Za Huga d'Elzzbierppe / Stá sedmdesátá devátá kapitola - Vladimír

„Neboj se,“ šeptala René Hulaimé a střídavě odvracela a otáčela tvář ke svému skotskému choti. „Jsem vlastně v pořádku…“

„V pořádku?“ zopakoval užasle. „René, to nemyslíš vážně…“

„Ty jsi na tom byl hůř než já,“ opáčila věrná dcera svých rodičů. „Pořád se staráš jen o mě a ani mi neřekneš, jak je tobě…“

„Rozhodně mnohem líp,“ usmál se sir Charles slabě. „Jen mě mrzí a štve, že nejsem s to vyšetřování pomoct. Zrovna ten den se u mne vystřídalo tolik návštěv, že mi všechny splývají a už ani nevím, co vše jsem s nimi musel projednávat… Vlastně si ani nejsem s to vybavit, že by mi poručík Taavetti měl nést nějaké dokumenty, kvůli kterým mne nakonec – naštěstí – našel.“

„Díky kterým,“ opravila ho s úsměvem princezna a pohladila ho po ruce.

„Ovšem, jistě, pardon, přeřekl jsem se.“

Vladimír Nikitič se na manžele díval s posvátnou úctou. Záviděl jim jejich štěstí, on se s Dominiqem v posledních týdnech jen hádal. Příčinou bylo Vladimírovo s nutnosti uzavřené manželství. Jeho manželka Lucie mu porodila už dvě děti a už to trochu Dominiqovi cuchalo nervy. S malým Vladimírem by se ještě smířil, byl nehodou, kvůli níž se ostatně Vladimír Nikitič a Lucie brali. Co ale pochopit nedovedl – nebo možná jen odmítal – bylo, že a hlavně proč už měl Rus s Lucií i druhého potomka, dceru Michelle. Pravdou bylo, že se tomu chvílemi divil sám Michellin otec. Lucie ho prostě tak dlouho prosila, až svolil. Obzvlášť, když si při hrách se svým synem Vladimír uvědomoval, že mít dítě se mu vlastně líbí. A i když si život se ženou nedovedl představit, pomilovat ji za účelem zplození potomka nebylo zas tak obtížné, třebaže příjemné tak docela taky ne.

Teď se vyskytl nový důvod, proč se ale ruský lékař žijící v Gonách a vystudovaný v italské Padově hádal se svým milencem. Ten totiž naprosto nezvládal, že Vladimír svou manželku obtěžkal potřetí. Stalo se tak na její přání. Vladimír sám z toho byl poněkud roztržitý a ne úplně nadšen, protože se na rozdíl od předchozích dvou potomků musel trochu víc snažit a ulehnout s Lucií několikrát, aby se to podařilo. Konečně však byla těhotná, takže měl Vladimír zase na nějaký čas klid. V duchu také učinil pevné rozhodnutí, že příště si bude stát za svým a odmítne to znovu opakovat. Spokojil by se i jen se synem, když měl dceru a syna, byl víc než šťasten a třetí dítě udělal už vlastně jen Lucii pro radost a také pro radost malého Vladimíra, který neustále snil o bratřičkovi. O čtvrtého potomka rozhodně nestál.

„Mohu se optat, pane plukovníku, víte vlastně něco o průběhu vyšetřování?“ promluvil pojednou ke Skotovi.

Ten po něm blýskl svým pronikavým, takřka uhrančivým pohledem. Vladimír chvílemi dokonale chápal, díky čemu se do něj princezna zamilovala. Sir Charles si olízl rty a trochu tiše promluvil: „Samozřejmě se optat můžete… Inu… uvázlo na mrtvém bodě. Pachatel se asi nikdy nevypátrá. Jak jsem říkal, stalo se to v ten nejhorší možný den, kdy se zrovna dveře od mé kanceláře snad vůbec nezastavily. Pořád ke mně někdo chodil, podkoní, starý kapitán Näüs, kapitán, který měl nějaké chyby v soupisech mužů, takže jsem ho s tím vyhodil, aby mi to donesl znovu a v pořádku… Pak poručík Taavetti, který mi také chtěl donést nějaké papíry… těch návštěv bylo ještě víc, ale já už prostě nevím, vidíte sám… v tu chvíli už jsem stěží věděl, jak se jmenuju, bylo toho hrozně moc. Jediné, čím jsem si stoprocentně jistý, je, že jsem neměl nic kromě té whiskey. Jed musel být v ní, určitě musel být navíc jen v mé sklenici, k sudu se nikdo mimo mne osobně dostat nemůže.“ Odkašlal si. „Všichni, kdo u mne ten den byli, byli vyslechnuti a nikdo už nemá žádné nové informace, které by vyšetřování pomohly. Vždy jsme v kanceláři byli jen já a můj host, popřípadě sluha, ale toho jsem měl vždy pod dohledem. Absolutně nechápu, jak mohlo k té otravě dojít. A třeba došlo vůbec k chybě, třeba jsem ani otráven nebyl, třeba mi jen nesedlo něco, co jsem předtím snědl… těch možností je příliš a vlastně není žádná. Rozhodl jsem se, že to asi ani nechci řešit. Nikdo obzvlášť podezřelý u mne nebyl…“

„Váš vznešený tchán s tím souhlasí?“ podivil se upřímně Vladimír.

„Můj urozený tchán,“ pousmál se Skot, „nemá na výběr. Nemá žádné důkazy, které by prokazatelně doložily cizí zavinění.“ Upřel pohled na svou choť. „Usnula… Půjdu si také lehnout, bohužel musím přiznat, že také ještě nejsem zcela… ve své kůži.“

Za několik dní sezval první poručík Ona řadu hostů na zámek, který vyženil. Pozváni byli především jeho tři kolegové od gardy a Dominiq pozval Vladimíra. Tak se lékař ocitl na skvostné hostině, která se konala v podle něj nejkrásnější místnosti zámku, jídelně, na počest toho, že paní domu, Agrippina Fössrová-Sallová-Onová, svému choti dne 3. září porodila dceru. Děvčátku nakonec jméno vybral právě Vladimír Nikitič, když při řeči zavzpomínal na své cesty a na jedno jméno, které ho na nich zaujalo. Tak byla poručíkova dcera pokřtěna jako Štěpána Onová.

Štěpáně na svět pomáhala její nevlastní sestra Bernadette. Nadšeně si ji také pořád brala a chovala ji a strkala ji rovněž svému manželovi. Poručík Fyr ale působil téměř odmítavě. Když mu děvčátko Bernadette vnutila do náruče, zatvářil se, jako by mu právě na ruce navlékli palečnice.

„Co se ti nelíbí?“ zlobila se naoko jeho žena. „Jen si ji vezmi, aspoň na chvíli. Měl by sis zvykat.“

Poručík právě dítě zase opatrně, ale neodbytně strkal zpátky do její náruče, když se najednou zarazil. „Zvykat…?“ zopakoval.

Bernadette se pousmála, ale když viděla jeho výraz, musela se rozesmát doopravdy. „Ničeho sis nevšiml? Ano, můj milý, i my budeme mít děťátko.“

„Nevšiml,“ přiznal důstojník. „Už jsem ani nedoufal, po všech těch letech…“ Pevně ji k sobě přivinul.