Za Huga d'Elzzbierppe / Stá sedmdesátá druhá kapitola - Damon

„Jaká je situace, předpokládáme, všichni víme.“ Damon I. se ani nesnažil skrýt únavu. Věděl, že tohle zasedání rady je nesmírně ošemetné. Pohyboval se po velice tenkém ledě a rozhodně nestál o to, aby se probořil. Dával si pozor na každou slabiku. „U Agoulle jsme guilleský útok odrazili, hlavně díky poručíkovi Taavettimu, u taaleské univerzity jsme naopak byli Guillany poraženi. Momentální stav věcí je takový, že univerzitu drží červený šíp, který tam ovšem nenechal všechny síly. Hlavní část jeho vojsk se přemisťuje na východ. Co mají v úmyslu, nemáme tušení, ale obáváme se, že určitě jen tak neodplují zpátky na Guille. Vede za nimi stezka spálené země.“

„Nejde jen o červený šíp,“ upozornil Publius Christian d’Elzzbierppe věcně. „Přidal se k němu rod de Iille, a kdyby nebylo jejich porážky u Agoulle, jistě by s sebou strhli i rod žlutého šípu. Co se týče loajality koruně, je dosti liknavý.“

Damon Hulaimé se smutně pousmál. „To je samozřejmě pravda, pane ministře. Děkujeme za připomenutí.“

„Jak že to je pravda?“ ozval se člen rady z rodu modrého šípu. „Jsme tu my, Taaleťané! Modrý šíp! A co se týče šípu červeného, jsme jako voda a oheň, a všichni přeci víme, že když se tyhle živly střetnou, vždycky voda plamen uhasí. Stejně tak my uhasíme červený šíp!“

„Uklidní se, monsieur de Taale!“ přísně ho zpražil král. Nemohl si dovolit podobný výpad jen tak přejít. „Oni se také prosím ztiší, pánové!“ přejel ledovým pohledem dohadující se příslušníky rodu červeného šípu, vděčen, že může být stejně rozzlobený na obě strany. „O výsledku dosavadních bojů jsme vás zpravili, teď se pojďme věnovat hlavnímu bodu zasedání. Ministře Renairde, potom tu prosím ještě zůstanou.“

„Samozřejmě, Veličenstvo.“

„Thereso,“ oslovil král po skončení zasedání služebnou, „sežeň mi poručíka Fyra, ať přijde sem do rady, okamžitě.“

„Chcete probrat, co bude s gardou,“ pochopil ministr Renaird.

Damon zachmuřeně přikývl. „Přišli jsme o deset mužů, to je… děsivé číslo. Nevěříme, že je nahradíme. Kolik může být teď ve druhém ročníku kadetů? Počítáme, že nejvýš tak tři, kdyby se hodně poštěstilo, tak třeba čtyři… víc určitě ne…“

„Předně bych navrhl odpustit jim závěrečnou zkoušku. Nemůžeme ztratit další gardisty.“

„Také nad tím uvažujeme…“

„Napadlo by mne ještě něco, co by mohlo pomoci… ale obávám se, že se vám to nebude líbit, můj pane.“

„Nelíbí se nám ani momentální stav věcí. Nevíme, jak by se to mohlo ještě zhoršit. Posloucháme.“

Ministr války si odkašlal. „Navýšil bych Gräüův důchod.“

„Zbláznili se?!“ vyskočil Damon ze židle. „Nepřipadá v úvahu, monsieur Renairde! Dají nám na to snad z vlastní truhlice? Nebo kde si představují, že na to vezmeme peníze?“

„Nevěděl jsem, že jsme na tom tak zle…“

„Nejsme na tom zle, zatím, monsieur! Zatím! Ta pitomá válka ale něco stojí a ještě stát bude!“

Renaird si opět mírně odkašlal. „To nebyl celý můj návrh, Vaše Veličenstvo. Měl jsem na mysli takovou… řekněme metodu cukru a biče. Navýšení Gräüova důchodu by byl ten cukr.“

„A bič?“

„Kadeti z druhého ročníku už nesmějí odejít. Rozšiřte ten zákaz i na ročník první. Takhle se nám z deseti kadetů v průměru tak čtyři seberou během prvního půl roku a jdou dobrovolně pryč. Zabraňte tomu.“

„Bezvadné nápady, Renairde! Nemáme třeba taky ještě snížit minimální povinnou výšku kadeta?“

„Přál jste si slyšet mé návrhy, Veličenstvo.“

„A co je vede k domněnce, monsieur Renairde, že když zakážeme odchod i z prvního ročníku, pohrne se sem víc zájemců? Naopak se jejich počet sníží, ne? Matky k nám žádného syna nepustí, protože takhle ještě mají naději, že se jim potomek vrátí živý! Když uděláme, co tu navrhli, bude mnohonásobně vyšší pravděpodobnost, že se znovu se syny shledají až na onom světě.“

„Měl bych ještě jeden nápad, ale asi vám ani ten vonět nebude.“

„Mluví.“

„Co dát gardistům titul? Jen čestný, bez léna.“

„Ne!“ rázně odmítl panovník. „To nemůžeme. Co bychom pak udělali, kdyby se nám do gardy dostal třeba nějaký de Taale? Udělali bychom z něj hned knížete? Navíc bez léna, jak navrhují?“

„Jen vám předkládám nápady, Veličenstvo. Smím ještě něco podotknout?“

„Smějí,“ mávl rukou unaveně král. „Aspoň vyplníme čas, než se čtvrtý poručík uráčí přijít.“

„Na vašem místě bych o tom titulu uvažoval. V současné chvíli je jediným šlechticem v gardě právě důstojník, jehož jste zmínil. A oba víme, že to nedělá dobrotu. Víte, myslím, stejně dobře jako já, co musí nevyhnutelně nastat. Poručík Fyr nesplňuje řadu z podmínek gardy. A je to on, kdo cvičí kadety.“

„Lepšího bychom nesehnali! Poručík Fyr si místo u gardy zaslouží, o tom je ujišťujeme!“

„Já o tom nepochybuji, jen říkám, že jiní nemusejí mít stejný názor. A protože poručík Fyr cvičí kadety, může se stát, že se vina za tu vysokou úmrtnost v bitvách bude svalovat právě na něj.“

„Nesmysl! Stojíme si za tím, že poručík Fyr je u gardy právem! Viděli snad, jak dopadl jeho souboj s kapitánem Näüsem tenkrát o Vánocích! A že je kapitán vynikající šermíř, to jim snad nemusíme vysvětlovat.“

„Lidé si fakta rádi překroutí nebo je budou docela ignorovat, aby se utvrdili ve svých domněnkách, Veličenstvo.“

„Dost! Nebudeme porušovat desetiletí tradic! Znovu opakujeme, to je, jako by po nás chtěli, abychom ze dne na den snížili věkovou hranici pro Gräüův důchod nebo vyhlásili, že odteď garda nebude jezdit na bělouších, ale třeba na ryzácích! To prostě nejde!“

„Ale vždyť vy ty tradice už porušujete! Jak jinak by mohl být u gardy Fyr?!“

„To už přehání, nezdá se jim?!“ temně zahřměl král. „Jak se opovažují zpochybňovat naše rozhodnutí?!“

Ode dveří se ozvalo tiché zakašlání. Na prahu stál a salutoval poručík Fyr.

„Konečně! Posadí se u nás, poručíku, a nalijí si víno.“

„Rád, Veličenstvo,“ usmál se lehce důstojník a hmátl po džbánu.

„Kapitán nás zpravil o vašem nápadu, poručíku. Nesdělil nám podrobnosti, ty bychom rádi slyšeli přímo od nich, kdyby byli tak laskavi. Nejdřív ale naléhavější problém – kolik máme letos kadetů před závěrečnou zkouškou?“

„Letos byl úrodný rok, Veličenstvo, mám jich pro vás hned pět.“

Damon uznale kývl a dokonce si dovolil i sotva znatelné pousmání. „Skvělá práce, pane poručíku. Hned, jak odsud odejdou, jim předají uniformy. Závěrečná zkouška se jim vzhledem k většímu počtu volných míst v gardě promíjí.“

„Ano, Veličenstvo. Budou nadšení.“

„Jen jeden dotaz, prosím, Vaše Veličenstvo,“ ozval se ministr. „Jak je přiřadíme k oddílům?“

„Je jich pět, oddíly jsou tři. Slyšeli jsme, že první oddíl utrpěl největší ztráty, dostane tedy tři nováčky, ty ostatní po jednom.“

Fyr věcně přikývl. „Zařídím to, můj pane.“

„Ještě jedna věc, než si vyslechneme jejich nápad, poručíku. Její Výsost princezna René přišla také s jedním, který se nám velice zamlouvá. Vzpomněla si na Mikuláše Arianoviče. Je faktem, že mnoho mladých chlapců sní o tom osedlat bělouše a obléknout zeleno-černou uniformu. Naši dceru napadlo tento jejich zájem ještě podnítit a gardu jim v celé nádheře ukázat. Za lepšího počasí se uspořádá defilé městem.“

„Můj nápad…“ promluvil poněkud nesoustředěně Fyr, dolévaje si přitom víno, „můj nápad je vlastně docela prostý. Hovořil jsem se známým na vojenské fakultě agoulleské univerzity. Předložil na vedení návrh, podle kterého by bylo možné o rok zkrátit studium. Kdyby bylo možné snížit minimální věk kadeta z jednadvaceti na pouhých dvacet, mohlo by to také pomoci zvýšit počet zájemců.“

„Odvážný nápad,“ zamumlal ministr Renaird. „Docela by mne zajímalo vidět jej v praxi.“

„Pak mne napadla ještě jedna věc. Navýšit Gräüův důchod…“

„To už nám navrhoval i tady pan ministr, poručíku. Nemůžeme si to dovolit.“

„Počkejte, Veličenstvo, já jsem ochoten na to peníze klidně půjčit.“

„To myslíte vážně?“ probodly ho pohledy dvou párů očí.

„Smrtelně,“ přitakal důstojník. Pevně se díval králi do tváře. „Mám vám co splácet, můj pane.“