Za Huga d'Elzzbierppe / Stá devadesátá čtvrtá kapitola - Vladimír

Vladimír Nikitič Jankovljev se usilovně snažil koncentrovat na plátno ve své ruce, které bylo namočené v odvaru z goi a kterým jemně, aby neublížil zbytkům kůže, smýval mast ze zad Charlese Younga. Byl to věru těžký úkol – nikoliv ta činnost samotná, ale soustředění se jen na ni. Lékařovu pozornost neustále rozptyloval pacient… a rozptyloval ji, aniž by o tom on sám cokoliv věděl. Nepomáhala sebevětší snaha, oči lékaři neustále zalétaly k temným kadeřím a odhodlané, hrdé tváři. Jistý půvab měl i smutek, který bylo v té tváři vidět. Vladimír už pochopil, že sir Charles by se pro svou vlast, lásku a rodinu vzdal čehokoli. Jenomže on se ve skutečnosti musel naopak vzdát právě své rodné země. Byla to rána, která byla hlubší a pálela mnohem víc než spáleniny od toho lesního požáru, ale kterou žádný ranhojič vyléčit nedokáže.

Jen mírně přivřenými dveřmi k němu z chodby dolehly hlasy. Poznal Agrippinu Fössrovou-Sallovou-Onovou a princeznu, která jí právě kondolovala. Dala si na čas, pomyslel si v duchu. Bylo mu Agrippiny líto, bylo jí pětatřicet let a už podruhé ovdověla, byla tak sama na svých dvanáct dětí. Z prvního manželství měla devět synů a dceru, z druhého jednu dcerku a jednoho chlapečka. Obě dvě manželství přitom trvala přibližně stejně, devět a osm let. Rozdíl mezi počtem potomků Agrippininých manželů byl podle Vladimíra dokonalým důkazem toho, jak málo času měl na svou ženu gardový důstojník v porovnání s ministrem.

„Madame Fössrová?!“ vzpamatoval se ze svých úvah a naléhavě na ni zavolal.

Obě ženy se nahrnuly do jizby s vážnými a pobledlými tvářemi. „Co se děje?“ hlesla René Hulaimé. „Nějaké… nějaké komplikace?“

„Ano,“ zamumlal si pro sebe lékař. „Komplikace, to je přesné…“ Nahlas požádal: „Mohla byste mě, prosím, na chvíli vystřídat, madame Fössrová? Já… potřebuji… někam jinam.“

Zkoumavě si ho prohlížela po dobu, která Vladimírovi připadala nekonečná. Pak konečně přikývla a ruský lékař jí s úlevou strčil do ruky plátýnko, vychrlil na ni, co má dělat, a vystřelil na chodbu. S bušícím srdcem se zastavil o několik dveří dál a pro jistotu se ohlédl, ale ani Agrippina Fössrová, ani René Hulaimé ho nesledovaly.

Původ Reného Adama Fyra, majitele panství, nebyl jediným důvodem, proč jej jeho soused, monsieur La Nal, neměl příliš v oblibě. Byl to také styl, v němž nechal svou ženu, aby dala přestavět palác. Ve stejném, typicky gonském stylu nechal kdysi rekonstruovat své sídlo i Alexandr Sall, jeho velký milovník. Říkalo se mu také, v ironickém, ba dokonce hanlivém smyslu, „obrácený styl“, protože zvyklosti uspořádání podlaží a místností na nich vlastně skutečně obracel. S přihlédnutím k tomu, že slovo „přízemí“ v Gonách neznají a naše přízemí je pro ně tudíž už prvním patrem, byly domy stavěny nejméně o dvou podlažích a vchod byl vždy umístěn v tom druhém. Ty nejútulnější a nejkrásnější místnosti pak bývaly umisťovány vždy v patře prvním.

Právě v prvním patře se nyní Vladimír zastavil u vysokého, zato nízko situovaného okna, které svými rozměry až připomínalo francouzské dveře. Opřel čelo o jednu ze skleněných tabulek. Ani nevnímal, jestli okno hledí do zahrad, nebo na nádvoří. Zoufale bojoval a snažil se zbavit palčivého obrazu na zadní straně spuštěných víček. V duchu hlasitě klel a spílal si. Máš Dominiqa, máš Dominiqa, opakoval si úpěnlivě. Ano, většina iniciativy pravda od začátku přicházela z Taavettiho strany… ale on, Vladimír, do toho vztahu – a především jeho udržení – hodně investoval, hodně času, úsilí, trpělivosti… Nemůže dovolit, aby se to pokazilo… Měl Dominiqa opravdu rád a nechtěl by o něj přijít, obzvlášť kvůli tak beznadějnému případu, jakým byl sir Charles. Vladimír ani na okamžik nepochyboval, že by u něj neměl nejmenší šanci, vlastně o ni tak docela ani nestál – měl Dominiqa – jenže nic naplat, ať už mu to bylo po chuti, nebo ne, Charles Young se mu zkrátka líbil. Bylo to silnější než on.

K jeho myšlenkám zvolna připluly hlasy z okolního světa. „Ví se už, kdo bude novým plukovníkem?“ dotazoval se právě hlas, ve kterém Jankovljev poznal poručíka Fyra. Podle tónu se ušklíbl. „Nechcete mi doufám tvrdit, že i po tomhle u gardy zůstane tenhleten…“

„Měl byste odejít,“ řekla hlasem chladnějším a vyšším než obvykle princezna. „Manžel potřebuje klid.“

„Klid, jistě,“ odfrkl Fyr. Vladimír si se zlou předtuchou uvědomil, že je u sira Charlese v komnatě, a rychle tam také zamířil. Mezitím však hrabě pokračoval: „Takže jako předtím. Mně jste vyrazili, ale jeho byste u gardy nechali nejspíš i tehdy, kdyby mu museli tu paži amputovat, co? Jakým právem?!“ rozkřikl se už definitivně.

„A dost! Ven, a nejen z téhle místnosti!“ vřískla René Hulaimé.

René Adam Fyr promluvil přímo k siru Charlesovi: „Vy mne vyhazujete z mého vlastního domu? To je mi věru povedené… A co kdybyste se domů vrátil vy, sire? Ano, to je ono, jen hezky do toho, koukejte se vrátit tam, odkud jste přivandroval… ach, ovšem,“ protáhl náhle posměšným tónem. „Málem bych zapomněl, že vy už se vlastně nemáte kam vrátit… jste vlastně takový urozený bez…“ Nedořekl. Vladimír Nikitič dorazil ke dveřím právě včas, aby stihl uvidět, jak se Charles Young vzepřel na zlomené paži, i když se mu tvář škubala bolestí, ze rtů mu unikl hlasitý sten a obličej dostal velice zajímavou barvu, která jako by byla bílá a zelená zároveň, rozmáchl se a vší silou, kterou posbíral, praštil Fyra pěstí do tváře. V místě, kam rána dopadla, se okamžitě začala vybarvovat podlitina ve tvaru jeho kloubů. Hrabě zůstal pevně stát, neřekl už nic, ale plivl Skotovi do obličeje směs slin a krve, která obalovala vyražený zub. Pak se otočil a vztekle odešel.

Ruský lékař se opřel o zárubeň a shledal, že se mu třesou kolena. Třásla se mu obavami o… pacienta…

„Vypadáte hrozně, jste v pořádku, Vladimíre Nikitiči?“ zeptala se Agrippina, sama docela otřesená.

Lékař nesoustředěně několikrát přikývl.

„Nevím… poslyšte, běžte si odpočinout. Mně už tu chybí dodělat jen kus lopatky, to zvládnu, vás bych jen poprosila, abyste mu potom zkontroloval tu zlomeninu. Teď si ale zdřímněte, vždyť tu nad ním stojíte dnem i nocí.“

Vladimír se vděčně pousmál a odporoučel se.

 

Následujícího dne přijel na návštěvu sám král, o švagra se zajímal evidentně z pouhé nutné zdvořilosti a hned, jak to bylo možné, zavedl řeč na gardu. „Pojedete se mnou na Château La Maison du Roi,“ přikázal nevlastní sestře. „Gardu jsem svěřil do vašich rukou, tak se starejte. Já mám nad hlavu svých jiných povinností. Navíc už jsem v koncích, kapitán nechce o tom, že by zastoupil plukovníka Younga, ani slyšet, plukovník Sym je už opravdu příliš starý a vyhodil mě i náš švagr Kjell. Už opravdu nevím, je řada na vás, abyste v pátrání pokračovala. Váš manžel se tu může zotavovat i bez vás.“

„Samozřejmě,“ sykla princezna tiše a mrazivě.

V nastalém tichu bylo slyšet, jak ve vedlejší místnosti uspává Seonag svou dcerku písní v jazyce, který podle ruského lékaře zněl, jako by se jím měla každou chvíli udávit.

„Nechám ti tu Gaëlle,“ slíbila při loučení René manželovi, než musela krále doprovodit do hlavního města.

O týden později, když už se blížil konec července, navštívil Vladimír Nikitič princeznu na jejím zámku. Vzal s sebou i svou dceru Michelle a ta se okamžitě skamarádila s královou neteří René.

„Jak je charliemu?“ vyzvídala napjatě starší René Hulaimé.

„Horečka polevila, vypadá to dobře,“ uklidnil ji honem vladimír. „Teď se o ni stará můj syn,“ vysvětlil, jako by jí četl myšlenky. „Co vy, Výsosti? Smím se zeptat, zda se vám podařilo najít – věřím – dočasnou náhradu za pana plukovníka?“

„Podařilo,“ přikývla. „Nakonec jsem musela sáhnout po Antoinette Symové.“

„To je… dcera předchozího plukovníka?“

„Snacha.“ René Hulaimé se pohroužila do nějakých myšlenek.

„Vaše Výsosti, chtěl… směl bych se na něco zeptat?“ dodal si lékař odvahy.

„Ach, ano.“

„Jde o mého syna Vladimíra. Napadlo mne… mně kdysi plukovník d’Agoulle financoval cestu a studia v Padově. Bylo by mi ctí, kdyby… se něco takového mohlo poštěstit i mému synovi. Samozřejmě z něj bude příští vrchní vojenský chirurg, o tom není pochyb, učil se u kapitána Näüse, je nadaný a on sám o to má opravdu zájem…“

„Ovšem,“ přikývla s úsměvem princezna. „Musí být nadaný, když se už tak mladý stará docela sám o plukovníka gardy a mého manžela. Nicméně… nemá to ještě čas? Je mu přeci jen teprve třináct…“

„Skoro čtrnáct,“ upřesnil vladimír. „A já do Padovy odjížděl jen chvíli po svých třináctých narozeninách.“

„Dobrá. A vladimíre Nikitiči, děkuji vám za zprávy o mém muži.“