Za Huga d'Elzzbierppe / Stá devadesátá první kapitola - Helmut

Helmut chápal, proč na něj Seonag nemá náladu, přesto byl notně rozmrzelý, když se zvedal z lůžka, kde ležela schoulená zády k němu. Bylo mu jí vlastně líto, že hned musí zakoušet dusné parné léto, a to ještě nebylo tak zle, jako bezpochyby bude za nějaké dva měsíce. Raději o tom před ní mlčel, protože by jí už jen myšlenky na to jistě přitížily.

Šel se projít ven. Byla jasná noc plná hvězd. Temná obloha měla barvu modročerných vlasů jeho vrchního velitele. Aby si spravil náladu, vzal si Helmut loutnu a při chůzi jemně drnkal na struny melodii, kterou ho ve Skotsku naučil sir Andrew Scott. Jak se tak loudal nádvořím, zaslechl vádu u brány.

„Co se to tu děje?!“ zpražil stráže, když tam přiběhl.

„Někdo se sem snaží dostat, pane.“

Helmut se vyklonil přes hradby. „Hlupáci!“ rozkřikl se, když jezdec zvedl hlavu. „To je sir Charles Young, plukovník gardy! Když nic jiného, mohli jste si všimnout, že jede na bělouši! Okamžitě ho pusťte!“

„Nemá uniformu…“ bručel voják, který běžel dolů otevřít vrata.

Hamish vklusal na nádvoří a Skot seskočil z jeho hřbetu. Helmut si okamžitě všiml, že jeho bílý oděv je od krve a že má velitel krev také na rukou. „Co se vám stalo?!“ zvolal polekaně, uchopil důstojníka v nadloktí a táhl ho k Hugovi d’Elzzbierppe.

Ještě nedošli k paláci a za Helmutem už zase láteřil strážný. Gardista opřel zraněného velitele o zeď budovy a vrátil se k bráně.

„Tohohle máme taky vpustit, pane?“ zajímal se voják.

„Ano!“ zahřměl helmut. „To je můj syn! Co tady děláš, Horste?!“ vyjel na svého potomka, když seskočil z vraníka. „Proč sem jedeš takhle v noci?!“

„Chci tu být s vámi,“ vzdorovitě opáčil mladík. „Jsem už dospělý a nechci být s matkou a… tím jejím cizincem.“

Co asi řekneš na moji cizinku, ušklíbl se Helmut v duchu. Nahlas se zeptal: „Matka to ví?“

„Ovšem,“ obrátil oči v sloup hoch. „Otče, nech mě tady, prosím! Já už to tam nevydržím! Matka, ten její… a já už jsem beztoho dospělý, nechci tam být s těmi mrňaty! Vždyť Hildegardě je jen osm a Martinovi tři!“

„Co mám s tebou dělat, když už jsi přijel,“ rozhodil helmut rezignovaně rukama. „Tak si běž odpočinout. Mám ale špatnou zprávu, minimálně teď si budeš muset lehnout u Seonag.“

„Proč?“ zamračil se mladík.

„Protože támhle stojí zraněný muž, kterému budu pravděpodobně muset alespoň dnes ustlat u nás!“ zasyčel Helmut. „Krvácí, jestli vidíš, tak by bylo dobré, abych se k němu vrátil a odvedl ho za doktorem. Tak mě laskavě nezdržuj!“

Horst pokrčil rameny a odešel do paláce.

Helmut spěšně zburcoval děvečku, aby se postarala o Hamishe a vraníka, na kterém přijel Horst, a pak konečně doprovodil sira Charlese za Hugem d’Elzzbierppe a společně lékaře probudili.

„Vypadá to mnohem líp, než jsem čekal,“ poznamenal optimisticky Hugo, když vyhrnul košili a prohlédl ránu. „Mohlo to být podstatně horší. Máte vlastně dost štěstí, pane plukovníku. I když tam budete mít jizvu.“

Skot jako by ho ani neposlouchal. Obrátil se na Helmuta. „Chtěl jste vědět, co se stalo? Přepadli mě, asi půl druhé hodiny cesty odtud směrem na jihovýchod.“

„Kolik jich bylo?“

„Dva. Jednoho jsem stihl zranit tak, že tam pravděpodobně vykrvácel. Incident jsem ohlásil, ale musel jsem pokračovat v cestě.“

„Kam jste jel?“

„Sem, za vámi.“

„Za mnou?“

„Raději bych pokračoval, až budeme sami,“ ukázal sir Charles očima na Huga. „Seonag asi spí, že?“

„Nejspíš,“ pokrčil rameny Helmut.

„Děje se něco?“ zajímal se Skot, protože nejspíš postřehl změnu Helmutova výrazu a tónu.

„Ne… jen ji zmáhá to horko.“

Doprovodil velitele do postele, přitáhl si k němu křeslo a donesl dvě číše červeného vína. Plukovník mu pověděl, proč za ním vážil cestu.

„Fyr měl pravdu!“ vyštěkl Helmut. „Nestojím o to místo. Jsem naprosto spokojený s tím, jak je to teď.“

„Co vám na tom tak vadí?“ nechápal důstojník. „Helmute, máte talent, jste vynikající voják, mohl byste své zkušenosti a nadání předávat dál! Měl byste o něco vyšší žold, ano, taky víc starostí, ale… myslím, že to za to rozhodně stojí! Mohl byste gardě hodně pomoci, upřímně asi víc než teď. Dovedl byste nám zařídit možná desítky dalších Helmutů! To garda potřebuje, ti, co se k nám hlásí poslední léta, jsou slabí, spousta jich nevydržela! Když budete čtvrtý poručík, můžete si rozvrh náplně těch dvou let výcviku stanovit v podstatě sám, i když tam jsou nějaké věci, které jsou pevně dané. Budete mnohonásobně lepší než byl Charles Näüs.“

Helmut zarputile mlčel.

„Helmute,“ oslovil ho trpělivě plukovník. „Už je to nejmíň podruhé, co vás někdo přesvědčuje, abyste v kariéře postoupil. Tak na tom asi něco bude, ne? Ano, řekl jsem, že budete mít i víc povinností, ale… bude na vás, jak si je rozvrhnete. Budete mít různé pravomoce.“ Tajemně se usmál. „Budete slavný, helmute. Vnuk krále Richarda VI., syn plukovníka d’Agoulle… a je z něj poručík královské gardy! to bude senzace.“

„Tak fajn,“ zabručel. „Dobrá, beru to místo.“ Pro sebe si zamumlal: „Hlavně když to vám všem konečně slepí rty.“

Skot se potěšeně usmál, evidentně pyšný sám na sebe. „To je báječné! V brašně pro vás mám uniformu. Jsem rád, že ta práce nepřijde vniveč. Uvidíte, když si to budete umět zařídit – a já myslím, že budete – budete mít na svou ženu možná víc času než teď.“

„Seonag není moje žena!“ ohradil se Helmut.

„Co není, může být,“ opáčil sir Charles. „A jak jsem vás cestou ze Skotska pozoroval, řekl bych, že určitě bude, dřív nebo později. Teď mě prosím nechte, přeci jen bych si rád odpočinul.“ Usmál se. „To víte, byla to dřina, vás přesvědčit.“