeden z jeho kadetů, který věnoval při předchozím studiu podle Fyrova názoru až přílišnou pozornost hrdinským eposům a jiným dobrodružným bláznivým knihám. Poručík si stál za názorem, že měl spíše studovat mapy, a to nejen ty topografické, protože ten kadet byl, jak se zdálo, schopen zabloudit i při návratu zpoza stromu, kde konal potřebu, zpátky k ohni. Jeho nadšené tlumočení obsahu různých příběhů většinou pouštěl jedním uchem tam a druhým okamžitě ven, jednou nicméně udělal vyjímku. Týkala se jakéhosi příběhu, jehož podrobný děj si důstojník samozřejmě nezapamatoval, nemohl ovšem vyhnat z hlavy jeho konec. Hrdina se vrátil z války domů, kde mu manželka oznámila, že čeká jeho dítě. Odhodlal se k dalšímu hovoru na toto téma a od kadeta se dozvěděl, že tak končí spousta děl, a jestliže tak přímo nekončí, alespoň se v nich tento prvek vyskytuje. Důstojníka to naplnilo pevným přesvědčením, že jeho musí potkat podobný osud, a nemohl se dočkat návratu, žije v domnění, že by i jemu mohla jeho mladá sedmnáctiletá choť sdělit tu radostnou novinu, na kterou čekal už skoro dva roky od svatby.

Zámek ještě pořád nebyl po požáru před téměř sedmi lety úplně opraven, ale už byl obyvatelný. Fyr seskočil z koně, a i když jindy dodržoval gardový zvyk starat se o něj sám, dnes jen hodil otěže děvečce a spěchal do hlavní budovy. Svou ženu našel v komnatě na lůžku, ležela schoulená, objímala si kolena. Nepřikládal tomu váhu, přijel brzy, obloha sotva začínala světlat. Dřepl si k posteli, otřel se hřbetem ruky o její kadeře, políbil ji. Cítil, že se pousmála, ze spaní provedla pokus odstrčit ho, ale když otevřela oči a poznala ho, vymrštila paže a objala ho kolem krku.

„Díky Bohu, vrátil ses mi se štítem!“

„Jak jinak, má milá?!“ usmál se a napjatě na ni hleděl. Nedočkal se, neřekla nic. Mírně nakrčil obočí. Mátl ho pach krve, který jako by kolem ní cítil. On sám si ovšem nelámal hlavu s mytím, a tak usoudil, že jej nejspíš kolem ní rozšiřuje právě on. Přivinul ji k sobě a začal líbat. Když se ale pokusil o něco víc, k jeho překvapení se odtáhla.

„Nemůžu… promiň…“

Pochopil. Co nechápal, bylo, že mu to nedošlo dřív. Kousl se do rtu a políbil ji na čelo. „To nevadí,“ řekl prkenně. „Vynahradíme si to později.“

Přikývla.

„Já… stejně ještě musím do Ykkhó. Vrátím se, jak nejdříve to půjde,“ slíbil, celý v rozpacích. Přitom skřípal zuby. Na stará kolena ze sebe ještě udělám naivního hlupáka, že uvěřím, že by mě mohlo potkat štěstí!

 

Také poručík Taavetti zamířil po příjezdu zpět do hlavního města za svou láskou. Poznali se před několika měsíci na jednom plese a okamžitě si padli do oka. Tedy Taavettimu okamžitě padla jeho láska do oka, potom ji jen musel chvíli pronásledovat, aby se totéž událo i na její straně. Teď už spolu několik měsíců spokojeně spávali a trávili i jiný volný čas.

Zastihl ji, jak míchá nějakou mastičku. Ignoroval bylinný pach, přikradl se k ní zezadu a objal ji kolem pasu. Políbil ji na krk a rukou sjel k rozkroku. „Kdo je?“

„Dominiq!“ zasmál se Vladimír Nikitič, odložil misku a otočil se k němu. Stoupl si na špičky a políbil ho. Hned se odtáhl a úkosem se na něj podíval. „Netvař se laskavě, jako že se nic neděje, Dominiqu. Znám tě moc dobře. Přede mnou se nemusíš přetvařovat, jak ti to vtloukli, když jsi byl kadet. Viděl jsem, jak ses ušklíbl. Zranili tě?“

Kousl se do rtu a pomalu přikývl. „Jednomu z těch červených zkurvysynů jsem nedokázal zabránit, aby mě sekl do předloktí. Ale Näüs se mi na to hned po bitvě podíval, budu v pořádku.“

„Počkej, co to meleš?“ zamračil se mladý Jankovljev. „Jak se ti na to mohl podívat? Viděl jsem ho jít po chodbě… tedy… jít úplně ne, že. Sám měl předloktí v obvazech a k tomu se belhal o berlích, ušklíbal se přitom úplně stejně jako ty!“

„To sedí,“ přikývl nehnutě Taavetti. „Byl zraněn, dost vážně, teoreticky mohl sám přijít o nohu. Ale vzal si do hlavy, že ruce mu fungují, a tak bude ošetřovat. Normálně se nám po bitvě věnoval.“

„No snad se mu to nevymstí. Podle mě tedy nevypadal moc dobře…“

„Hej, Vladimíre!“ zacloumal jím mírně Taavetti a usmál se. „Vrátil jsem se z boje, živý a relativně zdravý, opravdu se budeme bavit o vrchním chirurgovi?“

„Máš pravdu,“ opětoval mu úsměv lékař. Zhoupl se na špičky a začal ho líbat. Opět se pomalu odtáhl a zpytavě si ho prohlížel. „Dominiqu… jsi si jistý?“

„Čím?“ Zamračil se. „Už zase začínáš?“

„Ne, ne…“ zvedl v obraně ruce. „Mluvím o něčem jiném! Mluvím… mluvím o nás, víš… ano, na začátku jsem dělal drahoty, přiznávám, nechtělo se mi do toho, ale den ode dne jsem raději, že… jsem ti nakonec podlehl,“ usmál se, ale jen na okamžik. „Jenže mi přijde, že ty to máš nějak jinak. Stalo se snad něco… víš, tam u Agoulle?“

„Ne, ne! Jistěže ne! Jen… to víš, bitva. Člověk potřebuje čas, aby… se s tím vším srovnal. Byla to moje první bitva, co jsem poručík, tak pochop… s tebou to nemá co dělat, ne, snad jen to, že se po návratu z toho pekla nechci jenom líbat…“ Uchopil ho v pase a vysadil na stůl za ním tak nečekaně, až Vladimír zalapal po dechu. Zkřížil mu nohy za zády a rozvázal stuhu ve vlasech.

 

Helmut pevně svíral ve svých rukou ruce Ariadniny a líbal ji do měkkých havraních kudrnatých vlasů. „Osud stál při mně, evidentně. Vždyť jsem přežil jediný z celé jednotky, tedy kromě poručíka. To musí něco znamenat.“

Neodpověděla, jen se opřela o jeho hruď.

„Jak se má Hildegarda?“

„Dobře. Určitě líp než já…“ prchavě se usmála. „Ale neboj se, i já jsem v pořádku. Už ano, když jsi u mne.“

„Budu už napořád.“

Zvedla k němu oči.

„Rád bych naše dlaně spojil stuhou, Ariadno. Chci, abychom byli konečně manželé. Vždyť už je to skoro deset let… ty jsi přežila porod, já válku. Jestli to není znamení, že prostě máme být spolu, tak nevím.“

„Helmute!“ Sevřela jeho tvář v dlaních a políbila ho.

„Neříkal… neříkal Näüs něco o…“

„O tom, jestli ještě budu moct mít děti? Že mi nechce dávat marné naděje.“

Sklopil hlavu.

„Ne, počkej, vždyť to je dobře, Helmute!“ nadzvedla mu bradu. „Kdyby nebyla žádná šance, tak mi to řekne, ne? Takhle tu šance je. Třeba nás Pán nechal naživu právě proto…“

„Ano,“ souhlasil ztěžka. „Třeba. Ariadno, kdyby… kdyby se to povedlo, požádám, aby u porodu byla tentokrát Bernadette.“

 

Když Stefan Ona přijel na nádvoří, Agrippina už stála přede dveřmi. Když se z koňského hřbetu spustil na zem, už stála u něj. Přivinul ji k sobě. „Promiň, byl jsem ještě v hlavním městě vyměnit koně. Už jsem to bez Weisse nemohl vydržet, on je prostě můj kůň, žádný jiný.“ Pohladil ji po rovných světlých vlasech. „Už jsem u tebe, je to za námi.“

„Hrozně jsem se bála…“

„Už nemusíš. Stojím tu před tebou.“

„Plný ran,“ prohlédla si kriticky jeho ovázanou pravou ruku a obvaz, který mu vyčuhoval zpod poodhrnutého rukávu nalevo.

„To jsou jen škrábnutí,“ mávl rukou. „A ani na ten hrudník si už skoro nevzpomenu. Svatbu zvládnu, uvidíš.“

„Svatba má být zítra, Stefane. Nezvládneš ji, ne s tou hrozivou modřinou na hlavě…“

„Prosím tě…“

„Ne, Stefane, já tě prosím,“ promluvila naléhavě. „Já tě prosím, odložme to. Odložme to. Chtěla bych tam mít taky Helmuta a poručíka Fyra a kdo ví, jak je na tom ten…“

„To nevím,“ připustil. „Bojoval jinde, rozdělili nás. Ale stejně se do Ykkhó ještě musím vrátit, tak to zjistím, slibuji. Pro klid tvé duše můžeme tedy svatbu odložit.“

„Děkuji,“ usmála se unaveně, ale nesmírně vděčně.

„O měsíc, o dva…?“

„O rok?“

„O rok? Proč o celý rok?“ rozesmál se. „Tak dlouho se naše rány určitě hojit nebudou!“

„Snad ne,“ přikývla. „Ale jde i o mě.“ Mírně si odkašlala. „Nechci… nechci se vdávat… chtěla bych se už raději vdát až po porodu, no.“

„Po… po čem?“

Rozesmála se. „Po porodu, můj milý. Nevíš, co je porod?“

„Jistěže vím, jen… prostě mě to překvapilo, no!“ Opatrně si ji přivinul na prsa. „Samozřejmě, že se můžeme vzít až za rok. Tam u Agoulle jsem chvíli myslel, že vypustím duši, je nádherný pocit moci říct, že něco udělám až za rok…“

 

„Předpokládám, že už jste slyšel, jak jsme dopadli u zámku Jeho Výsosti, že jsme nakonec díky posilám, které přijely, zvítězili. Jak jste ale dopadli vy na severu? A kde je náš čtvrtý do počtu? Kde jste nechal druhého poručíka?“ vyzvídal Stefan Ona, když spolu s Fyrem a Taavettim zasedl druhý den v zámeckém šenku.

„My u univerzity prohráli,“ sevřel René Adam Fyr džbánek, až mu zbělaly klouby.

„Slyšel jsem ty počty u krále,“ navázal Taavetti. „Celkem jsme prý přišli o deset gardistů a vůbec se neví, co budeme dělat. Tady poručík Ona přišel o pět mužů, já o dva, takže u univerzity museli padnout tři.“

„Přesně tak,“ přikývl Fyr. „Ale nebojte, René mezi nimi nebyl. Byl však zraněn, dost škaredě.“

„To byl i sám kapitán Näüs. Nebýt tady Ony, bylo by po něm. Zaškrtil mu tu nohu a odtáhl ho…“

První poručík Taavettiho loktem dloubl do žeber. „Zmlkněte, vyznamenaný budete vy, tak buďte rád.“

„Podle mě jste lepší odměnu dostal vy,“ zakroutil hlavou Fyr. „To zase jenom mě, čtvrtého poručíka, nikdo neocení, ani král, ani manželka…“

„Aha,“ pochopil konečně Ona, kam jeho druh směřuje. „Doslechl jste se o Agrippinině těhotenství…“

„Doslechl,“ přikývl Fyr.

„Taky se dočkáte,“ položil mu ruku na rameno Stefan Ona. „Přijde to, uvidíte.“

„Začínám pochybovat,“ zatvářil se kysele on. „Obzvlášť když přijde nějaká taková rána… vy strávíte se ženou jednu noc a už je těhotná. Já na něco takového čekám už bezmála deset let a pořád nic. Prozraďte mi, co dělám špatně?“ Dopil zbytek vína přímo ze džbánu.

„No tak, neblázněte,“ vytrhl mu jej z ruky Stefan Ona. „Raději změňme téma. Co takhle se zaměřit víc na našeho nováčka, co, Taavetti? Taavetti, co je vám, jste celý bílý…“

„Zase… se mi ozvalo to předloktí…“

„Taavetti!“ Když na lavici klesl, až se musel opřít o loket, vyskočili oba jeho společníci a pomohli mu na nohy. „Tak nevím, jestli vypadá hůř on, nebo ta jeho rána,“ zamračil se Fyr, který odhrnul obvaz. „Pojďme za kapitánem Näüsem.“

Zvuk, který Taavetti vydal, když vrchní chirurg odmotal obvaz z jeho předloktí, Stefan Ona přinejmenším u gardisty ještě nikdy předtím neslyšel. „Je to jasné,“ zvedl oči od zranění kapitán. „Je mi líto, ale budu muset amputovat. Zanítilo se to.“

„Ampu…?“ Z Taavettiho obličeje vyprchal i poslední náznak barvy, který tam ještě dosud mohl být.

Näüs mu sáhl na čelo. „Ano,“ sdělil pevně. „Ta rána, vlastně už celé předloktí je v hrozném stavu, vy máte horkost… co vám budu vysvětlovat, není prostě jiné řešení!“

„To… ne…“ zajíkl se Vladimír, který stanul ve dveřích. Přistoupil k lůžku a nenápadně se dotkl Taavettiho ruky. „Víte, k čemu ho odsoudíte? U gardy skončí…“

„Kvůli vám to ještě jednou zopakuji,“ rozhodil rukama chirurg. „Prostě to jinak nejde, je mi líto. Ale rád bych využil, že jste se sem nachomýtl, a požádal vás, abyste ho držel. A vlastně ještě o jedno, dojděte mi prosím pro nástroje, mně by to s těmi berlemi trvalo přeci jen déle.“

Vladimír Nikitič zakroutil hlavou. „Nezlobte se, kapitáne,“ promluvil pomalu a prohlížel si zraněnou končetinu. „Vy nejste lékař, ale řezník! To se opravdu nedá nic dělat?“

„Vidíte snad to, co já!“

„Ano,“ souhlasil Vladimír Nikitič. „Vidím. Přesto s vaším názorem nesouhlasím. V těch bitvách prý padla polovina gardistů, chcete gardu připravit ještě o dalšího muže? Mně ta situace nepřijde tak vážná, alespoň ne tak, aby k amputaci muselo dojít hned. Nechte mě něco zkusit, přinejhorším můžeme amputovat později.“

Chvíli se oba měřili pohledy. „Co chcete zkoušet?“ prskl pak chirurg.

Vladimír se na něj vřele usmál. „Víte, kapitáne, já vlastně nakonec asi nic… Rád bych ale pozval na konzultaci Huga d’Elzzbierppe.“