Za Huga d'Elzzbierppe / Stá sedmdesátá sedmá kapitola - Charles

Když Prus odešel, vyměnili si otec a syn pohled. Michel Näüs si k potomkovi přesedl. „Máš dopito?“ otázal se, ačkoliv musel vidět, že ne. „Dělej, hoď to do sebe a jdeme na to!!“ Nadšeně mu mával před obličejem lahvičkou.

„Nechci se udusit,“ klidně opáčil Charles Näüs, „a uklidněte se, prosím. Byl bych nerad, kdyby vám to vypadlo z ruky a přistálo to v mém pivu. Nerad bych je vyhazoval.“ Mírně upil a olízl si rty. „Kromě toho,“ pokračoval ztišeným hlasem, „bude lepší, když tam půjdete jen vy. Jsem pro to plukovníka… vyléčit… co nejdříve, musím však, ač s těžkým srdcem, říct, že u toho osobně nemohu být.“

„Co tak najednou?“ podivil se starý kapitán. „Ještě před pár dny ses mohl zbláznit, abys tu mohl být se mnou…“

„Uvědomil jsem si, že máte pravdu, drahý otče. Bude lépe, když se do toho nebudu plést.“

„Nevím, co ti přeletělo přes nos, ale jsem tomu rád. Dobrá, jdu na to.“

„Hodně štěstí. Setkáme se doma.“

„Přijeď raději na královský zámek, ať tě má garda po ruce.“

„Pravda…“ přikývl vrchní chirurg.

Líně dopil svůj nápoj, chvilku si pohrával s myšlenkou, že by si dal ještě jeden… ale pak ji definitivně zavrhl a také špeluňku opustil. Oddechl si, když vyšel na ulici, i když ne příliš. Konečně se uklidní teprve ve chvíli, až vyjde na hlavní třídu. Kráčel svižnými, co nejdelšími kroky, aby už byl pryč z té tmy, odkud na něj mohlo kdykoli cokoli vyskočit. Slyšel, že nedávno někoho v takové uličce roztrhali toulaví vyhládlí psi, bylo jich snad šest či sedm…

„Je-li ti život milý, dej sem vše, co máš!“ ozvalo se pár kroků před ním.

Charles Näüs se pomalu zastavil, mhouřil oči do sametové tmy a nenápadně posunoval ruku k pasu. Když jeho zrak pronikl tmavou clonou noci, pomalu si uvědomil, že slova nebyla určena jemu. Bleskurychle se tiše stáhl do boční uzounké uličky a obezřetně nahlížel za roh krajní budovy. Na ulici stáli dva muži. Menší z nich byl Michael Barbig, vyššího maskovaného na první pohled neznal. Ten na nájemného vraha mířil dvěma noži. Určitě byly ostřejší než břitva.

„Ani to nezkoušej!“ zařval najednou a sekl jedním z nich vraha přes ruku, terou se pokusil nahmatat vlastní zbraň. „Dej sem peníze a netvrď, že v té brašně, která se ti tak zařezává do ramene, žádné nemáš!“

Velmi pomalu přetáhl Prus brašnu přes rameno a položil ji lapkovi k nohám. Ve tváři se mu nehnul ani sval.

„Co to bylo? Co se ti třpytí na ruce? Prsten! Sem s ním!“

Barbig strnul a pomalu zavrtěl hlavou. Pravou rukou bezděčně zakryl šperk na ruce levé, ale už bylo pozdě.

Charles Näüs se snažil rozechvělýma rukama co nejtišeji natáhnout zámek křesadlové pistole. Děsil se zrádného cvaknutí, které se muselo každou chvíli ozvat.

Lapka proti vrahovi znovu zašermoval nožem. V tu chvíli se projevil částečný výcvik gardy, kterým Prus prošel. Bleskurychle se skrčil, tasil vlastní zbraň a ťal muži po nohou. Lapka zařval a vyrazil vlastními noži. Nějaká zbraň zazvonila o dlažbu. Näüs vykročil z úkrytu, už nehrozilo, že by si ho všimli. Rvali se na špinavé zemi, váleli se po ní a chirurg se neodvážil vystřelit z nepochopitelného strachu, že by mohl trefit nájemného vraha, který byl ovšem v této chvíli sám obětí. Oba muži vykřikli a odskočili od sebe. Barbig klopýtl dozadu. Näüs toho využil a okamžitě vystřelil. Lapka nevydal ani hlásku. Nestihl to, chirurg ho trefil do spánku.

Přešel k Prusovi a natáhl k němu ruku, aby mu pomohl vstát. Prsty, které šátraly po jeho dlani, byly mokré. Kapitán se sklonil. „Herr Barbig!“ vykřikl tlumeně. Nejdřív uviděl krev prýštící z rány pod Prusovou čelistí. Když si k němu klekl, všiml si i nože zaraženého ze strany do jeho hrudníku. Na první pohled pochopil, že to jsou zranění, která nedokáže vyléčit.

Ryšavý Prus na zemi funěl, lapal po dechu a téměř nepřetržitě prskal, plival, ba i polykal krev, která se mu sbírala v ústech. „Vy… mě znáte?“ zasípal ztěžka.

„Nemluvte,“ napomenul ho automaticky ledově klidným hlasem chirurg, který začal fungovat na principu let zkušeností.

Michael Barbig si ho nevšímal. „Zachránil… jste mě, třebaže pozdě. Pomůžete mi?“

Näüs byl z těch slov zmatený. Zavrtěl hlavou. „Nemůžu…“ hlesl bezmocně.

Šedé vrahovy oči na něm dál úpěnlivě visely. „Pomůžete mi?“ opakoval naléhavě.

„Jak?“ Näüs cítil, že se vrah nalepil na jeho ruku, terá se spíš ze zvyku přitiskla k poraněné tepně. Čas se vlekl. Chirurg si vzpomněl na přednášku na univerzitě. Dospělý zdravý muž může z karotidy krvácet i pět minut, než vypustí duši.

„Michael… můj syn…“ vyprskl spršku krve Barbig. „Postarejte se… Vezměte si ten prsten, pozná, že vás… posílám já…“

„Co vaše žena?“

„Jsme sami,“ vyhnul se přímé odpovědi Barbig. „Prosím vás, slibte mi to… postarejte se o něho… vezměte si tu brašnu, je tam sto třicet… kë…“

„Kde bydlíte?“ zachvěly se chirurgovy rty.

V Barbigových očích majících barvu oceli se objevil zvláštní výraz. „Poznávám vás…“ zablekotal. „Vy jste tam byl… v té putyce…“

Näüs pustil jeho krk a oběma rukama sevřel límec kdysi šedého kabátce. „Hej! Ne, nechoď ještě! Kde bydlíš?! Musím vědět, kde Michaela najít!“

Vrah promluvil tak tiše, že ho chirurg skoro neslyšel. Potom se ohavně rozkašlal, než znehybněl a ztichl už navždy.

Charles Näüs si povzdechl, sám nevěděl, proč. Zatlačil Prusovi oči, sebral brašnu, vstal a zamířil na adresu, kterou mu Barbig řekl. Došel na konec uličky, když si uvědomil, že zapomněl na prsten. Rychle se pro něj vrátil. Když zdálky viděl obě mrtvoly, došlo mu ovšem, že je tu ještě něco jiného, možná důležitějšího než Barbigův syn. Došlo tu k přepadení, při němž zemřel člověk. Musí to ohlásit rychtáři. Tušil, že ten s tím stejně nic neudělá, tohle byla čtvrť vyhlášená svou špatnou pověstí, chodit sem bylo na vlastní riziko. Jenže uvědomit o tom úřad zkrátka musel, obzvlášť on a obzvlášť, když jednoho ze dvou mrtvých zde měl na svědomí on sám. Nemyslel si, že z toho bude mít potíže, rychtář jeho nechá na pokoji, a když si to Näüs ještě pojistí nějakým peněžním obnosem… Mrkl na mošnu, kterou pořád držel v ruce. Tomu říkám krvavé peníze, pomyslel si.

Až dosud by ho nikdy nenapadlo, že si mohou být otec a syn tolik podobní. Nejen, že nosil stejné jméno, Prusův syn jako by svému otci z oka vypadl. Měl stejné oči, stejnou, i když samozřejmě mladší tvář, stejné vlasy ve stejném uzlu. Dokonce mu chyběl stejný prst, malík levé ruky. Předal mu prsten, trpělivě mu vysvětlil, že si ho teď odvede s sebou. Po krátkých úvahách, že osmiletý chlapec je už dost starý, aby prsten nespolkl, ho se šperkem nechal o samotě a jal se prohlížet dům. Hledal něco, co by se mohlo hodit, peníze a také nějaké chlapcovy věci. Přitom v duchu počítal, kolik asi bylo Barbigovi let, připadalo mu, že měl dítě dost pozdě.

Když sbalil potraviny, Michaelovo šatstvo, peníze a pár drobností, které by dítěti připomínaly domov, vzal chlapečka za ruku, přehodil si vak přes rameno a konečně si to namířil ke královskému sídlu.