Za Huga d'Elzzbierppe / Stá osmdesátá devátá kapitola - Charles

Vrchní vojenský chirurg Charles Näüs měl nesnesitelný vztek. Po celém dni byl unavený, šel spát brzy, zatímco jeho kadeti se ještě bavili, usnout však nemohl. Převracel se na úzkém lůžku, vztekle šermoval rukama ve vzduchu. Trápil ho jeho obvyklý problém – jeho synové. Že je Alexandr naprosto ztracený případ, už pochopil dávno a už se s tím pomaličku začínal smiřovat. Jenže před pár hodinami se dozvěděl, jak katastrofálně ho zklamal jeho starší syn Michel. Až do té chvíle žil vrchní chirurg ve sladkém domnění, že Michel studuje medicínu na agoulleské univerzitě. Když se doslechl, že jeho syn skutečně studuje na zmíněné škole, jenomže nikoli medicínu, nýbrž – takovou zbytečnou věc! – filosofii! Čtvrtý gardový poručík nemohl uvěřit svým uším. Když se probudil z mdlob, napsal dlouhý rozčarovaný dopis otci, ale… nijak se tím neuklidnil. Nemohl uvěřit, že ho syn celá léta podváděl! To už mu začínal být opravdu milejší Alexandr, který se ani nesnažil předstírat, že by ho medicína zajímala… Radost mu zrovna nedělal ani jeho schovanec Michael Barbig. Ani on se netvářil, že by v budoucnu toužil kráčet v jeho šlépějích, ba dokonce se u něj začaly projevovat sklony a nadání pro malířství. Skvělé, zuřil v duchu Näüs. Takže já, vrchní vojenský chirurg a čtvrtý poručík královské gardy, mám doma filosofa, rybáře a malíře…

Dveře od jeho jizby se prudce rozlétly. Přesněji řečeno je někdo prudce rozrazil a vtrhl do místnosti. Näüs se stačil na posteli sotva posadit a protřít si oči, když silueta přiskočila až k němu. „Pane poručíku, promiňte, že vás budím, ale nutně vás potřebuji! Porvali se mi dva vojáci a vypadá to hodně ošklivě.“

V hlase lapajícím po dechu poznal chirurg poručíka Taavettiho. Vyskočil na nohy, oblékl se a vzal si věci. „Kde jsou?“

„Na zadním dvoře, poručíku.“

Ačkoliv byl Näüs ve skutečnosti kapitán, byl hrdý na to, že je důstojníkem gardy, a proto se nechal oslovovat svou gardovou hodností.

„Původně to prý měl být duel,“ oddechoval prudce Taavetti spěchající po Näüsově boku. „Ten se ale jaksi zvrtl… jeden ze sekundantů pro mne běžel a já šel pro vás, abyste se na ty dva cvoky podíval.“

„Ten sekundant měl jít rovnou pro mě,“ opáčil chirurg, když vycházeli z budovy. Zastavili se. Scéna byla příšerná. Dvůr byl potřísněn krvavými skvrnami a oba účastníci rvačky byli ve strašlivém stavu. Jeden z nich byl samá podlitina, držel si žebra, sípal a z hluboké rány v lýtku mu valila hustá krev, ale Charles Näüs automaticky zamířil ke druhému. Ten na něj hleděl jedním hluboce černým okem a jedním stejně černým krvavým prázdným důlkem, z koutku úst mu vytékal pramínek krve a držel si pravou ruku, na které mu chyběl palec. Na paži měl bodnou ránu, podle roztrhaných okrajů způsobenou gardovým nožem.

Näüs tiše hvízdl. „Poručíku Taavetti, dojděte prosím pro mladého Jankovljeva,“ a sám se začal věnovat zastavování krvácení z nohy prvního z gardistů.

Vladimíru Vladimírovičovi přenechal náročnějšího pacienta. Pravnukovi ruského lékaře, který před téměř čtyřiceti lety do země přibyl, bylo sice jen třináct let, ale byl velmi zdatný, neštítil se ničeho a byl ochotný naučit se čemukoli. Tohle byla skvělá příležitost, kdy se ho chirurg odvážil pustit k něčemu víc než jen k zašívání ran a sám se chopil práce, kterou jindy přenechával svému mladičkému pomocníkovi.

„Díky, pane,“ dychtivě vyhrkl mladý Jankovljev a hned se měl k dílu. Na celé jeho bytosti bylo znát, že pracovat po boku vrchního chirurga je pro něj obrovská čest a radost.

Když Charles Näüs skončil, šel se podívat na jeho práci. „Skvělé, Vladimíre Vladimíroviči. Tu ránu na paži mi nechte, postarám se o ni sám, je to hodně roztrhané.“

„Dobře, pane,“ kývl nesoustředěně mladík a věnoval se pahýlu gardistova palce. „Proč jste se vůbec vy dva tak strašně porvali?“ podivil se jeho směrem. „Vždyť jste tím přišel o místo!“

„A o spoustu jiných věcí…“ zamumlal Näüs.

„Zasnoubil se s mou milou,“ zahuhlal gardista.

Näüs se kousl do rtu a zadržel poznámku, že už to nejspíš není jeho milá, když se chystá spojit dlaň stuhou s dlaní někoho úplně jiného.

Když skončili, musel svého žáka pochválit. „Vedl sis výtečně,“ usmál se na něj. Byl za něj vděčný, vladimír vladimírovič byl jediný, kdo mu zbyl. Scvakl zuby, když si vzpomněl na královnu. I ona ho opustila, před Vánocemi. Kvůli takové hlouposti, jako byly jeho vlasy. Musel si je nechat narůst, když chtěl ke gardě, to přece bylo naprosto logické, musel mít předpisový culík! Jenomže Katariina Bour zuřila, že jí to připomíná jejího zesnulého manžela. To zase rozzuřilo Charlese Näüse, až na ni vyštěkl, že raději přijde o ni než o post čtvrtého gardového poručíka. Poslechla ho. Nelitoval toho, věděl, že řekl pravdu. To ovšem neznamenalo, že by ho rozchod ani trošku nezabolel…

Vytáhl ruce z vody, kde smýval krev ze sebe i z nástrojů. Skoro nevnímal slabounké zaštípání. S Vladimírem následující dny pacienty svědomitě kontrolovali. Potlučený gardista s řeznou ránou v lýtku na tom byl dobře, rána nebyla tak hluboká, aby ho zranily i zuby nože, a hojila se přímo ukázkově. Jeho sok na tom byl hůř. Gardový nůž splnil svůj hrůzný účel. Rozervaná tkáň ne a ne srůst, bázlivé okraje rány jako by se k sobě přímo odmítaly přiblížit. Zpočátku chirurgovi hnis v ráně nevadil, ale protože nemizel a bývalým gardistou zmítaly prudké záchvaty zimnice vyvolané vysokou horečkou, řekl si, že už dal ráně dostatečnou šanci. Zavolal Vladimíra s nástroji a paži amputoval. Charlesovo otálení mělo jedno malé pozitivum, protože Tionas – jak se zraněný jmenoval – byl už tak zesláblý, že se ani příliš nebránil a Näüs i jeho pomocník ho snadno zvládli. S Tionasem to vypadalo bledě ještě pár dní, pak jako by se začal zlepšovat a nakonec prvního února k překvapení obou ošetřovatelů zemřel.

„Proč?“ nechápal Vladimír a ptal se na to svého učitele na každém kroku. „Vypadal líp, ta amputace mu viditelně ulevila…“

„Ale taky mu přitížila,“ trpělivě, ale unaveně vysvětloval Näüs. „Byl už hodně slabý. Nedivil bych se, kdyby nám zemřel pod rukama ještě při zákroku.“

„Jste v pořádku, pane?“ zeptal se úzkostlivě Vladimír a upíral na něj hnědé velké oči.

Näüs se zastavil. „Ano,“ zamumlal nesoustředěně. „Jen jsem unavený, tolik práce a zbytečně, stejně zemřel…“ Udělal ještě pár kroků, ale ošklivě se zapotácel. Upadl na všechny čtyři na studenou zem.

„Pane!“ vykřikl vladimír a přiskočil k němu.

Charles Näüs překvapeně civěl na své ruce, opírající se o kamennou podlahu chodby. „Zamotala… se mi hlava…“ zablekotal. Rozhlédl se a nakrčil obočí. „Jako bych… divně viděl…“

Vladimír Vladimírovič Jankovljev mu sáhl na čelo. „Úplně hoříte, pane poručíku…“ hlesl ohromeně. „Dojdu pro pomoc.“

Charles už jen matně vnímal, že mu pomáhají na lůžko. Nezřetelně si uvědomoval lidi kolem sebe, ale jeho vědomí už nestačilo na to, aby je identifikoval. Svět se s ním točil, z čehož se mu zvedal žaludek. Nikdy nevěděl, že by usnul, ale najednou se probouzel. Cítil se slabý a úplně vyprahlý. Chraplavě žádal o vodu, pil ji málem po litrech a uhýbal a setřásal ze sebe chladné obklady. Příšerně studily a on přitom chtěl být v teple, potřeboval být v teple, aby horko nemoc spálilo a zničilo… choulil se hlouběji pod pokrývky a protestoval, nadával a bránil se, když ho z nich vytahovali a tlačili ho do vody, která mu připadala přímo mrazivá.

Zemřel dvanáctého února 1747. Teprve u jeho mrtvého těla si jeho žák všiml malého škrábance na straně palce na ruce. Rychle se dovtípil, co se stalo. Musela mu sklouznout jehla, když zašíval ránu tomu vojákovi.