Na ples přijel i sir Charles Young se svou manželkou, které král svěřil gardu a která chtěla vidět nového čtvrtého poručíka ve vší parádě. Když zábavy započaly a minul čas vyhrazený pro první tanec, který patřil oslavencům, daly se i ostatní páry do tance. Princezna René si sice zatančila se svým manželem, ale jen velmi krátce. Siru Charlesovi to šlo poněkud ztuha a hlavně psychicky mu to nedělalo vůbec ale vůbec dobře. Princezna se tedy posléze vnutila do náruče Helmutovi, i když se při tanci držela na dohled svému choti, který si šel zatím na židli odpočinout.
„Ta nová uniforma vám velice sluší,“ pousmála se na gardistu. „Jak se vám daří ve vašem novém úřadě čtvrtého poručíka?“
„To by měli posoudit jiní,“ zabručel Helmut obezřetně.
„Prozraďte mi,“ protočila se mu princezna pod paží, „jak vás můj manžel dokázal přesvědčit?“
V Helmutově tváři se nehnul ani sval. „On se vám nepochlubil sám? Proč to zbytečně řešit, Vaše Výsosti? Vzal jsem to místo? Vzal, tak co chcete řešit?“
„Zajímá mě, proč tak najednou. Už nejméně jednou vám hodnost poručíka byla nabídnuta, rezolutně jste odmítl. A odehnal jste i mého manžela ve Skotsku s návrhem, abyste převzal jeho úřad. Ano, opravdu bych se ráda dozvěděla, co vás najednou přimělo změnit názor.“
„Upřímně? Přesně tohle. Ty věčné otázky, ten… nátlak! Chtěl jsem mít od vás všech pokoj,“ procedil. „Omlouvám se, Výsosti…“ broukl rozpačitě. „No… chtěla jste upřímnost…“
„Ano,“ přikývla a pousmála se.
„Kdybych byl věděl, že mi za deset let budou cpát místo jiného poručíka, byl bych už tehdy vzal ten post po Üffäm.“ Lehce se uklonil. „Omluvte mne.“
Sira Charlese mezitím k tanci přiměla jeho starší dcera. Gaëlle bylo necelých čtrnáct let a byla celá po svém otci. Měla jeho tvář, modročerné vlasy i velkou lásku ke koním. Skot ovšem opět vydržel asi deset minut a musel si dát přestávku. Gaëlle si od něj převzal sám král. Záhy však opět neodolal, aby nepožádal o tanec Seonag. Od návratu ze Skotska ji vlastně neviděl a teď mu pohled na ni skoro vzal dech. Byl u nich na návštěvě sotva před čtrnácti dny, Helmut se mu však ani slůvkem nezmínil o tom, že by Seonag měla být těhotná. Velké břicho, které jí napínalo pastelově žluté šaty, však působilo dojmem, jako by měla porodit hned příští den. Přistoupil k ní a lehce si odkašlal. Gaelsky k ní promluvil: „Ehm… Helmut mi říkal, že vám ta horka nedělají moc dobře, přesto… pokud jste si všimla, já při tanci také dlouho nevydržím, moje noha… tak mě napadlo, jestli byste si se mnou nezatančila. Melodie, která nyní hraje, se mi zdá být obstojn pomalou.“
„Ráda,“ usmála se na něj. Rty měla zvýrazněné ostře růžovou barvou.
„Víte, že jsem u vás nedávno byl?“
„Ach, ovšem, Helmut mi říkal…“ Tvář se jí podivně stáhla. „Co vaše rána, sire?“
Skot si rukou bezděčně zajel k břichu. „Je to jeden z důvodů, proč tančím pomalu a krátce,“ odpověděl vyhýbavě. Nerad vzpomínal na ten incident, kvůli němuž k ní přišel. „A jak se daří vám?“
„Špatně snáším kombinaci horka… a těhotenství,“ povzdechla si nešťastně. „Nikdy mě nenapadlo… viděl jste mne přeci s Helmutem. Nesahám mu ani po ramena, musí si kleknout, když mě chce políbit… a čekat jeho dítě… mívám pocit, že dřív, než se narodí, mě asi roztrhne. A to mám před sebou ještě skoro dva měsíce…“
„A jak se spolu zvládáte dorozumnět?“ otázal se potměšile.
„Učím se francouzsky. Myslím, že se zlepšuji… sire!“ zvolala náhle, protože jí jeho ruce vyklouzly a on padl na bok na podlahu. Téměř okamžitě se zkusil zvednout, tiše zaklel a probodl zlým pohledem zraněnou nohu. To už si ho všimli Helmut s Gaëlle a běželi mu na pomoc.
„Omlouvám se, budeme muset tanec ukončit,“ pravil sir Charles k Seonag. „Mohu se však ještě zeptat – vy byste se nechtěla stát Helmutovou chotí?“
„Nezeptal se mě,“ pokrčila rameny dívka a mírně sešpulila rty. „Když se teď ptáte vy… proč ne, klidně, vzala bych si ho, když už budeme mít dítě. Ale… to musí chtít především on, že ano.“ A odešla si sednout.
Bál i hostina byly nádherné a společnost si je nesmírně užila. To samozřejmě ještě nikdo netušil, jaká pohroma přijde.
Dne 30. května, jen devět dní po oslavě narozenin obou princů, přijel Publius Christian d’Elzzbierppe se zprávou, že červený šíp opět chystal útok. Tentokrát se však na ochranu Gon postavilo samotné moře. Vodní živel rozběsněný bouří odchýlil lodě z kurzu a vrhl je na skaliska. Mezi těmi, kdo nepřežili, se ocitla i hlava rodu, kníže albert d’Elzzbierppe. Bylo mu dvaašedesát let.
„To musel být Boží zásah,“ konstatoval korunní princ Richard. „Hádám, že se teď Guillané na nějakou dobu pokusů o naši záhubu vzdají, když při tom… neštěstí… přišel o život jejich vladař…“
„Co to mluvíte?!“ obořil se na něj jeho otec přísně. „Takhle už nikdy nemluvte, je to jasné?! Řekl jste to, jako by Guille byl nějaký samostatný stát, a k tomu nesmí dojít!“
„Samozřejmě, Veličenstvo,“ provinile zamumlal mladík a potřásl svou černou hřívou.
O měsíc později, 29. června, uspořádal král honitbu. Právě ona se stala jemu i celé jeho rodině osudnou. Nikdo nechápal, jak, ale naprosto se na ní ztratil princ Richard. Lovci prohledali celý les a okolí, ale nenašli ani prince, ani – díky Bohu – jeho nešťastnou náhodou zastřelenou mrtvolu. Pátrání pokračovalo ještě několik dní, byla vyhlášena odměna tomu, kdo by dědice trůnu nalezl, ale málo platné, po Richardovi Hulaimé jako by se slehla zem. Novým Charlesovým dědicem se nakonec stal jeho jmenovec, Richardův mladší bratr.