Za Huga d'Elzzbierppe / Stá devadesátá pátá kapitola - Helmut

Helmutovi za poslední rok vlasy ještě více prokvetly šedými pramínky, až byly víc stříbrné než kaštanové, k jeho úlevě to však nikdo nepovažoval za nutné komentovat. Od oné druhé výpravy do Británie v létě 1746 si vztekem na sebe sama neustále rval vlasy za to, jak se před svým velitelem tak nešťastně a hloupě podřekl. Že je mu šestatřicet let, totiž byla – alespoň tehdy – svatá pravda. Helmut úpěnlivě doufal, že si jeho velitel nedá dvě a dvě dohromady, až bude procházet jeho záznamy před jeho povýšením. Nesmí se dozvědět, že Helmut a jeho bratr Horst ke gardě vstoupili už roku 1728, a v žádném případě si nesmí spočítat, že když bylo Helmutovi v roce 1746 šestatřicet let, nejspíše mu v roce 1728 nebylo třiadvacet. Nakonec už to nemohl vydržet a svěřil se jediné osobě, které v této věci důvěřoval, že nikomu nic nevyzradí.

„Tak dlouho už se tím trápím,“ naříkal zničeně s hlavou v dlaních, když seděl na širokém kamenném zábradlí krátkého mostku přes vodní plochu oddělující francouzský park od přirozenější, divočejší části zahrad. „Nevím, co dělat, snad z toho zešílím!“

„Z čeho?“ zeptal se klidně mladík sedící na opačné straně.

„Z toho, že na to sir Charles přijde!“ vykřikl Helmut. „Že si to spočítá, není to žádný hlupák! Vsadím se, že matematiku určitě ovládá, aspoň tuhle základní! A pak, až to praskne, to spočítá mně, a to je matematika ještě snazší!“

„Vy myslíte, že si opravdu po těch měsících pamatuje, kolik jste mu tehdy řekl, že vám je?“ užasl mladík.

„Nevím… jenže vyloučit se to nedá. Navíc tu je docela slušná šance, obávám se, protože s tím číslem souvisel ještě následující rozhovor.“

Hugo zakroutil hlavou. „Jste paranoidní, řekl bych.“

„Jistotu člověk nemá nikdy, nemůže mít!“

„A když na to plukovník přijde, tak co? Vyhodí vás po všech těch letech a po všem, co jste v té zeleno-černé uniformě vykonal? To se mi nezdá…“

„Protože jsi nezkušený, mladý a…“

„A co?“ zaujalo Huga. „Prosím, pokračujte!“

„To je jedno,“ mávl Helmut rukou. „Já nevím, co se stane, až se na to přijde… ale rozhodně mě za to nepochválí a nedají mi vyznamenání za nejmladšího gardového kadeta.“

Hugo Sall se zasmál.

„To jsem rád, že jsem tě pobavil…“ zabručel v hořké ironii Helmut.

„Mně to neodradí. Stojím si za svým, chci to risknout.“ Zazubil se. „Ostatně stát se gardovým kadetem přeci představuje riziko vždycky.“

Na to voják neměl žádný argument.

„To jsem ale uhnul od tématu,“ promluvil po chvíli zase jeho synovec. „Můžete přeci plukovníku Youngovi říct – za předpokladu, že by si váš věk vážně pamatoval – že jste mu lhal a je vám těch jednačtyřicet, jak by vám správně být mělo.“

„To… můžu,“ přikývl opatrně helmut, ale nadšeně vůbec nezněl ataké nadšený vůbec nebyl.

„Co je vám pořád?“

„Hugo,“ oslovil ho pomalu důstojník, „opravdu si to ještě rozmysli, prosím. Tady na mně vidíš, jak to může dopadnout…“

„Necouvnu!“ zvolal vášnivě hoch. „Ano, vidím vás, vidím čtvrtého poručíka gardy!“ Oči mu zářily. „Navíc,“ dodal s náznakem usměvu, „se já ke kadetům přidám – pokud jde o věk – později než vy. Mně bude devatenáct už pouhý den poté, ale vy jste musel na svoje devatenáctiny čekat ještě plus minus čtyři měsíce. Pamatuji si dobře, že jste se narodil v březnu?“

Helmut pomalu a neochotně přikývl. Hugův sen stát se gardistou – a stát se jím co nejdříve – byl důvodem, proč se Helmut se svými nynějšími obtížemi svěřil právě jemu. Před časem si totiž pro změnu Hugo vybral právě jeho – Helmuta – a svěřil se mu se svými ambicemi. Helmut uměl mlčet a svého synovce vlastně chápal. Nebylo divu, že chtěl ke gardě, když tam byli dva jeho strýcové, otčím i René Adam Fyr, který byl Hugovým strýcem a švagrem zároveň.