Za Huga Salla / Dvou stá dvacátá první kapitola - Vladimír

Vladimír Nikitič Jankovljev seděl na víku truhlice ve své komnatě, na jeho lůžku seděla jeho manželka Lucie, o okenní rám se opíral plukovník Dominiq Taavetti a na druhé posteli seděli dva mladíci: Vladimírův syn Vladimír, který měl na klíně malé dítě, a jeho přítel Pablo, kterého s sebou přivedl z Itálie. Mladí sotva přijeli, Pablo ještě ani nesvlékl tmavozelený plášť s kápí a tmavě šedé pletené rukavice. Tvářil se nervózně.

„Tedy prosím,“ vybídl Vladimír Nikitič Vladimíra Vladimíroviče. „Povídej.“

„Federica… matka mé dcery… bohužel při porodu zemřela. Její rodiče se odmítli o vnučku starat. Oba nás vyhodili. Neměl jsem na výběr, musel jsem studia v Padově opustit!“

„Jak jste se proboha živili, cesta sem musela být dlouhá!“ vyjekla Lucie a láskyplně k sobě svou vnučku přivinula. „Mimochodem,“ zvedla oči k synovi, „jak se jmenuje?“

„Fiammetta,“ odpověděl mladý Vladimír.

„Živili jsme se všelijak,“ pokrčil rameny Pablo s výrazným přízvukem. Palcem si ukázal přes rameno na loutnu pověšenou na zádech. „Já hrál a zpíval, docela to vynášelo. A kromě toho jsme se samozřejmě oba snažili uživit tím, co jsme se naučili. Tady… měl zase větší úspěchy Vladimír.“

„Nebylo jich tak moc,“ mávl rukou odbarvený zrzek. „Nevím, kolik takových zkušeností máte vy, otče, ale my se setkali s tím, že v nás lidé neměli valnou důvěru.“

„To se nedivím, v nedostudované lékaře,“ ušklíbl se starší Vladimír.

„Ne proto,“ vrtěl energicky hlavou Pablo, zatímco jeho spolužák upíral pohled na svou dcerku. „Lidi dávali přednost svým známým ranhojičům a kořenářkám. Kromě toho se za poslední staletí dostalo hodně informací, které se dřív předávaly jen na univerzitách, mezi laiky. Nějaký umělec přepsal odborné texty tak, aby jim rozumněli i nevzdělanci, a nechal ho kolovat mezi lidmi. Díky němu dnes studovaný lékař nenajde práci,“ ušklíbl se znechuceně. „Lidé se vám jen vysmějí, že nic neumíte, že máte jen přečtených pár knih, zatímco jejich ranhojič má zkušenosti jak vlastní, tak ty, které se v jeho rodině předávají po generace. Tak funguje dnešní svět…“ ušklíbl se.

„Přespávali jsme v senících nebo jen venku u cesty, po dvě noci se nám ani nepodařilo rozdělat oheň, několik dní jsme žili jen o horké vodě! K tomu jsem byl nucen já, šlechtic!“ stěžoval si Vladimír.

„No ovšem, to je hrůza…“ politoval ho ironicky Dominiq.

„Pro Fiammettu ano!“ pustil se chutě do hádky Vladimír.

„A podívejte, co v těch mrazech postihlo mě!“ vyzul si Pablo levou botu a ukázal jim tři chybějící prsty na noze. „A musel mi to udělat vladimír!“

Vladimír Nikitič přejížděl pohledem ze svého syna na Pabla a z Pabla na svého syna. „Ale hodláte pokračovat ve studiích, že ano?“

„Samozřejmě!“ ujistil ho horlivě Vladimír Vladimírovič. „Říkali jsme si… dobře, já si říkal, že bychom mohli studovat v Paříži.“

„Jenže tam shnijeme daleko delší dobu,“ zabručel Pablo. „Předtím, než se vůbec dostaneme na lékařskou fakultu, budeme muset absolvovat trivium a kvadrivium na fakultě artistické…“

„Možná nebudete,“ ozval se pomalu Dominiq.

Všichni k němu obrátili tváře.

„Mám v Paříži… určité konexe,“ pokrčil rameny plukovník. „Přesněji můj otec je má. Kdysi tam studoval…“

Přerušilo ho zaklepání na dveře. Vstoupila žena okolo padesáti let s šedivějícími řídnoucími světlými kaštanovými vlasy. Nesla poměrně útlou knihu. „Tady to je, už jsem ji našla, monsieur Jankovljeve,“ podala ji Vladimíru Nikitiči.

„Děkuji, Philippo,“ pousmál se lékař a podal knihu svému synovi.

„O ssagoi onnäb,“ přečetl lámaně Pablo titul knihy. „Co to má sakra být?“

„O účincích goi,“ přeložila knihovnice, než odešla.

„Druhá půlka je francouzsky,“ ukázal na knihu starší Vladimír. „Mezi oběma částmi jsou ilustrace. Tohle vás v Paříži nenaučí. Můžete se začít vzdělávat už tady.“ Namířil prst na svého potomka. „A pro tebe to platí jako povinnost!“

Pablo otevřel ústa, aby něco řekl, ale nestihl to, poněvadž se znovu otevřely dveře. „Monsieur le docteur, máme pro vás pacienta,“ zazněl naléhavý hlas.

„Co se stalo?“ vstal okamžitě lékař.

„Kadet zraněný při výcviku. Hrozně krvácí.“

„Tím mečem?“ polkl Jankovljev.

„Ano, monsieur.“

„Tu zatracenou novinku mezi zbraněmi mi byl čert dlužen!“ prskl Vladimír Nikitič. „Do pekla!“ naučil se používat gonskou kletbu. „Vy dva!“ ukázal na syna a jeho přítele. „Se mnou! Ukážete mi, co jste se naučili.“ Pohlédl na přišedšího. „Kam ho trefili? Bylo to ze země, nebo ze sedla?“

„Ze země, ale zasáhli ho do boku, monsieur.“

„Ksakru…“

Mladí si vyměnili pohled. „Jo, jo…“ potřásl hlavou Vladimír Vladimírovič. „Bez nás lékařů by byli vojáci ztracení…“

„Prosím?“ otočil se k nim starší Vladimír, zatímco sbíhal schody.

„To prý vždycky říká tatínek jednoho našeho spolužáka,“ vysvětlil energicky Pablo.

„Teď už naštěstí bývalého spolužáka,“ utrousil mladší z Jankovljevů.

„Monsieur Jankovljeve,“ oslovil lékaře kdosi u brány.

„Nemám čas!“ odbyl ho drsně vladimír Nikitič.

Muž chňapl po jeho paži.

Lékař se rozzuřeně otočil a snažil se mu vyškubnout. „Spěchám za pacientem!“

„Ať je to cokoliv, počká to!“ překřičel ho muž.

Jankovljev ztuhl. Hodil brašnu synovi. „Běžte k tomu kadetovi vy a trénujte!“ Pak se vpil nepříčetným pohledem do muže, který ho zadržel. „Tak o co jde?!“ štěkl.

„Cestou!“ odsekl jen posel.

Vladimír se vyšvihl do sedla koně, kterého muž přivedl. „O co jde?!“ dožadoval se příkře odpovědí.

„O Helmuta von Gräü. Zranění hlavy. Mimo jiné.“

„Do pekla, proč jste to neřekl hned?!“ zavyl Vladimír a bodl koně do slabin. „Přidejte, může jít o každou minutu!“

„To také dost možná jde,“ potvrdil ponuře posel.

„Co se stalo?“

„Našli ho včera ráno strašně zbitého. Byl v bezvědomí. Když ho chtěli vzít k nejbližšímu ranhojiči, probral se a trval na tom, že chce domů. přivezli ho pozdě večer, to už byl zase bez sebe. V noci se ještě na chvíli vzbudil, ale od té doby už oči neotevřel.“

Vladimír měl pocit, že v životě nejel na koni větší rychlostí. „Co všechno mu je?“ vyzvídal dál napjatě, aby věděl, na co se má fyzicky i psychicky připravit.

„Těžko říct. Jak jsem řekl, byl dost… rozbitý. Podle jejich bylinkářky má zlomenou nohu, nos, mnohočetné podlitiny… starší nejspíš střelnou ránu na noze – projektil si asi vytáhl sám – ta je zhnisaná… to bude asi nejhorší zranění…“

„Ne!“ odmítl jeho tvrzení rázně Jankovljev. „Nejhorší je to zranění hlavy!“ Rozčileně zakroutil hlavou.

Na nádvoří seskočil z koně a okamžitě se rozběhl k vratům. „Kde je?!“

„První patro, když sejdete ze schodů, tak čtvrté dveře nalevo.“

Lékař se na schodech málem zabil, jak divoce sbíhal dolů. Rozrazil dveře a přihnal se k lůžku, u kterého seděla sinalá Seonag von Gräü.

Bývalý čtvrtý gardový poručík byl zoufale bledý, rty měl mírně porozevřené, obličej stále trochu oteklý a spoustu modřin zbarveným do nejtemnějších odstínů různých barev. Vladimír ho popadl za košili a otočil na záda.

„Co to děláte?“ vyjekla Seonag s výrazným skotským přízvukem. „Jeho noha…“

„Noha je mi teď úplně jedno,“ ujistil ji nesoustředěně Jankovljev a přiložil hřbet ruky k veliké bouli na mužově hlavě. „Teď mi jde o jeho hlavu, na té záleží především. Chladili jste to aspoň?!“

„Jistěže,“ ohradila se dotčeně Skotka.

„Aspoň něco,“ zamručel lékař. „Potřebuji něco ostrého a kus plátna, okamžitě, ale okamžitě! Včera bylo pozdě!“

Seonag pobledla ještě víc a rozkázala komusi, aby věci přinesl.

Jankovljev zatím nervózně a netrpělivě přešlapoval na místě. „Vezměte voskovici, zažehnutou,“ vybídl autoritativně Seonag a vzápětí si od ní světlo vzal. „Teď mu nadzvedněte jedno víčko,“ instruoval ji stroze. Sám zvedl druhé a posvítil vojákovi do očí. Mírně se mu ulevilo, když viděl, jak se zřítelnice v reakci na světlo stahují.

„Co to znamená?“ vyptávala se třesoucím se hlasem cizinka.

„Že můžeme být mírně, velmi mírně optimističtí.“ Vladimírův tón ale optimisticky vůbec nezněl. Ať už ty věci donesou, přál si v duchu. Co jim tak trvá?!! Konečně se mohl chopit nože a plátna. Špičkou nástroje nařízl bouli. Z rány se vyřinula tenká stružka velice temné, téměř černé krve. Vladimír si skousl ret, přidržel u rány plátno a bouli silně zmáčkl. Vytekl z ní podstatně výraznější čůrek krve.

„Bude… uzdraví se?“ zajíkla se Seonag, když se lékařova pozornost obrátila k Helmutově noze.

„Má dobré šance,“ řekl hlasem obsahujícím podstatně větší dávku naděje. „Zůstanu u něj, běžte si odpočinout.“

Když se voják probudil, nechal ho vladimír posadit se, dlouho si prohlížel jeho oči, ukázal mu několik prstů.

„Kolik jich je?“

„Dva,“ odpověděl slabým hlasem.

„Výborně,“ lehce si oddechl lékař. „Jaký rok je?“

„1749… ne, počkat, ne, už 1750.“

„Správně,“ pochválil ho Jankovljev. „Víte, kdo jste?“

„Helmut von Gräü.“

„Kde jste?“

Tentokrát se mu koutky úst mírně zaškubaly úsměvem. „Doma.“

„Víte, kdo jsem já?“

„Samozřejmě, Jankovljeve.“

„Skvěle. Jiné vaše schopnosti si teď neověřím kvůli vašim dalším zraněním, ale dosud bylo všechno v pořádku. Měl jste štěstí.“

Voják neodpověděl.

„Jak se jinak cítíte?“ zajímal se Vladimír Nikitič.

Pokrčil rameny. „Bolí mě většina těla,“ ušklíbl se. „A mám pocit, že bych samou žízní vypil všechna jezera ve Skotsku.“

Vladimír se při té představě musel lehýnce usmát.

„Řeknu vám, Jankovljeve,“ hýbal Helmut obezřetně rameny, „tam na té pláži jsem měl pocit, že snad ti pancharti měli pravdu, když mě nazvali šedivým dědkem.“

„No,“ poznamenal neurčitě Vladimír Nikitič, o šest let starší než Helmut. „Svůj věk člověk nezastaví.“