Za Huga d'Elzzbierppe / Dvou stá třetí kapitola - Helmut

Gardista byl patrně úlovek, kterého chtěli muži co nejvíce využít, protože jakmile se sešeřilo a oni se dostali dál od lidí, začali s výslechem. Když skončili, měl roztržený ret, jeden zub se mu v ústech nepříjemně viklal a holeně, do kterých ho kopali, ho bolely tak, že měl pocit, že je musí mít samými podlitinami celé černé. Nedostali z něj ovšem nic, gardový výcvik zapůsobil a Helmut byl zatím vcelku klidný, protože ještě mohlo být rozhodně mnohem hůř.

Hůř brzy bylo. Výslechy byly čím dál surovější a Helmutovi podle jejich intenzity a otázek, které mu kladli, připadalo, že by musel Jeho Veličenstvo doprovázet snad i na onu místnost a nahlížet pod prsty všem jeho úředníkům, aby uměl odpovědět. Nejen, že odpovědět nesměl, ani nemohl, protože o řadě věcí, na něž se dotazovali, opravdu neměl ani ponětí. Nejednou, když ležel schoulený do polohy plodu v matčině děloze, zatímco na něj pršely ze všech stran kopance do zad, nohou, rozkroku, břicha, hrudi i hlavy, proklínal Reného Adama Fyra a říkal si, jak by mu bylo blaze, kdyby tehdy ten šíp vypustil a jeho hrot by mu projel hrudí nebo hlavou.

Asi týden poté, co byl zajat, dorazili k řece a pustili se podél proudu. Helmuta napadla nepříjemná myšlenka, že je dost možné, že jej zajal červený šíp a teď s ním míří na Guille jako kdysi s jeho bratrem Luciem. Uvažoval, co mu tam asi udělají. Záhy ho to však přestalo zajímat, protože pochopil, že se toho – ať už by to bylo cokoliv – nedožije. Jeho mučitelé neodolali lákavé nabídce řeky hned vedle a začali ho podrobovat novému trápení. Helmuta stálo veškeré sebezapírání, aby ovládl svoje tělo natolik, že se bezděčně nenadechl pokaždé, když mu obličej přistál v ledové vodě. Při síle a naživu ho drželo jediné: postřehl, že stejná muka, jaká jemu působí tortura, způsobuje jeho únoscům fakt, že z něj s její pomocí pořád nic nevymámili. To mu dodávalo odvahu a motivaci plnou škodolibého pocitu zadostiučinění.

Přesto byl čím dál víc v pokušení na otázky, na které by odpovědět uměl, všechno vypovědět. Musím bojovat, nesmím se vzdát, vštěpoval si po nocích, kdy se choulil u pat stromů a zkoumal, jak dlouho ho může jeho trýzněné tělo ještě poslouchat. Ze zjištění nebyl nijak nadšený. Po dnešním výslechu mu stále začínala téct krev z ošklivé rány na uchu pokaždé, když pohnul hlavou nebo o boltec zavadil, na popraskaných a natržených rtech neustále cítil slanou železitou chuť, bolel ho každý nádech a levou ruku, do které ho plně zasáhl kopanec, před terým se pokoušel uchránit svoje temeno, nemohl použít… absolutně na nic. Žaludek měl jako na vodě pokaždé, když zalétl – většinou omylem – pohledem na svá kolena, sedřená až na kost. Celý bych měl být takhle odřený, myslel si, pak bych nežil… Kdybych tak měl naději uprchnout… kdybych neměl spoutané ruce i nohy… Nemít ta pouta, dokázal bych jim zmizet, to vím! Svěsil hlavu. Takové úvahy jsou přeci k ničemu… takhle nemám šanci…

„Vzpamatuj se,“ nabádal ho muž, který ho krmil kaší se sušeným ovocem. „Vyklop to, ušetři si bolest…“

Ano, tuze lákavá, takřka neodolatelná možnost… až na to, že kdyby to udělal, už nikdy by se nemohl vrátit ke gardě. Nedokázal by to, nemohl by se tam na nikoho ani podívat. A kdyby pak potkal samotného krále… Ne, taková možnost pro něj nebyla.

Rychle se oteplilo, sníh téměř zmizel a stromy začínaly zelenět. Helmutovi přestali na noc dávat přikrývku. Voják byl zvědavý, jestli teď budou více spěchat, ale družina se pohybovala stále stejnou rychlostí, která se evidentně přizpůsobovala zajatci. Všechno působilo dojmem, jako by se snažili, aby zůstal naživu, dokud… dokud co? Tím si nepřestával lámat hlavu. Dokud nedorazíme do Elzzbierppe, byl stále pevněji přesvědčený. Jeho mučitelé se však doslova loudali. Helmutovi to ani v nejmenším nevadilo, na větší rychlost by se nejspíš stejně nezmohl. Navíc se upřímně děsil toho, co ho v Elzzbierppe čeká. V jakém stavu – pokud vůbec – se asi vrátí zpátky? Co mu kníže z bílé Elzzbierppe rozkáže provést? Na okamžik si představil sebe sama, jak visí v řetězech a kat mu pálí boky… všechno, co mu dělali dosud, mu v tu chvíli připadalo jako příjemné něžné hlazení.

Po dalších pár výsleších ho tento pocit zcela opustil. Jedné noci se choulil u stromu a nevolností nemohl zamhouřit oka. Jestli to tak půjde dál, dlouho už nevydržím ani tohle, přiznal s těžkým srdcem v duchu. A jestli se dožiju Elzzbierppe… nebude to znamenat jen můj konec.

Poslední dny míval živé sny, v nichž se mu vracelo Skotsko, Seonag, jeho bratr Horst, Ariadna… lidé, které asi kdysi znal, pamatoval si jejich jména, ale připadalo mu, jako by si pamatoval jména nějakých historických osobností, jako by ti lidé byli už léta po smrti, jako by je znal… snad v nějakém jiném životě. Vybavil si sen, v němž se k sobě tiskli se Seonag, on byl v uniformě, ona v modrých šatech… a kolem dlaní měli stuhu.

Muž, který ho hlídal, usnul vedle něj. Helmut se mu vůbec nedivil, dnešní pochod byl náročný a on sám by také okamžitě tvrdě usnul, kdyby mu to jeho zranění dovolila. Opatrně a pomaličku se uložil a zavřel oči. Spánek nepřicházel, energicky jej zaháněla bolest, která se opět ozvala v pochroumané ruce. Helmut se nespokojeně zavrtěl a rozlepil víčka. A najednou to uviděl. Přímo před sebou měl vojákovu botu a na ní pouzdro s nožem! Pocítil maličkou jiskřičku naděje. Kdyby se mu podařilo zmocnit se ho… mohl by to skončit!

Zatajil bolestivý dech a pozorně se zaposlouchal. Voják slastně dřímal. Opatrně natáhl nezraněnou ruku a mezi špičky dvou prstů uchopil tkaničky, které držely nůž v pouzdře. Jemně zatáhl. Uzel zmizel. Helmut strnul a opět naslouchal okolním zvukům. Potom co nejrychleji a nejopatrněji vytáhl zbraň z pouzdra a přitáhl ji k sobě. Díval se na hvězdnaté nebe odrážející se na čepeli. Dělej, nutil se k činnosti. Už jsi ten nůž uzmul, tak toho využij!

Pomalu obrátil zbraň v prstech a přitlačil ostří k zápěstí. Cítil chladný, téměř ledový dotek oceli… a smrti. Kdyby tak měl víc prostoru k manipulaci… Znovu se zaposlouchal a pokusil se posunout provazy na rukou, aby si udělal víc místa… v tu chvíli si to uvědomil. Proč se chtít dál zabít? Má nůž, a tím může přeřezat nejen svoje cévy, ale především ty provazy! Okamžitě se do toho pustil. Šlo to pomalu a ztuha. Pouta na nohou už šla snáze. Tiše a co nejrychelji se kradl, plížil a plazil pryč a nechal se spolknout sametově měkkou a příjemnou tmou…

Jeho cílem byl nejbližší les. Bylo to v podstatě jen pár kroků. Helmut doklopýtal, jak nejdál mohl, a pak si vybral jeden strom, že na něj vyleze. Představoval si to příliš snadno. Jakmile přehmátl a pokusil se zavěsit za levou ruku, bolestí se zakousl do té pravé, levá ruka ho neudržela a on spadl dolů. Hlasitě a sprostě zaklel a zkusil to znova, potřeboval se dostat nahoru. Vyšlo mu to až na čtvrtý pokus a víceméně jen nějakým zázrakem. Nahoře se připoutal k větvi opaskem a opřel se o kmen.

Pro jistotu tam zůstal celý další den a sledoval zem pod sebou. Nemýlil se, proběhl pod ním minimálně jeden z vojáků, kterým včera utekl. Za soumraku se teprve opatrně spustil dolů a šel dál. Tentokrát přenocoval zalezlý v houštinách a třetího dne dorazil do vesnice. O vodu nouzi neměl, říček a potoků potkával dost, ale od chvíle, kdy utekl, nic nejedl a hladem skoro neviděl. Podařilo se mu něco málo vyžebrat a stálo ho velké sebezapření, aby to do sebe hned všechno nenacpal. Na konci vsi narazil na obzvlášť velkorysého muže, který mu půjčil koně. Helmut se v mukách vyhrabal na jeho hřbet a s podstatně větším optimismem vyrazil k domovu.

Hladový, špinavý, zakrvácený, zaprášený a uřícený dorazil v polovině měsíce března na zámek své švagrové. Jeho návrat vzbudil velký rozruch. Okamžitě si ho vzal do péče Hugo d’Elzzbierppe. Helmut ho ani neposlouchal, nechtěl vědět, co všechno mu je, ne teď. První, koho chtěl vidět, byl Fyr.

„Přišel jste…“ konstatoval, když se René Adam objevil ve dveřích.

„Očividně,“ přikývl chladně. „Sám nevím, proč.“

„Je dobře, že jste přišel,“ zachraplal ztěžka Helmut a visel na něm očima. „René, pojďme se usmířit. Máte za ženu mou neteř, jsme rodina… nebaví mě být s vámi pořád na kordy.“

„Nedal jste mi k tomu dost důvodů?“

„Teď vám dám jeden – myslím – pádný, proč bychom mohli být… ano, věřím, že bychom třeba mohli být i přátelé.“

Fyr v opravdovém úžasu pozvedl zrzavé obočí.

„Možná skončím jako vy. Po tom všem… co… mi dělali… nevím, jestli mne vezmou… zpátky ke gardě. Máme stejný osud, proč se hádat.“

Založil si ruce na prsou a zavrtěl hlavou. „To ne, Helmute. Ne. Neopovažujte se se mnou srovnávat!“

Když odešel, gardista osaměl. Propadl se do jakéhosi mátožného polospánku… Vycítil na sobě něčí pohled. Pootevřel oči. Bylo mu podivně neskutečně, lůžko jako by se s ním pohupovalo jako na moři a jako by s ním někam odplouvalo, komnata se točila. Polkl a v krku měl úplně sucho. Chvilku uvažoval, jestli vůbec dokáže promluvit. Upíral zrak na mladou ženu u postele.

„Ty…“

Neřekla nic, jen natáhla ruku a jemně a přitom vroucně stiskla tu jeho.

„Seonag…“ oslovil ji drásavým hlasem. „Ty…“

Usmála se a sklopila oči.

Pokusil se odkašlat si. „Ty jsi… těhotná…?“

„Chci ti to říct už tři měsíce, ale… pořád jsme se nějak neviděli,“ špitla.

Roztřesenými prsty sevřel její ruku. „Seonag…“ Svět s ním plul, houpal se a kymácel. „Seonag… jestli… jestli tohle přežiju, tak…“ Měl nepříjemný pocit, že mu její ruka musí každou chvíli vyklouznout, už se přeci dlouho nemohou držet, když ho vlny odnášejí i s ložem kamsi pryč, pryč od ní… ode všech… „Vezmu si tě…“ vydechl slabě, přestože to chtěl původně zakřičet, aby ho z té dálky ještě vůbec mohla slyšet. Pak se mu téměř samy od sebe zavřely oči.