Za Huga d'Elzzbierppe / Dvou stá pátá kapitola - Helmut

Dvou stá pátá kapitola – Helmut

1. května se se Seonag domluvili, že svatba proběhne 31. října. Hned druhý den vyrazil gardista ke své neteři Bernadette, aby ji na slavnost pozval.

Vyšla mu v ústrety na nádvoří. „Odveď Horsta do maštale a postarej se o něho,“ poručila podomkovi.

„To není Horst,“ utrousil Helmut, když ji následoval do paláce.

„Není?“

„Ne,“ vzdychl tiše. „Přišel jsem o něj… když mě tehdy zajali. Ale podařilo se mi prosadit, abych si směl vzít Hamishe, který dřív patřil plukovníku Youngovi.“

„Ráda vás opět vidím,“ krátce ho objala mladá žena. „Dlouho jsme se nesetkali, strýčku.“

Usmál se na ni a pohladil ji po vlasech. Mírně přitom zkřivil obličej.

Jeho neteři to neuniklo. „Co se děje?“

„Nic! Jen… pořád mě bolí ta ruka, no… Doufám, že ji ještě rozhýbu, nechci dopadnout jako Fy…“

„Klidně můžete mluvit,“ řekla Bernadette. „René tady není, je v práci.“

„To je dobře,“ prohlásil ledově.

Otočila se na něj. „Nechcete toho už nechat?! Oba dva! Co je to s vámi? Nebaví mě, jak jste pořád na kordy. Už ani nevím, kdy a proč ten spor vůbec začal… ale určitě je načase ho ukončit.“

„Já ti povím, kdy začal,“ zasyčel Helmut. „Ve chvíli, kdy tvůj manžel začal strkat nos do věcí, do kterých mu absolutně nic není, a cpát mi místo prvního poručíka!“

„Vidíte, tehdy jste ho poslal pryč… a dneska jste stejně poručík.“

„To je něco jiného, Bernadette! Ale… to je jedno. Nechci se hádat,“ dodal mírně.

„Dáte si něco k pití?“

„Dneska si asi dám pivo. Nemůže být horší než gardové víno.“

Bernadette přelétl po rtech lehký úsměv.

Čtvrtý poručík sevřel zdravou rukou orosené sklo, které ho do kůže přímo pálilo chladem, a zhluboka se napil.

„Přijel jste se na nás podívat? Zavolám Walentina…“ nabídla Bernadette.

„Ne tak docela,“ přiznal se Helmut a vzhlédl. „Přijel jsem vás pozvat na svatbu.“

„Ne! Vážně? Udělal jste to, požádal jste ji? Mluvila o tom ve dne v noci!“

Helmut se proti své vůli lehce začervenal. Měl na sebe vztek, ruměnec se podle jeho názoru k jeho stříbrným vlasům vůbec nehodil. „Ano,“ řekl a opět si lokl piva. „Ano, budeme se se Seonag brát.“

„Přijdeme moc rádi,“ usmála se srdečně. „Hned, jak René přijde, řeknu mu to… nebo… nebo tu na něj počkáte sám?“

Helmut upřeně pozoroval tenoučkou vrstvičku pěny na hladině svého nápoje. Dlouho mlčel. „Bernadette…“ hlesl ztěžka a hned zase umlkl.

„Co se děje?“

„Já přijel pozvat tebe a Walentina. Promiň, ale… tvého manžela na své svatbě nechci. A myslím, že on se taky dvakrát nepohrne do toho, aby mi tam gratuloval.“

„A jsme zase u toho!“ spráskla ruce mladá paní domu. „Já prostě nechápu, co jste si udělali tak hrozného, že se nemůžete usmířit! To vás pořád tak žere to, jak vám nabídl ten post prvního poručíka? Strýčku, už je to jedenáct let!“

„Ne, na to už jsem skoro zapomněl,“ zabručel nepřesvědčivě. „Mně trápí něco mnohem… čerstvějšího.“

„Co?“

Sevřel sklo s pivem pevněji, div mu v ruce neprasklo. „To asi nepochopíte.“

„Chci to zkusit,“ řekla teď už přísně Bernadette. „Mluvte.“

„Když mě zajali… Fyr měl skvělou příležitost. Měl povinnost. Ddržel v rukou luk a šíp… a stejně to neudělal. To mu nikdy nezapomenu, nemůžu, už jen proto, co se pak všechno dálo…“

„O čem to mluvíte?“ vykulila na něj oči ona.

„Je to jedna ze základních pouček gardy,“ procedil skrz zuby Helmut. „Garda se pohybuje tak blízko krále, že zajetí představuje pro gardistu katastrofu. Nepřítel by z nás mohl dostat různé informace. Existují proto… jistá opatření, která mají této situaci zabránit.“ Odmlčel se a roztřeseně se znova napil. Vybavil se mu dopis od kapitána Hahtase. „Tvrdý výcvik nás připravuje i na možnost tortury. Víc prozradit nemůžu, ale… prostě dokážeme docela dlouho odolávat a držet jazyk za zuby – jistou dobu. Každý má ale nějakou hranici. Ve chvíli, kdy by povolila, kdy by už bolest byla příliš velká a my nevydrželi… bylo by zle, moc a moc zle.“ Viděl, jak mu neteř přímo visí na rtech. „Proto, jak my laskavě připomenul můj kapitán, je nejlepší, když do zajetí gardista vůbec nepadne. Přesto, když se něco takového stane, je tu další… opatření. Je-li poblíž někdo, tím spíše jiný gardista, a může to udělat, pak má zajatého muže zabít. Je to pro něj rychlejší a mnohem méně bolestivé, eliminuje se nebezpečí vyzrazení nějakých informací…“ Zaťal pěsti. „A Fyr to neudělal, nechal mě jim všanc! Na milost a nemilost… tedy spíš jen na tu nemilost. Tak se nedivte, že na něj mám vztek!“

„To byste vážně byl radši…“ zajíkla se Bernadette. Chvilku nedokázala vůbec promluvit ohromením. „Vy jste přijel, abyste nás pozval na svou svatbu – budete se ženit… Seonag nadto čeká vaše dítě, jestli se nemýlím… a vy mi tu vykládáte, že byste byl raději, kdyby vás byl René zabil? Že byste byl raději mrtvý?“

Helmut se na ni podíval a pochopil, že ona nepochopila vůbec nic. Povzdechl si. „V jejich rukou jsem si skoro každou vteřinu říkal, že bych raději byl. Jistě, jsem rád, že si mohu Seonag vzít, že uvidím naše dítě, teré porodí… a pak je tu druhá strana věci.“ Semkl rty a odmlčel se. „Ten dopis od kapitána. Náznaky, že bych měl od gardy odejít. A reálná hrozba, že se to stane!“ Prudce otočil hlavou a odhrnul si šedavé vlasy z ušního boltce. Odhalil ošklivou jizvu. „Můj život… moje dvacetiletá kariéra u gardy teď závisí na tom, jestli si toho kapitán všimne a jak s tím naloží. Beztak to René udělal schválně! Aby mě taky vyhodili jako jeho.“

„Takový on není!“ vykřikla divoce.

„Nevěřím. Je prudký, dřív jedná, než přemýšlí. Na druhou stranu… kdo ví, jestli tohle neměl dobře promyšlené. Každopádně za všechno, co se stalo od té chvíle, kdy mi ještě mohl pomoci, ale neudělal to, za všechno může jedině on. Kdyby nesklonil ten luk a jen se se založenýma rukama nedíval, jak mě vlečou pryč, bylo by teď všechno jinak.“

Nastalo delší ticho.

„Dáte si ještě?“ zeptala se hostitelka, když její strýc vypil poslední doušek piva.

„Ne, děkuji. Nehodlám tady čekat, až se tu setkám s… s ním. Docela rád bych ho přirazil na stěnu a vyzpovídal ho, proč se nezachoval tak, jak měl… ale na druhou stranu vlastně ani nestojím o to, abychom se potkali!“ Vstal a praštil sklem do stolku. „Nechci ho na své svatbě, ale vás tam uvidím moc rád, Bernadette. A teď už raději půjdu, musím stejně ještě cvičit. Potřebuji se po těch týdnech, kdy jsem se zlámanými žebry jen ležel, dostat zase zpátky do drilu. A taky si na sebe musíme zvyknout s Hamishem.“