Za Huga Salla / Dvou stá patnáctá kapitola - Hugo

Ztráta Moikky Huga nesmírně bolela. Pořád měl před očima, jak se potácí pryč od něj… a ten odporný škodolibý škleb Huberta. Nemohl to snést! Proč jen měl dojem, že v tom má Hubert prsty? Že od něj Moikka doslova utekla přinejmenším dílem kvůli Hubertovi? Nakonec už to nevydržel. Začátkem dubna se opět vypravil do vsi, kde oba sourozenci žili. Tentokrát Huberta nezastihl venku před domem. Seskočil z koně, uvázal ho ke sloupku přístřešku se dřívím a vykročil ke dveřím. Cestou minul špalek, do kterého byla zatnutá sekera. Uchopil topůrko a vzal si ji s sebou. Nevěděl, proč, byl to nějaký spontánní popud, kterému nedokázal – a ani se nesnažil – odolat.

Hubert s Moikkou seděli u stolu v jizbě a Hubert právě sahal po jedné buchtě s hruškovým povidlím. Hugo úkosem pohlédl na Moikku, dobře si pamatoval, že hrušky nesnáší. Při pohledu na ni ho opět zcela ovládl smutek a především vztek. Pevněji uchopil sekeru. Za všechno může Hubert…

Vesničan ho uslyšel a otočil se po něm. Stáhl ruku sahající po buchtě a vstal. Hugo byl vmžiku u něho a zasáhl ho do ruky. Hubert zasyčel bolestí. Chystal se Huga udeřit pěstí, ale bývalý gardový kadet byl samozřejmě rychlejší. Zaťal mu sekeru do ramene. Muž se zhroutil vedle stolu. Hugo ho ještě nakopl do boku a pak přešel k jeho sestře. Ta seděla zabořená do židle, rukama si zakrývala ústa a snad ani nedýchala. Když se k ní přiblížil, roztřásla se. Hugo zaťal zbraň do desky stolu, když už byl poblíž, vzal si buchtu, a vrátil se ke dveřím.

„Jsem Hugo Sall, syn nejstaršího syna plukovníka d’Agoulle, syna krále Richarda VI. Mně se nikdo vysmívat nebude,“ řekl ledově. Potom odešel.

Hned následujícího dne přijel na zámek starosta. Agrippina Fössrová-Sallová-Onová sice stále neodjela, pomáhala totiž Seonag, která, obtěžkaná semenem svého dvoumetrového manžela, už téměř nemohla ani chodit – panství však již oficiálně spravoval Publius Christian Sall. Ten starostu vyslechl a dal si zavolat Huga.

„Je to pravda?!“ obořil se na něj.

„Ano.“

Publius Christian povytáhl obočí a ještě víc zvýšil hlas: „A to se mi prostě jen tak klidně přiznáš?!“

„Proč zapírat,“ pokrčil rameny Hugo. „Kromě toho, co mi uděláš? Předhodíš mě snad starostovi?“

„Ne…“ řekl pomalu mladík. „Ale potrestat tě musím!“

„Vážně? A jak?“

Na Publiově tváři bylo znát, že ho Hugův povýšený tón popuzuje.

„Půjdeš žalovat mamince?“

„Ne! Dám tě zavřít.“

„Cože?“ trhl sebou Hugo, jako by se probudil ze sna.

„Dám tě zavřít,“ zopakoval chladně.

„Ty mě nemáš co trestat!“ vyjekl Hugo. „Jsi mladší!“

Publius se srdečně rozesmál. „Kdybys nedělal hlouposti… Uznávám, že to byla spíš hloupost než opravdový zločin, proto tě nezavřu na dlouho. Ale… no, jak už jsem řekl, potrestat tě prostě musím. Na svém panství podobné věci nestrpím.“

V Hugovi se vařila krev. „Ještě se tváříš, jak jsi velkorysý… je mi z tebe na zvracení! Nech mě na pokoji, nestrkej nos do věcí, kterým nerozumíš!“

„Kdybych jim nerozuměl, nesvěřila by mi naše matka svůj majetek,“ opáčil nehnutě Publius Christian. „A vím toho víc, než si možná myslíš, bratříčku. Ten starosta mi toho řekl hodně. Ta vesničanka tě opustila kvůli tvé jizvě, ne kvůli svému bratrovi… a vůbec, kdo si myslíš, že jsi?! Kdo ti dal právo toho muže napadnout?! Takhle se spory neřeší, Hugo!“

„Vážně? Odkdy?“ ušklíbl se. „Hele, dej mi svátek a běž si sázet rajčata, ano? Do pekla, přece jsme bratři, to si vážně budeme škodit? Nezápasíme přece o trůn!“

Následující dva dny v kobce přemýšlel, jestli ho tam Publius Christian dal zavřít vážně kvůli tomu, co udělal Hubertovi, nebo spíš pro to, jak se mladšího sourozence dotkl.

 

Rozhodl se zcela chladnokrevně. Neměl snad dost důvodů? Přišel o Moikku, kterou miloval. Když se jednou před svou manželkou málem podřekl a nazval ji přezdívkou Žloutenka, vštípil si raději do paměti její skutečné jméno Påla, jejich vztah se tím ale nijak nezměnil. Od svatby spolu nic neměli a ani jeden z nich o to vlastně ani nestál. Jeho bratr ho příšerně ponížil… Jaké měl ksakru právo dát ho zavřít do té kobky? Byl to jeho bratr, rodina!! Hugovi se celý jeho život zajídal. Jizva na tváři ho připravovala o to, aby ho kdy mohla nějaká žena ještě milovat, všechny si ho jen ošklivily a odvracely od něj zrak. Pozbyl i jakékoli naděje na to, že by se dostal ke gardě… Jeho zranění bránilo jeho matce – aspoň to tvrdila – splnit si své přání a vrátit se za svými sourozenci do hlavního města Francie. Měl pocit, že je jen na obtíž, z jeho života zbyl jen stín, byl jako mazlavá skvrna po rozmáčklém hmyzu, která nešla vyprat… Bylo mu ze sebe sama nanic.

A tak jednoho dne stanul na vrcholku věže, hotov vrhnout se z její závratné výše dolů vstříc tvrdému, kamennému dláždění. Věděl, že by to byla jistá smrt… upřímně doufal, že by to byla… že to bude jistá smrt… Modlil se, aby to byla jistá smrt. Zavřel oči, zhluboka se nadechl, ani nevěděl, proč vlastně. Šipkou se vrhl dolů, jako by se hotovil přistát v bazénu. Najednou ucítil, že něco jeho pád zbrzdilo. Zmateně se zavrtěl, vteřinku si myslel, že se někde zachytil… Něčí ruka ho ale držela za nohu. Pokoušel se neznámou osobu, která nad ním těžce oddechovala, kopnout.

„Pomozte mi někdo!“ zazněl neznámého hlas, ochraptělý úsilím, a Hugo poznal, že to není Goňan. Cizí přízvuk a jinak vyslovovanou hlásku „r“ však nedovedl zařadit.

Trvalo to celou věčnost a Hugovi se zdálo, že ho muž musí každou chvíli pustit, ruka se mu třásla a jednou dokonce stisk povolila natolik, že mladík klesl o několik centimetrů a mužovy prsty se mu znova zaryly až do kotníku. Najednou pocítil, že se kolem jeho druhé nohy obtočily další prsty, jiná ruka pomohla prvnímu muži s Hugovým kotníkem a tyto tři ruce ho společnými silami začaly vytahovat zpátky na věž. Hugo se překulil přes zábradlí a dopadl na kamennou dlažbu, okamžitě však vstal a vztekle strčil do muže, který mu zachránil život. Sir Charles Young se svezl k zemi, těžce oddechoval a stíral si z čela pot. Něčí prsty se sevřely kolem Hugova nadloktí. Vzhlédl a spatřil svého švagra, Reného Adama Fyra.

„V pořádku?“

„Ne!“ vyštěkl vášnivě. Najednou si uvědomil, že Fyrův osud je vlastně dost podobný tomu jeho… také ho kvůli jizvám vyhodili od gardy. A on už tam řadu let působil… Zauvažoval, jestli je to pro něj proto těžší než pro Huga.

„Pojďte, sire, pomůžu vám vstát,“ pronesl bývalý gardový důstojník k druhému bývalému gardovému důstojníkovi a napřáhl k němu paži. Skot se jí vděčně chopil a vratce se postavil.

„Co tu vlastně oba děláte?“ přejel je oba Hugo pohledem a ani se nenamáhal předstírat jakýkoli vděk.

„Já přijel za poručíkem von Gräü,“ řekl sir Charles a na hlase mu bylo znát hluboké dotčení.

„Já jsem sem přijel s Bernadette,“ pokrčil klidně rameny Fyr. „Ta sem přijela kvůli Seonag von Gräü.“ Ustaraně se podíval na Skota. „Jste v pořádku, sire?“

„Ano,“ vyhekl unaveně a mnul si rameno. „Kvůli Seonag?“ zeptal se posléze. „Co je s ní?“

Fyr po něm loupl očima. „Vy nevíte… jistě, jak byste mohl vědět, kdo je moje manželka…“

„Kdo je vaše manželka?“ netrpělivě se otázal Skot.

Hugo už odpověď neslyšel. Využil příležitosti, kdy se oba muži zapovídali, a vytratil se pryč. Osamoceně bloumal zahradami. To, že ho zachránili, nepochybně musel být Boží zásah. Jenže proč? Jaké záměry s ním náš Pán měl, že ho nechal naživu? Nebo se mu prostě jen tolik nelíbilo, že se Hugo rozhodl vzít svůj život do vlastních rukou… a vlastní rukou jej ukončit?

Byl začátek července a Gonám už zase vládlo dusné, doslova úmorné horké léto. Nejstarší syn nejstaršího syna plukovníka d’Agoulle si lehl do trávy, zul si boty a ponořil chodidla do příjemně osvěžující vody. Rozhalil si košili, nastavil slunci nejen svou již tmavě opálenou tvář, ale i silnou hruď, a s očima, která mu víčka chránila před palčivými paprsky, uvažoval, co bude dělat. Momentálně si chtěl užít jen trochu klidu, než se za ním přižene jeho matka a strýc a budou ho zpovídat, co mělo to na věži znamenat…

Uslyšel slabý zvuk. Zůstal nehybně ležet a pozorně naslouchal. Zvuk se blížil. Struny loutny, uvědomil si pomalu. Zvedl se na loket a pohlédl na pěšinu. Ubíral se po ní jeho strýc Helmut a v náručí držel loutnu. Když si uvědomil, že hraje jakobitskou písničku, mírně zčervenal a nástroj v ruce svěsil.

„Stalo se něco, strýče?“ posadil se Hugo v trávě a znepokojeně se na něj mračil. Helmut vypadal nešťastně a ustaraně. Hugo si vzpomněl na Fyrovu přítomnost a to, čím ji bývalý gardista zdůvodnil. Nemusel slyšet odpověď, kterou poskytl siru Charlesovi, věděl, že jeho nevlastní sestra je porodní bábou, a když padlo jméno Seonag…

Helmut se na něj podíval skelným pohledem.

„Stalo se něco Seonag?“ vyzvídal mírně netrpělivě mladík.

Helmut těžce usedl na rozpálený kámen zábradlí mostku. „Ne,“ řekl, ale nevypadal o nic méně ztrápeně. „Seonag je v pořádku. I naše dcera je v pořádku.“

„Tak proč se neradujete?“ nechápal upřímně Hugo.

„Já mám radost. Nesmírnou radost… jenže… mi ji i něco kazí.“

„Co?“

Dlouho mlčel. Podíval se na Huga, jako by zvažoval, jestli mu může důvěřovat. Mladíka se zmocnily obavy, že mu Fyr řekl o události na věži a že ho Helmut začne vyslýchat. „Přijel za mnou sir Charles,“ vymáčkl ze sebe konečně stříbrovlasý muž. „Pozval mě na další výpravu do Skotska. Jde o tu aféru s Orknejemi. Nelíbí se mi představa konfliktu se Skotskem.“ Odmlčel se. „Já… nedokážu to asi přesně definovat… ale… mám zkrátka pocit, že se k něčemu schyluje. Žijeme v míru, křehkém míru. Stojíme na tenkém ledě. A… mně se zdá, že… tam bych mohl něco dokázat…“

Hugo roztáhl rty v kombinaci úšklebku a úsměvu. „Zkrátka se tam chcete vrátit.“

„Ano,“ přiznal, tentokrát bez obalu. „Věru bych se tam rád vrátil. Zalíbilo se mi tam…“

Hugo dobře vycítil věci, které se skrývaly za strýcovými slovy; věci, které Helmut nevyřkl nahlas. Skotsko pro něj představovalo mnohé, ať už si toho byl vědom, či nikoli, ať už to byl ochoten přiznat, či nikoli. Skotsko bylo zemí, kde o všechno přišel a kde všechno nabyl. A přestože to Hugo v jistém ohledu chápal, tohle byla věc, na které se se strýcem přes veškerý svůj obdiv a úctu k němu nemohl shodnout. Připadalo mu, že se jeho příbuzný chová, jako by jeho rodnou zemí už nebyly Gony, nýbrž právě Skotsko. Mladík chápal, jak rozervaný musí jeho strýc být, a jeho vlastní problémy mu najednou připadaly úplně malicherné v porovnání s tím, že tu jeho strýc mohl učinit rozhodnutí, které ho může stát kariéru, postavení… i život. Bylo mu jasné, že Helmut odjede, příliš miloval Seonag, příliš ctil svého někdejšího velitele (příliš ho stále považoval za svého skutečného velitele) a příliš se mu stýskalo po časech, kdy se proháněl divokou krajinou po boku jakobitských vojsk a zabíjel Angličany, nepřátele své vlasti již od dob, kdy byli ranní Goňané jedna ruka s Vikingy. A najednou mu bylo jasné, proč zůstal naživu. Vzhlédl k Helmutovi s divokým svitem v očích.

„Pojedu s vámi!“

„Na to zapomeň!“ přísně ho okřikl Helmut. „To ti nedovolím!“

„Proč?“ prskl rozhořčeně.

„Je to nebezpečné. Velice nebezpečné, nejen vojensky, Hugo! Copak to nevidíš? Už jen to je důkaz, že bych tě s sebou neměl brát! Králi to samozřejmě není po chuti a já riskuji strašně moc, i když mu chci vlastně pomoci, zároveň se mu v podstatě vzpouzím! Nemám nic jistého. Sir Charles už tak není u krále v přílišné oblibě, jenže jeho ochrání jeho manželka. Kdo ochrání mě? Navíc sir Charles je Skot, u něj je to ještě pochopitelné, ale u mě? Já jsem Goňan, jaký mám důvod se v tom angažovat? Já ho ale mám. Tady nejsem nikdo, mám nad sebou příliš mnoho vyšších důstojníků. Ve Skotsku bude málokdo vyšší velitel než já. Budu tam mít větší slovo, proto tam chci jet, Goňané tam na mne dají víc. Ze stejného důvodu jede sir Charles, ten zase může alespoň zkusit ovlivnit Skoty. Jeho otec nebyl bez vlivu a jeho matka pochází z významné rodiny. My dva budeme tvořit skvělou kombinaci, které se třeba podaří obě strany uklidnit. Válka se Skotskem je nemyslitelná! Nejen proto, že to ještě není ani pět let, co si král Damon a princ Charlie doslova podali ruce! Zbořilo by to všechny dosavadní jistoty… Já nemůžu jen tak sedět s rukama v klíně, když na tom můžu něco zkusit změnit! Navíc sir Charles si přeje jmenovitě mne, jsem, jak říká, jedním z nejzkušenějších gardistů a hlavně mám jako jeden z mála zkušenost i se Skotskem, a to hned dvojnásobnou!“ Byl úplně rozvášněný, oči mu svítily. Pomalu se uklidnil. „Tebe do toho nemůžu a nechci zatáhnout. Nepotřebuješ si kazit potenciální kariéru, ať už bude kdekoli.“

Hugo se kousl do rtu, aby na strýce nezařval, že jeho kariéra skončila 1. ledna v gardovém amfiteátru. Helmut odešel hlouběji do zahrad a mladík zůstal sedět a snažil se vstřebat a pochopit všechno, co od něj právě slyšel. Přes mostek přešlo jedno z dvojčat, Joachim, nebo Gabriel, Hugo si však nebyl vůbec jistý, který z nich to je. V ruce volně spuštěné podél boku nesl bílou a růžovou růži. „Hugo!“ usmál se na staršího sourozence. „Náhodou jsem zaslechl, že projevuješ zájem o vojenskou výpravu. Co kdyby sesdal prostě k armádě? Na východě se formuje vojsko, jak jsme s Gabrielem slyšeli.“

Takže to je Joachim, blesklo Hugovi hlavou. „Nevím…“ pokrčil rameny.

„No, my s Gebem jsme samozřejmě za jedno, že kdybys chtěl, pokusili bychom se napravit reputaci našeho rodu u gardy…“

„V žádném případě!“ vzkřikl Hugo polekaně. „Plňte si svoje sny, ten můj už je ztracený.“

„Mysleli jsme si, že zareaguješ takhle,“ kývl jinoch. „Proto mne napadlo další řešení. Můžeš se přidat k nám. My oba do toho tábora brzy zamíříme a přihlásíme se. Žijeme v míru, tak by to, aspoň zpočátku, nemuselo být tak nebezpečné. Bude to… prostě výcvik. A my si stejně musíme odbýt aspoň rok v armádě, když chceme k námořnictvu.“

Hugo se nad jeho návrhem zamyslel. Nebyl tak špatný… U běžné armády nebude vadit, že má jizvu na tváři, hlavně když udrží v ruce šavli a zvládne střílet z pušky. A jestli je to tak, jak Joachim říká… proti gardě to bude procházka růžovou zahradou.