Za Huga d'Elzzbierppe / Stá sedmdesátá pátá kapitola - Hugo

Byl třetí den měsíce června a zemi vládlo její obvyklé proslulé ohavné léto sužující Goňany dusivým, těžkým parnem. Aniž by si to uvědomoval, ovíval se Hugo d’Elzzbierppe svým kloboukem s marnivými barevnými pery. Jak se mu nyní zdálo, byla ta pera i praktická. Seděl hezky schovaný mezi ostatními hosty, po jeho pravici seděl syn Hector, po levici dcera Antigona. Oba si vzali krémově zbarvené slavnostní šaty, a kdyby si odmyslel Antigoniny krátce střižené vlasy, velice by jim to slušelo.

„Kdy už to začne?“ zeptal se mladík a lehce ostentativně zívl.

„Každou chvíli,“ natěšeně odpověděla Antigona a upírala oči hned tam, hned onam, snažíc se zahlédnout gardisty dřív než kdokoliv jiný.

„Nudím se…“ obrátil oči v sloup Hugův adolescentní syn. „Pár chlapů, kteří nacvičeně mávají šavlemi, div neuseknou ruku svému kolegovi, a navíc vypadají všichni na chlup stejně… nechápu, co na tom všichni mají.“ Odmlčel se, ale po chvíli se zase ozval: „Nemůžu se jít zatím projít do toho lesa, otče?“

„Tady budeš!“ zpražil ho přísně lékař. „Opovaž se jim tam plést, ještě by tě omylem zastřelili!“

„Au!“ vypískla dívka.

„Co je?“

„Hector mě štípl!“

„Ona se na mě šklebila!“

„Víte oba, že je vám tak o deset let víc, než na kolik se právě chováte?“ přejel je Hugo pohledem.

Hector na sestru vyplázl jazyk. Antigona mu pohrozila zaťatou pěstí. Než je stačil znovu okřiknout, nad jejich hlavami prolétly šípy. Hugo s povrchním zájmem sledoval, jak se všechny zabodávají přímo do středů terčů umístěných na kmenech stromů na opačném konci louky… všechny až na jeden, který střed o pár centimetrů minul.

Chvilku ještě trvalo, než se k jeho uším donesl zvuk mnoha kopyt. Měkké dusání v nedávno pokosené trávě doprovázel další svist šípů. Tentokrát se do středů trefili všichni. Střelba proběhla se stejným efektem ještě třikrát. Když vypotřebili čtvrtinu šípů v toulcích, přijeli gardisté právě k okraji shromáždění. Rozdělili se, devět jich vyrazilo nalevo, devět napravo. Ujížděli lehce, hladce udržovali rovnováhu, boty zarývali do třmenů, do rukou uchopili otěže. I gardoví bělouši jako by si pozornost užívali a záměrně se předváděli. Při jejich lehkém běhu vydaly šípy v toulcích jen sotva slyšitelný zvuk.

Objeli dav, ve výchozím bodě se zase slili v jednu skupinku a vyrazili středovou uličkou. V čele jel kapitán, za ním bok po boku tři poručíci, následoval poručík čtvrtý a za ním běžní gardisté. Jeli po dvojicích a třináctý řadu sám zakončoval. Hugo mezi nimi poznal Helmuta, pevně a elegantně se nesoucího na Horstovi. Zastavili pod terči. Jako by jejich řadou proběhla nějaká vlna tichého rozkazu, začal kapitán v čele sesedat, o vteřinu později jako jeden muž stejný pohyb udělali poručíci, o další vteřinu později zbytek gardy. Jejich boty slabě dusly do trávy. Pověsili luky na hrušky sedel, půvabným pohybem setřásli z ramen toulce. Tasili šavle. Hugo patřil v šermu přinejlepším k průměru, možná podprůměru, o to více ocenil dokonalou nacvičenost tohoto divadla. Rychle pochopil, že skutečná podstata tkví v umění ránu zadržet. Kdyby to nedělali, byli by se zmrzačili navzájem.

Na další povel svého kapitána se chopili zbrusu nových mušket, kterými je teprve v letošním roce nechal král vybavit. Jednotným krokem přešli k místu, kde pod baldachýnem stála křesla panovníka, jeho ženy a nejvýznamnějších dvořanů včetně plukovníka Venceslava Syma, chirurga Charlese Näüse nebo králových dětí s jejich rodinami. Richard, nejstarší syn Charlese Hulaimé, si jazykem přejížděl horkem vyprahlé rty. Vojáci se shromáždili kolem nich, poklekli a jako jeden muž vypálili dvě salvy. Hugo nechápal, jak se jim daří konat naprosto stejné pohyby v naprosto stejný čas.

Když si opět upravili popruhy pušek šikmo přes trup, tasili gardové nože. Na okamžik se blýskli proslulou trojicí těchto zbraní, po noži v každé ruce, třetí nůž mezi zuby. Bylo nemožné sledovat, jak sehraní jsou tentokrát. Zbraně zasvištěly, když prořízly vzduch, a s tupým úderem se zasekly do kmenů stromů nad terči. Každý gardista vrhl všechny tři nože bleskurychle za sebou a všechny tři se ocitly v kůře stromů přesně jeden pod druhým. Nato muži vyskočili a rozběhli se ke svým koním. Tentokrát už ne tak synchronizovaně, prostě postupně, jak ke zvířatům přibíhali, rovnou nasedali. Poručík Fyr nasedl mezi prvními, ale než se do sedla vyhoupl poslední z gardistů, byl už zase na zemi. Zničehonic se svezl dolů, provedl ještě chabý pokus se zachytit, ale rukou minul. Nezmohl se ani na to, aby spadl, jak se to naučil. Těžce žuchl do trávy vedle zvířete a zůstal tam nehybně ležet.

Nastal ruch. Dva nejbližší gardisté sesedli a klekli k němu, ve stejné chvíli vyskočil kapitán Näüs a klusal k poručíkovi rovněž. I Hugo instinktivně vstal, ale rychle se zase posadil, protože pochopil, že by tam šel zbytečně, už tak kolem něj bylo lidí víc než dost.

„Omdlel nejspíš z toho horka, ani se mu nedivím,“ slyšel Hugo vzdálený hlas vrchního chirurga. „Odneste ho někam stranou, nejlíp do stínu.“

Gardový kapitán něco řešil s Jeho Veličenstvem. Vrátil se ke svým mužům a něco na ně křikl. Helmut i druhý voják si pospíšili zpátky na hřbety svých koní. Bylo evidentní, že program bude pokračovat.

Tu se mezi ně vmísil vetřelec. Nějaký tmavovlasý muž se rozběhl k uvolněnému bělouši, chopil se otěží a vyšvihl se do sedla. Koník slabě zaržál, zafrkal, zahrabal kopytem. Bylo znát, že se mu nový jezdec příliš nelíbí, ale muž ho rychle zvládl. Kapitán na něj spustil příliv slov, ale muž mu cosi úsečně odpověděl a kapitán po výměně pohledu s plukovníkem Symem zmlkl.

„Pokračujeme!“ zavelel místo něj sám Sym.

Začali proti sobě vyrážet jako by náhodně a střetávali se šavlemi i noži, opět v nepochybně tisíckrát nacvičených a předem dohodnutých pohybech. Potom se začali jen tak krokem potulovat po louce, většinou v těsné blízkosti obdivovatelů, nabízejíce se jejich dychtivým pohledům. Nyní byly rozpoznat i detaily. Jak pečlivě jsou vlasy svázány zelenou stuhou v culíku za krkem, jak dokonale je oholená tvář, jakého mistra kováře vyžadovaly droboučké květy goi, kterými byly pobity postroje běloušů.

„Kdo je ten, který se k nim přidal? To přece není gardista,“ šeptal udiveně Hector.

Hugo se usmál. „Sir Charles Young, manžel naší princezny. Je dobrý, rychle se s nimi sladil.“

„Hm… když sebral poručíkovi plášť a zabalil se do něj, je až na ty rozpuštěné vlasy skoro k nerozeznání od skutečného gardisty,“ mínila Antigona.

„No, jen aby z toho pláště za chvíli neskolaboval jako ten poručík,“ ušklíbl se Hector.