Za Huga d'Elzzbierppe / Stá sedmdesátá třetí kapitola - René

Její hnědá kobylka s bílým pruhem na čele šla pomalu, krokem, a tak měla jezdkyně čas přímo palčivě vnímat pohledy vesničanů. Tušila, nač mnozí z nich čekají, její štědrost byla přeci pověstná. Sáhla do váčku v sedlové brašně a rozhodila hrst mincí do vzduchu. Velebení jejího jména ještě zesílilo. Usmála se, naoko pro lidi, upřímně pro sebe. Získají tím obě strany, myslela si, přejíždějíc pohledem své poddané. Oni si mohou posbírat něco peněz a já tím získám na oblibě. A alespoň na okamžik se vyhnu jejich pohledům, které se sklopí k mincím. Pohledy lidí ji doslova provrtávaly, každý detail, který s ní souvisel. Její kobylku, její žluté šaty, její dlouhé, stříbřitě plavé vlasy, které nepřekrývala parukou, protože ony samy trochu jako módní paruka vypadaly. Paruku neměl ani její manžel, tvrdil, že mu na cesty není pohodlná. Jeho širokou dobromyslnou tvář lemovaly uhlově černé vlnité kadeře a na bradě tmavly kořínky vousů.

Aena byla poslední vesnicí, která jim patřila, hranicí léna rodu Hulaimé, které jí její nevlastní bratr postoupil. Byla mu za to nesmírně vděčná, protože vůbec netušila, kde by jinak se svým chotěm žila. Pravděpodobně na královském zámku, a to si vůbec neuměla představit. Když se poznali, byl její negonský manžel seznámen s místní kulturou a zvyklostmi asi stejně dobře jako kůň s literaturou.

Její muž, to byla vůbec kapitola sama pro sebe. Tehdy na tom Bále spolu prohodili pár frází a ze způsobu jeho řeči by vůbec nepoznala, že není Francouz. Proto ji velice překvapilo, když jí sdělil své jméno. Sir Charles Young rozhodně francouzsky neznělo. Pod vlivem tohoto zjištění si začala všímat dalších detailů, zejména toho, že když hovořil déle nebo pod silným vlivem emocí, začínala perfektní francouzština trochu pokulhávat v důsledku jinak, tvrdě vyslovovaných hlásek „r“ a „n“, které se do jeho hlasu vnutily, aby prozradily jeho skutečný původ. Svou lásku a úctu k němu i jeho vlasti vyjádřila René tím, že mu k Vánocům darovala řetízek s přívěskem kříže svatého Ondřeje. Řetízek byl stříbrný, protože mladé ženě připadalo, že se stříbro hodí k bílé a modré spíše než zlato. Sir Charles Young jej nosíval na holé kůži a často býval přistižen, jak se rukou dotýká místa, kde mu pod oděvem kříž spočíval na prsou. Na oplátku svou neméně milovanou choť zahrnoval šperky ze zlata, protože to se zase podle jeho názoru hodilo k jejím vlasům lépe než stříbro.

Když opustili ves, její manžel prudce zrychlil a téměř bezhlavě se vrhl do krajiny. Následovala ho s odstupem několika kroků a kochala se pohledem na něho. Miloval koně a grošák, na kterém seděl, byl darem od René. Přesněji jedním z darů. Princezna milovaného manžela rozmazlovala podobnými dárky, kromě toho koně pořídila Charlesu Youngovi vraníka, skvostný zelený kabátec a řadu dalších věcí. Z lásky mu také povila už dvě dcery a oba se těšili na syny, zatím však zůstávalo jen u Gaëlle a René. Kdyby tito manželé byli někdy usedli na gonský trůn, byly by se Gony mohly pyšnit královským párem, který se skutečně vroucně a oddaně miloval.

Bývaly chvíle, kdy si princezna občas vzpomněla na svou první velkou lásku, někdejšího korunního prince Mikuláše Arianoviče. On miloval gardu, měl nesplnitelný sen sám jednou moci usednout na hřbet bílého koně. René si díky němu gardu zamilovala rovněž, líbila se jí odmalička, těch čtyřiadvacet krásných, oholených, dlouhovlasých ošlehaných mužů v zeleno-černých uniformách. Věděla to zatím jen neoficiálně a svému muži o tom raději dopředu neřekla, ale na obzoru se začínala rýsovat reálná šance, že by bělouše mohl osedlat i sir Charles Young. Ta představa v ní vyvolávala vzrušení.

 

Na královský zámek dorazili o tři dny později. René pro ně domluvila komnaty vedle sebe a šla pozdravit rodiče, zatímco její choť dohlížel na stěhování zavazadel. Královnu zastihla v její soukromé komnatě.

„René!“ usmála se Katariina Bour a rozpřáhla paže na znamení, jakou má z jejich shledání radost. „Kde je tvůj manžel?“

„Zabydluje se,“ pokrčila mírně rameny. „Je tu už Charles – myslím svého bratra, samozřejmě.“

„On má také přijet?“

„Ne snad?“

V královnině tváři se na okamžik objevil smutný a rozhněvaný výraz. „Nevím,“ stiskla rty. „Tvůj otec se mi už delší dobu s ničím nesvěřuje.“

René se kousla do vnitřní strany tváře. „Měla bych jít za ním. Mám s ním ještě nějaké jednání.“

„Příště navštívím já tebe,“ pravila ještě matka. „Chci vidět své vnučky.“

Princezna se jen usmála.

Její otec byl ještě v radě. Později si mladá žena říkala, že schválně. Právě si naléval červené víno. Usmál se, když ji uviděl vstupovat. „Vítej. Kde je tvůj manžel?“

Zastavila se.

„Jde tu přeci především o něj…“

„Asi se ještě převléká,“ vyhrkla se špatně skrývanou nadějí v hlase. „Půjdu pro něj.“

„Ne, někoho pošleme…“

„Ne, půjdu sama,“ řekla honem. Potkala ho už na chodbě. „Propána, Charlie! Co to máš na sobě?!“

„Co by?“ rozhodil rukama.

Přejela kritickým pohledem jeho bílý oděv a modrý plášť. „Víš přeci, že otec nesnáší, když… na sobě máš tyhle barvy.“

„Mám se snad jít převléknout?“

„Ne, na to už je pozdě, čeká se jen na tebe. Na, vezmi si aspoň tohle,“ podala mu šerpu, která jako by sestávala z mnoha miniaturních vlajek Gon.

„Byla to jen náhoda…“ bránil se, šilhaje po svém oblečení.

„Netrap se tím,“ políbila ho jemně. „A pojď už, Charlie.“

V radě seděli tři muži. Kromě krále se schůzky účastnil ministr Renaird a plukovník Sym. Všichni se pozdravili a zasedli k jednacímu stolu.

„Všichni víme, proč jsme se tu sešli,“ spustil král. „Jde o gardu. Poslední boje s červeným šípem se na ní významně podepsaly. Tady Její Výsost René navrhla způsob, jak získat nové kadety. Ministr války vyjádřil nesouhlas, proč?“

„Je jich málo,“ kroutil hlavou Olbram Renaird. „Zbylo jen třináct obyčejných gardistů.“

„To je pravda,“ pousmála se René. „Proto jsme s plukovníkem Symem nalezli alternativní řešení. Nemusí se to nutně jmenovat přehlídka, že ano… Mohlo by jít o jakési veřejné cvičení.“

„Bylo by to výhodné,“ přikývl Venceslav Sym. „Garda se předvede, potenciální kadeti budou u vytržení. Myslím, že si tu všichni vzpomínáme, jak garda působí.“

„Dobrá,“ upil král vína. „Vymysleli to, tak se postarají o realizaci. To ovšem není jediné, co měli na srdci, máme pravdu, pane plukovníku?“

„Máte, Veličenstvo,“ ztěžka řekl důstojník. „To cvičení bude poslední událostí, kde budu působit v úřadu plukovníka gardy.“

„Proč?“ předstírala princezna překvapení.

„Jsem už přeci jen trochu starý, Výsosti,“ usmál se shovívavě Venceslav Sym. „Jen si nemyslete, já dobře vím, jak si ze mě kadeti i někteří mladí gardisté utahují. Dovedl bych si to s nimi vyřídit… ale přijde mi, že mají čím dál víc pravdu. Už jsem tu dlouho, zažil jsem čtyři kapitány, o poručících ani nemluvě… nechám toho.“

„Dlouho jsme řešili, kdo pana plukovníka nahradí,“ ujal se slova ministr Renaird. „A napadlo nás, že plukovník gardy, to by mohl být skvělý úřad pro manžela princezny. Co tomu říkáte, sire Youngu?“

„Sire Charlesi,“ věcně ho opravil Skot. „Užívá se to s křestním jménem.“ Pozvedl jedno obočí. „Vy ze mě chcete udělat plukovníka gardy?“

„Přesně tak,“ přikývl Sym. „Souhlasíte?“

Dlouho mlčel. „Co pro to mám udělat?“

„Vzhledem k situaci výcvik promineme,“ mávl rukou Damon I. „Zúčastní se toho cvičení jako pozorovatel. Projdou jen zkouškou, samozřejmě bez nutnosti zabít, to se ví.“

René se usmála. Natáhla ruku přes stůl a položila ji na ruku svého chotě. Její dávný naivní dětský sen se splnil, měla za manžela gardistu. Dokonce hned samotného plukovníka.