Za Huga d'Elzzbierppe / Dvou stá šestá kapitola - Hugo

„Ne, neusínej mi tady!“ vyjekla polekaně Moikka.

Její hlas ho vytrhl z dřímoty, jež ho začala obestírat jako mlha, která ho skryje před okolním světem. Zvedl hlavu z jejího ramene a zamžoural na ni. „Promiň…“ zablekotal. „Když mě je s tebou tak hezky…“ Uvědomoval si, jak pateticky to muselo znít, a horečně uvažoval, jak jí dát najevo, že to myslí naprosto vážně. Rád by ji políbil, ale přišlo mu, že by si tím vůbec nepomohl.

Moikka se odkulila z jeho pravé paže a on končetinou začal třepat a třít si ji, aby v ní obnovil cit. „To mně s tebou taky,“ ujistila ho a přetáhla si přes hlavu košilku. U krku si ji stáhla vláknem z provazu, byla jí totiž velká a padala jí z ramen, protože ji původně nosíval její starší bratr.

Paží jen napůl přivedenou zpátky k životu si ji malátně přitáhl a začal ji náruživě líbat. Pevně ho objala kolem krku. Rukou zajel pod spodní lem její košile a prsty se mazlil s hrubými chloupky a stydkými pysky. Pousmála se, ale odstoupila od něj. Zklamaně ruku spustil k pasu.

„To nejde,“ hlesla a přes rameno se prudce ohlédla k domu. „Hubert už může každou chvíli odhrnout závěs u okna a spatřil by nás…“

„Vždyť já vím,“ broukl rozladěně a podmračeně sledoval, jak si obléká červenou suknici.

„Musím už za ním, aby se po mně nesháněl,“ špitla omluvně a seskočila z kompostu dolů. „Stejně začíná pršet.“

„Počkej!“ vyhrkl, lehl si na břicho a ještě jednou ji spěšně políbil. „Něco pro tebe mám.“

„Co… náhrdelník s jantary?! Hugo, propána… je hrozně… je nádherný, ale já si ho nemůžu vzít!“

„Proč ne? Máš mě přece ráda.“

„Mám, mám tě moc ráda, ale… jak bych Hubertovi vysvětlila, že mám u sebe takovou věc… Hugo, nezlob se, musím už jít. Zase se uvidíme.“ Pohladila ho po ruce, otočila se a rozběhla se k domu.

Mladý kadet si také pospíšil. Rychle se oblékl a neopomněl si kol nadloktí znova zavázat bílý šátek, svou propustku. Pak přelezl na hřbet své vranky a odvázal ji od plotu. Cestou ani nevnímal déšť, který mu smáčel vlasy a stékal po tváři. Musel přemýšlet o své vesničance. „Moikka…“ povaloval po jazyku její jméno. Znal i jeho příběh. Její otec byl Fin, a když po jejím narození přišel domů, pozdravil svou ženu ve své rodné řeči. Ta však nepochopila význam toho slova a myslela, že je to jméno, které chce jejich dceři dát.

Vzpomněl si na jantarový náhrdelník, který Moikka odmítla. V jeho nitru se vzedmuly pochybnosti. Opravdu si jej nechtěla vzít jen ze strachu z reakce svého bratra a rodičů? Nebo v tom bylo něco víc? A pokud ano, pak to mělo být co?

Ještě než dojel ke kasárnám, bylo mu jasné, že snídani nestíhá. Příště musí odjet dřív. Ustájil vranku ve veřejné maštali a pospíšil si vrátit Pruh kapitánu Hahtasovi. Na nástup přiklusal jako poslední poté, co si v kuchyni vyžebral alespoň krajíc chleba pod podmínkou, že už jej nedostane při obědě. Zatímco dělal kliky, ještě rychle žvýkal.

Dopoledne ho celkem bavilo, se svými druhy a poručíkem běhali a překonávali různé překážky, tu něco přeskočili, tam podlezli, jinde dělali kotouly. Pak dostali luky a stříleli, Hugo patřil k průměrným. Před polednem, když se zmáčení vrátili do budovy, dostali půl hodiny na oběd. Hugo hladově spořádal svou porci čočky, z níž se ještě kouřilo. Pak se rozvalil na lavici a srkal víno, zatímco jeho druhové ještě jedli. Kadetů bylo nyní sedm: on, Hugo Sall, vedle něj seděli bratři Pierre a Kornelius Gräüovi, kteří přijeli z Agoulle, naproti nim se nad horkými luštěninami skláněli Tionas Taavetti, Ymre Läinen a další dva mladíci, jejichž jména si Hugo nepamatoval.

Uslyšel za sebou kroky a zvědavě se otočil. K jejich stolu rázoval jejich poručík. „Venku je příšerné dusno, dřív bychom omdleli, než bych vás něco naučil. Kapitán vám volno o hodinu prodlužuje, snad se do té doby počasí udělá přijatelnějším.“

Hugo nahlas zajásal, rychle dopil patoku a šel si do jizby lehnout. Zanedlouho už blaženě dřímal. Probudil ho Tionas třesoucí mu ramenem. „To už je čas?“ zívl mladík a protíral si oči. Druhý kadet mírně kývl. „Co se ti stalo, Tionasi?“ divil se Hugo, když si všiml tmavé podlitiny na druhově pravém oku.

„Nic…“ pokrčil Taavetti rameny. „Byl jsem v noci… v nevěstinci, no… a jim tam přišlo, že jsem moc opilý, než abych si mohl koupit nějakou holku…“

Hugo se na něj soucitně pousmál. Jakmile došli na nástup, ukázalo se však, že mu Taavetti lhal. Pierre Gräü zívl a nestihl si včas přikrýt ústa. Helmut si toho všiml okamžitě. Přísně se na kadeta zahleděl.

„Víte, co máte dělat, monsieur Gräüi,“ řekl ledově.

Pierre si jazykem přejel po předních zubech, aby si ověřil, že ten, který mu Tionas Taavetti vyrazil, mu opravdu stále nedorostl, hlasitě vzdychl, zamumlal něco nesrozumitelného a odploužil se pryč. Už se nevrátil. Už se nesměl vrátit.

„A vy pojďte se mnou,“ oslovil Hugův strýc zbývajících šest svěřenců a vedl je do gardových stájí. Huga se zmocnilo očekávání, až se mu div nezatajil dech. Je to tady, dnes nadešel den, kdy obdrží bělouše, na kterém, dá-li Bůh a dostane-li se ke gardě, bude jezdit v zeleno-černé uniformě!

„Tak si vyberte,“ vybídl je laskavě poručík. Hugo zamířil k majestátnímu zvířeti, které bylo v kohoutku nejvyšší, tiše frkalo ve třetím stání nalevo. Jenže ho předběhl Kornelius Gräü. Hugo si povzdechl, ale pokrčil rameny a změnil směr chůze ke zvířeti nalevo od svého původního cíle. Bílý valach ho kousl do ruky. Hugo ucedil tichou kletbu.

„Proč jsi mi lhal?“ zeptal se Tionase, když s ním srovnal krok.

„O čem?“ zabručel nesoustředěně kadet.

„O tom nevěstinci. Nikde jsi nebyl, tu modřinu ti udělal Pierre Gräü a ty jsi mu vyrazil ten zub.“

Tionas Taavetti po něm loupl očima. „Protože si bral do úst moje jméno, tak jsem mu do nich dal i svou pěst. A udělám to komukoli dalšímu, kdo mě bude otravovat s tou kravinou, že tu mám protekci. Není to pravda! To, že mám stejné jméno jako plukovník Taavetti, je jen náhoda.“

„On vážně není tvůj příbuzný?“ užasl Hugo.

„Vážně.“ Tionas Taavetti se na něj nepříjemně, výhružně usmál. „Kdybych měl v rodině plukovníka gardy, věděl bych o tom.“

Hugo cítil nutkavou potřebu změnit téma. „Jé, slyšíš to?“ zasmál se trochu nuceně. „Kornelius už dal té své kobyle jméno, říká jí Hříva!“

Následující tři týdny cvičili především s koňmi a na koních. Hned první týden jeden kadet ze svého zvířete spadl a zlomil si nohu. Přes péči Vladimíra Nikitiče Jankovljeva se jeho stav nelepšil, ba naopak, ležel v horečkách zalitý potem, dokud jedné noci tiše a nepostřehnutě nevypustil duši. Ráno to zjistil Ymre, kterému bylo divné, že jeho druh nevstává. Pár hodin bylo všem mizerně při pomyšlení, že celou noc spali v jedné místnosti a skoro v jedné posteli s mrtvolou, ale rychle se oklepali.

Následujícího dne dopoledne byli na projížďce a Helmut je objížděl s dotazem, jestli už mají pro svého bělouše jméno – Hugo pořád žádné nevymyslel a už si docela zoufal. Potom asi půl druhé hodiny cvičili formace, než šli o půl dvanácté na oběd. Opět bylo úmorné horko a na guláš, který jim byl předložen, nikdo neměl moc chuť. Několik kadetů navíc i ta trocha chuti rychle přešla, když Ymre, odsunuv od sebe vylízaný talíř, nahlas zauvažoval: „Z čeho ten guláš asi byl…?“

„Z čeho myslíš?“ zašklebil se na něj jiný kadet.

„Nevím… jen tak uvažuju…“ Ymre Läinen se napínavě odmlčel. „Jen tak uvažuju, kam se poděl ten kadet, kterého shodil kůň.“

Korneliovi vypadla lžíce z ruky, žbluňkla do talíře a postříkala gulášem Tionase sedícího naproti. Nato se zrzavý kadet prudce zdvihl a vyběhl z místnosti. Tionas od sebe vlastní talíř odsunul a utíral si uniformu. Hugovi zaskočilo a začal se dusit.

„Kam by se měl podít?“ ozval se kadet vedle a začal Huga energicky plácat do zad. „Byl poslán rodině, jako všichni ostatní. Nebo si snad vážně myslíš, že by nám ho přidali do guláše? Pokud vím, když zařval Jacques, měli jsme pak slanečky.“

Odpoledne cvičili se zbraněmi. Hugo byl ve dvojici s Korneliem, který mu způsobil hlubokou, ošklivě krvácející ránu na paži a loketní jamce, načež se nožem znovu rozmáchl tak, že trefil poručíka von Gräü do ramene. Hugo pak jako nejhůř zraněný kadet musel večer drhnout podlahu. Krev z úzkých prostor mezi dlaždicemi prostě nechtěla zmizet…

„Ukaž, pomůžu ti,“ uslyšel nad sebou Korneliův hlas. „Stejně za to vlastně můžu já.“

Hugo vzhlédl a užasle se na Kornelia Gräüe zahleděl. On by něco takového neudělal, nepřišel by nabídnout pomoc… Odmítnu, zvažoval chvíli, ale přes slzy už skoro neviděl a v poraněné paži mu škubalo bolestí tak, že nakonec zakrvácený hadr strčil do ruky Gräüovi a díval se, jak se pouští do práce tam, kde on, Hugo, přestal, a po kolenou leze po zemi.

Poznenáhlu Kornelius znehybněl. Hugo sledoval jeho pohled – před chodbou, kde myli podlahu, na nádvoří stál někdo v zeleno-černé uniformě a princezna René Hulaimé. Měla na sobě béžové šaty a popelavě světlé vlasy jí spadaly přes levé rameno. V uších měla stříbrné náušnice.

„Co je? Ty jsi princeznu ještě nikdy neviděl?“ Vzápětí uhodl odpověď. „Tobě se líbí?!“ užasl nepokrytě.

Kornelius mlčky kývl a rychle sklopil oči k zaschlému růžovému fleku na kamenné dlaždici.

„Vážně?“ Hugo kroutil hlavou.

„Tobě se nelíbí?“ stejně upřímně žasl Kornelius a zastrčil si zrzavé vlasy za uši, aby mu nepadaly do očí. „Vždyť je… nádherná, ty vlasy…“

„Nic pro mě,“ odmítl Hugo a opatrně si ohmatával zraněnou paži, na které mu obvazem i rukávem prosakovala krev.

Kornelius k němu na okamžik zvedl pohled. „Tobě se snad… nelíbí ženy?“

Hugo vyprskl. „Jistěže ano!“ Zavřel oči a představil si obraz. „Třeba kdyby měla princezna vlasy zrzavé…“ broukl. Ve skutečnosti ale myslel na svou vesničanku.