Za Huga Salla / Dvou stá třicátá kapitola

„Jé, to jsem rád, mon ami, že jsem tě tu konečně zastihl! Pojď, oba dva pojďte, musím vám něco ukázat!“

Charlie si s Maxwellem vyměnil pohled. „Tak dobře, Lachlanne, o co jde?“

„Jen pojďte! Doufám, že máte žízeň!“

„To nám přeješ hezké věci,“ ušklíbl se Maxwell.

„Máme znovu sedlat?“ pohladil Charlie po krku svou novou hnědou klisničku, kterou dostal od René právě toho dne ráno jako dárek, který mu připomněl neuvěřitelnou věc – že za rok to bude dvacet let, co princeznu poznal a vzal si ji za ženu. Ohlédl se na Lachlanna, ten už zapínal své vrance sedlo. Zastihl své přátele ve stájích při královském zámku, kde dříve toho dne nechali koně odpočinout poté, co Charlie projížděl nového mazlíčka a Maxwell ho přitom doprovázel na svém starém žluťákovi.

Když přijeli k podniku, vyměnili si tři Skoti pohled a svorně se dali do smíchu. „U Prince Charlese,“ přečetl nahlas Maxwell název domu. „To je opravdu povedené!“

Maxwell s Lachlannem si dali bílé víno, Charlie pivo. Pil, aniž by vnímal chuť, stejně dobře by mohl mít v korbelu horký vosk.

„Dobrý objev,“ uznal Maxwell, když si objednal druhý nápoj.

„Co ty, Charlie?“ zeptal se Lachlann. „Celou dobu mlčíš!“

„Přemýšlím.“

„Proč tak sklesle? Nelíbí se ti tu?“

„Nebo ti nevyhovuje ta nová klisna?“

„Ale kdeže,“ zahučel do stolu. „Líbí a vyhovuje, jen…“

„Jen co?“ dorážel Maxwell. Lachlann jen zaujatě poslouchal.

„Nemám jí to… jak oplatit. René.“

„Co blázníš? Jsi manžel královy sestry, peněz musíš mít jako v pohádce!“ zvolal Lachlann.

„K čemu peníze?“ zazubil se Maxwell. „Takový dárek se splácí v ložnici!“

„No… právě. Zrovna tam… mi to moc nejde… od… od toho vánočního plesu.“ Odmlčel se. „Ne… nebyl jsem v René přes dva měsíce.“

„Cože?“

„Prosím tě, Lachlanne,“ požádal Maxwell, „ty sklapni, ty jsi v nikom nebyl celá léta, to se vsadím. Nejspíš jsi byl poprvé a naposled ve své ženě o svatební noci.“

„Hlavně že ty se svou ženou dovádíš každou noc! Jako bys na to mohl ještě mít, kolik ti je, čtyřicet tři?“

„Dva,“ opravil ho dotčeně Maxwell. „Je mi čtyřicet dva, i když ty to říkáš tónem, jako by mi mělo být tak osmdesát!“

„Mohli byste se laskavě přestat handrkovat a začít se věnovat mým problémům, když už jsem se vám svěřil?“ praštil Charlie pěstí do stolu.

„Lily mi dělá starosti. Taky jsem se vám svěřil, budeme se teď věnovat mně?“ zajímal se Lachlann.

„Čím ti dělá starosti?“ zeptal se Charlie.

„Je… jiná. A v jejím věku… jediné, co mě napadá, je, že… že je zamilovaná.“

„Ale na plese si Helmuta dost ošklivila,“ vzpomněl si Maxwell.

„Právě proto mi pořád vrtá hlavou, do koho se mohla zamilovat…“

Maxwell zalapal po dechu a zakryl si ústa. „Charles!“

„Cože?“

„Na plese přeci hrozně dlouho tančila s Charlesem Hulaimé! Vzpomínáš, Charlie? Žádal ji o tanec nějak v době, kdy už všechny vyzývali k opuštění salonku.“

„Já si spíš bolestně pamatuju, co bylo potom, než předtím,“ ucedil kysele Charlie. „A Jeho Výsost je přeci ženatá.“

„No a? V její komnatě jsem viděl dopisy a umělé bílé růže,“ skryl hlavu do dlaní sir Lachlann.

„Přej jí štěstí, Lachlanne,“ pravil již ztěžklým jazykem sir Charles. „Nic naplat, Gony jsou teď váš domov. Do Skotska už se nevrátíte, nemůžete, smiř se s tím.“

„Nerad to říkám, ale Charlie má pravdu,“ pokýval hlavou Maxwell.

„Nechci, aby moje dcera byla jen metresa nějakého napudrovaného aristokrata!“ rozkřikl se Lachlann a praštil pěstí do stolu, až nádobí nadskočilo. „Chci… chci pro ni štěstí, lásku… zaslouží si být milována!“

„Milý Lachlanne,“ usmíval se pobaveně Maxwell, „tys ještě nepochopil, že ve světě šlechty jsou milenky mnohdy milovány mnohem víc než manželky? Vždyť proč mají muži milenky? Přeci proto, že si svoje ženy berou z donucení, aniž by je milovali. Jistě, může se stát takový romantický případ, jakým je tady náš přítel Charlie, který se svou ženou nalezne opravdovou lásku. Většinou jsou si ale manželé jen na obtíž, společně se předvádějí na veřejnosti a občas spolu ulehnou, aby zplodili i nějakého legitimního potomka… láska ale mezi nimi nebývá. On si najde milenku, která jeho srdce uspokojí, ona si tajně najde milence. To je řád světa, mon ami.“

„My dva jsme s Charliem šlechtici, měl by ses nám klanět, vazale!“ ušklíbl se sir Lachlann. „A přitom mám teď pocit, že bych se snad měl já klanět tobě, mudrci.“

„Však jsem taky z nás tří nejstarší!“ zasmál se Maxwell a křikl na šenkýře, aby mu donesl další víno. I jemu už těžkl jazyk. „A mimochodem, já nejsem vazal ani jednoho z vás, jsem svobodný!“

„A asi jsi taky nejšťastnější z nás,“ poznamenal Charlie.

„Asi. A na to se napijeme! Platím!“

Když vyšli do hvězdnaté noci, musel sir Lachlann, nejstřízlivější z nich, své druhy podpírat. Maxwell se usmíval, objímal Charlieho kolem ramen a polohlasně prozpěvoval, sir Charles se snažil s přítelem kolem krku udržet rovnováhu a byl spíš podmračený.

„Hele,“ zastavil náhle a zamžoural do šera. „Není… není to Helmut?“

„No jo,“ hlesl sir Lachlann, škytl a říhl. „Jo, je to on. Hej, Helmute! To jsme my!“

„Nějak zvesela,“ zabručel gardista, když je nechal, aby ho došli.

„Aby ne!“ zavýskl Maxwell, přestal objímat a přidržovat se Charlese a rozverně si poskočil. Vzápětí se mu tváří mihl překvapený výraz, uklouzl a skácel se na zem.

Helmut se s drobným úsměvem naklonil v sedle do strany a pomohl mu opět na nohy.

„Zato ty nějak smutně,“ poznamenal Charlie.

„Matka mě do Berlína vylákala. Budu se ženit. S nějakou svou příbuznou. Čeká moje dítě.“

„Dítě?“ užasle na něj pohlédl Charlie.

„Jo, to je takový malý svíjející se človíček, co většinu dne křičí, krmí se a kadí.“

„Já vím, co je dítě,“ ušklíbl se charlie. „Mám jich pět.“

„Vidíte, a já šest. A budu mít další. A to už mi za pár dní bude jednačtyřicet.“

„Pojedete s námi, Helmute?“ zeptal se Lachlann.

„Rád,“ přikývl okamžitě. „Moc rád se ještě projedu. Pomůžu vám se sirem Charlesem. A pak asi přespím už v kasárnách.“

 

René čekala ve vstupní hale. Jakmile zaslechla hluk na nádvoří, vyšla ven, vrhla se k Charliemu, dala si jeho paži kolem ramen, podepřela ho a vedla do paláce. Ohlédla se. „Vy tu můžete také přespat, jestli vám to přijde vhod,“ pravila.

„Díky, madame,“ mírně se uklonil Lachlann. „Rádi.“

„Ne, děkuji, Výsosti,“ odmítl Helmut. „Raději se ještě projedu…“ vyhýbavě odvracel tvář.

„Vaše volba. Nenachlaďte se.“

Charlie si matně uvědomoval, že jí v lehkých šatech musí být zima, zato se z nich ale zvládla v ložnici neuvěřitelně rychle vysvléct. Obkročmo se na něj nahá posadila a začala svlékat i jeho. Jak postupně odhalovala jeho tělo, líbala ho. Vnímal to zkresleně, jako by seděla na něm, ale současně byla o mnoho mil dál, nějak podivně nedosažitelná… mechanicky opětoval její polibky a tu a tam se trefil i na její prsty, kterými se probírala v jeho hustém strništi. Z příjemné malátné otupělosti ho náhle prudce, nečekaně a nemilosrdně vyrvala její slova:

„Charlie… chtěla bych s tebou mít další dítě.“