Za Huga d'Elzzbierppe / Stá devadesátá třetí kapitola - Gaëlle

Červenec

 

Stá devadesátá třetí kapitola – Gaëlle

 

Gaëlle Hulaimé si sice vzhledem ke svému původu vzala matčino příjmení, ale jinak byla celá po svém otci. Nádherné modročerné rovné vlasy jí spadaly přes záda a ona si je ráda zdobila mnoha tenkými cůpky. Když měla náladu a přála si vypadat obzvlášť hezky, propletla jimi i nějakou barevnou stužku. Od té doby, co se její otec vrátil ze Skotska, snažila se s ním trávit každou volnou chvilku. Proto se rozhodla doprovodit své rodiče i na návštěvu čtvrtého gardového poručíka. Jeli s otcem vpředu na koních, zatímco její matka se vezla v bryčce. Cestu s nimi absolvovali i Miguel s Ariadnou a jejími dvěma dětmi. Samozřejmě to nemohlo udělat dobrotu.

„Co tu děláš?“ vyhrkl vůbec ne útočně, spíš jen překvapeně poručík – Gaëlle měla nejasný dojem, že se jmenuje Helmut – když Ariadnu uviděl. Cesta se jim protáhla, rodinu totiž nezastihli v jejím bydlišti, nýbrž na panství hraběte d’Hossé.

„Co se divíš?“ rozhodila rukama Ariadna. „Chci vidět Horsta. Já ti dovoluji Hildegardu s Martinem navštěvovat, tak snad já můžu vidět našeho nejstaršího syna!“

„To samozřejmě můžeš,“ přikývl klidně tmavovlasý gardista. „Jestli sis ale nevšimla, já za dětmi jezdívám sám, netahám s sebou Seonag.“

„Jenže ty jsi silný a chrabrý gardista,“ ušklíbla se Ariadna. „Já jsem jen žena, jsem klidnější s doprovodem.“

Tím evidentně vzala vojákovi jakékoli další argumenty. Chabě pokrčil rameny a nuceně si odkašlal. Pohlédl na sira Charlese. „Když už jsem předtím mluvil o Seonag… včera porodila dceru,“ oznámil.

„Gratuluji,“ usmál se Skot, přistoupil k Helmutovi a chtěl mu poklepat na rameno, ale najednou se zarazil. „Co to je?“ zamumlal znepokojeně, jemně Helmuta odstrčil a upřeně se díval z francouzského okna přes balkón do krajiny. Gaëlle jeho pohled sledovala a přidušeně vyjekla.

„To je požár!“ zvolal Helmut, který se už také otočil. „To ta bouřka před chvílí, musela… sakra…“

„Helmute, co se děje?“ podivil se René Adam Fyr.

„Musíme tam. Horst tam jel s Hugem Sallem!“

„Cože?!“ vykřikla Ariadna zděšeně.

„Klid,“ objal ji kolem ramen okamžitě Miguel. „Pojedeme tam a dostaneme ho ven.“

„Jedu taky!“ hlásil honem Charles Young. „Zůstaňte tady,“ oslovil důrazně René, Ariadnu, Bernadette a Gaëlle.

„Ani omylem!“ vřískla jeho dcera. „Chci taky pomáhat, každá ruka se vám hodí!“

Otec po ní šlehl pohledem, ale něco ve výrazu jeho dcery ho donutilo zrak sklopit. „Co s tebou mám dělat,“ vzdychl. Položil své ženě ruku na rameno. „Neboj, René. Budu ji hlídat jako oko v hlavě.“ Pak se v doprovodu Helmuta, Reného Adama a Miguela vydal ke stájím.

 

Dokonce ani gardoví koně nechtěli za nic na světě do lesa vstoupit. Jezdci je nechali na louce. Obezřetně a systematicky začali les prohledávat. Naráželi na lidi z okolí, kteří se pokoušeli oheň hasit, ale teď před ním v panice prchali. Nestíhali se jich na nic ptát. Požár se zatím šířil.

„To jsme v hraničním lese, ne?“ uvědomil si pomalu Fyr. „To je ten les, který tvoří hranici mezi mým a vaším panstvím?“ obrátil se na Helmuta.

Ten nesoustředěně přikývl a setřel si pot z čela. Kombinace vražedného horka a žáru ohně byla opravdu děsivá.

Nevěděli, jak dlouho si klestí cestu a volají, zatímco kouř kolem nich houstl. Konečně se z něj vynořili oba mladíci a nějaký dřevorubec.

„Hurá!“ zvolal Helmut, popadl Horsta v nadloktí a smýkl jím k sobě. „Utíkej te pryč!“

Jeho syn pomalu zavrtěl hlavou. „Ještě tam jsou lidé, otče. Ještě je tam jedna žena a dítě.“

„To zvládneme, vy odsud zmizte!“ zasyčel nerudně gardista.

Postupovali dál. Sir Charles se nejednou pokusil vyhnat i Gaëlle, ale ta se nedala. „Je tam dítě!“ spínala prosebně ruce a v očích měla zoufalství. Milovala děti a sama si přála velkou rodinu.

Rozdělili se. Helmut s Miguelem šli jedním směrem, René Adam Fyr jiným a Skot s Gaëlle ještě dalším. V jednu chvíli před nimi několik jisker zažehlo mech, po němž chtěli přejít, ale sir Charles oheň uhasil svým pláštěm dřív, než se stačil pořádně rozhořet. Prodrali se na mýtinu, houštiny a stromy okolo už byly většinou v plamenech. Uprostřed ohraničeného prostoru se choulil poručík Ona. Tiskl k sobě nemluvně. Oba k němu přeběhli. „Jste v pořádku?“ volal plukovník Young a kašlal. „Měla by tu být i matka toho dítěte!“

Stefan Ona zavrtěl hlavou. Pohledem ukázal na strom, který ležel spadlý do mýtiny.

„On spadl… na ni?!“ zalapala po dechu mladá princezna.

„A na mě,“ zachraptěl důstojník. „Chtěl… jsem jí pomoct… a takhle to dopadlo,“ povzdechl si a vzápětí se ošklivě rozkašlal.

Gaëlle si s otcem vyměnila bezradný pohled. Obě dvě holeně Stefana Ony byly uvězněny pod těžkým kmenem. „Vezmi to dítě,“ rozhodl Skot. „Musí na vzduch. Přiveď pomoc, já to tu s poručíkem Onou chvíli vydržím.“

Gaëlle se zachvěly rty, ale zachovala mlčení a jen kývla hlavou. Prolezla křovím, které za ní začalo doutnat. Otočila se. „Otče!“ zaječela nepříčetně, když mezi ní a oběma gardisty vyšlehly plameny.

„Běž!“ zasípal ještě její rodič, pak se rozkašlal a po sléze i ten zvuk přehlušilo hučení ohně.

Gaëlle vynesla nemluvně z lesa a zburcovala k činu bývaléhi stávajícího čtvrtého poručíka. René Adam Fyr a Helmut, von Gräü vykročili za ní a nesli vodu z nedalekého potoka. Dívce bušilo srdce jako o závod a snažila se co nejvíc pospíchat. Klopýtala přes kořeny a měkkou lesní půdu k houštinami obestřené mýtině. Oba důstojníci uhasili nejbližší křoví. Na opačné straně už stál a lapal po vzduchu sir Charles a olizoval si prsty, na kterých měl rudé puchýře. „Pokoušel jsem se to uhasit tím pláštěm,“ vykládal a přelézal k nim, „jenomže ten se mi místo toho v rukou vzňal!“

„Co ten druhý důstojník?“ podivila se Gaëlle.

„Zemřel,“ posmutněl gardový velitel.

„Kdo?“ zalapal po dechu poručík Fyr.

„Stefan Ona,“ vzdychl Skot a dostal záchvat kašle. Gaëlle se k němu vrhla, objala ho kolem pasu a opřela si jeho ruku o rameno.

„My už to zvládneme, běžte za ostatními, ať jsou v klidu.“

Oba muži přikývli. Ještě chvíli váhali, ale když hlavou kývl i jejich zahraniční velitel, otočili se a za chvíli jim zmizeli z dohledu.

„Pojďte, papá,“ hlesla princezna něžně.

„Děkuji ti, Gaëlle. Jsi odvážná.“

„Mám po kom,“ pousmála se slabě.

„Nemusíš mi pomáhat, zvládnu to!“ ohradil se rozpačitě a mírně ji od sebe odstrčil. Běž taky napřed, vidíš, zdá se mi to, nebo je tam vystouplý kořen? Asi přes něj budu potřebovat pomoct, tak tam na mě počkej, buď tak hodná.“

„Je teď opravdu vhodný čas na to dělat hrdinu?“ zamračila se.

„Tak bude to?!“ vyjel na ni přísně otec.

Princezna se hryzla do vnitřní strany tváře, otočila se a mechanicky přešla ke stromu. Nepostřehla, že už hoří.

„Gaëlle!“ uslyšela ještě vyděšené zvolání svého otce. Pak ji něco udeřilo do hlavy. Viděla, jak jí k nohám dopadla ohořelá větev, a pak se jí před očima rozhostila tma a ona klesla vedle ní.

Když přišla k sobě, nesl ji její otec v náručí. Pořád ještě byli v lese. Slyšela hukot ohně, cítila štiplavý dusivý kouř. Cítila, jak její otec těžce kulhá po nerovném terénu. Do očí jí vhrkly slzy, slzy z kouře, slzy lítosti a vzteku na sebe sama. „Papá…?“ zasípala.

Zastavil se. Pokusil se na ni usmát, i když mu v hrdle chrčelo a byl lesklý potem. „Jsi vzhůru, díky Bohu… zvládneš jít?“

Zaváhala, ale pak honem přikývla. Pomalu ji postavil na zem. Zvedla ruku a rozechvěle zavadila o krvavý šrám na hlavě, jenže dotykem znovu spustila krvácení. Zkřivila obličej.

Sir Charles zatím dostal další záchvat kašle a raději vykročil kupředu. Gaëlle před nimi uslyšela jakýsi podivný, temný praskavý zvuk, ale v celkovém orchestru plamenů si nebyla hned jistá, jestli jej nevydává jen oheň krmící se dalším stromem. Otočila se. Při tom prudkém pohybu jí ranou na hlavě projela vlna bolesti a svět se jí na okamžik zamlžil. Zamrkala… a najednou pochopila, co to bylo za praskot. Strom kus před ní zničeho nic spadl.

„Otče!“ zavolala, víc bezděčně než zcela vědomě. Přelezla spadlý kmen… a zůstala stát jako opařená. Sir Charles vězel pod hořící korunou. Svět se jí znovu rozostřil, tentokrát za to mohly slzy. Uslyšela chroptění a s bušícím srdcem pochopila, že Skot ještě žije.

V tu chvíli uháněla k okraji lesa. Tentokrát s ní na pomoc plukovníkovi šli nejen oba poručíci, ale i Horst a Hugo. I když plameny uhasili poměrně rychle, zřetelně cítili ožehlé maso. Když plameny polili vodou, sir Charles vydal příšerný zvuk a zahryzl se do předloktí.

„Tohle bude lepší,“ nabídl mu Helmut svůj šátek. Tím ovšem všechno „lepší“ končilo. Nohy měl sir Charles kupodivu nezraněné, zato záda byla zle popálená a celá červená a levá paže rychle otékala. Gaëlle nepochybovala, že je zlomená. Chtěla otce pohladit po vlasech, jenže sotva prsty zavadila o culík, spálené modročerné kadeře se pod jejím dotekem okamžitě rozpadly. Překvapeně vyjekla.

 

Miguel okamžitě jel pro Vladimíra Nikitiče Jankovljeva, kterého si sir Charles jmenovitě přál. Samotného plukovníka gardy dopravili na zámek. To už tam na zbědovaných uštvaných koních přibyli také ruský lékař a snědý jakobita, který ho měl přivést. Starší Vladimír Jankovljev s sebou vzal i svého syna a oba se hbitě pustili do práce. „Proč jste přijeli rovnou dva?“ děsila se Gaëlle. „To je to tak zlé?!“

„Můj syn je sice hodně mladý, ale učil se u samotného kapitána Näüse, vrchního vojenského chirurga. Kdo jiný by se teď, po Näüsově smrti, měl starat o plukovníka gardy? A potom,“ nadechl se a zcela vážně pokračoval: „zatímco já budu ošetřovat, někdo musí odhánět mouchy.“

Gaëlle se udělalo nevolno.

„Monsieur le docteur!“ okřikla Rusa její matka.

Ten se spěšně uklonil a šel se věnovat svému vznešenému pacientovi.

Když je za ním za nesnesitelně dlouhý časový úsek pustil, ležel Skot na břiše na lůžku, tvář otočenou ke dveřím. Na čele se mu perlil pot a Gaëlle se ho nepotřebovala ani dotýkat, aby věděla, že má horkost. Ostatně, v gonském létě se asi ani nenašel člověk, který by i za normálních okolností horkost neměl, jak se jeho tělo snažilo vyrovnat s teplotou vzduchu, takže dívka neměla odvahu se svého otce dotknout a zděsit se, jak hoří on. Levou paži měl pevně zafačovanou a evidentně bylo pod obvazy něco zastrčené. Záda měl pokrytá vrstvou masti barvy malachitu, která pronikavě, nasládle voněla.

Dívka vzhlédla k lékařům, kteří se tvářili vážně a unaveně, obzvláště starší z nich. Nevydržela dívat se do jejich tváří a musela zrak opět sklopit ke svému otci. Během ošetřování určitě bolestí hryzal polštář pod sebou, nemaje nic jiného, protože na bradě měl nalepená dvě prachová pera.

„Snad přežije,“ promluvil Vladimír Nikitič Jankovljev. „Ale jisté není nic. Kost sroste, horší jsou ta záda, ale to jste asi poznaly samy, Výsosti. Přesto měl vlastně velké štěstí. Spadl na něj koneckonců strom, mohlo to být mnohem, mnohem horší. Jeho naštěstí zavalily poměrně lehké větve v koruně. Bohužel právě proto je také tak popálený. Na druhou stranu, možná lepší tohle, než kdyby nemohl pohnout ani jednou končetinou.“

„On to zvládne,“ hlesla nepříliš jistě Gaëlle a vzala otce za ruku.

„Musí,“ přikývla Skotova manželka, sedla na okraj lůžka a dotkla se tmavých kadeří, kterým plameny nestihly ublížit. „Přece se nám loni nenarodili Rob, Maxwell a André, aby teď vyrůstali bez otce.“

„Tohle je divný rok,“ ucukla mladá princezna rukou z ruky Skotovy, když jeden z puchýřů praskl. „Zemřel vrchní vojenský chirurg, ztratil se korunní princ… a teď ještě tohle…“ Otázku, co je ještě čeká, nechala raději nevyslovenou.