Za Huga d'Elzzbierppe / Stá osmdesátá čtvrtá kapitola - Hugo

Stá osmdesátá čtvrtá kapitola – Hugo

 

Hugo d’Elzzbierppe stál u velikého okna vypadajícího jako francouzské dveře s těžkými, tmavě modrými závěsy. Bezděčně se škrábal na hřbetu ruky a pohled upíral do zahrad, kde se procházela jeho nejstarší dcera. Kráčela pomalu mezi okrasnými vysokými záhony, rukou přejížděla živé ploty. Měla na sobě lehké světlounce modré šaty s vlečkou, téměř obnaženými rameny, hlubokým výstřihem zdobeným krajkou a rukávy po lokty rovněž zakončenými krajkovými manžetami. Látka byla pošitá vzorem drobných zelených lístečků. Pod šaty dívce vystupovalo naběhlé břicho, byla totiž znovu těhotná. Jako u jejího prvního těhotenství se její otec mohl jen dohadovat, kdo je otcem dítěte. Tvrdohlavá dcera mu to prostě neprozradila, bylo jedno, jak na ni křičel a jaký výprask jí dal. Nakonec nad ní zlomil hůl.

Někdo zaklepal. „Dále,“ otočil se lékař ke dveřím. Ty se zvolna otevřely.

„Přišli jsme vás také pozdravit, monsieur d’Elzzbierppe,“ usmívala se Bernadette. Po jejím boku stál Walentin. Byl trochu menší postavy, stejně jako jeho otec, a nosil podobně neupravené divoké vlasy. Měl i jeho oči, jen rysy ve tváři jako by zdědil po své matce.

„Kde je Llalinta?“ otázal se s rozzářenýma očima a neklidně se vrtěl a poskakoval.

Hugo se musel chtě nechtě usmát. Kdykoli přijeli, Walentin se okamžitě zabavil s jeho vnučkou. Měl k ní rozhodně nejblíž, také věkem, byl jen o tři dny mladší. Llalinta se narodila jedenáctého února 1740, zatímco Walentin čtrnáctého.

Za chlapcovými zády se objevil jeho otec. Měl na sobě světlounce růžový oděv, fiží a široký klobouk s několika tmavými i ostře barevnými pery. Paruku si ale nevzal a těsně k úrovni brady mu dosahovaly jeho vlastní nazrzlé kadeře. Hugo si pokoušel představit, jak dlouho a jakým způsobem ho Bernadette asi musela přemlouvat, aby se takto vyšňořil.

„Co se vám stalo, pane poručíku?“ podivil se a zabodl pohled do jeho roztrženého obočí a tmavé podlitiny kolem levého oka.

Fyr mu pohled klidně opětoval. Pokrčil rameny. „To ani nestojí za řeč, monsieur. Prostě další otrava… co bych povídal. Stalo se mi to už před pár dny, jak se tak prudce ochladilo a byly ty bouřky. V chladu mě ty zjizvené ruce moc neposlouchají… tak byl tentokrát trochu šikovnější – nebo spíše byl já šikovný méně – a podařilo se mu mě taky praštit, no.“

„Komu?“

„Aha… vy to vlastně ještě nevíte…“ kysele se pousmál Fyr. „Promiňte, já už si tak zvykl na to, že se to v mém okolí rozkřiklo…“ Lehce si odkašlal. „Totiž… já už přísně vzato nejsem poručík… nejsem už gardista. Zato jsem si našel zajímavou práci vyhazovače.“

„Vyhazovače?“ opakoval nevěřícně Hugo. Ten chlap mu byl příjemný méně a méně. Ignoroval módu, nepříjemně dráždil Hugův smysl pro estetiku a navíc, ač šlechtic, hrabě, pracoval jako vyhazovač… kdo to kdy slyšel… Že se někdy pán jen tak z rozmaru vypraví mezi svůj lid, prosím, to se děje relativně běžně… ale je to jednorázová akce! Rozhodně se mu příčila představa, aby se někdo choval stejně jako Fyr.

„Pojď,“ natáhl bývalý gardový důstojník ruku k synkovi. „Zavedu tě za Llalintou, potkal jsem ji tu.“

„Jak žijete?“ zeptala se Bernadette, když se otec a syn vzdálili.

„Vlastně pořád stejně,“ pokrčil Hugo rameny, náhle po odchodu toho šlechtického omylu podstatně uvolněnější. „Antigona pořád všemožně zlobí, i když už je pochopitelně dávno dospělá…“ Mávl rukou směrem k oknu. „Llalinta bude mít zanedlouho sourozence…“ A opět pokrčil rameny.

„Ach, sourozenec…“ nuceně se usmála Bernadette, ale její výrok podezřele připomínal povzdech. „Walentin nemluví o ničem jiném, také chce sourozence, samozřejmě nejraději bratříčka… když my máme prostě smůlu. I Walentin je doslova vymodlený. Mám obavy, že dalšího dítěte se už od Reného nedočkám. Přede dvěma lety jsem si chvilku myslela, že… že přeci jen… ale pak přišla krev a rozčarování.“

„Walentin není sám,“ řekl měkce Hugo. „Můžete kdykoli přijet sem, všichni vás tu rádi uvidíme. A i poručík to odsud bude mít blíž…“

Bernadette tiše vyjekla a rychle se ohlédla. „Ještě, že tu René není! Prosím vás, na tohle si před ním dejte pozor.“

„Jistě, zapomněl jsem…“

„On ne. Hodně ho to vzalo a pořád se z toho úplně nedostal.“

Hugo pokýval hlavou. „O čem jsme to mluvili…“ zabručel. „Jistě, o našich dětech,“ pousmál se. Ve skutečnosti šlo pochopitelně o jejího syna a jeho vnučku. „Mají k sobě hodně blízko… a Walentin je skvělý mladý hoch, hcová se k ní tak dvorně… i když to zpočátku bylo těžké, přesvědčit ho, aby tak neběhal, nevystavoval ji… chápete…“

„Stejně vídá jiné děti,“ namítla Bernadette mírně. „Přinejmenším Rexe Salla a Štěpánu Onovou, ti nejsou zas o tolik starší a určitě se tu něco naběhají.“

„To jistě, ale ti se s ní moc nedruží. Vlastně nikdo. Musím se přiznat, že Llalinta… nevím, má v sobě něco… zvláštního, něco… občas mi z ní úplně běhá mráz po zádech…“

„Působí tak, že od ní nejde odtrhnout zrak,“ pomalu řekla Bernadette. „Pořád se na ni musím dívat, když tu je, jako bych… na ní něco hledala… ale nevím, co. Chuděrka malá! Určitě jí to jen přitěžuje… ale přísahám Bohu, měla jsem to s ní tak od první chvíle, kdy jsem ji uviděla, ještě když byla v kolébce, ještě před… před tím pádem.“

„Nemá a nebude to mít lehké,“ souhlasil Hugo. „Ani nezná svého otce… a Antigona je příliš rozpustilá a lehkovážná, než aby se o ni opravdu starala. Ráda si s ní pohraje, to ano… ale mám pocit, že i jí byla Llalinta milejší, když ještě mohla normálně chodit. Ale v podstatě jsem se o ni vždycky víc staral já a kojná.“

„A teď to nejspíš přijde znova, když bude mít Antigona další dítě,“ přikývla chápavě Bernadette. „Mně nikdy nepřišla jako mateřský typ.“

„Já bych hlavně rád věděl, jak se matkou vůbec stala,“ zamračil se lékař. „Tedy samozřejmě je mi ten mechanismus znám, ovšem kde k tomu vzala tu druhou potřebnou osobu, to by mne zajímalo… Vždyť je pořád jenom tady, nikam moc nechodí! V úvahu by připadal snad jen… no napadá mě jen můj jmenovec Hugo, ale… nikdy jsem si mezi nimi ničeho nevšiml. Faktem je, že ona si Antigona vždycky najde způsob, jak si dělat, co chce, ať se mi to líbí, nebo ne.“ Mýlil se. Otcem Antigoniných dětí nebyl Hugo Sall. Pravdu se měl ostatně lékař za pár let dozvědět, i když svého přání záhadu pochopit měl potom trpce litovat.

 

Ve druhém červnovém týdnu jednou v noci vzbudilo lékaře naléhavé bušení na dveře. S námahou rozlepil víčka a rozespale vyzval pozdní návštěvu, aby vstoupila. Antigona se třásla na celém těle, stěží dokázala vůbec jít. Hugo se vymrštil, podepřel ji a dovedl k lůžku. Dívka nedokázala vypravit ani slovo, jen jektala zuby. Hugo nepotřeboval nic slyšet. Alespoň prozatím ne. Spolehlivě poznal symptomy otravy goi. Otázka, jak k ní došlo, mohla počkat.

Věděl, co musí udělat. Uložil dceru do své postele a běžel pro vodu. Tyhle věci nějak bezmyšlenkovitě vždycky dělal osobně. Když se vrátil, paže s věcmi mu klesly. Přišel pozdě. Nebo spíš Antigona přišla pozdě. Už se netřásla a Hugo věděl, že nyní jí už nemůže pomoci. Věděl, co nastane, a přeci mu to vzalo dech. Když sáhl na postel a ucítil pod prsty mokro, první, co ho napadlo, bylo, že se při záchvatu třasavky pomočila. Pak pochopil, že nejde o moč, ale o plodovou vodu.

„Co… co se narodilo?“ zablekotala slabým hlasem Antigona, zatímco Hugo omýval její dítě i svoje ruce.

„Záleží na tom?“ zeptal se unaveně. Připadal si vyčerpaný, jako by to byl on sám, kdo právě porodil. Jen s obtížemi potlačil zívnutí.

„Chci to vědět…“ pronesla nuceně pevným hlasem a upírala na něj zrak.

Hugo k ní přistoupil a vlhkým plátnem jí začal otírat čelo a tváře. Dlouho mlčel. Nechápal, proč to chce slyšet, mohlo jí to jen ublížit ještě víc. Co na tom sejde, jestli to byl chlapec, nebo děvče, nic to nemohlo změnit na faktu, že se jeho vnouče narodilo mrtvé. On to věděl, věděl to od okamžiku, kdy se vrátil do ložnice a Antigona se už nechvěla. Někde hluboko to musela tušit i jeho dcera, ale… docela chápal, že si to nepřipouští.

„Co se narodilo?“ zopakovala otázku už silněji dívka.

„Byl… to syn.“ Odmlčel se. „Napij se,“ přisunul jí ke rtům vodu. „A odpočívej.“

Brzy ráno, když Antigona ještě tvrdě spala, vzal rýč a lopatu a šel vnuka pohřbít. Nabral něco dříví, za zámkem sestavil malou hranici a i s mrtvolkou ji zapálil. Opětoval pohled nenasytným rudě oranžovým jazykům ohně, které skoro nadšeně oblizovaly palivo, jež jim lékař dal. Ještě horký popel shrábl do připravené nádoby, rýčem vyhloubil hrob a nádobku nad ním obrátil dnem vzhůru. Když jámu zase zaházel, bolela ho ramena a záda. Zaklel. Chvíle, kdy se mu podobně připomínalo jeho osmapadesát let, nemohl vystát. Vzal dvě větvičky, aby z nich udělal jednoduchý kříž.

„Na svázání,“ ozvalo se za ním. Hugo měl v tu chvíli dojem, že svou kůži zanechal  na místě, on sám že vyletěl možná tři metry do vzduchu a posléze se do ní vrátil velmi tvrdým pádem. Otočil se, i když tušil, koho uvidí. Nechápal, jak to dělá, ale Llalinta se pohybovala jako duch. Stála za ním, aniž by ji zaslechl přicházet, opírala se o berli a natahovala k němu ruku, v níž držela provázek.

„Díky,“ hlesl, pořád příliš v šoku.

Dívka se nezeptala, co dělá. Nevěděl, jestli ho nepozorovala už u toho ohně, jestli dokonce neviděla všechno úplně od začátku. Znovu ho zamrazilo, když se na ni podíval. Něco s ní bylo v nepořádku, přímo to cítil, ale nedovedl to blíže pojmenovat. Rozhodně to ale nesouviselo s nohou, kterou si Llalinta zlomila, ta špatně srostla a ona teď mohla jen pomalu kulhat o berličce. Ten pocit se lékaře zmocňoval… jak to řekla Bernadette? Od prvního okamžiku, kdy Llalintu spatřil, ano… Cítil, že je zvláštní. Jiná. Jak jiná, to by ho ale nikdy nenapadlo.