Za Huga d'Elzzbierppe / Dvou stá dvanáctá kapitola - Hugo

Březen

 

Dvou stá dvanáctá kapitola – Hugo

 

Nejstarší z mladé generace bratří Sallových se zotavoval pomalu. I když už rána srostla a horečky polevily, nebyl zcela v pořádku. Býval téměř celé dny zavřený u sebe v pokoji a mlel ústy, aby mu jizva později nepůsobila takové potíže. 1. února přišel na vyřazovací obřad. Byla to jen drobná, přeci však podstatná formalita. Když mu ustřihli culík a aspoň trochu ho tak odlišili od jeho bratrů Joachima a Gabriela, šel Hugo s Ymrem Läinenem do šenku. Víno mu teď v ústech dělalo dobře. Dlouze si povídali a Ymre Huga pozval na svou svatbu s Iltou.

„Podmínkou svatby ze strany jejích rodičů bylo, že se dostanu ke gardě. A to já splnil,“ vykládal a důvěrně se k Hugovi naklonil. „Jejich věc, že se na zkoušku nepřišli podívat, mně to vlastně vyhovuje. Že jsem se ke gardě dostal losem a ne porážkou gardisty, jsem jim totiž pochopitelně neřekl,“ spiklenecky na něj mrkl.

Hugo se usmál… a sykl bolestí. „Moc rád na tvou svatbu přijdu, jestli ti to tam nebudu příliš hyzdit…“

„Neblázni! Není to tak strašné!“

„Nemusíš mi lhát, Ymre. Máme doma zrcadla.“

„Aspoň jsem konečně hezčí než ty,“ zazubil se na něj gardista. „A nikdo by neměl být hezčí než ženich…“

„Tak to nevím, co si počnu…“ odtušil mrzutě Hugo.

„Cože? Počkej… ty…“

„Matka mi sehnala nějakou urozenou nevěstu. To jsem věru zvědavý, co na mě poví…“

Ymre na něj jen zíral.

„Problém je, že si ji vzít nejen nechci, ale ani nemůžu. Už jsem zasnoubený, možná dokonce ženatý, tedy… já to tak vnímám a Moikka, myslím, taky. Matka to ale neví. Nějak… nebyla příležitost jí to říct. Měla přece odjet! Kdyby mě ten pitomý gardista nezranil… mohlo být všechno jinak,“ povzdechl si.

„Koho si vzít nechceš a nemůžeš?“ zajímal se Andrea Wart a přisedl si k nim.

Hugo na něj překvapeně zazíral a podíval se z Andrey na Ymreho a pak zase zpět. „Ty máš Pruh… a ty taky… ono je jich víc?“ užasl. „Vždycky jsem si myslel, že je jen jeden!“

„Já taky,“ přitakal Ymre. „Teda aspoň vždycky, když jsem si pro něj chtěl jít, mi kapitán řekl, že už ho má někdo jiný…“

„Ne,“ vrtěl hlavou Andrea. „Jsou dva, možná dokonce tři.“ Zabubnoval prsty do desky stolu. Netrpělivě křikl na holohlavého šenkýře, aby mu přinesl horké víno, a nato se obrátil k Hugovi: „Tak koho si to musíš brát?“

„Nějakou ženskou,“ zamumlal otráveně. „Ani nevím, ještě jsem ji neviděl… a ona neviděla mě. Má být nějak spřízněná s rodem žlutého šípu… nepamatuju si ani její jméno, bylo nějaké krátké, snad Ada… ne, Marie? Claire? Vážně nevím… překřtil jsem ji na Žloutenku.“

Ymre i Andrea vyprskli. „A kdyby pocházela z rodu modrého šípu, říkal bys jí modřina?“ válel se tmavovlasý gardista po stole smíchy.

„Nejspíš,“ pokrčil rameny bez úsměvu Hugo.

„To já bych si tu tvou Žloutenku vzal hned,“ ozval se Andrea a zajíkal se potlačovaným smíchem.

„Vážně? Můžeme jít za matkou a domluvit to.“

Andrea posmutněl. „To by asi neprošlo…“

„No, to máš pravdu,“ přisvědčil mrzutě Hugo. Těžce si povzdechl.

Ať o tom uvažoval, jak chtěl, viděl ze své situace jediné východisko. Musel s pravdou ven. Stejně si tu Žloutenku přeci vzít nemůžu, už jsem spojil dlaň s Moikkou, opakoval si v duchu. Pár dní před koncem února se tedy vydal do vesnice, kde Moikka žila. Nebe bylo zatažené hustými šedavými mračny, ze kterých vytrvale padalo cosi, co jako by bylo deštěm a sněhem zároveň. Hugo si přes ramena přehodil těžký plášť svého děda a celý se do něj zachumlal, nikoli proto, že by mu byla zima, nýbrž aby se chránil před vlhkým útokem počasí.

„Moikko!“ slyšel volat jejího bratra, sotva ho ten zahlédl.

Vyšla před dům. Zastavil pár metrů od ní a chystal se seskočit na zem, kde se mísilo bahno se sněhem. Vtom uslyšel její poplašený výkřik. Překvapeně se na ni podíval. Třeštila na něj oči, ruku si tiskla k bezpochyby dokořán otevřeným ústům a tvář měla sinalou hrůzou.

„Co je?“ chtěl se podivit… a náhle mu to došlo. Bezděky si zamračeně prsty přejel po poraněné tváři. Když znova pohlédl jejím směrem, uviděl, jak mizí v domě. Hubert se na něj posměšně šklebil.

„Co sis myslel? Že tě přivítá s otevřenou náručí, nádhero?“ Zjevně se výtečně bavil.

„Starej se o svoje, nevolníku!“ utrhl se na něj Hugo. Teď víc než kdy předtím litoval, že už není u gardy a nemůže Hubertovi do jeho pitomého šklebu hodit nůž s částečně zubatou čepelí; stejný nůž, který roztrhal tvář jemu.

Naprosto stejně se mračil i později ve své komnatě, když hleděl na odraz své stále jako by trochu opuchlé, rudofialové jizvy, která se téměř ležérně roztahovala do všech možných směrů. Připadalo mu, že se mu i ona vysmívá. V jejím okolí navíc byly droboučké a daleko méně nápadné – Hugo je tam však přesto viděl – jizvičky po šití. Vztekle se rozmáchl a praštil do jejího odrazu pěstí. Před očima pořád viděl Moikku, jak se na pokraji mdlob potácí do domu, a nesnesitelný škodolibý škleb jejího staršího sourozence.

O pouhý týden později se přesvědčil, že přezdívka Žloutenka jeho snoubence padne jako ulitá. Měla porcelánově bílou pleť, ve tváři pár pih a šedé oči, husté vlnité zlaté vlasy a k tomu přišla v těžkých, jemně žlutých šatech prošitých zlatem. Objektivně vzato byla přímo nadpozemsky krásná… Hugovi se na ní však nelíbil ani ten poslední zlatý vlásek na její hlavě.

Ani Påla, jak znělo její skutečné jméno, se na Huga příliš netvářila. Když ho uviděla, polekaně od něj couvla a pokusila se schovat za zády své matky. Ta ji nenápadně objala kolem ramen. Dívka odvracela od snoubence tvář.

„Co to má znamenat?“ rozkřikli se oba její rodiče. „O tomhle jste nám nic neřekla, madame Fössrová!“

„V době, kdy se sňatek domlouval, tu jizvu ještě neměl,“ opáčila chladně Hugova matka. „A s jizvou, nebo bez ní, pořád je to pravnuk Richarda VI.,“ připomněla.

Pålin otec přikývl. „Vezmeš si ho,“ přikázal své dceři.

„Já ho nechci…“ oznámila šlechtična tónem, který naznačoval, že se asi každou chvíli pozvrací nebo omdlí. Hugo měl dojem, že jí musejí neviditelné ruce přímo drtit hrdlo.

„Já ji taky nechci!“ zaječel podrážděně.

Všichni tři starší jen zarputile, výmluvně mlčeli. Napjaté ticho se prodlužovalo a oba snoubenci v něm na sebe přes místnost vrhali otrávené, nakvašené pohledy přetékající odporem.

 

Svatba proběhla 25. března. Hugo si Pålu vzal modrou stuhou, na které byly zlatou nití vyšité růže. Když je uložili na lože a zamkli dveře, zatáhla nevěsta závěsy u postele a otočila se na svého novomanžela. Okamžitě pohledem uhnula do nohou lůžka. „No, tak do toho,“ vzdychla otráveně a roztáhla se na matraci.

„Já vás nechci…“ zajíkl se při té představě.

„To je nezajímá, budou chtít vidět krev,“ připomněla.

Hugo se vášnivě otočil a chtěl odhrnout závěs. „Tak se říznu do prstu!“

Zadržela ho její ruka, která mu přistála na rameni. Chvěla se. „Jsme manželé, ať se nám to líbí, nebo ne. Spojili jsme své dlaně, tak musíme spojit… i jiné části našich těl,“ zadrhl se jí hlas. „Nevím, jak vaše matka, ale moji rodiče zaručeně stojí za dveřmi a poslouchají.“

„Tak prostě křičte,“ pokrčil chladně rameny.

„Hugo…“

Obrátil oči v sloup. „Fajn,“ zahučel a praštil sebou vedle ní. „Tak si dělejte, co chcete…“

„Já?“ vysoko povytáhla obočí.

„No jistě! Mám se snad milovat sám se sebou?!“

Rty se jí zkroutily do zvláštního výrazu znechucení a pobavení současně. „To samozřejmě ne, ale nějak začít určitě můžete.“

Střelil po ní pohledem.

„Můžu… vás o něco požádat?“ zeptala se třesoucím se hlasem. „Prosím… nelíbejte mě…“

„Spolehněte se. První váš požadavek, který splním moc rád.“

Když potom z komnaty odcházel, shledal, že za dveřmi stojí nejen její rodiče, ale i jeho matka.