Kdo jsi... byl / 4. Frederik

Zamykám svoje svítivě červené auto, přehodím si brašnu přes rameno a vydám se ke školní budově. Je pátek 15. září. Ráno jsem musel odejít, teď se sem ale musím vrátit. Nikoli do učebny k Tiberiovi plnému kočičích chlupů, proti kterým moje sliznice urputně protestují. Jdu jen do knihovny. Ve vstupních dveřích se míjím s Mare.

„Už končíš?“

Zvedne oči od mobilu. „Jé, Frederiku… akorát jsem ti chtěla volat… Ehm, ano, končím. Co ty tady?“

Poklepu na brašnu. „Musím vrátit nějaké knihy. Počkala bys na mě? Nezajdeme někam?“

„Ráda,“ usměje se na mě červenou rtěnkou.

„Tak prima,“ opětuji její úsměv. Bezděčně sleduji, jak se její ňadra zdvihají a klesají s jejím dechem.

„Otevřeš?“ pousměje se a sáhne po klice auta.

„Sedni si dopředu,“ říkám a snažím se tvářit klidně.

„Proč?“

„Sedni si dopředu, udělej mi tu radost, prosím.“

Zamračí se. „Co kdyby se mi vpředu dělalo zle?“ odsekne.

„Risknu to,“ opáčím s neochvějným klidem.

„Proč si nemůžu sednout dozadu?“ hlasitě zabouchne dveře.

„Promiň,“ vzdychám. „Vezl jsem někam známého a jemu se tam vylilo pití.“

„Dneska? Tak to jsi dělal, když jsi nebyl ve škole?“

Místo odpovědi nastartuji.

„A to se mu to pití vylilo všude vzadu?“ začne po chvilce jízdy zase rýpat Mare.

„No… holt se to tak povedlo…“ Křečovitě svírám volant. Ta romantická chvíle je pryč. Zjišťuji, že už ani nemám chuť s ní kamkoli jít, ale vyhodit ji už nemohu.

„Frederiku, co to bylo?“

„Co?“ leknu se.

„Vzadu se něco zalesklo…“

„Tak zavři oči.“

„To nebylo vzadu za námi, to bylo vzadu v autě! Frederiku, co tam máš?“

Všechny systémy v mém těle bijí na poplach. Bolestivě si skousnu ret, vím, že na mé odpovědi závisí vše. Nechci to vysvětlovat dalšímu člověku. Pročistím si hrdlo tichým odkašláním. „Zrcadlo,“ vypravím ze sebe podstatně méně přesvědčivě, než jsem zamýšlel.

„Zrcadlo?“ otáčí se ke mně nevěřícně.

„Zrcadlo,“ potvrdím už klidněji, utvrzený ve své lži. „Přesněji zrcátko. Říkal jsem, že jsem někoho vezl. No, a ona si u mě zapomněla zrcátko, asi jí vypadlo z kabelky, když lovila kapesníčky na to pití.“

„Nemluvil jsi o ní předtím v mužském rodě?“

Usměju se svým nejpodmanivějším úsměvem a upřu na Mare pohled. Naše zelené oči se vpijí do sebe. „V gonštině přece mužský a ženský rod splývají,“ zapředu tiše.

Mare okamžik vypadá, že neví, jak se zachovat. Pak se dá do smíchu a já se k ní bez váhání přidávám. Stíny minulosti jsou zažehnány a vrací se nám původní nálada.

„Co chceš podniknout?“ ptám se, když čekáme, až se na semaforu rozsvítí zelená.

„Nezajdeme na víno?“

„Rád.“

„Prosím tě, co to s tebou je, Frede?“ směje se a dloubne mě pod žebra. „Děláš jako by to bylo první rande, které spolu máme!“

„Není, máš pravdu,“ připouštím. „A neříkej mi Frede, prosím tě.“

„Když Frederiku je hrozně dlouhé…“

„Tak si najdi někoho s kratším jménem, no. Já ti taky neříkám Marianno.“

„Protože nejsem Marianna, ale Mare!“

„Vidíš, a já nejsem Fred.“

Každý si dáme sklenku bílého a já tu svou řádně zapiju vodou. Cestou mě Mare přemluví, abychom se stavili v obchodě. Kupujeme lahev bílého a lahev červeného a krabici obložených chlebíčků. Pak jedeme ke mně. Nechávám Mare jet pomalým výtahem a sám vybíhám schody a uklízím byt. Všechny své věci, které by Mare rozhodně neměla vidět, zamykám k sobě do pokoje a v obýváku rozkládám sedačku. Přehazuji přes ni kostkovaný přehoz, když Mare zazvoní a já jí jdu celý zadýchaný otevřít.

Nevím, jak se nám to podařilo, ale kolem jedenácté jsou obě lahve prázdné. Mare mě přemluvila, abych pustil jakýsi film, ona jej zaujatě sleduje, ale já se víc věnuji chlebíčkům. Alkohol ve mně probouzí hlad a já později zjišťuji, že jsem jich snědl pět. Netrápí mě to, jsem si jistý, že při šermu určitě zničím případné následky této hostiny.

„Máš tu svíčky?“ ptá se Mare.

Trhnu sebou. „Svíčky?“ opakuji, jako bych si nebyl jistý, co to slovo znamená. „Jo, svíčky… jasně. Zapálím jich pár, ano?“ A jdu to vykonat, zatímco ona dojídá svůj první chlebíček. Snad proto, že jich snědla mnohem méně než já, a nepochybně také proto, že já měl vždy na alkohol hodně vysokou toleranci, je Mare dost opilá, zatímco já jsem celkem v pořádku a při smyslech. Jsem dost při smyslech na to, abych zaváhal, když mi začne rozepínat kalhoty. Jsem dost při smyslech na to, abych se pokusil její ruce odstrčit, i když většina částí mého těla proti tomu protestovala. Chvíli se jí dívám do očí, do nádherných zelených očí… Pak hodím opatrnost za hlavu. Co se může stát? Nic, nemůže se stát vůbec nic…Usíná dřív než já. Pomaličku a opatrně se od ní odtahuji a vstávám. Co nejtišeji beru klíče a vybíhám z bytu. Z auta beru kord, který mi včera mohl způsobit pořádné nepříjemnosti, vracím se domů a zamykám jej v pokoji. Pak si s definitivní úlevou opět lehám vedle spolužačky.

Ráno mě probouzí to, jak se mnou někdo třese. „Frederiku!“ naléhavě šeptá Mare.

„Co… se děje?“ zívám a s námahou rozlepuji víčka.

„Kam jsi ho dal?“

„Kam jsem dal co?“ nechápu. Horečně uvažuji, co tím může myslet.

„Kondom přece! Už jsi ho vyhodil?“

„Kondom…?“ Bohužel jsou chvíle, kdy musím trochu déle přemýšlet, co podobná slova znamenají.

Mare se ve tváři a očích objeví hrůza. „Frederiku… měl jsi kondom, že jo?“

„Ne,“ odpovídám s nevhodnou samozřejmostí.

„Děláš si srandu?“ zasyčí jedovatě.

„Ne, ani v nejmenším.“ Chvilku se mlčky pozorujeme. „Mare…“

„Vůbec na mě nemluv!“ zaskučí. „To tě vážně nenapadlo… proboha, co budu dělat…?!“

„Prosím tě, nepanikař…“

„Nemám panikařit?“ vřískne. „A co když jsem otěhotněla, Frederiku? Na to jsi vůbec nepomyslel?“

„Nepomyslel,“ přiznávám. Zvýším hlas. „Nepomyslel jsem na to, protože to se určitě nestalo.“

„Jak to můžeš…“

„Protože nemůžu mít děti!“

Mare ztuhne s pusou pootevřenou k dalším výčitkám. Zornice se jí užasle rozšíří. „Ty… promiň, Frederiku, omlouvám se, to jsem vážně nevěděla…“

„Nemohla jsi to vědět. Ty promiň, jistě ale chápeš, že to je věc, kterou se nepotřebuju chlubit na potkání.“

„No,“ ušklíbne se, „myslím, že ses tím pochlubit mohl, obzvlášť, když šlo o setkání, kdy tvůj penis potkal mou vaginu.“

Svíjím se na sedačce křečovitým smíchem. „Slyšel jsem už leccos, ale tohle bylo fakt originální, Mare…“

Váhavě se usměje. „Promiň, odskočím si. Dojíme pak ty chlebíčky?“