Za Huga Salla / Dvou stá dvacátá čtvrtá kapitola - Helmut

Domů se vrátil až 5. července poté, co se několik dní léčil u nějakého ranhojiče, jemuž jeho povolání zjevně působilo míň než pramalé potěšení. Po poslední tragické prohře se mu v ústech nepříjemně viklala jedna zadní stolička, se kterou si neustále jazykem hrál, aby se toho co nejdříve zbavil, a co chvíli ho zradilo levé koleno, které se pod ním – zejména když vstával – rádo podlamovalo. Rychle se proto naučil vážit každý krok. Nyní se však konečně vracel domů a nemohl se dočkat Seonag, dětí… a dokonce i svých synovců a neteře.

Na rozcestí, kde se vydělovala stezka k jeho zámku, seděl muž s modročernými vlasy zabalený ve žlutém plášti na grošákovi. Helmut k němu přijel na doslech a užasle zvolal: „Co tu propána děláte, sire?“

Sir Charles zvedl hlavu. „Rád vás zase vidím, vojáku.“ Oči mu zablikaly. „I Seonag se vás už nemůže dočkat.“

Helmutovi se rozbušilo srdce. Pohlédl na svého druha. „Seonag? Vy jste za ní byl?“

„Ano. A nejen já.“

„Kdo ještě?“

„No… třeba jistá…“ Sir Charles si zjevně dával záležet, aby umocnil napětí na nejvyšší možnou hodnotu, „… Bernadette Sallová-Fyrová.“

Helmutovi se zatočila hlava. Přijel ještě blíž a pevně mu přes plášť sevřel nadloktí. „Cože?“ hlesl a dal si záležet, aby z jeho tónu Skot přesně pochopil, že si uvědomuje význam jeho slov.

„Máte syna,“ uculil se. „Jsou oba se Seonag v pořádku. Porod proběhl rychle a hladce. Mimochodem, měla u něj ještě jednoho, velmi vzácného pomocníka.“

„Koho?“

„Byl u ní sám můj vznešený švagr.“

„Cože?“ Helmut nevycházel z úžasu. Jen kroutil hlavou. „Kde ten se tam vzal? Jak to, že byl u…“

„Kde se tam vzal, to nemám ponětí. Prostě se objevil na zámku a z toho horka se mu udělalo špatně. Omdlel na nádvoří. Seonag ho dala odnést dovnitř a poskytla mu vlastní komnatu. Starala se o něj, když… přišla její těžká hodinka.“ Dramaticky se odmlčel. „Jeho Veličenstvo pak, když ji neslo… vlastně nevím, kam ji chtělo odnést… instruovala do komnaty pro hosty. Tam ji náš král uložil a šel pro madame Sallovou-Fyrovou. Na zámku nicméně dlí pořád, ještě pořád mu není zcela dobře a především ještě pořád panují taková dusná horka, že se obáváme, aby zase někde neskolaboval, kdyby se pokusil vrátit se do hlavního města.“

Helmut jen přikývl.

 

Když se se Seonag opět shledal, zdálo se mu, že nemůže být šťastnější. Pevně ji k sobě tiskl, skoro jako by tušil, jak málo společného času jim zbývá, vychutnával si teplo milované ženy a sladké vědomí, že už jeho protivná půlroční služba osamělého jízdního celního úředníka skončila, a bylo mu úplně jedno, co přinese budoucnost, jestli se bude smět vrátit ke gardě, nebo ne, hlavně když bude moci zbytek života strávit po boku své krásné Seonag, do které se zamiloval při slavném dobytí Edinburghu jakobitskými vojsky. Kochal se pohledem na drobnou tvářičku svého nového synka, v níž spatřoval tolik z podoby jeho matky… Nakonec je oba políbil. „Nechám vás odpočívat,“ řekl měkce. „Půjdu pozdravit Jeho Veličenstvo.“

Charlese I. našel v lázni, kde se bázlivě schovával před venkovním doslova útočným horkem. Chvilku váhal, voda však vypadala tak lákavě, že se nakonec také svlékl a spustil se do bazénku. Ozvalo se zraněné koleno, neudrželo ho a on zmizel pod vodou. Rychle se vynořil, vyprskl proud vody a rukama si pracně odlepoval z obličeje rozpuštěné šedé kadeře a házel je dozadu.

„Monsieur von Gräü,“ zapředl tiše král, pohodlně rozložený kousek od něj. Bystře si ho prohlížel a Helmut jeho pohled bez rozpaků napodoboval. Přišlo mu neuvěřitelné, že je Charles Hulaimé jen o nějakých deset měsíců mladší než on…

„Slyšel jsem, co jste udělal pro mou ženu. Děkuji vám za to, Veličenstvo.“

Ačkoliv vladař přezíravě mávl rukou, postřehl Helmut v jeho očích lačný záblesk. Tohle si bude pamatovat, přeložil si jej v duchu, a jednou, až uzná za vhodné, na mě bude žádat protislužbu… i se všemi úroky.

Delší chvíli panovalo mezi muži ticho.

„Rozhodli jsme se,“ řekl posléze král, „že jim dovolíme, aby se opět stali jedním z našich věrných gardistů.“

Helmut polkl. Okamžitě vycítil nebezpečí. Ten zvláštní důraz, jaký král položil na slovo „věrných…“

„Máme dvě podmínky, jestli o návrat stojí.“

„Jistě, Veličenstvo,“ přikývl horlivě voják a příliš pozdě si uvědomil, že za tahle svá slova dozajista draze zaplatí.

„Za prvé: uplynulých šest měsíců, které v řadách gardy nestrávili, se jim pochopitelně do služby započítávat nebudou a budou přičteny k běžnému věku, kdy gardista začíná pobírat Gräüův důchod.“ Odmlčel se.

Helmut se volky nevolky musel usmát a tentokrát to byl on, kdo ostentativně mávl rukou, tohle ho vůbec netrápilo, pár měsíců sem, pár měsíců tam…

„Za druhé: nebude jim vrácena hodnost čtvrtého poručíka. Tato zatím zůstane poručíku Üffämu, který je dosud zastupoval.“

Tentokrát přikývl bez úsměvu a s podstatně větší námahou. Věděl ovšem, že se král již pevně rozhodl a on že na tom pranic nezmění.

„A prominou,“ uchechtl se král, ale na Helmuta kupodivu skutečně působil dojmem, jako by mluvil pravdu a jen se nevymlouval, „zapomněli jsme na třetí podmínku. Až do Vánoc jim zakazujeme použít Pruh.“

Voják opět jen mírně přikývl a snažil se skrýt jisté zklamání.

„Mimochodem, gratulujeme jim k synkovi. Jak se jmenuje?“

„Charles,“ odpověděl bez zaváhání. „Bude se jmenovat Charles.“

Na lůžku ve své komnatě dlouho do noci přemítal o všech možných důsledcích králových podmínek jeho návratu ke gardě. Do Vánoc neuvidí Seonag… a malého Charlieho… to mu nakonec asi vadilo nejvíce. Přemýšlel také nad tím, ke kterému útvaru ho u gardy přiřadí… Zničehonic jeho myšlenky přerušil zoufalý, vyděšený výkřik a pak pronikavé zaječení. Vymrštil se, hmátl pro svou milovanou šavli a tasil. S jezdeckým lehkým mečem v ruce vtrhl do komnaty, odkud hlas zazníval. Zděšeně ztuhl na prahu.

V komnatě pro hosty se Seonag bílá jako plátno tiskla ke stěně, stála přitom na truhlici a oči třeštila někam do neznáma… skrz na pohled jedovatého hada, který se proti ní zdvihal z lůžka a výhrůžně syčel. Helmut viděl jeho rozeklaný slizký jazyk, jak se zasunuje a vysunuje, ochutnávaje vzduch a hledaje její pach. Dvacet let jsem u gardy, přemítal v duchu, mohou být moje reakce rychlejší než reakce k útoku připraveného plaza? Chtěl po hadovi skočit, přetnout ho smrtelně ostrým lehkým mečem ve dví, zalehnout ho a rozmačkat vlastním tělem… jenomže se nemohl hnout z místa, nohy měl jako z rosolu. Jen na sebe se Seonag na smrt vyděšeně zírali přes místnost. Ujišťoval sebe sama, že vše je v pořádku, dokud má hada jako na dlani pod dohledem na posteli, ve smrtelném nebezpečí by se octnuli, kdyby plaz sklouzl dolů a zmizel někde pod nábytkem.

Někdo ho odstrčil. Helmut zavrávoral a bolestivě se udeřil do paže o sekretář. Slyšel hadovo divoké zasyčení. Pak něco dopadlo na matraci a sykot ustal. Kdosi těžce oddechoval.

„Jste v pořádku?“ zeptal se Charles Hulaimé, když popadl dech.

„Já ano,“ pokrčil rameny Helmut a v naprostém rozporu s právě vyřčeným si třel nadloktí. „Ke mně se ta potvora ani nepřiblížila. Spíš vy dva jestli jste v pořádku.“

„Jistě,“ přikývl vladař bezvýrazně a odkrýval odpornou slizkou kaši mezi prostěradlem a polštářem, který přinesl.

„Přeci jen bych byl klidnější, kdybyste se nechal prohlédnout,“ opáčil Helmut, úporně přesvědčující svůj hlas, aby se netřásl jako jeho kolena.

„Kdo mě prohlédne? Vy snad?“ ušklíbl se panovník.

„Kdo chcete. Osobně bych dal přednost – při vší úctě – prohlídce tady Seonag.“

Král se pousmál a přikývl. „No dobrá. Sice jsem si poměrně jistý, že mi nemohl ublížit, ale pro klid nás všech…“

„Děkuji,“ hlesli svorně oba manželé.

„Tak pojď,“ pomohl Helmut Seonag dolů z truhlice, když král odešel. Za jejich zády služebná měnila povlečení. „Co se vlastně stalo, Seonag?“ zeptal se a pevně ji objal. Třásla se a slzy měla na krajíčku.

„Já… nerozumím tomu…“ vzlykla. „Byla jsem si ulevit a… když jsem se vrátila a lehla si… tak strašně jsem se lekla, Helmute…“

„Já vím,“ přikývl honem… a skutečně to věděl, vždyť on se lekl přinejmenším úplně stejnou měrou. „Svlékni se,“ vzdychl. „Myslel jsem to vážně, že tě prohlédnu. Nechci nic riskovat.“

Otráveně si přetáhla košilku přes hlavu.

„Tak,“ pochválil ji spokojeným kývnutím. Dřepl si. „Začneme zespoda…“ Slyšel, jak se pobaveně zasmála, když jí prohlédl levé chodidlo a dolní polovinu nohy, a když nenašel žádné škody, odměnil končetinu jemným polibkem. Napětí z nich pomaličku opadalo s každým dalším centimetrem kůže nepoznamenaným hadími jedovými zuby. Když jí prohlížel trup a ramena, objala ho nohama kolem pasu. Prohlížela si ho.

„Škoda, že je to tak krátce po porodu,“ zamumlala. „Tak dlouho jsem tě neviděla… hned bych měla chuť… co se děje?“ usmála se na něj povzbudivě, když z jeho obličeje vyprchala veškerá barva.

Helmut neodpověděl. Držel její pravou ruku a upřeně na ni hleděl. Velice pomaličku se začal chvět.

„Co se… děje…“ Úsměv z její tváře beze stopy zmizel. Všimla si toho, čeho si všiml on. Dvou droboučkých ranek na straně pravé ruky hned u zápěstí, jejichž okolí už bylo lehce zarudlé. Zatvářila se, jako by se měla pozvracet a za vteřinu omdlít.

Moikka se péče o Seonag bez váhání vzdala ve prospěch zkušeného lékaře. Vladimír Nikitič Jankovljev se se svými dvěma pomocníky, tedy svým synem a jeho italským kamarádem, dostavil za dva dny. „Nemohu nic zaručit, je to zlé,“ řekl, když našel Helmuta bezcílně bloumat hospodářskou částí pozemků. „Jistotu mám jenom jedinou.“

Po jeho mrazivých slovech na něj voják musel chtě nechtě pohlédnout.

„Musím jí amputovat ruku. Pod loktem. Dá jí to větší šanci, jeden prst a část dlaně a také zápěstí už má vlastně mrtvé.“

Voják se tak přestal soustředit na chůzi, že neúmyslně dovolil zraněnému koleni, aby ho opět zradilo. S heknutím se svalil na vyšlapanou cestičku.

Vladimír mu pomohl vstát. „Jdu… to udělat,“ prohlásil. „Pak za vámi zase přijdu.“

Tu noc byl Helmut u Seonag na lůžku, ležel vedle ní a pevně ji objímal, jako by ji tak u sebe mohl zadržet a zabránit jí, aby se vydala tam, odkud už není návratu. Z toho, jak byla horká, se mu dělalo přímo fyzicky zle. Pozdě odpoledne jí dal napít a ona pak usnula. Neprobudila se po celou noc a ráno 8. července ještě za tmy dokonala. Voják u ní proseděl ještě pár hodin, ale potom musel volky nevolky uznat, že v tomhle počasí už pro ni nemůže udělat víc než ji co nejrychleji pohřbít. S krajním utrpením sledoval, jak se hranice s jejím tělem rychle rozhořívá. Stál tak blízko, že žár ohně prakticky hned osušoval slzy, které mu v tichém pláči, který si snad ani neuvědomoval, kanuly po lících.