Kdo jsi... byl / 2. Françoise

Zoufale se snažím dávat pozor. Abych si splnila svůj sen, je nezbytné, abych perfektně ovládala hned čtyři jazyky: gonštinu, angličtinu, němčinu a francouzštinu. Tužkou zaznamenávám do sešitu snad každé slovo, které učitelka vypustí z úst. Moc se mi to ovšem nedaří. Jazykem si neustále musím přejíždět po zubu, který mě od noci nesnesitelně bolí. Mám hrozný vztek, nechce se mi k zubaři, ne proto, že bych se bála, nesmím se bát ničeho, chci-li ke gardě. Nechci k němu proto, že svého dentistu považuji za neschopného břídila. Už jeden zub mi pokazil a pak jsem o něj kvůli němu přišla. Naštěstí to byl zub moudrosti, takže mě to zase tolik netrápí, tyhle zuby představují vyjímku. Kdybych ale přišla o jiný, byla by moje vysněná kariéra v troskách.

Po hodině se opatrně napiju vody. Ušklíbnu se, zub mi obejme mrazivá bolest. Ucedím tichou kletbu, aby ji angličtinářka, která si balí věci, nemohla slyšet. Vrhnu vražedný pohled po své svačině. Měla bych na ni chuť, ovšem nedovedu si představit, že bych chleba s Eidamem kousala…

„Hej, Tiberie!“ zavolám na spolužáka u okna. „Nezapomněl sis kromě angličtiny i jídlo?“

„Proč?“

„Nějak mi přebývá chleba…“

Tiberius vstane a zamíří ke mně. „Tak díky…“

„Za nic.“

„Najednou jsi štědrá,“ provrtá mě pohledem Blanche.

„No a?“

„Že učebnici jsi mu půjčit nechtěla.“

„To je něco jiného.“

„Hm… když to říkáš…“ obrátí Blanche oči v sloup a otočí se na Olívii. „Co máš příští hodinu?“

„Vydrž…“ Olívie cosi horečně vyťukává do temně růžového mobilu. „Tak,“ hází přístroj do batohu. „Už vnímám. Promiň, potřebovala jsem poslat Frederikovi ofocené stránky, které jsme dělali anebo je máme za úkol.“

Blanche s úsměvem přikývne. „Ptala jsem se, co máš příští hodinu.“

Olívie opět zaloví v batohu, aby našla mobil. „Angličtinu,“ zasměje se pobaveně. „Pak matematiku, chemii… francouzštinu… pak oběd a já končím.“

Blanche potřese hlavou. „Já pak mám ještě dvě hodiny zeměpisu.“

„Stavíš se pak doma? Já se po škole asi ještě otočím za Frederikem, takže bychom ke mně mohly dorazit zhruba současně.“

„Dobře.“

Do třídy vběhne Anna, zadýchaně se zastaví u své lavice uprostřed učebny a loví v brašně potřebné věci. Vždycky chodí na poslední chvíli. Na levém předloktí jí chřestí přibližně dvanáct náramků, z uší jí visí dlouhé zelené náušnice a zrzavé vlasy má spletené do francouzského copu. Asi jsem u ní nikdy ani neviděla jiný účes, když o tom tak uvažuju.

„Ahoj,“ pozdraví se nejspíš se všemi, ale oční kontakt navazuje s Mare. „Včera jsem tě tu neviděla…“

„Ne, protože jsem tady taky nebyla,“ ušklíbne se blondýnka. „Byla jsem v Miami. U moře,“ zdůrazní důležitě.

„Víš, že moře máš prakticky za rohem?“ ozve se Olívie.

„To je jiné.“

Vrací se angličtinářka a nese si čerstvé kafe, které voní přes celou učebnu. Sotva dojde ke katedře, zazvoní začátek hodiny.

 

„Co je s tebou, Françoise?“ ptá se mě Anna po matematice, kde mě prozradil špatně vypočítaný příklad. Nedokážu se vůbec soustředit. Olívie ho po mně musela opravit.

„Děsně mě bolí zub! Jenže k zubaři nemůžu.“

„Proč?“ vloží se do hovoru se zájmem Yacoub. „Má dovolenou? Nebo se snad bojíš?“

„Nebojím!“ napřimuji se. „A nemá dovolenou, jen je to debil.“

„Já mám skvělého, mohl bych mu zkusit zavolat, jestli by na tebe neměl čas třeba už dneska…“

„To by bylo super,“ přikývuji okamžitě.

Yacoub ke mně obrátí displej mobilu, aby mi ukázal, že už vytočil číslo. Mžourám na ostře bílý nápis DOKTOR LÜNNEŸ.

„Má volno dneska ve tři.“

„No jo… ale to mám zeměpis, dvouhodinový seminář…“

„Chodím tam taky, tak ti ofotím zápisky,“ nabízí se Blanche.

„Tak jo, děkuju…“

Zbytkem školního dne bezmyšlenkovitě propluju. Chemii jsem vzdala hned v prvním ročníku, pochopila jsem, že my dvě si nikdy rozumět nebudeme. Francouzštinu zvládám dle svého názoru a známek na vysvědčení víc než obstojně. Hned po zvonění klusám pryč ze školní budovy. Část cesty sdílím s Olívií, i když se dokonale ignorujeme. Ona pokračuje v jízdě trolejbusem, zatímco já z linky číslo 119 vystupuji už po pár zastávkách. Musím projít ještě relativně dlouhou trasu, než se přede mnou zjeví můj cíl. Ohromeně se zastavuji.

Budova je jako by izolovaná od zbytku města, vypadá jako starý zámek a určitě patří nějakému boháči. Má oranžovou barvu, nádherný vchod a vede k ní širokánská příjezdová cesta z jemného štěrku. Vydám se po ní a zazvoním.

Po spoustě papírování jsem uvedena do ordinace. Udivuje mě, že křeslo je jako by položené na podlaze. „Pan doktor přijde za minutku,“ pípne ptačím hláskem sestra. Má řídké černé vlasy a brýle s jako by zlatými obroučkami. Přikyvuji a usazuji se. Někde v dálce slyším téct vodu z kohoutku. Zavírám oči a neotevřu je, ani když vzdálené zurčení utichá.

Náhle se vedle mě ozve hlas, při jehož zvuku mi přeběhne mráz po zádech. Je to ale pocit velmi příjemný, protože i ten hlas je příjemný, sametový a podmanivý jako kočičí předení.

„Tak co vás trápí?“

Otevírám oči a nedokážu skrýt údiv. Doktor má na sobě bílé, žlutě batikované tričko s krátkým rukávem a tmavé rifle. Na levém předloktí porostlém světlými chloupky má náramkové hodinky, evidentně velice drahé. Na světlé kůži se jako podivné stálé stíny vyskytují plochy nejrůznějších tvarů a velikostí, které jsou úplně bílé. Na pravém předloktí upoutává pozornost velká tmavá strašidelná jizva. Dentista má světlé vlasy, které mu zakrývají uši, a strniště. Za jiných okolností by mě na celém jeho zjevu nejvíce zaujaly jeho oči, příšerně bledé modré oči mající barvu asi jako voda, ale takhle mi ze všeho nejvíc vezme dech to, že sedí na invalidním vozíku.

Nedokážu z něj spustit zrak. Pořád se na něho musím dívat, i když mě oslepuje ostré světlo lampy, musím pozorovat ty zvláštně zbarvené oči. Odolávám pokušení zeptat se ho, co ho na vozík upoutalo.

„Je tam kaz,“ zhodnotí a otočí se ke mně zády.

„Nepřijdu o ten zub, že ne?“ vyhrknu sevřeně dřív, než se stihnu zarazit.

Slyším jeho tichý jemný smích. „Ne, kdepak.“ Přesune se k počítači. „Odvrtáme to. Můžeme hned?“

„Určitě.“

Věnuje mi vřelý pohled svých očí barvy ledu. „Proč jste se tak bála, že vám ho vytrhnu?“

Polykám. „Chci… chci ke gardě.“ Nejraději bych si zacpala uši, abych neslyšela jeho smích.

Tentokrát se ale žádný nedostaví. „To je zajímavé,“ říká doktor Lünneÿ s opravdovým zájmem. „Tak ať se vám to splní. Pěkně to všem natřete.“

„Děkuju…“ hlesnu užasle.

Doktor se na mě usměje a nasazuje si roušku. „Tak jdeme na to, ne?“