Kdo jsi... byl / 1. Olívie

4:55, čtvrtek 14. září, rozsvítí se na mobilním telefonu, když oznámí přijetí Frederikovy zprávy. Rozespale po něm sáhnu, a trhajíc si pusu zíváním, mžourám na displej a snažím se přimět zpomalený mozek, aby vzkaz pochopil. Do očí mě bolestivě bodají oslnivě bílá písmenka: Čau, dneska mě, prosím, omluv, nehnu se ze záchoda. Jasan, odepisuji okamžitě. Leknu se, když mi přístroj v ruce opět zabzučí a zavibruje. Pod mojí odpovědí se zjeví nová zpráva: Ne, modřín. Následuje jedovatě žlutý smajlík, který vyvrací oči v sloup.

Okamžik ho zaujatě pozoruji, když ke mně dolehnou zvuky z kuchyně. Šplouchání vody a břinkot nádobí. Tentokrát udělám stejný pohyb jako Frederikův smajlík. Rex je vážně blázen… S vědomím, že už stejně neusnu, přehazuji nohy přes okraj postele a vstávám. Po ranní hygieně konečně zamířím za rámusem. Mistral leží roztažený na podlaze a já raději šourám nohama rovnou po zemi, abych ho nešlápla. Rex stojí u dřezu. Už je oblečený a z náprsní kapsy červené kostkované košile mu vyčuhuje mobilní telefon. Z něj visí sluchátka, z nichž jedno vysílá hudbu přímo do Rexova ucha.

„Ahoj,“ zívnu.

Obrátí ke mně tvář a odloží přitom umytou sklenici. „Čau, snad… jsem tě nevzbudil…“

„Ne,“ usmívám se a kroutím hlavou. Rexe prostě nechápu. Mytí nádobí je činnost, která mi neskutečně leze na nervy, Rexe ale baví. Tvrdí, že díky tomu, že máme dřez pod oknem, u toho může pozorovat boční ulici a lidi na ní. „Chceš pomoct?“ Nemůžu uvěřit, co jsem právě slyšela vyřknout svůj vlastní hlas.

Vrtí hlavou. „Ne, zvládám to. Jako vždycky. Můžeš to pak utřít.“

Přikyvuji. V hlavě mi zní jeho slova: jako vždycky… jako vždycky už tři roky…

„Na kolikátou jdeš?“

„Na sedmou. Mám angličtinu.“ Po kratičkém zaváhání si odkašlu. „Blanche mě vyzvedne.“ Prsty si češu vlasy. Jsou dlouhé pod ramena. Nemám ráda blondýny, bohužel příroda zařídila, že k nim sama patřím, proti čemuž se snažím protestovat modrými, fialovými, zelenými a růžovými proužky ve svých světlých kadeřích.

Rex nehne brvou a soustředí se na něco pod pěnou z prostředku na nádobí.

Pozoruji ho, dokud mě to po krátké chvíli nepřestane bavit. „Půjdu vyvenčit Mistrala,“ říkám a současně už se skláním, abych pohladila rezavou psí srst.

 

Když s Blanche odcházíme od jejího tmavě modrého nablýskaného Opelu, držíme se za ruce. Pomalu ji pouštím, zastavuji se a lovím ve školní brašně. Otáčí se na mě. „Co je?“

„Chci se podívat, kde jsme.“ Konečně nacházím mobil. Mám samozřejmě i papírový rozvrh, ale znám se a vím, že ho za chvíli určitě ztratím, takže jsem si jej vyfotila.

Blanche na mě mává svým kusem papíru. „Pojď, vím, kde to je.“

„Staromódní…“ kroutím hlavou.

„Vážně?“ zubí se na mě. „Víš, Liv, do mobilu neuděláš tohle.“ Dívám se pozorněji. U předmětů, které nás bude vyučovat profesor Janus, tužkou pozměnila iniciály DJ na DA. Zdvihnu k ní zrak a obě se dáváme do hlasitého řehotu. Profesor Janus učí mimo jiné i biologii, a proto, jak na nás chce znát všechny latinské názvy, mu říkáme Annus.

Při vstupu do třídy na sebe okamžitě upozorní přítomnost zatím jediného spolužáka. I když sedí u okna a až téměř vzadu, to, že Tiberius trpí meteorismem, se prostě nedá skrýt.

„Asi vím,“ šeptám do Blanchina ucha, „proč se Frederikovi udělalo špatně.“ Já a Yacoub jsme z naší třídy nejnižší, všichni ostatní nás převyšují, jenže Frederik převyšuje i je. Proto je odsouzen k tomu, že musí sedět úplně vzadu, a osud tomu chtěl, že zrovna za Tiberiem.

„Frederikovi se udělalo špatně?“

„Dneska ráno mi psal, že by do školy přišel, ale musel by mít místo lavice záchodovou mísu.“

Blanche se chvějí koutky úst, když se pravděpodobně pokouší scénu si představit.

Do učebny vejde kráska naší třídy. Mare vypadá jako obrovská živá Barbie. Vysokánská, krev a mléko, možná trochu štíhlejší. Její výšku ještě zvýrazňuje drdol, který si ze světlounkých vlasů vytvořila až na vrcholku hlavy. V patách jí jde Yacoub. Jeho čokoládová kůže vypadá vedle téměř albinoticky vyhlížející Mare ještě tmavší. Ostře modré džíny s dírou na jednom koleni a šedé tričko s polodlouhými rukávy a obrázkem planety Venuše na prsou na něm skoro září.

Rychle, ale zároveň co nejméně nápadně se odvracím a jdu ke své lavici. Blanche mě následuje. Přitom si všímáme, že Tiberius tu před námi nebyl jediný, jak jsme si dosud myslely. V první lavici sedí Françoise. Takže už jsme všichni, pomyslím si, když usedám přes uličku vedle dívky s hlavou položenou na lavici.

„Vstávat, kadete!“ zaburácí zvonivě Tiberius, který se znenadání objeví u ní. Všichni se usmějeme. Françoise netouží po ničem jiném než dostat se ke gardě. Françoise Ongenová, von Gräü, první žena mezi gardisty! Dokonce nosí zrzavé vlasy stažené do culíku za krkem zelenou gumičkou. Za takové věci by se měla podle mého názoru udělovat pokuta, stejně jako za vlastnictví bílého auta…

„Co chceš?“ zívá zrzka a ani si nezakrývá ústa.

„Zapomněl jsem si věci a ty… jsi taková vzorňačka… určitě všechno máš, nepůjčila bys mi…“

„Na to zapomeň,“ odbude ho a přísně vrtí hlavou. „Nos si svoje pomůcky, já nebudu mít kvůli tobě poznámku!“

„Prosím tě, na, vezmi si mou,“ vytahuje Blanche z brašny petrolejově zelený sešit. „Stačí ti učebnice?“

„No…“ koktá Tiberius.

„Tady máš i pracák,“ nabízí mu podobně vyhlížející školní potřebu Yacoub.

„Děkuju moc… mockrát…“

Oba mávnou rukou. Yacoub si přisedne k Blanche. „Máš hezký účes,“ ocení její tenký cop spadající na levé rameno.

„Díky.“

„Říkal jsem si… neměla bys někdy po škole čas?“

„Hm… záleží na tom, na co.“

„Na co… na nějaké dobré jídlo, kino… nebo co bys chtěla.“

„Jo, to bych čas měla,“ usměje se Blanche skoro potutelně, nepatrně otočí hlavu a významně se na m podívá. „Jenže ne s tebou, Yacoube.“ Vstane, přejde ke mně, obejme mě kolem krku a začne mě líbat. Vím, že jsem asi měla být připravená… ale stejně mi to vezme dech. Propletu prsty své ruky s jejími.

„Jasně…“ odfrkne Yacoub. „Čeho se člověk nedočká…“

„Počkej,“ vytahuji pracovní sešit. „Yacoube, vezmi si to. My si vystačíme s Blanche takhle, ona má pracák a já učebnici, sedneme si spolu.“

Bere si ji beze slova.

Zazvoní a téměř okamžitě vejde profesorka. Může jí být asi padesát, možná o něco víc, má tlusté brýle, dlouhou sukni, červené tričko a velké břicho. Projde kolem nás ke katedře a okamžitě otvírá okno hned vedle. Teprve pak nás pozdraví.

„chybí Frederik, paní profesorko,“ vstanu a s hrůzou si uvědomím, že jsem si zapomněla udělat z vlasů drdol.

„Děkuji za informaci.“

Odkašlu si. Vedle mě se vztyčí Blanche. „Omlouvám se, paní profesorko, zapomněla jsem si učebnici.“

„A já pracovní sešit,“ přidám se rychle.

„Sedly jsme si k sobě, abychom mohly spolupracovat,“ pokračuje Blanche.

„No dobrá,“ zabručí učitelka, jejíž zřítelnice se na nás upírají zvětšené skly brýlí. „Na tvé lavici nevidím ani učebnici, Olívie.“

„Aha…“ Rychle ji vytáhnu z aktovky.

Učitelka se najednou vymrští a přiskočí k mé lavici. „Něco ti z ní vypadlo.“

Trvá mi několik vteřin, než předmět houpající se před mým obličejem identifikuji. Cítím, jak blednu a rudnu zároveň. Poznávám je okamžitě a okamžitě mi dochází, kde se asi v tom sešitě vzaly. Muselo se to stát, když jsem byla u Frederika, prohlížela jsem si tam ty jeho krámy… musely zůstat ležet na tom sešitě a já ho pak jen zavřela, hodila do aktovky… a dva měsíce na něj nesáhla. Úplně jsem na ně zapomněla…

„Dovolíte?“ natahuji ruku, když se ta věc pohupuje ve vzduchu už poměrně dlouho.

„Jsou tvoje?“ vypoulí na mě učitelka oči jako nějaká ropucha.

„Viděla jste přece, že vypadly z mýho sešitu!“

Angličtinářka si přiblíží předmět k brýlím a mžourá na vyrytá písmena a čísla. „A ty se jmenuješ Frederik Halisson, bydlíš na ulici 31. prosince 14 a máš krevní skupinu A?“

Slyším tlumené hihňání. Kousnu se do jazyka. „Ne… Ne, pardon, špatně jsem to řekla… ty známky… ty psí známky nejsou moje, jsou Frederika…“

„Ovšem. Tak si je u mě může vyzvednout, až se sem zase uráčí přijít. No nic, jdeme probírat látku, konečně.“