Za Huga d'Elzzbierppe / Stá devadesátá sedmá a stá devadesátá osmá kapitola - Venceslav a René

Stá devadesátá sedmá kapitola – Venceslav

 

Stejně jako jeho starší bratr Jean-Baptiste, i Venceslav Üffä měl příjemnou tvář, lesklé černé vlasy a mimořádně nepříjemný, hrubý, chrčivý hlas, který jako by byl o čtyřicet let starší než jeho majitel.

V předvečer dne narození Páně přijel na svém gardovém bělouši na zámek princezny Hulaimé. Byl poměrně znepokojený, vrchní velitel gardy, plukovník Young, se měl totiž toho dne dostavit po téměř půlroční absenci do kasáren… jenomže nepřijel. Důstojníci se chvíli dohadovali, ale nakonec se usnesli, že bude lépe někoho pro plukovníka poslat. O dnešní den, kdy se měl opět vrátit do úřadu a převzít si jej od Antoinette Symové, ani tak nešlo, daleko důležitější bylo alespoň zjistit, zda není indisponován natolik, aby se nemohl zúčastnit závěrečné zkoušky gardových kadetů, která se měla konat za pouhých devět dní. Té se plukovník zúčastnit prostě musel a nikomu nepřipadalo vhodné, aby ho právě při této příležitosti zastupovala žena. I když snacha předchozího plukovníka, určitě měla citlivější žaludek než sir Charles Young.

Poručíka Üffäho odvedli do prostorného salonu, kterému vévodilo veliké zrcadlo, ve kterém by si nejspíš i téměř dvoumetrový Helmut připadal maličký a nepatrný. Čekal asi deset minut, když uslyšel kroky. po schodech vedle zrcadla k němu scházel pán domu. Nedopnutý kabátec uniformy, knoflíky v nesprávných dírkách, šátek jen tak držený v ruce a zejména velký tmavý flek na Youngově krku poskytly důstojníkovi dobrou představu o tom, čím se cizinec ještě před chvílí pravděpodobně zabýval. Ostatně i jeho roztrpčený zklamaný výraz prozrazoval, že se mu z náruče jeho manželky vůbec nechtělo.

„Promiňte, pane plukovníku,“ vyhrkl nováček Üffä a taktak se držel, aby před sveřepým pohledem mužových očí necouvl. „Dělali jsme si o vás starosti, když jste nepřijel do kasáren… Očekávali jsme vás… však víte… měl… měl jste se vrátit…“ Hlas mu selhal.

„Ovšem,“ přikývl mírně Skot po chvíli, jako by se rozpomínal. „No a co? Tak jsem nepřijel. Mám jiné starosti. Žena mi přede dvěma dny porodila syna, tak jsem zkrátka na nějaké převzetí úřadu pozapomněl.“

„Aha…“ ujelo Üffämu a bezděčně zašilhal na plukovníkův krk. Jeho žena přede dvěma dny porodila… cože?? Dva dny…

Sir Charles si odkašlal. „Nuže?“

„Stále s vámi počítáme…“ pokusil se poručík opět stát pánem svého hlasu.

Bylo vidět, že se plukovníkovi představa, že by měl přeci jen odjet, nijak nezamlouvá. „Tak tu vydržte!“ vyštěkl nevrle. „Zeptám se René, zda by jí to nevadilo.“

Venceslav Üffä se doslova modlil, aby si plukovník nevšiml, jak se mu koutky úst škubou potlačovaným výbuchem smíchu.

 

„Ehm… směl bych se, pane, zeptat… jak se váš syn jmenuje…?“ osmělil se, když spolu klusem opouštěli panství.

Skotova tvář najednou získala mírnější výraz. „Walter,“ pronesl zasněně. „Chtěl jsem ho pojmenovat Hamish, ale… René se to nelíbilo. Divila se, proč chci syna pojmenovat po svém koni…“ Pobaveně zakroutil hlavou. „Nechápu…“

Üffä raději pomlčel o tom, že jemu připadají na hlavu obě ta jména.

Okamžik jeli mlčky.

„Kdo vy vlastně jste?“ zajímal se pojednou sir Charles. „Jistě, máte uniformu, ale ještě jsem vás, myslím, neviděl.“

„To neviděl,“ souhlasil. „Jmenuji se Venceslav Üffä, bylo mi svěřeno místo poručíka Ony.“

„Ach tak,“ pokýval hlavou Skot a opět se pohroužil do mlčení.

Na královském zámku se sir Charles zdržel dva dny. Bál Vyvoleného se sice nekonal, protože Richard Hulaimé stále nebyl k nalezení, ovšem skvostný banket se pořádal. Byli na něj výjimečně pozváni všichni důstojníci gardy, protože král chtěl mít z co nejvíce zdrojů potvrzeno, že se jeho švagr do svého úřadu opravdu vrátil. Na Skotovi bylo vidět, že tento důvod uhodl a že ho to mimořádně rozhněvalo, s králem i svou tchýní si evidentně povídal jen neochotně, a aby si tato muka aspoň nějak zpříjemnil, nacpal se křížalami. V noci pak nepochybně nemohl usnout, jak ho tlačilo břicho, protože když se za ním dvě hodiny po poledni druhého dne poručík Üffä vypravil, aby se ho zeptal, kdy hodlá odjet, Charles Young ještě tvrdě spal. Chvíli trvalo, než se mu ho podařilo probudit, ale pak byli rychle připraveni a vyrazili zpátky na princeznin zámek ve trojici, do níž přibyl ještě čtvrtý poručík Helmut. Sir Charles si s ním povídal o Seonag, jediné další Skotce, o níž věděl, že v zemi také žije. Oběma svým druhům také nadšeně ukazoval dárky, které svým dětem přivážel – medové koláčky pro své syny a náušnice s diamanty pro mladší dceru.

Zničehonic se nit jejich hovoru přetrhla. Helmut trhl otěžemi, až se Horst vzepjal, a ramenem schválně vrazil do plukovníka, který jel vedle. Přitom ještě rozpřáhl paže, v nichž jako by neudržel opratě, a Üffä postřehl, že tou pravou ukázal dozadu. Zastavil a seskočil z koně, jako by chtěl něco zkontrolovat, nahrbil se nad sedlem a zpod kadeří mírně uvolněných z culíku se opatrně podíval doleva.

„Sleduje nás už hodnou chvíli,“ špitl Helmut, když Venceslav opět nasedl a trojice pokračovala v cestě.

„Není to tak, že prostě jen jede za námi?“ kroutil hlavou sir Charles.

„Rozhodně ne. Když jsme tehdy zastavili, protože si Üffä odskočil, ten jezdec za námi se zastavil taky. Jakmile jsme se rozjeli, dal se i on do pohybu.“

Üffä si hryzal ret.

„Zdá se mi, že se k nám pomalu přibližuje,“ zamumlal po čtvrt hodině sir Charles, když jako by náhodou několikrát prudce zakroutil hlavou, aby si odhodil culík z ramene, a přitom se podíval za sebe. „Zkusme změnit směr, uvidíme, co udělá.“

Oba zbývající muži přikývli a zabočili do lesa po své pravé straně. Oni se ukryli ve křovinách, sir Charles seskočil z Hamishe a přitiskl se ze strany ke kmeni stromu. Pomalu tasil šavli. Později si říkal, že měl spíš založit šíp do luku a toho muže zastřelit, a nechápal, proč to prostě neudělal.

Jezdec přijel k místu, kde trojice odbočila. Venceslav si jej skrze větvičky zvědavě a znepokojeně prohlížel. Seděl na vysokém hnědákovi a byl celý zabalený ve světle modrém plášti. Přes hlavu měl kápi, která mu stínila převážnou část obličeje, takže bylo vidět jen ostrou bradu a nezřetelný náznak příjemně vyhlížejících rtů. Neznámý pohodil hlavou a kapuce se lehce posunula. Na okamžik zahlédl Venceslav lesknout se pár očí. Vzápětí, skoro jako by vycítil jeho pohled, se muž odvrátil. Sir Charles vykročil s tasenou šavlí. Pak se všechno seběhlo tak rychle, že Venceslav stěží zvládal oddělovat jednotlivé scény.

Muž něco hodil obloukem za sebe a ta věc dopadla pod Horstova kopyta. První poručík, který se přirozeně zaměřil na ni, viděl, jak Horst i s Helmutem na hřbetě odskočil. Zahlédl plamínek, ale než stačil pochopit, na co se dívá, uvědomil si to sir Charles zjevně dříve než on. Vyrazil prudký výkřik, v očích se mu objevila nepříčetnost a vrhl se vpřed, ačkoliv ještě před okamžikem byl hotov pronásledovat muže v modré kápi. „Pozor!“ stačil ještě vykřiknout. Venceslav Üffä viděl, jak se Helmut snaží udržet v sedle poplašeného Horsta, on sám ještě pořád plně nechápal, co se děje, chtěl se vydat za plukovníkem… ale to už sir Charles tryskem vyrazil od lesa, rozmáchl se paží, ve které něco držel… Helmut vyrazil také vpřed a Venceslav, který zahlédl jeho obličej a byl zvědavý, co ho tak rozrušilo, pobídl svého bělouše, aby také vstal. Kůň se zvedl do jakéhosi sedu… a najednou poručík spatřil v koutku zorného pole záblesk a k jeho uším dolehla děsivá rána.

Helmut byl blíž, ale ne o mnoho. Venceslav s koněm přeskočil houštiny a byl u plukovníka Younga jako první. Skot ležel tváří dolů ve sněhu a z rány mu stříkala krev. Její jasně rudé cákance kreslily do perleťově bílé pokrývky země podivné obrazce, portrét umírání podepsaný stopami života. Poručík roztrhl dolní část kabátce uniformy a několik vteřin zápasil s opaskem. Když k němu přiběhl Helmut, klečel ve sněhu, kalhoty zacákané krví, a zaškrcoval ránu. Vzhlédl. Helmut byl bílý jako plátno.

„Mně už nepomůžete, zajeďte raději do nejbližší vsi!“ křikl na něj spěšně Venceslav. „Potřebujeme nosítka… nebo nejlíp rovnou vůz, nevím, jak bychom ho nesli.“

Helmut, který vypadal, jako by měl každou chvíli omdlít, několikrát němě přikývl a rozběhl se k Horstovi. Byl pryč nesnesitelně dlouho, jak se Venceslavovi zdálo. Konečně přijel s vozem taženým hnědákem a vraníkem. Strhl si plášť a kabátec a rychle a nepohodlně je složil na vůz. Pak na ně položili hlavu gardového velitele a první poručík ho přikryl svým pláštěm.

„A jedeme!“ zavelel Helmut a posadil se na kozlík, zatímco jeho druh se vyšvihl na hřbet svého bělouška a do rukou vzal otěže Hamishe a Horsta.

 

Stá devadesátá osmá kapitola – René

 

Seděla v pohodlném křesle překrytém kožešinou, které si nechala posunout k oknu. Už druhý den vyhlížela svého manžela. Očekávala, že se vrátí už na Štědrý den, když pro nic jiného, tak proto, že jejich dcera René měla narozeniny. On se ovšem neukázal. Dnes už musí přijet, říkala si, lehce znepokojená. Střídavě podřimovala a mazlila se se svým novým synkem. Uvažovala, zda bude mít její světlé vlasy, nebo modročerné kadeře jejího manžela. Zatím byl úplně holohlavý.

Začínalo se smrákat. Princezna už by se ani nedopočítala, kolika služebných, které ji navštívily, se už vyptala, zda se sir Charles opravdu dosud nevrátil. Nepokoj v ní sílil, ale snažila se opět uklidnit. Opřela lokty o dřevěný parapet, bradu dala do dlaní a pozorovala zámeckou bránu. Zdálo se jí, že se na hradbách shlukuje nějak moc postav… než o tom ale mohla začít důkladněji přemýšlet, otevřely se dveře a se zaklepáním a úklonou vešla kojná, aby nakrmila malého Waltera. René se na ni chvilku dívala, než opět vrhla pohled plný úzkosti z okna. Vyskočila na nohy, až ji to skoro zabolelo. Na nádvoří právě vjížděli tři bělouši, jezdec ale seděl jen na jednom z nich a její manžel to nebyl. Před gardovými zvířaty jel vůz a na něm… a něm ležel Charlie. René z něj zahlédla jen obličej lemovaný tmavými vlasy, ale stačilo jí to. Nejraději by proskočila oknem, aby u něj mohla být co nejdřív.

Když dorazila na nádvoří, dva gardisté a Miguel, velitel ozbrojené posádky panství, se shlukli u vozu. Právě když princezna sama pootevřela masivní těžké dveře, vyrazil její manžel příšerný nelidský výkřik, víc řev nežli zaskučení. Ještě víc se opřela do dveří a vzápětí, když se o kus posunuly, pochopila důvod těch srdceryvných zvuků a musela se křečovitě přidržet vrat, aby neupadla. O zlomek vteřiny později černovlasý muž v uniformě gardového důstojníka opět spustil zakrvácený plášť tak, aby Skotovu paži zakrýval.

„Co se stalo?“ chtěla zakřičet, aby ji slyšeli, ale dokázala jen slabě zašeptat. Helmut, který k ní stál blíž, ji zjevně zaslechl a otočil se. Obličej měl strnulý a velmi bledý.

„Přepadli nás,“ hlesl. „Možná… to byl dokonce atentát, kdo ví.“

„Co… co je Charliemu…?“ Ta otázka z ní vystřelila, ačkoliv už znala pravdu.

Helmut lehce zavrtěl hlavou a zamířil jejím směrem. „Odpusťte, v tuto chvíli to není vůbec pohled pro princeznu… a už vůbec ne pro jeho choť. Ani pro jeho dceru,“ jeho oči se vpily do místa za jejím ramenem. Otočila se a uviděla tam stát Gaëlle v těžkých šedých šatech. Pomlčela o tom, že a co už předtím spatřila.

 

Trvalo to celou věčnost, než ji za Charliem pustili. Gaëlle chtěla otce také vidět, ale matka jí to zakázala a poručila jí, aby namísto toho zašla za svým několikadenním bratrem.

Barva Charlieho obličeje nepříjemně připomínala barvu polštáře pod jeho hlavou. René k němu opatrně přistoupila. Měl zavřené oči a těžce dýchal. Žena kolem jeho lůžka zatáhla závěsy a posadila se na kraj postele. Nedívala se na jeho tvář, pohled jí padl na lem těžké teplé pokrývky. Chtěla a současně nechtěla ji odhrnout a podívat se, jestli náhodou to, co viděla na nádvoří, nebyl jen nějaký ošklivý omyl, kterého se její zrak dopustil.

Zatímco Gaëlle bděla nad Walterem, proseděla René následující dva dny u lůžka svého chotě a pokud opravdu nemusela, odmítala se od něj hnout. Díky tomu se ovšem nevyhnula potvrzení jeho stavu, když z něj stahovali pokrývku při převlékání povlečení. Přes clonu slz civěla na bílé obvazy, které držely jen díky tomu, že byly omotány kolem jeho ramen. Sir Charles sám nevypadal, že by si cokoliv uvědomoval. Po ty dva dny byl živ jen z teplé vody z vývarů, protože ho nedokázali probudit natolik, aby ho přiměli cokoliv kousat. I když měl oči otevřené, pohled v nich byl nepřítomný a upíral se skrz věci i osoby kamsi do neznáma. Sebastien Hahtas osobně dohlížel na to, aby se při mytí rána ani trošku nenamočila, a pokaždé princeznu ujišťoval, že to její manžel přežije, ta se však stejně bála, že následující chvíle je Charlieho poslední.

Třetího dne, 28. prosince, přijeli na zámek její matka a bratr. „Jak je na tom?“ zajímali se ve dveřích komnaty.

„Ještě… ještě se neprobral k plnému vědomí,“ zachvěly se René rty.

Jeho Veličenstvo osobně nadzvedlo rukou s masivními prsteny těžkou přikrývku a tvář se mu mírně zaškubala, když zhlédl situaci pod ní. „Je vám doufám jasné, že pokud jde o nalezení nového plukovníka královské gardy, bylo už včera pozdě.“ Ani to nebyla otázka, jen prosté suché sdělení.

Princezna se nezmohla na nic, na odpověď, na posunek, na nic.

Král s královnou matkou – či přesněji královnou macechou – se šli podívat na malého Waltera.

 

Toho dne pozdě večer přišel konečně Charles Young k sobě. „Re… René…“ oslovil ji malátně.

Otočila se k němu, a vidouc, že si sedá, přiskočila k němu a jemně ho donutila, aby se zase položil. Ušklíbl se bolestí. „Charlie,“ pohladila ho po vlasech. „Jak je ti?“

Cítila, jak se jeho levá ruka, na níž měla položenou svou dlaň, sevřela v pěst. „Slabo a vyčerpaně,“ promluvil těžce. „René… co se stalo? Vraceli jsme se za tebou z hlavního města… a najednou vím jen tmu… a zmatené sny…“

„Někdo vás přepadl. Zranil… zranil tě.“

Jako by se na něco usilovně soustředil. Princezna se domnívala, že vyvíjí úsilí vzpomenout si. Pak od ní odvrátil tvář a podíval se vpravo. „Co to… je…?“ zamumlal. „Co… mám s rukou?“

René pochopila, na co se předtím soustředil. Kousla se do rtu.

„Pusť mě!“ pokusil se promluvit hlasitěji. „René, pusť mě!“

„Charlie…“

Podíval se na ni tak zběsilým pohledem, že raději ruku stáhla. Zkameněla, dokázala se jenom nervózně dívat, jak levou rukou svírá přikrývku a stahuje ji stranou. Raději uhnula pohledem, ne kvůli tomu, co odhalil, nýbrž proto, aby se vyhnula pohledu na jeho tvář. Zahlédla ale jeho ruku, která nevěřícně tápala po posteli a snažila se pomoci Charlieho mozku pochopit a přijmout fakt, že tam, kde by měla ležet jeho paže, je opravdu jen matrace a prostěradlo. Dotkl se obvazů, nevěřícně je ohmatával a syčel přitom bolestí jako podrážděná ještěrka.

Po zbytek doby, kdy ještě vydržel bdít, nepromluvil. Jedinou výjimkou bylo, když René asi čtyřikrát požádal o vodu. Když ho pak zmohla únava a on usnul, přilehla si René opatrně k jeho levému boku, objala ho a opřela hlavu o jeho rameno a hruď. Spát však nemohla.

Přes noc jako by se mu zase udělalo hůř. Cítila, jak mu stoupá teplota, a ráno byl opět bez sebe.

30. prosince se zastavil Helmut. Vypadal úplně stejně vyděšeně, jako když sem před pěti dny sira Charlese přivezli. Jako by mu ve tváři ten šok ztuhl už navždy.

Toho dne už princezna uslyšela otázku „Jak mu je?“ potolikáté, že to tentokrát nevydržela. Vrhla se mu kolem krku a zabořila uslzenou tvář do jeho ramene. „Hrozně se bojím, že o něj přijdu!“

Helmut byl evidentně v rozpacích, stál tam, v obličeji rudý až po stříbrnou linii vlasů, a nejistě ji hladil po světlém copu. „On je silný… zvládne to…“ René přímo cítila, jak usilovně se snaží, aby to znělo věrohodně.

„Helmute,“ oslovil ho Charlie slabým hlasem.

Gardista se jemně vymanil z princeznina křečovitého sevření a popošel k lůžku. I když zmizel za těžkým závěsem, který tlumil všechna slova, René slyšela, co její manžel říká.

„Už se… za mě našla náhrada?“

„Ne, pane. Je to podobná situace jako v létě… s tím rozdílem, že teď se ani neuvažuje o madame Symové, však víte… ta zkouška…“

„Taky nechci, aby to byla ona,“ potvrdil plukovník. „Mám lepší představu o tom, kdo by mě měl nahradit.“

„Pane?“

„Mluvili jsme o tom už tehdy ve Skotsku, Helmute.“

Nastalo dlouhé ticho.

„Ano, to jsme mluvili,“ řekl pak Helmut a jeho hlas zněl mrazivě.

„Nevím o nikom lepším,“ zašeptal Charlie naléhavě. „Helmute, no tak. Vy, syn plukovníka d’Agoulle, vnuk Richarda VI., gardista… poručík gardy… jste k tomu předurčený! Helmute, prosím! Nedělejte mi to ještě těžší svým odmítnutím.“

„Pane, tohle ne… nechci! Nechci!“

„Nemůžeme tuhle fázi přeskočit?“ zavrčel Charlie nevrle. „Jsem na to dohadování příliš unavený. Minule jste taky dělal drahoty a pak, když se vám stejná nabídka předložila podruhé, jste ji přijal. Teď už vám taky místo plukovníka nabízím podruhé!“

„To je něco jiného! Sire, vážím si toho…“

„Nevážíte. To byste přijal.“

„Unudil bych se v kanceláří k smrti! Ano, vzal jsem to místo čtvrtého poručíka, abyste mi už se všemi těmi nabídkami dali všichni svátek! Ale taky proto, že jako čtvrtý poručík pořád něco dělám. Jako plukovník bych jen seděl na zadku!“

„Opravdu? Copak já jen seděl na zadku, Helmute? To spíš teď mi nezbývá nic jiného.“

„Tak jsem to nemyslel, pane, samozřejmě, že ne… rozhodně jste byl proti svému předchůdci, Venceslavu Symovi, víc než činorodý…“

„Tak o co jde?!“ zvýšil hlas Charlie a bylo slyšet, že mu to nedělá dobře. „Co s vámi nadělám, když nechcete natrvalo, ale aspoň na čas to místo obsaďte, jen než se najde někdo… někdo jiný vhodný.“

Helmut mlčel.

„Tak co je za problém?!“ vyjel Charles Young.

„Prostě…“ Gardista vzdychl. „Mně to stačí. Stačí mi stín, který na mě vrhá můj slavný otec, ostatně jako gardista jsem přeci von Gräü, tedy ‚ze stínu‘, nebo by se dalo také říci ‚ve stínu‘. S mým bratrem jsme měli odmalička sen stát se gardisty, a byli jsme tak šťastní, že se nám to skutečně oběma podařilo, že… prostě nám to stačilo, byli jsme spokojení. Ano, jsem spokojený tam, kde jsem, sire. Už to místo poručíka, které jsem vzal, je… tak nějak nad rámec, jestli rozumíte. O víc už opravdu nestojím. Odpusťte, musím vám říct ne.“ Doslova vycouval zpoza závěsu a zamířil ke dveřím.

„Helmute von Gräü!“ zvolala René.

Otočil se. „Madame?“

„Stanete se zástupcem mého manžela, plukovníka Younga. Kdybyste to náhodou přeslechl, tohle není nabídka. Je to rozkaz, rozkaz, který uposlechnete, jasné?!“

Gardistova tvář jako by ztuhla podruhé, do větší hloubky. Pomaličku zvedl ruku a zasalutoval. Sváděli spolu boj pohledy. René na něj chladně hleděla s neústupností ve tváři. Helmut von Gräü nesklopil zrak.

„Ano, madam,“ pronesl mechanicky, jako by mu někdo v zádech otočil klíčkem.