Za Huga d'Elzzbierppe / Dvou stá devátá kapitola - Dominiq

„Lotře!“ rozrazil Vladimír Nikitič dveře jeho pracovny. „Co to je za způsoby, takhle zanedbávat své milence?! To i já, Rus, mám lepší!“

Plukovník Taavetti vstal, počkal, až k němu dojde, a nechal se od něj políbit. Usmáli se na sebe. „Proč mluvíš o těch milencích v množném čísle?“ zajímalo ho.

„Co já vím, jestli nemáš ještě někoho jiného,“ pokrčil rameny lékař. „To víš, jsi moc pěkný chlap… určitě nejsem jediný, komu se líbíš.“

„Ale ty jsi jediný, kdo se líbí mně,“ zasmál se pobaveně plukovník. Tiše si povzdechl, shrnul papíry ze stolu na podlahu a nechal Vladimíra, aby se na uvolněnou desku posadil. „Promiň,“ vyhrkl a dlouze ho políbil. „Jen jako plukovník… mám prostě spoustu práce. Jako poručík jsem si odbyl svoje a měl jsem pokoj, ale teď… s těmi papíry to není tak jednoduché.“

„Už prostě nejsi voják,“ protáhl lékař. „Už jsi obyčejný úředník…“

„No, to máš bohužel pravdu.“

„Bohužel…“ opakoval Vladimír hloubavě. „Ne, já vím, že teď máš víc práce a tak… ale jsi i ve větším bezpečí. Jako poručík jsi se musel vrhat do všelijakých akcí… nevíš, jak jsem se o tebe bál, když jsi byl ve Skotsku…“

„V Británii,“ opravil ho Dominiq. „Ale pomohlo nám to, co říkáš? Předtím jsme se pořád jen hádali…“ Odmlčel se. „Přišel jsi, jen abys mi vynadal, nebo jsi měl i jiný záměr?“ Jemně ho políbil.

Usmál se a mírně mu uhnul. „Měl jsem i jiný záměr, jiný,“ zdůraznil, byť rozmrzele. „Přišel jsem ti oznámit, že budeš dědeček!“

Dominiq Taavetti ztuhl. „Cože?“ zamžoural na něj. „Ne, tohle mi vysvětli! Nemůžu být dědeček, když ani nemám děti!“

„Patříme přeci k sobě,“ usmíval se pobaveně lékař. „A když budu dědeček já, je logické, že jím v jistém smyslu budeš i ty, můj milý, ne?“

„Ty budeš…“ zalapal po dechu plukovník.

Přikývl. „Vladimírovi se v Padově… daří i jinak než studijně. Před chvílí jsem od něj dostal dopis. Sám se to dozvěděl před pár týdny, teprve řeší, co bude dál.“

„No teda…“ zhoupl se Dominiq na židli, až balancovala na zadních nohou, a vzápětí ji nechal se s hlasitým klapnutím opět postavit. „Tak gratuluji,“ zazubil se.

„Díky,“ pousmál se lékař. Sevřel jeho tvář v dlaních a pozvedl jedno obočí. „A teď bychom mohli využít toho, že jsem tě konečně vytrhl od těch tvých dokumentů, ne?“

Dominiq zaváhal. „Ale proč ne,“ začal ho toužebně líbat. „Pro tu chvíli se nic nestane. A taky mi hrozně chybíš,“ přiznal se.

Dlouho se jen líbali a vnímali jen jeden druhého. Najednou si Dominiq s hrůzou uvědomil, že někdo klepe na dveře. Strhl Vladimíra ze stolu a lékař se skulil pod nábytek. Dominiq přešel ke dveřím a otevřel. „Ano… Vaše Výsosti…“ vyhrkl překvapeně.

„Dostavte se do deseti minut na dvůr,“ sdělila stroze princezna. „Všichni, celá garda. I kadeti.“

„Ano, madam,“ kývl Dominiq, zavřel dveře a s povzdechem se vrátil ke stolu. Napřáhl ruku, aby Vladimírovi pomohl vstát. „Tak jsi slyšel,“ mávl rukou. „Musím jít.“

„To by mě tedy nenapadlo,“ blýskl po něm lékař pohledem, „že se ještě ve skoro pětačtyřiceti budu schovávat pod stolem jako malý kluk…“

Usmáli se. „Promiň, musím,“ špitl tiše plukovník Taavetti.

 

Na nádvoří nečekala jen princezna René Hulaimé. Vedle ní se na svém ryzákovi majestátně tyčil její starší nevlastní bratr. Král Charles I. měl na sobě blankytně modrý oděv, přes čelo mu běžela jeho královská koruna, zlatá tenká obroučka ozdobená zlatým drátkem, a prudký vítr škubal jeho zlatými vlasy. Přejel pohledem všech osmadvacet shromážděných mužů a zatvářil se přísně.

„V poslední době se šíří nemilé zvěsti, že si nárokujeme Orkneje, prý jako odměnu za pomoc princi Charlesu Edwardu Stuartovi.“ Významně zvýšil hlas: „Není to pravda! My, Charles I. Hulaimé ani naše sestra se s těmito názory neztotožňujeme! Každého, kdo bude tvrdit opak nebo sám podporovat tyto lži o Orknejích, stihne přísný trest! Bude minimálně vyloučen z řad královské gardy a zaplatí pokutu ve výši dvou set lhä neboli sedmi tisíc kë. Považovali jsme to za tak důležitou výstrahu, že jsme se rozhodli vyhlásit totu osobně. Děkujeme, mohou si zase jít po své práci.“