Za Huga Salla / Dvou stá dvacátá šestá kapitola - Maxwell

Raně prosincový večer přikryl Paříž sametovou tmou. Tma panovala i v domě v jedné postranní ulici. Maxwella Aldridge se na lůžku zvolna zmocňoval spánek. „Zničíš mě…“ zablekotal z posledních sil a prsty odhrnoval Margaret vlasy z tváře. „No jo… Moji přátelé mě varovali. ‚Neber si mladší ženu, nedělej to, Maxwelli…‘ Neposlechl jsem je…“

„Ještě se tvař, že ti to vadí!“ vyprskla. Nebyl si jistý, jestli vztekem, nebo smíchy.

„Nevadí…“ Matně cítil, jak mu prsty přejela po oholené hrudi. Tvář se mu nachýlila k levému rameni.

„Maxwelli, co to bylo?!“

Měl pocit, že sotva zavřel oči, když ho její vyplašený hlas donutil znovu je namáhavě otevřít. „Co… se děje?“ Prudce se posadil a šátral po lampičce. Nervozitou se mu třásly ruce, až se olejem polil. Margaret zjevně nebyla šokem schopná mu odpovědět, což ho jen víc znervózňovalo… ba děsilo.

„Už zase…“ vydechla posléze sotva slyšitelně.

Skotovi se konečně podařilo zažehnout lampičku a teď obratně hýbal paží a mířil světlem do všech stran. Díra v okně u postele se zvětšila, na podlaze pod ním ležely střepy… a kámen. Maxwell divoce, vztekle zavyl. „Pojď ke mně,“ řekl pak a přivinul si ženu na prsa. „Zahřejeme se navzájem. A tamto můžeme uklidit ráno.“

Nějakou chvíli leželi stulení mlčky. Potom se znepokojeně ozvala Margaret: „To někdo klepe na dveře?“

Maxwell se zaposlouchal. „Zdá se, že ano,“ přikývl napjatě. Zmocnila se ho neblahá předtucha, protože slyšel i pískot nějaké myši nebo krysy.

„Máme tu myš?“

„Ne, Margaret. Obávám se, že bych neřekl, že ji máme… tady,“ položil Maxwell mrazivý důraz na poslední slovo. Už se zvedal z lůžka a bolestně vnímal, jak ho jeho žena znepokojeně pozoruje. Hmátl pod lůžko, sevřel dýku a pospíšil si ke dveřím, u nichž se zvuky ozývaly. Údery zatím ustaly. Skot trhnutím dveře otevřel. Zvíře nebylo ani za nimi, ani v domě. Pískot nyní slabě uslyšel… u ramene. Podíval se a srdce se mu sevřelo. Mírně se mu zvedl žaludek, když si všiml, že krysa přibitá ke dveřím sebou ještě mírně škube.

„Proboha!“ Margaret si vyděšeně přitiskla obě ruce k ústům, jako by si v jeho očích, když se vrátil k lůžku, mohla prohlédnout odraz hrůzy, kterou před okamžikem viděly.

„Jo,“ přikývl. „Proboha.“ Začal rázovat sem a tam po jizbě a škubal se za zrzavý knír. „Takhle už to dál nejde, Margaret!“ vybuchl, spíš zoufalstvím, než vztekem. „Tohle už je tenhle měsíc potřetí! Dvakrát to bylo minulý měsíc a ještě předtím – “

„Maxi! Prosím… probudíš děti…“

„Neříkej mi Maxi!“ zaječel. Ruce se mu třásly. „A co na tom, že je probudím! Mohl je stejně dobře probudit ten kámen, který nám – už podruhé – rozbil okno! Co s tím chceš dělat? Já… nevím, jsem už v koncích! Tohle samo nepřestane, Margaret, podívej se na nás! Umrzneme tady! Nebo nás ten kámen jednou trefí do hlavy! Nebo – pravděpodobněji – umřeme hlady. Na trhu ti už nikdo neprodá jinou než shnilou zeleninu, chleba, který jsi předevčírem donesla, byl tak tvrdý, že bychom ho lépe užili jako vražednou zbraň než coby potravu. A ten přede ddvěma týdny byl zase z osmdesáti procent spálený a černý! To jsem rovnou mohl jíst uhlíky. A před pár týdny dokonce na ulici zbili Gaëlle, Margaret, Gaëlle! A vzpomínáš přesně před týdnem? Někdo na mě z okna vylil… obsah noční nádoby! Ani na ulici už se objevit nemůžu!“

„Maxwelli… prosím, ukli…“

„Uklidnit se?!“ zaburácel. „Jak se mám uklidnit?! To nevíš, he?“

Jen se na něj ve tmě dívala.

Skot ještě chvíli rozzuřeně dupal místností, pak si – o nic méně naštvaný – lehl vedle Margaret. Ještě se ani nezakryl, když uslyšel další klepání. „Už zase,“ procedil nenávistně, vymrštil se a s dýkou v ruce se vrhl ke dveřím. Ty trhnutím rozrazil a bodl do tmy.

„Cvoku!“ Tma na něj zaječela a jakási silueta se vrhla do míst, kam mířila jeho ruka. „Málem jsi mi probodl dceru! Uklidni se!“ Něco přistálo u Maxwellových nohou.

Skot se váhavě sehnul a užasle uchopil uschlou bílou růži.

„Maxwelli Alastaire Aldridgi!“

„Promiň, Lachlanne…“ zajíkl se provinile a vstal. „Mám nervy na pochodu. Pojďte dál. Co se stalo?“

„Uvnitř,“ protáhly se kolem něj do domu. „Mimochodem… hezké dveře.“

Zavřel za nimi a otočil se, prakticky hned za ním stála Margaret, na sobě měla košilku a v ruce držela jeho lampičku. Její světlo dopadalo na dvě přibližně stejně vysoké postavy v pláštích s kápěmi staženými hluboko do tváří. Vyšší silueta ve vybledlém modrém plášti si kapuci sňala. Sir Lachlann Scott měl rozcuchané vlasy a na bradě několikadenní strniště, které ho činilo na pohled o řadu let starším, i když ve skutečnosti byl z pětice ze skotských dobrodružství nejmladší. „Potřebujeme azyl!“

„Nemůžu sloužit.“

„Maxwelli, prosím… trmácíme se sem – “

„Nemůžu sloužit, protože bych sám azyl potřeboval!“ zvýšil hlas Maxwell. „Francie už dávno není jakobitům nakloněná, jestli sis nevšiml. Proč nejedete do nějakého šenku?“

„Francie už dávno není jakobitům nakloněná, jestli sis nevšiml,“ napodobil ho sir Lachlann. „Chtěl jsem tě zase vidět. A spoléhal jsem na tebe.“

„Spletl ses,“ řekl tvrdě Maxwell. „Promiň.,“ dodal o něco měkčeji.

„Nech nás tu aspoň do rána, prosím tě. Ráno zmizíme hned, jakmile se otevřou pařížské brány.“

„Půjdu vzbudit děti,“ ozvala se Margaret. „Vezmeme si je k sobě a vy budete mít volnou postel.“

„Počkej,“ chytil ji sir Lachlann za zápěstí. Vpíjel se do ní očima. „Děkujeme vám. Máte právo vědět, proč vás prosíme. Lily!“ kývl na svůj doprovod v červené kápi. Postava si ji rovněž stáhla z hlavy. Byla pod ní mladá dívka, možná čtrnáctiletá. Světlo ohně se nadšeně rozlilo po jejích temně zrzavých kadeřích lemujících uzardělý obličej.

„Lily Theresa Marieh Aldridgová…“ představila se rozechvěle.

„Moje dcera,“ dodal sir Lachlann. „Tedy… nevlastní.“

„Aldridgová?“ podivil se Maxwell.

„První manžel mé ženy byl Aldridge. Shoda jmen.“ Lachlann přešel k Lily a objal ji kolem ramen. „Zachránila mi život. Kdyby jí nebylo, asi bych byl přinejlepším v poutech na cestě do Anglie.“

„Jak to?“

„Moje drahá ženuška…“ zavrzal Skot zuby „… mě prodala Angličanům. Spolčila se s nimi, číhali na mě na mém panství. Kdybych tam byl dorazil… byl jsem ostatně právě na cestě tam, když mě našla tady Lily a o všem mě zpravila. Spolu jsme pak uprchli.“

„Přenocujte tu,“ potichu pronesl Maxwell. „Ráno odjedeme všichni. Charlie mě kdysi zval, abychom se přijeli podívat na vánoční ples, tak toho konečně využijeme. Tam se o všem poradíme.“

„Tvoje druhé jméno je vážně Alastair?“ divila se Margaret, když spolu později leželi v objetí na lůžku a vedle ní leželi Gaëlle a Coinneach.

„Ne,“ odpověděl Maxwell ledabyle. „Ve skutečnosti je to Alexander. Ale Alastair se mi líbí víc. A je to totéž.“

 

V Gonách se na vánočním plese potkali nejen s Charliem Youngem, ale také s Helmutem von Gräü. „Vypadá strašně,“ poznamenal polohlasně sir Lachlann, když se trojice Skotů potkala u občerstvení. „Co se mu stalo? Jako by zestárl o dvacet let, ne o jediný rok.“

„Byl to pro něj krušný rok,“ odvětil sir Charles se sklenkou u rtů. „Mimo jiné především proto, že mu zemřela Seonag.“

„Seonag zemřela?“ užasl Maxwell.

„Myslel jsem… myslel jsem, že o tom víte,“ hlesl Charlie přes okraj sklenky mezi rty. „Když jste s sebou přivedli… Lachlannovu dceru.“

„Nevlastní,“ upozornil Lachlann. „Myslíš jako… když se mu líbí Skotky…“

„Jemu se nelíbí Skotky, líbila se mu Seonag,“ namítl Maxwell.

„To neznamená, že by se mu nemohla líbit Lily,“ podotkl Charlie ostře. „Všechno bude lepší než současný stav. Sotva přežívá. Navíc mám obavy, že na něj něco chystají u gardy. René a můj švagr se často baví o někom nejmenovaném… párkrát už jsem ale zaslechl, jak jim uklouzlo jméno Helmut von Gräü. A když to řeší sám král a žena, které svěřil gardu… nevěstí to nic dobrého, nezdá se vám?“

„Pst!“ sykl Maxwell varovně. Blížila se k nim Lily Aldridgová a jí v patách Helmut. Oba se tvářili, že o sobě navzájem vůbec netuší. Lily se připojila ke třem Skotům, Helmut zamířil k nějakému koláči – jak znal Maxwell Goňany, dal by ruku do ohně za to, že hruškovému.

„O čem se bavíte?“ zajímala se dívka a zředila si bílé víno.

„Jestli si nechceš jít zatančit,“ nadhodil Lachlann.

„Už jsem tančila,“ podivila se. „S vámi, sire Lachlanne…“

„Jestli si nechceš jít zatančit s ním,“ kývl Maxwell směrem k Helmutovi. „Udělalo by mu to jistě radost.“

„Ale mně ne,“ zhodnotila stručně, když si ho prohlédla. „Je…“ zajíkla se a skoro se otřásla „… ohavný!“

„Asi tě slyšel,“ utrousil Maxwell káravým tónem, když se Helmut s nakousnutým kusem koláče vydal spěšnými dlouhými kroky náhle pryč, rázoval však příliš zbrkle a posléze ho zradila zraněná noha a jak dlouhý, tak široký se natáhl na naleštěné podlaze.

Skot se mu vydal na pomoc. Když se vrátil, sir Charles právě odkládal sklenici a rozhlížel se po džbánu, ze kterého by si víno dolil.

„Šampaňské?“ nabídl mu Maxwell a vzal cestou lahev.

„Díky,“ usmál se Charlie. „To jsem neměl… ani nepamatuji.“

„Kde je Lachlann?“

„Šel si zatančit s Gaëlle, s mou Gaëlle. Je to už nejméně popáté… přemýšlím, Maxwelli… svěřila se mi, že má někoho ráda. Nemohl by to být Lachlann? Tančí spolu od okamžiku, kdy jste přijeli… a Lachlann u nás strávil hezkých pár týdnů, když jsme se loni vrátili z Orknejí…“

„Ach, Orkneje,“ zavzpomínal Maxwell. „Než Helmuta zranili, bylo to tam nádherné… doma je prostě nejlíp.“

„Odkdy pocházíš z Orknejí? Léta žiju v domnění, že jsi z Aberdeenu.“

„Víš, jak jsem to myslel,“ pousmál se Maxwell lehce. „ale moment, Gaëlle se ti přece se svými city k onomu mládenci svěřila ještě před odjezdem na Orkneje. Jak by to tedy mohl být Lachlann?“

„Nadto o něm mluvíte – a tedy předpokládám, že i Gaëlle o něm tak mluvila – jako o mládenci,“ vložila se do hovoru Lily.

„Mluvila o něm… myslím, že přesně použila označení chlapec,“ vzpomínal Charlie.

„Tedy to nejspíš nebude sir Lachlann,“ ušklíbla se dívka. „Chlapec to už opravdu není!“

„No jo,“ zabubnoval Charlie prsty do stolu. „Ale kdo to potom je…?“

Za jejich zády se ozvalo hlasité ťukání příboru o sklenici. Otočili se. Zvuk vydával korunní princ Charles.

„Žádáme všechny s výjimkou některých – a tito o tom byli dopředu zpraveni – aby opustili salonek,“ promluvil jasným hlasem král. „V hlavním sále se dále smějí bavit, jak je jim libo. Zde se ale musí uskutečnit naléhavá porada.“

Lidé se začali pomalu trousit pryč. Také princ Charles odložil sklenku a lžíci, kterými předtím upoutal pozornost, a jal se odejít. Cestou odbočil ke skotské skupince. „Smím prosit?“ uklonil se před Lily a jemně se dotkl její ruky.

Skotka celá růžová přikývla, málem ani nedýchala.

„Měl bych taky jít,“ zatahal se Maxwell za knír. „Třeba si se mnou zatančí tvá žena.“

„Určitě moc ráda,“ pousmál se Charlie. „Vždycky pro tebe měla jistou slabost… ale kdybys měl náhodou zájem, věřím, že bych tě dokázal na poradu dostat. Jsem koneckonců švagrem krále,“ spiklenecky zamrkal.

„Určitě neodmítnu, když se o to pokusíš,“ přikývl Maxwell. „Jestli se nepletu, Skotsko a Gony jsou stále spojenci… a já doufám, že třeba i přátelé.“

„Jestli ještě něco jako Skotsko je,“ temně zabručel Charlie.

Zatímco se salonek vyprazdňoval, rozhlížel se Maxwell kolem. Uprostřed stál dlouhý stůl s mnoha židlemi, které byly dnes dosud většinou ignorovány, nyní ale začínaly být obsazovány vybranými muži. Služebnictvo ze stolu rychle sklízelo většinu jídla i pití a přítomní urození muži desku pokrývali mapami a několika popsanými listinami.

Skotovu pozornost upoutaly obrazy na stěnách. Byly většinou tmavé a bez výjimky na nich bylo namalované jídlo. Nakrojená slanina, hrozny, višně, při pohledu na něž se Maxwellovi úplně sběhly sliny, talíř s nějakou pečenou rybou v tmavé omáčce, velký dort s jahodami, bochník chleba, sklenice s medem, něco rajčatového, z čeho se ještě kouřilo, půlky hrušek.

Maxwell nebyl sám, kdo si malby prohlížel. Když se se sirem Charlesem přesunuli do čela stolu ke králi, postřehl, že jeden malý zrzavý mužík s cvikrem na nose zamilovaně hledí na jahodový dort. Musel se usmát.

„To je ministr války,“ pošeptal mu Charlie, který mu všechny horlivě představoval. Maxwellovi v hlavě uvízlo jen málo jmen. Ministr financí Publius Christian d’Elzzbierppe, nejvyšší sudí Olbram Renaird, králův švagr Kjell, plukovník gardy Dominiq Taavetti…

„Všichni víme, proč jsme se tu sešli,“ spustil panovník sklesle a okamžitě se napil šampaňského. „Náš staronový problém jménem Guille.“

„Guillané už snad ani nejsou Goňané!“ vyprskl nahněvaně kdosi.

„A co vlastně zase provedli?“ zajímal se sir Charles.

„Co ten tady dělá?! Ani on není Goňan, ani ten zrzavý vedle něj!“ vyjel kdosi.

„Je to švagr Jeho Veličenstva,“ připomněl chladně Kjell. „Stejně jako já. A ani já nejsem Goňan, jsem Švéd.“

„A ten zrzek?“ doráželi další. „Není našinec, to nám nikdo nenamluví!“

„Musím… na nádvoří,“ šeptl Charlie Maxwellovi. „A myslím, že ani ty nestojíš o to déle tohle poslouchat.“

„Pravda,“ přikývl a s úlevou ho doprovodil.

Po návratu se do nich sice zabodlo několik nevraživých pohledů, nahlas proti nim nicméně nikdo neřekl jediné slovo. Zjevně byla jejich přítomnost na poradě obhájena. Plukovník Taavetti se na ně dokonce nepatrně usmál přes sklenici bílého vína.

„Bojujme proti nim na moři,“ říkal právě ministr války. „Guillané mají slabé loďstvo, kdežto na souši jsou… ale ano, přiznejme si to… silnější než my, už jsme se o tom nejednou…“

Maxwell přestal poslouchat. Měl dojem, že za tu krátkou chvíli, kdy s Charliem v místnosti nebyli, stačila rada probrat ohromné množství věcí. Přimhouřenýma očima si prohlížel obraz s rybou v omáčce a uvažoval, jestli chápe dobře, co vlastně malíř namaloval. Je to opravdu ryba? Koutkem oka postřehl pohyb. Charlie sáhl po svém šampaňském. Napil se příliš zbrkle. Víno mu zaskočilo. V záchvatu kašle se Skot opřel o stůl a Maxwell odsunul jeho číši dál, aby ji neshodil. Kjell přiskočil na pomoc. Když se Charlie uklidnil, roztřeseně znovu sáhl po sklenici. Když ji nesl ke rtům, několikrát naprázdno polkl. Maxwell si všiml, že je pořád velmi bledý, ne-li přímo zelený, a na čele mu vystupují kapičky potu.

„Je ti dobře, Charlie?“ šeptl.

Přítel neodpověděl, zjevně byl příliš soustředěný… na něco jiného. Už sklenku odložil a jeho ruka nyní střídavě zalétala k břichu a ke rtům.

„Ano, využil bych především přístavů na východě a na se…“ Hlas krále Charlese I. Zaznívající do okolního ticha zničehonic zmlkl. Maxwellův pohled zalétl k němu. Panovník se opřel o stůl a díval se do prázdna. Plukovník Taavetti v sobě nezapřel pohotové instinkty gardisty. Bleskurychle strhl ze stolu důležité pergameny v mužově blízkosti. V následujícím okamžiku na místo, kde ještě před vteřinou mapy a listiny ležely, přistál obsah králova žaludku. Charles I. Padl na podlahu a ve snaze se něčeho – či někoho – zachytit s sebou strhl vedle stojícího Publia Christiana d’Elzzbierppe a dopadl na něho.

„Promiň,“ hlesl Charlie. Hrál všemi barvami od bílé přes šedou až k jakési ošklivě zelené a v očích měl slzičky. „Asi mi… něco mi… asi… nesedlo…“ Kulhavě vyběhl z místnosti, až za ním jeho plášť divoce vlál.