Za Huga Salla / Dvou stá dvacátá kapitola - Helmut

Už konec roku Páně 1749 byl pro Helmuta naprostou katastrofou, a jak se zdálo, nejinak tomu mělo být i v roce následujícím. Prosinec, kdy po návratu z Orknejí musel Seonag říct, že její bratranec zemřel, pro něj byl utrpením. V duchu velebil Pána za to, že se jeho žena alespoň nevyptávala na podrobnosti Iainnova skonu. Na náladě mu nepřidala ani změna zaměstnání. Byla to ve všech ohledech nebezpečná práce a Helmut se do nebezpečí vrhal po hlavě, protože cítil, že kdyby se mu nepodařilo překazit ani jeden obchod těch skupin překupníků, Charlese I. by to rozhodně nepotěšilo a mohl by ho znovu potrestat, tentokrát možná ještě hůř. Pokud to tedy ještě hůř vůbec šlo…

6. února se mu podařilo zmocnit se šesti pytlů čaje, které odnesl ze člunů, jež nechala posádka nestřežené vytažené na písek na jeho území. Šel pro pytel sedmý – celkem jich mohlo být třináct nebo čtrnáct – když vtom se posádka vrátila. Bylo to dvanáct mužů s pažemi poznamenanými veslováním. Rozestoupili se do půlkruhu tak, že mu odřízli cestu. Helmut pochopil, že se chytil do pasti. Pustil pytel, který už držel v ruce a tasil šavli, kterou mu dal plukovník Taavetti. Tím, že zaútočil, ačkoliv byli jeho nepřátelé v takové přesile, získal moment překvapení. A že byli překupníci dokonale překvapeni! Helmut švihl šavlí na jednu a na druhou stranu. Muži nalevo naproti sobě uťal levou paži, muže po jeho pravici zasáhl do obličeje. Usekl mu kousek nosu a rozsekl rty. Udělal půvabnou piruetu a třetího muže trefil mezi lopatky. Kopnutím do rozkroku od sebe odehnal čtvrtého překupníka a pátého, který se za ním rozběhl a už natahoval zámek pistole, překvapil tím, že ve zlomku vteřiny přitančil těsně k němu, i když byly jeho pohyby v písku pomalejší a neobratnější, než by si býval přál, a lehkým švihem šavlí, při kterém sotva pohnul zápěstím, ho připravil o prsty na pravé ruce. V mužově obličeji se objevil krajně šokovaný výraz. Helmut ho chytil, jeho krk zmáčkl mezi sohbím svého lokte a táhl ho za sebou, napůl jako štít, napůl coby zajatce.

„Pusť mě, dědku šedivá!!“ prskal zločinec. „Za tohle zaplatíš!“

„Vážně?“ povytáhl Helmut ironicky obočí. „A kdo mi co udělá?“

„Já tě dostanu, ty zkurvysynu!“ zařval jeden z mužů a vrhl se k němu s šavlí v jedné a nožem ve druhé ruce. Helmut se na něj napůl smutně, napůl zlověstně usmál a nastavil mu svůj meč. Překupník o něj zakopl a svalil se do písku, jeho nohy od kotníků dolů se odkutálely někam k jeho boku. Zraněný na ně ohromeně civěl, oněměle otvíral a zase zavíral ústa a pokoušel se dosáhnout na pahýly, aby aspoň nějak tlumil proudy krve, které z nich prýštily.

„Ještě někdo má zájem ochutnat můj meč?“ otázal se hlasitě Helmut a zápěstím opisoval drobné kroužky. Šavle s hlasitým svištěním krájela vzduch. Nepřátelé se nepohnuli. Potom jako jeden muž vzali muškety a namířili. Vystřelili téměř současně. Helmut si všiml, že jedna zbraň nevystřelila vůbec. Dvě kule zasáhly Helmutova zajatce. Slabě zachroptěl, hlava mu spadla na prsa a jeho tělo Helmutovi ztěžklo v náruči. Nejraději by jej pustil a utíkal pryč, ale instinkt mu velel držet ho nadále u svého těla jako štít. Kromě toho by útěk za mnoho nestál, jedna kule zasáhla totiž i Helmuta a zranila ho na noze nad kolenem. Cítil, že se projektil v jeho mase rozpadl. Lehce se ušklíbl bolestí a kulhavě couval pryč. Muži ho nepronásledovali.

Jakmile se cítil být v bezpečí, utábořil se a stáhl si opasek, přeložil jej a zakousl se do něj. Třesoucími se prsty sevřel nůž, který nosil volně za opaskem, a nařízl ránu v noze, aby si rozšířil operační pole. Pak snad ještě víc rozechvělé prsty přinutil, aby našly projektil, který ho zranil. Cítil, jak se navzdory drsné zimě potí. Asi po dvou minutách, které mu připadaly jako dvě desetiletí, vyňal necelou polovinu náboje. Když hledal druhou část, úpěnlivě se modlil k Bohu, aby to byl celý zbytek projektilu. Konečně ho ucítil, odcestoval výš do stehna. Když ho vytahoval – a měl přitom pocit, jako by si vytahoval celý čtyřhlavý stehenní sval – do očí mu stouply slzy. Raději si oba kusy olova zvedl k očím a přiložil je k sobě, aby si ověřil, že do sebe dokonale zapadají a že už nemusí hledat další úlomky. Teprve potom se trochu uklidnil, vytáhl si z úst opasek a zhroutil se na bok. Během operace zarýval zuby do kůže tak silně, že v opasku zůstal hluboko vyrytý jejich otisk.

Ukořistěné pytle s čajem odevzdal králi, v dopise se svým úspěchem ješitně pochlubil Seonag. Několikrát políbil čepel svého meče, o kterém věděl, že jenom díky němu vyvázl z nedávného boje živý. Živý, zdravý bohužel nikoli. Noha ho bolela tak strašlivě, že se při pohybu několikrát přistihl, že má v očích slzy, a byl donucen najít si silný klacek, o který se opíral. Rána navíc hnisala. To Helmuta obzvlášť štvalo, protože znal byliny natolik, aby věděl, že Goi, která by mu pomohla nejrychleji a s největší jistotou, ze země vyraší až za tři měsíce.

Na svátek svatého Valentýna (v jazyce místních Walentina) vystřílel své poslední náboje, aby se zmocnil tří pytlů uloupeného čaje a jednoho sudu rumu. Noha ho bolela tak strašně, že neodolal, a protože byl sud už naražený, vzal si z něj spásné tekutiny a udělal si dva grogy tvořené napůl rumem, napůl vodou. Nakonec nezůstalo jen u nich. Když se pozdě dopoledne probudil, nejdřív ze všeho se pozvracel. I když mu bylo nesmírně zle, musel uznat, že rum pomohl – ze všeho, co předešlou noc vypil, ho totiž tak mučivě bolela hlava, že vůbec nevnímal, že by ho bolela i zraněná noha.

Bylo už po dvacátém únoru, když v noci při hlídce narazil na další překupníky. Tu noc mu hlídka přišla mnohonásobně delší než jindy, stále mrzlo, až praštělo, prokřehlého jízdního celního úředníka úplně bolelo břicho od hladu a ze všeho nejvíc chtěl sedět v teplé hospodě a polykat horkou polévku nebo guláš. Zločinců bylo asi osmnáct. Pytlů s čajem napočítal čtyřicet. To by byl úlovek! Se samolibým úsměvem si pohladil brašnu. Ještě že jsem si před pár dny doplnil zásoby munice, blahořečil si s uspokojením.

Ačkoliv čelil takové přesile, necítil strach. Jeho lehký jezdecký meč se mu již osvědčil, kromě toho mu přes těžký teplý plášť po jeho zesnulém bratrovi na zádech tížila puška s nasazeným bajonetem, který ji činil stejně vysokou, jako byl sám voják. A překupníci byli ve shluklé skupině, zatímco on byl sám, díky čemuž představoval mnohem těžší cíl.

Tři z nepřátel se mu podařilo zastřelit. Pak ucítil, že se pod ním hroutí kůň. Na poslední chvíli vyprostil poraněnou nohu ze třmenu, aby mu ji zvíře nezalehlo a nerozdrtilo. Vzápětí byl nucen se utkat v boji s bajonetem s mužem, který k němu stihl přiběhnout. Švihl ho zbraní přes obličej, překupník vyhekl a odskočil. Vzápětí se na něj znova vrhl, ale to už Helmut tasil svůj milovaný meč a uťal nepříteli hlavu. Tím byli ovšem ze hry pořád jen čtyři z osmnácti a helmut už těžce oddechoval, zakrýval si výhled vlastním dechem, který před ním ve vzduchu zamrzal, a zarýval zdravou nohu hluboko do písku pláže, aby ulehčil noze zraněné.

Následujícímu útočníkovi odsekl ruku i s nožem. Překupník se na něj podíval skoro vyčítavě, až se Helmut musel usmát. Pak se zraněný odpotácel zpátky ke svým druhům. Ty konečně napadlo poslat na Helmuta více druhů najednou. Vyrazilo jich devět či deset. Dva z nich, kteří byli u Helmuta první, zaútočili oslnivou rychlostí. Šavlemi se rozmáchli v opačných směrech, jako by drželi obrovské nůžky, mezi jejichž čepelemi se ocitly Helmutovy nohy. Helmut udělal jedinou věc, kterou mohl. Vymrštil se do vzduchu, nechal šavle prosvištět pod sebou… a při dopadu ho zraněná noha zradila a on se rozplácl do písku. Věděl, že je to jeho konec. Ještě jednou kolem sebe zoufale máchl šavlí, kterou udržel v ruce, ucítil, že něco zasáhl, a matně k němu dolehl výkřik, ale ve stejné chvíli ho pažba něčí muškety tvrdě zasáhla přímo do obličeje. Vmžiku se mu v něm rozprskla pronikavá bolest a v ústech a krku a všude na obličeji ucítil krev. Začal se jí dusit. Bleskurychle se převalil na břicho, nadzvedl se na pažích a rozkašlal se. Sledoval, jak na písek přímo pod ním dopadá velkými rychlými kapkami jeho krev. Neměl odvahu svá zranění blíže zkoumat, bylo mu jasné, že obličej má ošklivě rozbitý. Zatímco chrmlal vlastní krev, pažba muškety ho zasáhla podruhé, tentokrát pro změnu do nohy. Zřetelně slyšel, jak mu praskla kost. Třetí úder ho trefil do hlavy a on padl obličejem do písku. Před očima mu vířily tvary, barvy a jiskřičky. Přemítal, jakým zázrakem ještě neomdlel, přál si, aby padl do mdlob… Někdo ho nakopl tak surově, že ho to převrátilo zpátky na záda.

„Jsi celník, že?“ ušklíbl se muž. „Jistěže jsi, my už na ně máme nos. Tak tady máš svoje clo, můžeš je předat králi.“ Jeho pěst přistála v Helmutových ústech. Ucítil, že mu ústní dutinu pěchují čajovými lístky. Potom mu někdo prsty stlačil rty k sobě. Hrůzou mu málem vylezly oči z důlků, když spatřil, že jiný z mužů vytahuje jehlu a nit. Srdce se mu rozbušilo ještě splašeněji. Umínil si, že na něj nepřestane třeštit oči, dokud něco uvidí. Což patrně nemělo být příliš dlouho, v hlavě mu tepala bolest a postavy kolem viděl čím dál víc rozmazaně. Pokoušel se muže, kteří ho drželi, kopnout, a jednoho nebo dva skutečně zasáhl, ale nemělo to žádný účinek. Vymrštil proti nejbližšímu nepříteli ruce a sevřel jeho hrdlo. Překupník ho prudce nakopl a Helmut se převrátil na bok a popadl se za stehno, kde mu po nakopnutí explodovala nová bolest. Spousta rukou ho převrátila na břicho a spoutala mu jeho ruce za zády. Jiné ruce ho popadly za vlasy a táhly ho po písku někam pryč.

Helmut se dusil. Cítil, jak mu poraněný nos otéká, a věděl, že je jen otázkou času, než se udusí. Pokud se nezbaví čaje ze svých úst. Měl je však tak plná, že netušil, jak to udělat bez použití rukou, které měl pro změnu spoutané někde u beder…

V tu chvíli si s novým přívalem hrůzy uvědomil, že mu něco ruce i paže tlačí od těla. Pod nohama necítil zem… Přidušeně vyjekl, ale jeho hlas dokonale ztlumil čaj. Hrabal nohama ve vzduchu a srdce měl až na jazyku. Duši měl na jazyku. Cítil tlak v ramenou a věděl, že jestli se honem rychle někde nezapře, budou mu paže vahou jeho vlastního těla vytržené z kloubních jamek… a možná dokonce úplně odtržené od zbytku těla.

Patou našel výstupek ve skále. Srdce mu poskočilo droboučkým záchvěvem naděje. Přitáhl k sobě i zlomenou nohu a s novou úlevou také zaznamenal, že ho už přestali vytahovat vzhůru.

Bylo mu zle, pomalu se dusil, v hlavě mu tepalo. Ke svému vrcholnému ponížení si díky mrazivému větru uvědomil, že se někdy v průběhu posledních událostí pomočil. Drželi ho doslova jako loutku na provázku a zdola na něj upírali kolem dvanácti párů očí. S helmutovýma vlastníma očima se to mělo prachbídně. Vířily mu před nimi neurčité tvary, které reálně na pláži nemohly být, do levého oka mu stékala krev z roztrženého obočí, pravé oko měl skoro zavřené a nemohl je víc otevřít. Cítil, jak mu většina částí těla otéká. Polykal krev, která mu z rozbitého nosu stékala do krku. Překupníci pod ním stáli a pozorně ho sledovali. Věděli stejně dobře jako on, že je otázkou maximálně několika minut, než z nedostatku vzduchu omdlí, než se pod ním podlomí zraněné nohy…

„Hele, chlapi,“ ozval se vzdálený hlas. Zněl překvapivě jemně, chlapecky. „Já vím, že je to hrozná zábava, sledovat toho moulu, jak se snaží udržet na té skále… ale nezapomínejme, proč jsme tady. Už skoro svítá, obloha čím dál víc bledne, jestli jste si nevšimli. Měli bychom odsud vypadnout.“

„Má pravdu,“ zabručel zklamaně jiný, starší hlas. „Slyšel jsem, že se tihle panáci střídají. Až přijde ten, který má vystřídat tohohle tupce, měli bychom být pryč.“

„Proč? Poradíme si i s ním!“

Muž nesouhlasně zamlaskal. „Jsi si jistý? Kdo ví, kdo přijede. Jistota je jistota, ne?“

„Přesně tak!“ zahalekal další překupník. „Proč zbytečně riskovat. Vezměme ten čaj, dokud nám nějaký zbývá.“

„No dobře…“ otráveně zahučel sbor hlasů.

Silou vůle se Helmut udržel na maličkém skalním výstupku, dokud hlasy mužů neutišila vzdálenost. Ještě dlouho křižovali pláž a odnášeli pytle s čajem, ale nyní byli, zdálo se, konečně pryč. Helmut ochabl a přepadl dolů. S Žuchnutím přistál v písku obličejem dolů. S námahou zvedl hlavu. Napadl ho zoufalý způsob, jak se zbavit čaje z úst… byl to ale plán, na který mu stačilo jen pomyslet a už ho všechno bolelo. Musel to ale zkusit. Jestli zůstane tady, jistě se brzy udusí.

Ze všeho nejdříve se potřeboval zbavit boty ze zlomené nohy. Cítil, jak mu končetina otéká, a nechtěl ani myslet na to, co by se nevyhnutelně muselo stát, kdyby si botu nějak nezul a otok neměl dost místa. Musel to udělat rychle, uvědomoval si, že mu dělá čím dál větší potíže se koncentrovat a místo, kam ho do hlavy zasáhla pažba muškery, ho bolelo víc a víc. Ohnul nohu v koleni a pokusil se prsty dosáhnout na botu. Podařilo se mu to, ale okamžitě si uvědomil, že zout se nedokáže. Hlasitě zanadával, až mu zaskočila jeho vlastní krev a on se dávivě rozkašlal. Chvěl se slabostí, zraněními a nepříčetnou zlostí. Musí se nějak zout, musí! Asi sedm metrů od sebe uviděl v písku svůj meč. Upřel na něj zrak, jako by ho pouhým pohledem mohl přimět, aby se k němu posunul. Ve skutečnosti až příliš bolestně věděl, že se bude on muset posunout k meči… Pak si všiml, že jeho puška leží asi o dva metry blíž. Jakmile si to uvědomil, srdce mu poskočilo. S puškou s nasazeným bajonetem to půjde taky mnohem snáz.

Odrazil se nezlomenou nohou od skály za sebou. Zarýval nohu hluboko do písku a odrážel se dál. Pomaličku a méně než po milimetrech se posouval k moři. Měl k dispozici jen jednu bolavou nohu a bolesti byl už úplně plný. Na obličej ulepený krví a slzami se mu lepila zrnka písku. S bušícím srdcem a pocitem maximální euforie zavadil prsty o zbraň. Opatrně jel trojhranou čepelí bajonetu po lýtku. Špička ho jemně píchla do paty. Posunul bajonet stranou, pocítil, jak se mu chladná ocel otírá o kůži… Konečně dospěl až k botě. Vší silou, kterou v sobě našel, zatlačil do pažby pušky. Cítil sice, jak ostrý hrot propichuje podrážku, ale ke své úlevě zaznamenal i pocit, že se bota přeci jen pohnula. Zajásal. Jakmile uvolnil špičku boty, s vypětím sil se přetočil na bok a přimáčkl ji druhou nohou. Poloha na boku mu umožnila ohnout nohu v koleni. Pomaličku ji vytahoval z koženého vězení své holínky a bajonetem pořád botu postrkoval dál od sebe. Bolest v hlavě ještě zesílila, až měl dojem, jako by mu celá lebka zaživa pukala a rozpadala se v prach. S láskou teď vzpomínal na chvíle, kdy ho bolela jen postřelená noha. Před očima měl chvílemi úplné černo a v uších mu hučel zvuk, který nevydávalo moře hodující na písčitém břehu. Dýchal rychleji a víc mělce, jak mu stále otékal nos, srdce mu bilo jako splašené. Musí se dostat k vodě! Hni sebou, přikazoval sám sobě v duchu, ale zouvání té prokleté holínky ho zmohlo natolik, že téměř nebyl schopen dalšího pohybu. Stejně palčivě jako předtím ale věděl, že se musí aspoň pokusit. O cokoliv. Zabořil bajonet co nejhlouběji do písku a odrazil se od pušky. Pokračoval v děsivě vyčerpávající a ještě více děsivě pomalé cestě.

Konečně, když zase jednou vyčerpaně opřel čelo o zem, ucítil, že je položil do mokra. Ještě asi čtyřikrát se zapřel nohou, která ho už námahou úporně bolela a třásla se, v písku a konečně pohroužil do vody rty. Prudce sebou škubl, když se slané moře dotklo bolavých, roztržených rtů. S námahou je rozlepil a nechal moře, aby mu vniklo do úst a pomalu odtud vyplavovalo čajové lístky. Musel dělat přestávky, aby se mohl nadechnout, ale pokaždé cítil, že to jde lépe a lépe. Nakonec nabral vodu do úst a vyplivl ji zpátky do moře. Byla rudá krví. Helmut se s vypětím posledních sil odsunul kus od mořských vln a konečně padl na písek, ústa dokořán otevřená, a lapal po vzduchu. Poslední, co si pamatoval, byl svíravý pocit, jak mu slaná chuť v ústech vysušuje a leptá sliznice.