Za Huga d'Elzzbierppe / Dvou stá druhá kapitola - Helmut

Hned prvního únorového dne si ho nechal zavolat sám král Charles I. Přijal ho ve své soukromé pracovně, což milého gardistu okamžitě upozornilo na to, že půjde o rozhovor důvěrný a velice vážný. Panovník ho vybídl, aby se posadil na židli před jeho stolem, odložil hromádku knih z desky stolu na svůj vlastní klín a místo nich před Helmuta postavil další číši. Přisunul k němu konvici s kořeněným bílým vínem. Helmut nasucho polkl a rychle natáhl ruku v odmítavém gestu.

„Děkuji, Veličenstvo, před chvílí jsem měl kávu a… zkrátka na víno nemám momentálně chuť.“

Panovník nehnul brvou. Položil propletené prsty na sloupec knih ve svém klíně. „Pane poručíku, zavolali jsme je z jednoho prostého důvodu, tím je stav našeho švagra. Pochopitelně máme na mysli našeho skotského švagra. To, co se mu stalo, je takové… malé tajemství. Ví o něm jen omezený kruh lidí, jedním z nich jsou samozřejmě oni, poručíku. Jsou navíc zastupujícím plukovníkem. Byli bychom velice neradi, kdyby zůstalo jen u toho.“

„Pane?“ Helmut se neovládl a mírně se zamračil. Nezdálo se, že by tomu král věnoval pozornost.

„Budeme mluvit zcela otevřeně,“ stále klidně hovořilo Jeho Veličenstvo. „Máme už zájemce o uprázdněný post gardového plukovníka. Není nám ani trochu po chuti, je to příslušník rodu červeného šípu. Je nám jedno, že je teď mír, tomu rodu nevěříme a jeho člena v řadách gardy… jednoduše nechceme. Existují jen dvě další alternativy. Buď místo znovu obsadíme Antoinette Symovou – což je z více důvodů naprosto nemyslitelné, ne-li prostě nepřípustné – nebo plukovníkem řádně ustanovíme… inu, proč chodit kolem horké kaše… je, poručíku von Gräü.“

Zvolna, jako by v postupných vlnách jako příliv se záhyby Helmutova mozku neochotně prodíral plný význam jeho slov. Sklopil hlavu. Díval se na hladké světlé dřevo stolu, přejížděl jej bříšky prstů… Napřímil se a pohlédl králi do tváře. „Ne.“

„Prosím?“

„Nebudu gardovým plukovníkem. A upřímně už začínám mít plné zuby toho, jak mě neustále někdo tlačí na vyšší místa. Přijmu ten post… a co bude za dalších pár měsíců, let? Vnutíte mi post generála? Ministra války? Děkuji, Veličenstvo, nemám zájem.“

V očích Charlese Hulaimé hněvivě blýskalo, ale Helmut se nemohl ubránit pocitu, že rovněž vidí, jak se koutky jeho úst chvějí potlačovaným úsměvem. „Odvaha jim opravdu nechybí. Tohle ale není zkouška, poručíku. Není to ani nabídka. My jim přikazujeme, aby to místo přijali. Nemají jinou možnost… my nemáme jinou možnost!“

Helmut se teď mračil ještě víc a vrtěl hlavou. Vstal a napřáhl ke králi ruku. „Dejte mi nůžky, Veličenstvo. Raději si na místě ustřihnu culík, svléknu uniformu a odejdu, ale plukovníkem být nechci. Nedonutíte mě, aby se cokoliv změnilo. Nenarodil jsem se pro kancelář.“

„Co s nimi máme dělat… ani místo kapitána by nepři…“

„Ne!“

„Tak si jdou po svém!“ sykl král a napil se vína. „Poručíku!“ oslovil ho ještě, když už stál ve dveřích.

Helmut se pomalu otočil. Měl šedavou, unavenou tvář s kruhy pod očima a vypadal opravdu staře. Ten dojem ještě umocňovaly jeho stříbrné vlasy.

„Uvědomí si laskavě, jak plýtvali naším vzácným časem!“ štěkl panovník a gestem ho vyhodil z místnosti.

„Vaše Veličenstvo?“

„Co ještě chtějí?“ zavrčel Charles Hulaimé podrážděně.

Helmut se rozhodl pro stručnost a rychlost na úkor srozumitelnosti. „Zkuste Taavettiho.“ Nato raději opravdu odešel.

 

Téměř o měsíc později, 28. února, jel čtvrtý poručík za svým bývalým velitelem, sirem Charlesem. Znal důvod své cesty. Objevily se nové důkazy v případu atentátu na Charlese Younga a gardista hořel zvědavostí, o co přesně jde, protože by klidně strčil ruku doprostřed vosího roje za to, že útok na Skota měl na svědomí manžel jeho neteře Bernadette. Vyrazil dříve a udělal si zajížďku do města Or, kde koupil dárek oběma svým Seonag. Byly to dva páry zlatých náušnic a ten, který zamýšlel dát starší Seonag, zdobily navíc zelené drahé kameny.

Když přijel na zámek své paní, tři členové rodiny byli již přichystáni. Skotova starší dcera očividně rodiče uprosila, aby směla jet také, protože stála u osedlané hnědé kobyly své matky. Princezna a její zahraniční choť seděli v bryčce. Helmut bývalého velitele přátelsky pozdravil a přitom na něj trochu vytřeštil oči, sir Charles totiž měl na sobě kilt. Dvě výpravy do Skotska – především pak ta první – byly Helmutovi dostatečnou průpravou, takže zachoval zcela vážnou tvář, všiml si ale, že mnoho služebníků, kteří se pohybují kolem, nemají tolik štěstí a rozumu a někteří se otevřené pochichtávali do dlaní. Siru Charlesovi sloužilo ke cti, že si jich vůbec nevšímal.

Cesta mu ubíhala docela rychle. Poháněla ho nedočkavá zvědavost. Většinou se také držel vedle bryčky a zaujatě si povídal s princezniným manželem. Často také ale zajížděl dopředu a kontroloval mladou princeznu, která proháněla matčina hnědáka.

„Není vám zima, sire?“ divil se upřímně, když mu pohled zase sklouzl na Skotův oděv. Charles Young k němu byl zády a během pomalé jízdy se mazlil se svou manželkou.

Evidentně však pochopil, na co se Helmut přesně ptá, zvedl hlavu z manželčina dekoltu a zazubil se na něj. „Není. Mám ho v teple.“

Helmut se teprve teď dovtípil, že mazlení asi není jediné, co se svou ženou provozuje, nasucho polkl a raději bodl Horsta do slabin a jel se podívat po Gaëlle Hulaimé. Nebylo to nic těžkého, ve sněhu ji mohl snadno stopovat.

Sotva na nádvoří královského sídla zastavili, vyšlo jim v ústrety samo Jeho Veličenstvo. Manželský pár vystoupil z bryčky a Helmut si všiml, že si sir Charles přehodil tmavomodrý plášť přes pravé rameno tak, aby zakrýval pahýl. Na první pohled tak na něm nebylo vlastně nic poznat.

Když se k nim připojila Bernadette a ještě dva muži, vydala se vzniklá společnost dolů do žaláře. Stěny, kterých se při sestupu dolů museli přidržovat, byly ledově chladné a kluzké. Zastavili se u jedné cely. Proužek světla z maličkého okénka dopadal na slámu spoře roztroušenou po kamenné podlaze, ze které sálal mráz. Král i jeho sestra se zabalili do svých kožešinových plášťů mnohem těsněji.

„Pane poručíku,“ pronesl panovník tlumeně a Helmut sebou bezděky škubl, i když dopředu věděl, že oslovení neplatí jemu.

Z temného kouta se zdvihla postava. Těžce klopýtala přes nestejně vysoké, hrubé… ano, snad se tomu dalo říci dlaždice.

Bernadette se vrhla vpřed, protáhla prsty mřížemi, a když se k nim z druhé strany nalepila Fyrova tvář, energicky mu začala odhrnovat špinavé zcuchané vlasy z obličeje. Byl pohublý a oči mu horečnatě plály.

„ale,“ protáhl, když přejel pohledem přítomné. „To je mi sešlost… Čemu vděčím za tak… vzácnou návštěvu? Hned tři členové královské rodiny… hm…“

„Zopakujte nám svou výpověď, buďte tak laskav,“ pronesl líně jeden z mužů, kteří je do žaláře doprovodili, a Helmut teprve teď podle hlasu poznal sudího Olbrama Renairda.

„Nic jsem neudělal… nikoho… jsem se zabít nesnažil…“ zašeptal René Adam Fyr a na druhé straně mříží padl na kolena.

„Teď mají možnost se obhájit, jestli to snad nepochopili,“ ucedil král, který se držel u stěny naproti kobky a držel sobě a své sestře před nosem navoněný kapesníček.

Naštěstí Fyr při své výpovědi držel jazyk za zuby, pokud šlo o plášť, takže když potom soukeník s Bernadette prohlásili, že jej Fyr dostal až 28. prosince, tedy celé tři dny poté, co byl spáchán atentát na Charlese Younga, byla záležitost uzavřena, alespoň co se poručíka Fyra týkalo. Král nemohl než přikázat sudímu, aby vězně propustil, a ten příkaz předal žalářníkovi. Vrátil také hraběti onen světle modrý plášť a ten se do něj okamžitě zachumlal. Klepal se zimou.

Sir Charles se na všechno díval nepřítomně a nezúčastněně. Když kolem něj ale Fyr procházel, vrhl po něm pohled, který jasně říkal: „Patří ti to,“ a vrazil mu loket do břicha. Skot vydal cosi mezi zakuckáním a heknutím a na oplátku Fyrovi nastavil nohu, takže se právě propuštěný vězeň rozplácl na prvních schodech. Sir Charles pak první zamířil nahoru na světlo a vzduch a i přes jeho znevýhodnění se mu podařilo obratně překročit schod, na který dopadla Fyrova ruka, aby mu ji nepřišlápl. Na jeho tváři však bylo vidět, jak je zklamaný, že pokušení na ni dupnout odolal.

„Chudák pan sudí,“ litoval Helmut druhého dne cestou zpátky nahlas královského úředníka.

„Chudák sudí?“ povytáhla obočí princezna Gaëlle, která zrovna jela vedle bryčky svých rodičů z opačné strany. „Není spíš chudák ten chlap, co ho neprávem víc než měsíc věznili?“

„Jak se to vezme…“ zabručel co možná nejtišeji gardista.

Dcera sira Charlese pohodila vzpurně hlavou a odcválala kamsi dopředu.

„Nevšímejte si jí,“ mávl rukou její otec. „Je jí přeci jen teprve čtrn…“ Zmlkl, když Helmut varovně zasyčel. Fyr, který s nimi spolu s Bernadette měl kus společné cesty, se rychle ohlédl, pak popojel kupředu a něco houkl na vozku. Bryčka se dala do rychlejšího pohybu a Fyr poslal Bernadette za ní. Zůstali s Helmutem a dvě ma vojáky vzadu.

Teď se všichni doopravdy otočili. Za nimi cválalo přinejmenším deset jezdců, jeli na hnědácích a vranících a na sobě měli masky a tmavomodré a černé pláště.

Všichni tasili.

„Řeknete to na mě někdo?“ zeptal se napůl úst Fyr.

Helmut rychle uhodl, nač se ptá i že ta otázka platí především jemu. Zavrtěl hlavou a s nepatrným pousmáním si stáhl z ramene náhradní luk a podal jej Fyrovi spolu s několika šípy. Počkal, až si je u sebe jeho příbuzný upraví, a pak mu dal tři gardové nože. Pořád měli trochu času.

Fyr vystřelil jeden šíp směrem na muže se světle kaštanovými vlasy v modrém plášti, který jel vpředu. Ten se naneštěstí nečekaně předklonil v sedle, šíp mu proletěl nad hlavou, ale zasáhl muže za ním do ramene. Oba gardisté si vyměnili pohled.

„Jsme na jedné lodi,“ řekl Helmut.

„Tak do toho,“ přikývl rychle Fyr a vyrazili.

Ukázalo se, že nepřátel je ve skutečnosti třináct, třikrát víc než jich. to je však nesmělo odradit. Skutečnost, že ve skromné skupince jsou dva gardisté, všem dodávala odvahu. A gardisté se také činili. Během několika minut padlo pět nepřátel a sníh zčervenal krví. Fyra lehce zranili na ruce, ale on tomu nevěnoval žádnou pozornost.

Náhle se situace naprosto nepostřehnutě obrátila. Jednoho z vojáků tvořících doprovod princezny René těžce zranili. On i jeho druh se stáhli. Helmut je viděl, viděl i váhání ve Fyrově tváři, když odrážel šavlí útoky jiného nepřítele. Chtěl se rozjet k nim… a najednou si uvědomil, že nemůže. Byl obklíčen pěti nepřáteli v černých pláštích. Zatímco si s nimi tu a tam vyměnil nějakou tu ránu šavlí, bedlivě je pozoroval, nenašel však ani jednoho, který by působil slabším dojmem a na kterého by se mohl beze strachu zaměřit. Zaklel.

Napadal ho jediný způsob, jak by ještě něco mohl změnit. Rychle a nečekaně se spustil z Horsta na zem, padl do sněhu a začal mávat šavlí kolem sebe. Zasáhl nejméně dva koně a jednoho jezdce ošklivě trefil do holeně. Pak oni trefili jeho. Svíjel se ve sněhu a cenil zaťaté zuby křečovitým přemáháním, aby nevykřikl bolestí, která mu explodovala v boku. Skrz jakousi mlhu zahlédl Fyra. Mířil na ně šípem. Vyjekl bolestí, když zvedl paži a zamával na něj, aby upoutal jeho pozornost. Ať si všimne, přál si v duchu, ať to pochopí!

Dva nepřátelé seskočili z koní a Helmut matně zaregistroval, že jiní dva se okamžitě jejich zvířat chopili. Muži miu vzali šavli a popadli ho v podpaží.

„Fyre!“ přemohl se Helmut, aby zavolal nahlas. „No tak, Fyre, byl jste u gardy!“ křičel na něho svou zlost. „Víte, co máte dělat! Střílejte, dělejte, zastřelte…“ Uviděl, co Fyr dělá, a naráz mu selhal hlas. Bývalý čtvrtý poručík totiž sklonil luk a pomalu se začal otáčet. Helmut se tak ponořil do hysterického hněvu, že si uvědomoval jenom to, jak na něj chrlí jednu nadávku za druhou.