Za Huga d'Elzzbierppe / Stá sedmdesátá čtvrtá kapitola - Charles

Probudil se s křikem, ještě dokonce stačil zaslechnout slova, která se mu vyhrnula ze rtů: „Ne! Pitomí, hnusní Angličani!!“ Zvedl roztřesenou ruku a setřel si z čela pot. Otřel si dlaně o nohavice. Věděl, co musí udělat, co potřebuje udělat. Osvědčilo se mu to jako spolehlivý lék na jeho vzpomínky. Lék na vzpomínky bývá prostý – připomenout si, že to jsou jen vzpomínky, že je to minulost, kdežto my žijeme v přítomnosti.

Ještě rozechvělou rukou zažehl a uchopil svícen a přehodil nohy přes okraj lůžka. Komnata jeho ženy byla naštěstí hned vedle, a tak nehrozilo, že by ho v tomhle stavu spatřil ještě někdo další. Tiše zaklepal a otevřel. René nespala, stála u okna a zamyšleně hleděla ven. Při zvuku jeho příchodu se k němu otočila. Vypadala kouzelně, v bílé košilce a se svými popelavě plavými rozpuštěnými vlasy. V její tváři četl pochopení. Automaticky vykročila k lůžku, vyhrnujíce si bílou látku k pasu. S hlasitým klapnutím postavil svícen na parapet okna a rychle ulehl k ní. Objal ji a začal ji vroucně hladit a líbat. Jen vnímat to měkké teplé tělo, dotyk sladkých rtů, přerývaný, vzrušený dech, hmatem bloudit po křivkách… jen to, to se děje právě teď a právě tady, v Ykkhó… teď tu není Skotsko, není 13. listopad, den, který bude už navěky nenávidět. Není tu bitva, ryk, nářek a krev, není tu ležení…

Chtěl ji opustit, ale ona mu zkřížila nohy za zády. Usmála se a něžně ho políbila. „Náš syn,“ připomněla mile.

„Máš pravdu,“ pokusil se o úsměv, i když tušil, jak chabě to dopadne. „Zapomněl bych…“

Znovu se jemně rty dotkla rtů jeho. Zahřála ho vlna lásky, kterou z toho nepatrného dotyku vycítil.

„Mohl by se jmenovat Mar,“ nadhodila, když leželi vedle sebe a na jejich zrudlé pokožce osychal pot.

Prudce se zamračil a krev se mu nahrnula do tváří. „Mar…“ procedil nenávistně a pod tíhou emocí se mu protáhlo drnčivé „r“. Zavrtěl hlavou. „Jen přes mou mrtvolu!“

„Co se děje, Charlie?“ podivila se. „Souvisí to s těmi tvými stavy? Znal jsi někoho toho jména?“

Mírně přikývl. Jeho stavy… ano, často se budil z nočních můr, kdy se mu to vracelo… jak by taky ne… tak silný zážitek… Obrátil k manželce tvář. „Co je nejstarší vzpomínka, jakou si vybavíš?“

Její hnědé oči se zvětšily údivem. „Hm… tak pochopitelně moje dětství s rodiči… bylo to vlastně právě u nás doma… To také souvisí s…?“

Rychle několikrát přikývl, aby otázku nemusela dokončit. „Mně ta moje způsobila takový šok, že… na ni nikdy nezapomenu. Navíc se mi opakovaně vrací ve snech. Jednou ses mě ptala, jestli si pamatuji na Skotsko. Odpusť, až teď nacházím sílu ti odpovědět. Ano, pamatuji. Pamatuji si nádhernou krajinu… a strašlivé věci, které ji poznamenaly. To je moje nejstarší vzpomínka. 13. listopad 1715. Byly mi necelé čtyři roky… Můj otec, sir John Young, byl jakobita. Bojoval za krále Jakuba pod velením…“ Odmlčel se, aby prudce vydechl. „Bojoval pod velením hraběte Johna Mara. Později se o něm tvrdilo – o Marovi – že byl neschopný, ale tenkrát jsme v něm všichni viděli vůdce a hrdinu. Vedl nás do boje za zrušení té pitomé Velké Británie a hlavně za navrácení rodu Stuartovců a krále Jakuba na anglický trůn. Rozhodl se vytáhnout na pomoc povstání v Anglii… nevzpomínám si na jméno toho muže, který je vedl, každopádně dopadlo katastrofálně. Aby mu pomohl, musel Mar obejít anglické oddíly. Jak se asi dalo čekat, nepovedlo se to. 13. listopadu došlo ke krvavé bitvě v dolině Sheriffmuir u Dunblane. To vše samozřejmě vím až z vyprávění. Byl jsem s matkou v ležení a pamatuji si jen ryk vzdálený ryk bitvy. Pamatuji si… bylo to tak hrozné, že se mi to nesmazatelně vrylo do paměti ve všech podrobnostech… Pamatuji si, jak nám někdo přišel říct, že otce zabili. Matka dostala strach, vzala mě a uprchli jsme do Holandska a odtamtud dál do Francie. Proto umím tak dobře francouzsky, žil jsem tam víc než patnáct let.“ Opět utichl.

René se k němu přivinula. „Promiň. Netušila jsem…“

„Nemohla jsi tušit,“ řekl měkce a v jeho hlase dokonce zaznělo cosi jako náznak smíchu. „Máš právo to vědět. Snad už víš, proč mě tak hněvá, když o mě někdo mluví jako o Britovi. Nesnáším to slovo, jsem Skot!“

„Jsem ráda, že jsi mi to řekl, Charlie. Aspoň o tobě po těch letech konečně něco vím,“ zasmála se.

Něžně se na ni usmál. „Předtím… jsi říkala něco o synovi…“ Rukou jí přejel od ňader až dolů ke klínu.