Kdo jsi... byl / 3. Olívie

„Pospěš si, Liv! Už to začíná!“ slyším i přes vatovou tyčinku v uchu Rexův hlas. Hodím ji do odpadkového koše a snažím se rychle vydrbat vlasy, abych rodiče nemusela vítat s ručníkem na hlavě. Za tři minuty už sedím na gauči po Rexově boku tváří v tvář dvěma lidem, kteří jsou na opačné straně Gonsko-guilleského průlivu, v Guilleském knížectví… Rychle ještě odběhnu pro sešit do dějepisu.

„Ahoj!“ volají oba, takže mám pocit, že ke mně jejich hlasy doléhají nejen z obrazovky, ale i otevřeným oknem, jak se jejich halekání nese přes moře.

„Ahoj,“ smějeme se s Rexem a můj starší bratr na ně zamává plastovou náhradou končetiny. Matka si to samozřejmě vyloží po svém.

„Miláčku, neboj, myslíme na tebe ve dne v noci! Oba usilovně pracujeme, aby…“

„Vím, nedělej si starosti, zvládám to i tak skvěle,“ přeruší ji důrazně Rex.

„A Rex to tu opravdu zvládá,“ přikyvuji horlivě a připadám si jako úplný šílenec. Celá scéna na mě působí zkresleně, neskutečně.

„Slyšeli jsme tu radostnou zprávu, Rexi!“ usmívá se hrdě táta. „Kdy ti začíná semestr?“

„Pátého října.“

„Viď, že taky zvládáš dohlížet na svou sestru, viď, že ano, Rexi?“ švitoří máma a prosebně na něj upírá oči zpoza kulatých brýlí. „Chce se hlásit na tu medicínu, to je náročné, ale musí i odpočívat!“

„Zrovna dneska jsem odpočívala,“ uklidňuji ji. „Spolužákovi bylo zle, nebyl ve škole, tak jsem mu pak nesla nějaké materiály.“

„Mami, tati, prosím vás, zvládáme to tu,“ říká Rex se svou nekonečnou trpělivostí. „Nechali jste nás tady spolu, tak nám věřte.“

„To my věříme,“ kývají oba rytmicky hlavami. „Ano, broučku, nechali jsme vás v Lavlaine,“ pípá máma, „ale víš přece, proč. Bylo to nutné, abychom se mohli plně věnovat výzkumu, kvůli tobě a tvé ruce, broučku...“

„Mami! Broučkovi za tři týdny začíná semestr!“

„No jo, máš pravdu…“

Rex vypadá zcela vyčerpaně. „Mami, promiň, ukončíme to, Liv má zítra na sedmou a mně se chce na záchod.“ Rychle zaklapne notebook. Pak se svalí dozadu a hlasitě si povzdechne.

„Nepotřeboval jsi někam?“ ptám se.

Dloubne mě do žeber. „Ještě řekni, že tě mrzí, že jsem se tak vymluvil a ukončil tohle divadlo.“

„Ani ne…“ přiznám a vnímám, jak tón mého hlasu prozrazuje, že i mě skype s rodiči unavil.

„Ale měli pravdu, Liv, měla bys víc odpočívat. Zajdi si taky někdy někam jinam než do knihovny!“

„Vždyť jsem říkala, že jsem byla u Frederika!“

„Jo… jenže co tam děláte? Učíte se.“

„Pomáhá mi s dějepisem a já jemu s angličtinou.“

„Proboha, Olívie, jdi někdy někam jinam! Zajdi si… nevím, na rande…“

„To budu mít zítra,“ pochlubím se. „Vzala bych pak Blanche sem, kdyby ti to nevadilo. Ale když jsme u rande, tebe jsem sto let s nikým neviděla.“

„Tak ty jsi mě sto let s nikým neviděla, ale Frederik ti s dějepisem musí pomáhat?“

Směju se.

„To víš,“ říká už vážně Rex, „tohle není moc sexy.“ Mávne mi před obličejem protézou.

Těžce polykám. „Půjdu si už lehnout, Rexi. Dobrou.“

„Dobrou.“

 

Ráno si urovnávám sešit a učebnici do dějepisu na lavici, když do třídy přijde Frederik, pozdraví mě letmým úsměvem a zamíří ke svému místu. Posadí se a shýbne se k brašně – není to batoh, ne, Frederik si věci nosí v opravdové brašně přes rameno – avšak náhle se mu ruce posunou k obličeji a on hlasitě kýchne.

„Zdravíčko!“ zahuláká přes celou učebnu Françoise.

„Díky…“ ušklíbne se on, načež kýchne podruhé. „Kruci, tohle není normální!“ rozhlédne se s nakrčeným obočím po učebně. „Tiberie…?“

„Ano?“ otočí se na něj spolužák.

„Ty máš kočku?“

„No jo, mám,“ usměje se. „Krásnou, bílou…“

„Hm…“ Frederik se pomalu odsune e zdi. „A asi ses s ní hezky loučil, když jsi odcházel do školy, že…?“

„Jo, skočila mi do náruče, chvíli jsem myslel, že ji budu muset vzít s sebou…“

„Hm… Tak jo… Olívie? Mohla bys mě, prosím tě, zase omluvit?“

„Proč? Vždyť tu jsi…“

„Jsem asi právě na odchodu,“ shrábne sešity zpátky do brašny.

„Co se děje?“ diví se Mare.

„Nic,“ hlesne, ale vzápětí zase kýchne. „Moje tělo jen moc nemiluje kočky a jejich chlupy.“

Když do třídy vejde vyučující, jen se rozhlédne. „Frederik chybí? To je mi pěkný začátek… Upozorněte ho, prosím, aby si hlídal docházku.“

Znovu Frederika vidím až v pondělí při matematice. Když před hodinou mířím do třídy, slyším už z dálky hudbu. Anna – přes víkend se jí ve vlasech objevily růžové proužky, které doplnila růžovými dlouhými náušnicemi – sedí na lavici a hraje na kytaru melodii, kterou bych odhadla na nějakou starou skotskou píseň, je mi povědomá. Lavice zprostřed učebny jsou odsunuté ke stěnám a na uvolněném místě tančí Frederik Halissøn s Mare. Stíhá do rytmu i tleskat, tleskají i Yacoub a Françoise. Usazuji se vedle Blanche a ta mě objímá kolem ramen a opírá si hlavu o mou hruď. Jednou rukou ji k sobě přivinu, druhou si podpírám bradu a sleduji tanečníky. Na konci Frederik mírně zaváhá, ale pak Mare políbí. Chvilinku je pozoruji a pak začnu ještě náruživěji a déle líbat Blanche. Jako by to byla soutěž.

„V pátek jsem tu nebyla,“ ozývá se Anna, když uklízí kytaru. „Půjčil by mi někdo, prosím, sešit do dějepisu?“

„Nic jiného nechceš?“ podává jí Frederik požadovanou věc.

„Ve všem ostatním se orientuju,“ usměje se zrzka. „Díky.“ Otevírá sešit. „Co se dělalo?“

„Napoleonské války,“ vyvrací oči v sloup otráveně Tiberius.

„Moment…“ listuje zaraženě Anna v sešitě. „Frederiku… tobě ale sešit končí někde u Severní války… tak děkuju, asi ho nevyužiju.“

„Tady máš můj,“ nabízím. „Já jsem na děják úplně pitomá, takže se snažím si zapisovat co nejvíc a taky mě doučuje Frederik.“

„Tak prima, dík moc.“

Popravdě nejsem marná jen v dějáku. Blanche právem říká, že mi do mozku odmítá vlézt cokoliv, co končí na „pis“: dějepis, zeměpis… V zeměpise jsem tak nemožná, že bych byla s to přesvědčeně tvrdit, že Egypt leží ve Skandinávii, Wales je jeden ze států Jižní Ameriky a Seina je hlavní město Turecka.

„Jo, Anno,“ otáčím se k ní ještě, zatímco už matikář kráčí ke katedře, „těch šmáranců si nevšímej. Mám takový zlozvyk si do sešitů črtat různé nesmysly, jen tak, jak se mi zrovna pohne ruka. Tak snad se v těch zápiscích vyznáš.“