Za Huga Salla / Dvou stá dvacátá druhá kapitola - René

„Bože, jsi to opravdu ty?!“ užasl René Adam Fyr a přisedl si ke stolu, u něhož seděl Hugo Sall.

„Ano, jsem to já, poručíku,“ přikývl mladík hořce, napil se z poháru horkého vína, který svíral oběma rukama v rukavicích, vzápětí jednu ruku líně zvedl a ledabyle si jí zakryl ústa, když říhl. „Co tu děláte?“ zeptal se a prohlížel si příbuzného bledýma očima své matky a děda.

Vyhazovač se usmál při myšlence, že je vlastně jeho švagrem, i když je jen o devět let mladší než byl Hugův děd. „Já tady pracuju,“ opáčil klidně. „Otázkou je, co tu děláš ty.“

Mladík se zamračil a pokrčil rameny. V očích jako by se mu zaleskly slzy, když se znova napil. Dlouho mlčel, než řekl: „Lituju se.“

„Proč?“ zeptal se měkce René.

Hugo nejprve dopil svůj nápoj a rychle si objednal další. Svařené víno nechal donést i svému švagrovi a strýci v jedné osobě. „Påle se narodilo dítě…“

„A co?“ zasmál se René. „Buď rád, já na něco takového čekal přes dvacet let!“

„Není moje,“ řekl temně.

Vyhazovač na něj vykulil oči plné nového úžasu.

„Už se zařizuje rozluka našeho manželství. Díky Bohu.“ Hugo se důkladně napil.

Tentokrát se v očích Reného Adama Fyra objevila zvědavost. „Díky Bohu?“ zopakoval. „Nerozumím, myslel jsem… totiž… když jsi tak nešťastný…“

„Nejsem nešťastný kvůli Påle,“ pobaveně se pousmál Hugo. Jazyk se mu už notně pletl. „To to dítě… já… prostě jsem si myslel… doufal jsem, že když jsem nejstarší, taky budu mít dítě jako první. Samozřejmě to Jomovi přeju…“

„Jomovi?“ nechápal René.

„To dítě je Joachima. Vsadím se, že jakmile přestane náš sňatek s Pålou platit, ti dva neprodleně spojí své dlaně novou stuhou. Ale to je mi vážně jedno, já Pålu nikdy nemiloval… nemyslel jsem si ale, že mě Jom předběhne i s dítětem. Je to ironie, před rokem jsem měl pár týdnů dokonce dvě snoubenky najednou… a teď…“

„Dočkáš se,“ chlácholil ho René a také usrkl chladnoucího nápoje. „Podívej se na mě, máš jednu jizvu, můj obličej je jich plný. A tvoje sestra se do mě přesto zamilovala a šťastně… ale ano, šťastně spolu žijeme dodnes.“

„Zazvonil zvonec…“ zpěvavě, ale rozmrzele broukl Hugo.

„No tak, Hugo…“

„Co je?!“ vypěnil mladík. „Nesnažte se se mnou srovnávat, to nezmůžete! Vy jste byl u gardy… kolik? Skoro třicet let, ne?“

René mlčky přikývl.

„Vidíte!“ vykřikl a ukázal na něj prstem. „Vydobyl jste si tam slávu, postavení! Vždyť jste byl dvacet let poručíkem! A já? Ani jsem se ke skutečné gardě nedostal! Byl jsem jen kadet. Nedokázal jsem složit závěrečnou zkoušku, nedokázal jsem ani to!“

„To s tím nemá nic společného…“ pokusil se René.

„Že nemá?“ vyprskl.

„Nemá! Ano, já byl gardový poručík… ale ty jsi vnuk plukovníka d’Agoulle, pravnuk Richarda VI. To taky něco znamená, nemyslíš?“ usmál se vřele.

Nevzrušeně pokrčil rameny. „Jo, jednu chvíli se mi zdálo, že naše rodina požívá jakési… přízně našeho panovníka. Pak se strýc stal ze dne na den, z hodiny na hodinu z gardového poručíka celním jízdním úředníkem.“

„Slyšel jsem o tom,“ přitakal tiše. Na delší chvíli se odmlčel a zatvářil se nepřítomně. Potom se zeptal: „Jak mu to jde? Totiž… ona si spousta lidí myslí, že nejnebezpečnější povolání je být gardistou, ale… tihle chlapíci to mají ještě těžší. My jsme… totiž chci říct, že gardisté jsou… v oddílech, většinu času tráví pospolu, ale ti úředníci… jsou sami. Doslova.“

„To říká i strýc,“ přikývl Hugo. „Ale znáte Helmuta von Gräü, daří se mu vše, na co sáhne. I když se mu zatím nepodařilo zajmout žádného z těch překupníků, uzmul jim už několik pytlů jejich lupu… nevím, kolik přesně. Král mu dokonce jeden ten pytel nechal…“ ušklíbl se „… skoro jako bolestné… Oni totiž ti zmetci strýce dost ztloukli. Byl na tom vážně hodně zle a ještě teď nemůže vstát z lůžka… ehm… o čem jsem to mluvil? Aha, ano – strýcův lup. Tak tedy, jak jsem říkal, král mu jeden ten pytel nechal. Má milá skotská tetička strýci trochu čaje dala uvařit, aby si taky užil ovoce svého počínání, když už mu to král umožnil, koneckonců je strýc zaplatil doslova vlastní krví, že. A víte, co udělal, když se na-napil?!“ Hugo se rozkašlal, když mu zaskočilo víno, a když opět promluvil, v očích měl slzičky. „Vyprskl ten čaj… ano, mám pocit, že rovnou na svou ženušku, a prohlásil, že nic hnusnějšího v životě nevzal do úst, a to počítá i svou vlastní krev, které měl plná ústa, jak ho zvalchovali. I whisky by prý vypil spíše než ten čaj! A to už je u strýce opravdu vážné…“

René se musel srdečně smát, když si scénu představoval. Přesto zněl jeho smích i jeho vlastním uším jako by lehýnce křečovitě. Vzpomínal si, jak bývali s Helmutem skoro jedna ruka, jak si Helmuta považoval a brával ho s sebou na různé mise jako špeha… Jak se mohl náš vztah zničehonic tak strašlivě změnit, žasl. Vždyť po těch téměř patnácti letech si už opravdu ani nepamatuji, co se stalo! A Helmut jako přítel mi opravdu schází, uvědomil si, zaražen, že to zjišťuje až dnes.

V patře pod nimi vrzly dveře. Helmut pohlédl ke schodišti. Vyskočil. „Konečně!“ zajásal.

„Ty… jsi tu dnes holku ještě neměl?“ zvážněl ještě víc René a upíral na něj zrak.

„Ne!“ odsekl on. „Čekám tu celou věčnost! Zdá se ale, že jsem se konečně dočkal. Prohlédnu si ji, jestli teda vůbec stojí za to… doufám, že bude,“ zasmál se. „Hezky ji pomiluju a udělám jí dítě! chci, aby mi porodila dítě, chci s ní mít dítě!“

„Nic z toho si dneska asi nesplníš, mon ami,“ tvrdě řekl René, rychle vstal a zadržel Huga na prvních schodech. „Je mi líto, ale nemůžu tě tam pustit. Jsi moc opilý. Běž domů.“

„Domů?“ ušklíbl se Hugo. „Myslíš tam, kde se můj mladší, mladší bratříček kochá svým novorozeným potomkem? To má být můj domov?!“

„Ano,“ přikývl René chladně a – s notnou dávkou úsilí – vytáhl Huga zpátky k sobě. Postrčil ho ke dveřím.

„Tohle je nevěstinec!“ křičel mladík pobouřeně. „Nevěstinec, jsou tu nevěstky! S nevěstkami se spí, i já s nimi můžu spát!“

„Ne dnes, ne v tomhle stavu,“ ujistil ho ještě celkem vlídně a přátelsky René.

„Ty mi budeš bránit, jo?!“ vyjel hádavě Hugo.

René neodpověděl a zarputile na něj zahlížel.

„Přišel jsem sem za nějakou holkou!“ zařval vztekle Hugo a vrhl se na něj. René se nechtěl prát uvnitř, prosmýkl se kolem svého švagra, chytil ho za rukáv a vytáhl ho ven z budovy na pavlač. Pomalu ho tlačil dolů ze schodů, nutil ho ustupovat, držel ho vzadu za košili, hotov zachytit ho, kdyby klopýtl a začal padat, a přitom se musel bránit jeho zoufalým útokům. Z posledních dvou schodů ho už schválně svrhl. Mladík spadl na zem, ihned však bojovně vyskočil, chvilku si třel naražený loket a zle na vyhazovače patřil, potom ho chytil za nohu a strhl ho také dolů. René byl ale zkušenější a především střízlivý. Bleskurychle se sbalil do klubíčka a měkce přistál ve sněhu. V tu ránu se na něj Hugo vrhl a začal do něj bušit pěstmi. René se bránil, seč mohl, a zasáhl švagra do úst. Hugo vymrštil ruku a zakryl si jí roztržený ret, ze kterého začala kanout krev. Oba těžce oddechovali.

„Tak pojď,“ řekl René, když vstal, a natáhl k příbuznému ruku. „Odvedu tě, sám bys asi daleko nedošel.“

 

Na nádvoří je uvítal Joachim Sall. „Viděl jsem vás přijíždět,“ vysvětlil překotně a chopil se svého staršího sourozence. „Postarám se o něho.“

„Díky…“ zachrčel René, lapající po dechu. Zamířil za Helmutem. Našel ho – jak jinak – na lůžku v jeho komnatě. Byl sám, ležel se zavřenýma očima a zakloněnou hlavou a pod pokrývkou si masíroval stehno. Bolestně se u toho šklebil. Byl posetý zvolna se hojícími podlitinami a jedno obočí měl evidentně sešité.

„Rád vás zase vidím,“ řekl měkce René a opřel se o veřeje dveří. „Jak vám je?“

Helmut na něj krátce užasle pohlédl, letmo, velice letmo se usmál a zase oči zavřel. „Už mnohem líp.“

„Bolí to hodně?“ zajímal se René s pohledem upírajícím se na jeho nohu.

„Stokrát méně než tam na té pláži,“ ušklíbl se Helmut. „René… taky vás rád vidím. Nevíte, jak.“

Vyhazovač rozpačitě přikývl.

„Tak jak se daří?“ pokusil se usmát Helmut a tiše přitom sykl bolestí.

„Dobře… v rámci možností,“ pokrčil rameny. „Nic se nezměnilo. Zato o vás jsem letmo zaslechl spoustu novinek, povíte mi o nich něco víc?“

Helmut se smutně usmál. „Asi se raději ptejte konkrétněji, za těch víc než deset let je toho totiž opravdu spousta.“

René se zasmál. „Tak co děti?“ vypálil. „Slyšel jsem – potkal jsem totiž Huga – že máte… čtyři? Respektive tři a čtvrté na cestě,“ opravil se  vzápětí.

Helmutovou tváří prolétla křeč. „Mám… mám dvě děti a třetí na cestě,“ hlesl. Zjevně se pokusil o normální tón, ale bojoval předem prohranou bitvu.

René povytáhl obočí. „Hugo říkal…“

„Nevím, proč ti Hugo říkal to… to, co ti říkal,“ lehce zvýšil hlas Helmut. „Je to tak, jak říkám já. Mám Seonag, Iltu Henriettu… a někdy v létě se mi narodí další dítě.“

„Adan…?“ dokázal René jen slabě vyheknout.

V Helmutově tváři byl takový žal, až bylo těžké jej vůbec určit. „Tady,“ zašeptal chraplavě.

René se zmateně rozhlédl, jako by někde mohl přehlédnout malého chlapce, třeba schouleného v koutku. Nic takového ale neviděl.

„Tam,“ zvedl Helmut ztěžka ruku a ukázal za sebe, aniž by se ohlédl.

René by si byl nejraději ukousl jazyk, když spatřil urnu na parapetu okna. Zalapal po dechu.

„Nemoc,“ sykl jízdní celní úředník. „To ta zlá zima. A já… nemůžu ho ani pohřbít… jak se sluší. V tomhle stavu můžu těžko kopat hrob…“ A provrtal nenávistným pohledem zlomenou dolní končetinu.

Nechápal, kde našel kuráž zeptat se. „Chcete… nevadilo by… totiž… mohl bych to udělat já?“

„Vy?“ Helmut na něj upřel pohled a prázdný výraz.

Rozpačitě pokrčil rameny. „Aby… už mohl odpočívat v pokoji.“

V Helmutově tváři se objevil šok a úžas. Jeho oči se naplnily jakousi něhou… a pak i slzami. „Pojďte sem…“ vypravil ze sebe ztěžka, a když René pomalu přistoupil, pevně mu stiskl ruku. „Merci, bel ami,“ hlesl dojatě. „Mně se taky nelíbilo čekat, ale… co jiného? Horst je v Agoulle u příbuzných, chtěl poznat mého nevlastního bratra… po Publiovi Christianovi to chtít nemůžu… a po nikom jiném mne to ani nenapadlo chtít. Stejně bych to měl správně udělat já…“

René sklopil pohled. „Někdy člověk… prostě nemůže…“ Věděl, že větu nemusí dokončovat.

„Dáme si potom víno?“ navrhl jeho znovu nalezený přítel.

„Moc rád,“ souhlasil.