Za Huga d'Elzzbierppe / Dvou stá první kapitola - René

Do prostorného salonu zámku, který Agrippina Fössrová-Sallová-Onová zdědila po svém prvním manželovi, vnikalo bledé zimní slunce dvěma vysokými okny připomínajícími francouzské dveře a zdobenými závěsy, jejichž barva jako by uvízla kdesi mezi růžovou a fialovou. Mezi okny stál stolek a kolem něj několik lenošek. Příjemné tapety znázorňovaly červánky a nalevo ode dveří pod sebou visely dva obrazy – spodní oválný portrét zobrazoval bývalou majitelku panství, hraběnku Tërrovou, s jejími havraními vlasy ve dvou copech a těžkým náhrdelníkem na krku, na výše pověšeném obraze byla mísa ve tvaru leknínového květu, která byla plná hrušek. Obrazy byly tak těsně u sebe a rámy byly tak útlé, že to vypadalo, jako by mísa s ovocem byla hraběnčiným kloboukem.

„Ten portrét dal namalovat sám král Richard VI. krátce po své svatbě s komtesou,“ vykládala téměř pyšně Agrippina svým hostům. „Zde visí díky tomu, že se mému manželovi, obdivovateli paní hraběnky, podařilo obraz získat z pozůstalosti Jeho Veličenstva. Abyste rozumněly, můj manžel – můj první manžel – byl vnukem zmíněného panovníka.“

Hosty byly tři ženy: Agrippinina nevlastní dcera Bernadette Sallová-Fyrová, Seonag von Gräü a nejvýznamnější z nich, René Hulaimé.

„Řekla bych, že taková barva by mi slušela, co myslíte?“ mnula Bernadette, sedící nejblíž k jednomu z oken, mezi prsty látku závěsu.

„Určitě,“ usmála se na ni macecha.

„Myslím, že velice,“ přidala se Seonag.

„A už to konečně nesou!“ tleskla nadšením René Hulaimé a vstala. Do salonu vkročil sloužící s velkým podnosem, na kterém stála konvice, čtyři šálky a miska gonských medových koláčků. Byla to laskomina s překvapením, vždy se pekla část jen tak a část s hruškovou a část s makovou náplní, na první pohled se však nedalo určit, jaký který koláček je. „Tohle,“ vysvětlila princezna, odehnala sluhu a sama se chopila konvice, „je vynález mého manžela. Musím říct, že jsem si kombinaci našich koláčků a jeho druhého nejoblíbenějšího nápoje skutečně zamilovala. Řekla jsem si, že se s vámi o ni podělím.“

Bernadette si lehce odkašlala. „Smím se zeptat… odkdy se whisky servíruje v konvici?“

Seonag dlaní tlumila smích. „A co je potom jeho první nejoblíbenější nápoj?“

René se potlačovaným smíchem zachvěla ruka tak, že trochu čaje vylila mimo šálek přímo na tác.

„Děkuji, já… si nedám,“ vyhrkla překotně Seonag, když nahnula konvici nad čtvrtý šálek. Princezna na ni zvědavě pohlédla. Skotka byla tak bílá, že se její zuby v porovnání s barvou jejího obličeje zdály být tmavě šedé. Rty i ruce se jí chvěly. její pohled se setkal se Skotčinýma očima, které zúženými zřítelnicemi úzkostlivě sledovaly hrníček. René si náhle uvědomila, že všechny tři ženy kolem ní jsou modrooké, oči Seonag však byly rozhodně ty nejtmavší a vedle vodově bledých očí paní domu připomínala jejich barva téměř inkoust.

„Co se děje?“ užasla a postavila konvici na stůl.

Seonag s Bernadette si vyměnily krátký pohled. Neodpověděla ani jedna z nich.

„Když už jsme byly u vašeho manžela, jak se mu daří?“ otázala se Bernadette spěšně a sáhla po svém šálku.

„Už to vypadalo lépe… jenže…“

„Jenže co?“ podivila se Agrippina.

„Jenže včera ho povolali do kasáren, aby… prošel vyřazovacím obřadem. Psychicky… ho to vrátilo o měsíc zpátky,“ vzdychla René nešťastně.

„To mě mrzí,“ hlesla Bernadette. Ona jediná to mohla pochopit.

„Uvědomujete si, že vlastně všechny máme nebo jsme měly za manžele gardisty?“ pronesla najednou Seonag trochu rozechvělým hlasem.

„No jo, jak to, že mi to dřív nedošlo…“ užasla Agrippina.

„Fyr, Ona, Charlie i Helmut vlastně všichni byli – a Helmut je stále – von Gräü,“ pronesla René Hulaimé tónem, který naznačoval, že se nesmírně diví, že si toho nikdy předtím nevšimla.

„Ale fyzicky mu už je určitě lépe, ne?“ obrátila se Seonag na královu sestru.

„To ano… i když teď jsme narazili na problém… který mu dělají schody. Stále dopadá na pravou nohu, nemůže s ní pořádně pohnout… a teď navíc ztratil i pravou paži, která mu dřív poskytovala oporu… no jak říkám, není na tom nejlíp, ale… kdo by taky byl, že?“ Usmála se. „Chystám pro něj překvapení, to mu snad zvedne náladu.“

„Já mám překvapení pro Helmuta,“ mrkla Seonag na Bernadette. „Jenže to by se tu musel taky ukázat. Neviděla jsem ho už měsíc, od té chvíle, co zastupuje plukovníka, se z kasáren doslova nehne.“

„Kdyby to byla jeho jediná práce,“ pokrčila rameny princezna. „Jenže znáte Helmuta von Gräü. Musí dělat všechno, co jen může, tedy nejen zastupovat mého manžela, ale k tomu stále plnit povinnosti čtvrtého poručíka. Opravdu si nedáš čaj, Seonag?“

Mladá žena prudce zavrtěla hlavou a křečovitě stiskla koláček, který držela v ruce, až z něj zbyla jen hromádka drobečků. „Asi bych si radši dala tu whisky…“ hlesla. „Omluvte mě, jsem unavená, půjdu… půjdu si lehnout.“

„Raději tě doprovodím,“ vstala René.

Když se posléze vrátila, Agrippina s Bernadette se vášnivě přely.

„Prosím, musíte nám pomoci, musíte pomoci jemu!“ volala zrzka.

„Jemu už není pomoci,“ chladně opáčila paní domu. „Vybral si.“

„Nebyla to jeho volba!“ vypěnila Bernadette. „Agrippino, prosím, dlužíte mu to! Zachránil přeci Huga!“

„Byla jsem svědkem toho, jak se váš manžel k Charliemu choval,“ řekla princezna pomalu a Agrippina jen souhlasně přikývla, oči však klopila k podlaze. „Ta nevraživost mezi nimi… není se čemu divit, že je v podezření.“

„Kdyby v podezření! Oni ho už zatkli, Vaše Výsosti!“

„Zjevně proti němu měli důkazy, Bernadette,“ prohlásila chladně Agrippina.

„Důkazy!“ vřískla mladá žena. „Jediný skutečný důkaz je ten prokletý plášť! I proto mu dlužíte pomoc, to vy jste mu ho dala!“

„Ano, dostal jej skutečně ode mne. Byl to dárek na Štědrý den. Za to, jak s ním naložil, ale nenesu žádnou odpovědnost, moje milá!“

Bernadette se hystericky zasmála. „Nic nechápete! On to neudělal, já to vím! Ano, nemá plukovníka Younga v lásce, divíte se mu? Má k tomu důvody! Ale… granát by po něm nehodil, o tom jsem přesvědčená, takový… takový prostě není!“

„Ani já si nemyslím, že by toho… byl schopný,“ prohlásila náhle René.

Bernadette k ní prudce obrátila pohled a horlivě přikyvovala. „Ano, ano, vzala jste mi to z úst! Nebyl by něčeho takového schopný, nebyl! Je to…“

„… přímý člověk,“ přitakala ona. „Ano, je to tak. Věřím, že by se s mým manželem utkal v boji, ale… prostě si ho nedovedu představit, jak ho tráví nebo po něm hází granát, to by podle mého neudělal.“

„Proč jste tedy nic neřekla?!“ užasle se na ni podívala Agrippina.

Princezna stiskla rty. „Tak… jistý si člověk nemůže být nikdy. A jak jste sama před chvílí podotkla, měli dost důkazů.“

„Jenomže nepřímých!“ zakvílela Bernadette. „A říkal, že toho dne byl u vás, Výsosti!“

„To je pravda,“ přikývla věcně.

„Proto také nebyl v práci!“

„Jenže co ten plášť?“ obrátila se René na Agrippinu. „Opravdu jej dostal od vás?“

„Ano,“ přiznala roztřeseně. „Pochopitelně jsem netušila, co…“

„On nic neudělal!“ překřičela ji Bernadette.

René zdvihla ruku. „Klid, prosím. Jak jsem řekla, ani já si nemyslím, že by to udělal on. Musíme ale dát dohromady, jak moc jsme si jisté.“

„Já stoprocentně!“ zvolala zrzka.

„Samozřejmě,“ usmála se na ni princezna shovívavě. „Ani já si upřímně nemohu vzpomenout, že by někdy udělal něco… zákeřného. Vždycky jednal přímo, možná až moc…“

„Můžeme mu ještě vůbec pomoci?“ vyhrkla úzkostně Bernadette.

„Myslím, že určitě. Napadá mne jediný způsob, jak. Ale sama to nedokážu.“ Zadívala se na Agrippinu.

„Co?“

„Jdete do toho s námi?“

Asi minutu přemýšlela se zavřenýma očima. Pak pomaličku strnule kývla. „A-ano…“

„Výborně. Vaši pomoc budeme potřebovat především.“

„Jakou pomoc?“

„Jen vy víte, kde jste ten plášť koupila. Musíme se postarat o to, aby byl pořízen později, než se to opravdu stalo.“

„Jak to chcete zařídit?“ užasla Bernadette. „Čas nevrátíme ani lidem nezměníme paměť!“

„To se mýlíš, Bernadette,“ řekla vážně Agrippina. „Peníze mají úžasnou moc. nemám pravdu, Vaše Výsosti?“

René přikývla. „Složíme se všechny tři. Rozhodně ale nenavrhuji, aby se kterákoli z nás osobně toho úkolu chopila.“

„Samozřejmě. Mám nápad, koho bych mohla poslat. To děvče z toho však zaručeně bude chtít něco pro sebe.“

„To je to nejmenší,“ pokrčila rameny René. „Tak dobrá. Dnes je 2. února. Pojďme se domluvit, že nejpozději… řekněme do 12. března bude manžel tady Bernadette zase na svobodě.“

Macecha i nevlastní dcera svorně kývly.

 

Sotva Agrippina oznámila, že Antigonu d’Elzzbierppe přemluvila, aby muže, od kterého byl plášť pořízen, uplatila, rozloučila se princezna a vydala se na cestu zpátky na svůj zámek. Příliš nepospíchala, a tak tam dorazila až za dva dny. Zamířila za svým manželem a překvapeně zaznamenala, že z jeho komnaty slyší nějakou vádu. Přidala do kroku a rozevřela obě křídla dveří. V místnosti byly kromě Charlieho i obě jejich dcery. Mladší René držela nějakou látku a tiskla ji k sobě, Charlie stál před ní, hrozil jí a pokoušel se jí tartan vyškubnout. Konečně uspěl a René rychle schovala ruce za zády a nasadila výraz, jako by nikdy nic nedržela.

„Co se to tu děje?“ zeptala se pobaveně princezna a přejížděla pohledem všechny tři přítomné.

„Chtěla jsem si to jen prohlédnout…“ pípla René.

„Otec – dostal – sukni!“ vyrážela ze sebe Gaëlle mezi výbuchy smíchu.

„Skotskou sukni,“ upřesnil upjatě Charlie a tiskl si ji na prsa. „Maxwell mi ji poslal, prý aby mi zlepšila náladu.“

„Evidentně to pomohlo, po dlouhé době tě vidím usmívat se,“ uznala René. „Taky pro tebe něco mám…“

„Nápodobně,“ vyhrkl a probodl své dcery pohledem. „Nechte nás s matkou o samotě.“

„Pojď,“ sykla Gaëlle a uchopila mladší sestřičku za ruku. „Já vím, co chce matce říct. Zahlédla jsem ten vzkaz taky…“ A potutelně se usmívala.

„Vzkaz?“ zopakovala princezna, když odešly.

„Ano, ale… je v gaelštině, tak bys mu asi neporozumněla, kdybych ti ho dal přečíst,“ ušklíbl se. „Píše tam, že mi – ten kilt – přijde vhod, obzvlášť při zdejším letním počasí…“ Tiše se zasmál a v očích mu rozpustile zablikalo. René se kochala pohledem na něj, takového ho už skoro dva měsíce neviděla.

„Podle tvého výrazu začínám litovat, že vůbec nechápu, o čem mluvíš,“ přiznala.

Rty se mu zaškubaly. „Dámy mají přednost… první jsi říkala, že pro mě něco máš.“

Musela ho z komnaty odvést, aby tam překvapení pro něj mohla dát nachystat. Když bylo hotovo, zavedla ho zpátky a pošilhávala po jeho tváři. Pohled, který se mu objevil v očích, když spatřil obraz, stál za veškeré peníze a umělcův čas.

„Každý plukovník gardy…“

„Já vím!“ přerušil ji a přešel těsně k obrazu. „Každého během doby jeho funkce namalují na jeho bělouši… i mně na Hamishovi malovali, ale… myslel jsem, že je to jen pro gardu. Kde jsi… jak se ti to povedlo?!“

„Přemluvila jsem Jeho Veličenstvo, že jeho švagr si přeci zaslouží výjimku,“ usmála se. „Dostala jsem povolení pořídit ti kopii. Maloval ji Michael Barbig, mám podezření, že ve dne v noci. Neuhodneš, kolik mu je let.“

„Kolik?“ Sir Charles přejížděl láskyplně prsty namalovanou bílou hřívu svého valacha.

„Patnáct.“

„Cože? To vážně?“

„Naprosto vážně.“

Pohled oběma padl na pravý dolní roh. Byl tam droboučký nápis: Plk. sir Charles Young, 1739 – 1747.

„Uvádí se tam léta, která daný důstojník strávil v úřadu.“

„Sedm a půl roku,“ vydechl. „Kdo by to byl řekl… to jsme toho zažili, Hamishi…“

„Ehm… Charlie?“

„Ano?“ odtrhl pohled od obrazu.

„Něco jsi mi chtěl předtím říct,“ připomněla.

Široce, srdečně se usmál. Na okamžik vypadal jako její starý Charlie, který ještě skutečně býval gardovým plukovníkem. Přistoupil k ní a přivinul ji k sobě. Tiše zapředl: „Ta skotská sukně se mi bude hodit už dnes večer. Ukážu ti, co se pod ní nosí, respektive co se pod ní nenosí…“