Za Huga Salla / Dvou stá čtrnáctá kapitola - Vladimír

Dvou stá čtrnáctá kapitola – Vladimír

 

Ve Vladimíru Vladimírovičovi Jankovljevovi jako by se spojily geny všech jeho předků, již se po přinejmenším pět generací věnovali lékařskému řemeslu. Mladík měl zájem a obrovské nadání. Byl tak dobrý, že už po dvou letech studia dokázal daleko víc než jeho spolužáci. Většinou ani nechodil na přednášky a místo toho studoval dopředu. Nejednou se mu podařilo proniknout i na pokročilejší lekce a vmísil se dokonce i mezi studenty, kteří již přihlíželi autopsii. Na tu se obzvlášť těšil.

„Kamaráde, asi bys měl začít chodit na ty přednášky, na které máš,“ pošeptal mu Pablo do ucha jednoho dne poté, co se na chodbě minuli s jejich mistrem. Ten okomentoval Vladimírovu přítomnost po Pablově boku strojeným údivem vysoko zdviženým obočím a skromným dotazem: „Vy tady ještě studujete?“

„No jo…“ zabručel otráveně pravnuk ruského lékaře a ohlédl se na svého spolužáka, postřehl ovšem, že už s ním nedrží krok. „Hej, Pablo!“ zvolal.

„Doženu tě, musím si odskočit,“ mávl na něj jeho druh.

Vladimír pokrčil rameny a pokračoval na další lekci, na které měli rozebírat Aristotela. Takto strávený čas mu obzvlášť lezl krkem, protože se nedělalo takřka nic jiného, než že se pátralo po něčem, na čem se Aristoteles a Galénos neshodli, načež se diskutovalo a uváděly se důvody pro a proti jednotlivým tezím. Vladimír byl za jedno s mistrem v tom, že pravdu má Galénos, nesouhlasil ovšem s tím dlouze a rozvlekle o tom polemizovat. Podle jeho názoru nebylo ostatně nad čím: Galénos byl lékař, kdežto Aristotelés filosof, tak ke kterému z nich by se měl asi tak lékař přiklonit spíše??

„Co do nás strkáš, Liško?!“ obořil se na něj hrubý hlas.

Zdvihl pohled a uvědomil si, že vchod do učebny blokují dva hromotluci. „Tak uhněte přece!“ rozhodil rukama.

„My máme uhnout?“ opáčil ten nalevo a postavil se tak, aby zaplňoval ještě více omezeného prostoru. „Ty jsi přece tak malý, že se kolem nás protáhneš, ne, Lištičko?“

Muž napravo se rozřehtal, až Vladimír viděl jeho koňské zuby. Věděl, o koho jde. Jmenoval se Jan a byl synem pruského důstojníka, jenž zastával názor, že vojáci jsou samozřejmě nejlepší… bez lékařů by však byli ztraceni. Svému synovi tedy financoval studia, aby se mohl stát vojenským chirurgem. Janovi chodil v patách jako stín jeho přítel Alexandr, vyšší, ale neohrabanější než on.

„Když do nás strkáš ty, my si do tebe taky strčíme,“ ušklíbl se Alexandr a odhodil Vladimíra málem až na konec chodby. Mladíkovi z rukou vylétly poznámky a rozsypaly se po podlaze. Když se sehnul, aby je posbíral, ucítil, že ho některý z nich zasáhl kopancem do hýždě. Klopýtl vpřed.

„Měl bys vypadnout, Lištičko,“ zakřenil se na něj Jan. „Lišky nemají na univerzitě co pohledávat! Padej, vrať se do lesa! Ještě nás nakazíš vzteklinou!“

„Abych tě nekousl!“ vycenil Vladimír svoje zuby. Vzápětí se mu podlomily nohy a on opět upustil svoje poznámky, když ho Jan prudce nakopl do holeně. O vteřinu později ucítil, jak ho Alexandr zdvihá za jeho cop do vzduchu. Zkřivil obličej a kousl se do rtu, až ucítil krev.

„Ale ale… divoká šelmička nám chce vyhrožovat? Však my ji zkrotíme…“ Janova pěst přistála drtivým úderem ve Vladimírově rozkroku. Mladík si zaryl zuby hlouběji do rtu, div si jej neprokousl. „Za tohle zaplatíš! A moc dobře víš, jak!“

„Ano!“ rozjařeně jásal Alexandr a cloumal jeho vlasy. „Opíšeš nám poznámky!“

„Můžete si je nechat napsat profesionálem!“ zkusil to Vladimír chabě.

„Tomu musíme platit,“ odplivl si Jan. Pak naklonil hlavu ke straně. „Tobě ale nemusíme. Viď, že ti nemusíme platit, Liščátko?“

„Ne… kdepak…“ vypískl Vladimír mutujícím hlasem, když s ním Alexandr opět zacloumal.

„Výborně,“ usmál se Jan. „Ostatně,“ kývl na Alexandra, aby vladimíra pustil, a poklepal spolužákovi na rameno, „mám takový pocit, že s tvou praxí se z tebe profesionál bezo stane.“

„Spletl sis fakultu,“ zašklebil se Alexandr. „Tohle je lékařská, ale ty jsi asi chtěl být písařem, ne?“

„Když tomu věnuješ tolik času…“ vemlouvavě dodal Jan a oba se rozřehtali.

Vladimír jen svěsil hlavu a těžce kulhal k volnému místu, přisunul židle k sobě a posadil se na obě dvě, aby podržel místo také Pablovi. Když kolem něj oba Prusové procházeli ke své lavici, Jan mu jako by mimochodem uštědřil takovou ránu do tváře, až mu roztrhl kůži.

 

„Tady jsi!“ zvolal Pablo. „Hledám tě po celé škole! Nebyl jsi na večeři… kam jsi se zatoulal?“

„Byl jsem s Federicou,“ zabručel nesoustředěně. Stál u pulpitu, orámovaný matným světlem voskovic. Měl opuchlé oči se skelným pohledem a také poraněná tvář mu trochu otekla. Jeho levá ruka co chvíli bezděčně zajela k bolavému rozkroku.

„Co píšeš?“ nahlížel mu Pablo přes rameno.

„Poznámky…“

„Počkej,“ zvedl mladík překvapeně pergamen, který ležel na parapetu okna. „Vždyť… tady už jeden opis leží…“ Zvedl k němu oči. „Vladimíre, co tady děláš?“

„Pořizuju ještě druhý,“ procedil. „Jestli sis nevšiml, Jan a Alexandr jsou dva.“

„Aha…“ přikývl Ital a semkl rty. „Nejraději bych si to s nimi vyřídil!“

„Myslíš, že já ne?“ povytáhl Vladimír obočí. „Jenže za vyloučení to nestojí…“

„Při pomyšlení, že spolu trénujeme šerm… úplně mě svrbí dlaně…“ zašklebil se nevolí Pablo. Zadíval se na hrot Vladimírova brku. „Neláká tě tam třeba udělat chybu? Napsat, že nějaká rostlina působí ve druhém namísto ve třetím stupni…“

„Ani ne. Už jsem stejně jeden opis dokončil… a oni by si všimli, kdyby se od sebe ty dva opisy lišily. Jen by to všechno zhoršilo…“ Povzdechl si.

„Vypadáš, jako bys měl každou chvíli usnout ve stoje,“ soucitně na něj hleděl Pablo. „Ukaž, dopíšu to za tebe…“

Zavrtěl hlavou. „Bylo by poznat, že to není stejné písmo jako to moje.“ Zvedl ruku a klouby si protřel oči. „Ale vážně se cítím, že bych si mohl ustlat tady na podlaze…“ Potlačil zívnutí. „Musím to ale dopsat. Kdo ví, co by si na mě vymysleli, kdybych jim ty poznámky do zítřka neodevzdal. Jsou možná přísnější než mistři.“ Protáhl se a potřásl hlavou.

„Co to máš s vlasy?“ užasl Pablo.

„Odbarvil jsem si je. Ta přezdívka Liška mi už opravdu leze na nervy… možná i to je slabé slovo.“

„Kdy?“

„Když jsem byl s Federicou.“

„Vidíš, jak se jí daří?“

„Dobře.“

„Už to bude každým dnem, že, táto?“ zeptal se Pablo a poslední slovo protáhl v napůl uštěpačném, napůl obdivném podtónu.

Vladimír přikývl.

„Vezmeš si ji?“ dychtivě vyzvídal spolužák.

„Ne. Naprosto mi vyhovuje, jak je to teď.“

„Máš tam chybu,“ všiml si Pablo a zabodl prst na konec jedné řádky. „Máš tam, že to působí na začátku druhého stupně, ale má to být čtvrtý stupeň.“

Jinoch zbledl a ruka se mu zachvěla při pomyšlení, co by takový omyl mohl způsobit. Rychle se pokoušel vměstnat mezi slova opravu. „Prosím tě, běž už!“ houkl podrážděně na druha. „Vidíš, co kvůli tvému rozptylování dělám!“

 

Následujícího dne seděli už s Pablem v učebně a Vladimír si právě levou rukou zakrýval ústa, která mu neustále otevíralo zívání, a pravačkou črtal na kraj pergamenu nákres ledviny, jak si ji zapamatoval z nedávné autopsie, když se k lavici přihnali Jan s Alexandrem.

„Kde máš poznámky?!“ vyštěkl úsečným německým přízvukem Jan. Vladimír si všiml, že se potí.

„Tady,“ ukázal.

Oba mladíci spěšně nahlédli do pergamenů. „Břídile!“ vrazil mu Alexandr pohlavek. „Mělo to být bez chyb!“

Vladimír stačil jen chladnokrevně pokrčit rameny, když ucítil, jak mu Alexandrova pěst železným stiskem sevřela cůpek a prudce mu škubla hlavou dozadu.

„Stejně díky. Vyspal ses hezky, Zlatovlásko?“

Jan ho doprovázel v zajetí křečí smíchu.

Zlatovlásko… Vladimíra napadlo, že Lištička zase nebyla tak špatná přezdívka…