Za Huga Salla / Dvou stá třicátá první kapitola - Michelle

Pomalu, jako by váhavě odložila hřeben a zadívala se na svůj odraz v zrcadle. Byla hrdá na své husté blonďaté kadeře, které si vždy zásadně nechávala rozpuštěné. Sdílela maličkou komůrku se svou matkou, lůžka musely mít tak těsně u sebe, že obě musely ráno vstávat z jejich nohou, protože kolem postelí by neprošly. Michelle se tu cítila nepatřičně, zvlášť proto, že její matka stále sloužila na zámku, jí ale otec práci zakázal. Byla šlechtična a on ji oblékal do drahých skvostných šatů a kupoval jí líčidla.

Někdo zaklepal na dveře. Pohlédla jejich směrem. „Dále,“ splynulo jemně z jejích rtů, které si právě pokryla jemně růžovou barvou. Aniž by se dívala, nanesla si nalevo od nosu znaménko krásy.

Do jizby vstoupil její starší bratr. „Tady to máš,“ utrousil podrážděně a mrskl na stoleček před ni stříbrný prstýnek s modrým kamenem. „Příště si to vyřiď sama, já nemám čas ti dělat slouhu! Jsem lékař, závisí na mě lidé, Michelle, odmítám se dál věnovat tvým rozmarům. Zneužívej si Alexeje, tedy než taky půjde studovat.“

„Alexej?“ ohrnula ret. „Na toho není spolehnutí. Dala bych mu peníze a on by si koupil dýku nebo nekřesťansky drahý opasek!“

„Já měl sto chutí koupit za ty peníze obvazy pro svoje pacienty,“ odsekl Vladimír Vladimírovič.

„Nedivím se,“ ušklíbla se. „Alexej se aspoň chová na to, že ví, kdo je a odkud pochází. Ty ani nenosíš rapír.“

„A nechceš mi prozradit, k čemu by mi jako lékaři byl? A tohle si vyprošuji, sestřičko! I já vím, odkud pocházím – z rodiny lékařů! Je jím náš otec, byl jím náš praděd, jeho otec, jeho děd… Mohla by ses taky zamyslet nad svou – naší – minulostí.“

„Proč jako? Žiju teď, v přítomnosti.“ Štíhlými prsty obratně vsunula prstýnek do váčku u suknice bílých šatů.

„Bože na nebi, nemůžu se dočkat, až odsud vypadneš!“

„Neboj,“ usmála se sladce. „Za pár hodin se ti to splní. Už se chystám na cestu. A mimochodem mě taky nijak nebolí, že vás s Alexejem na pár týdnů opustím.“

„Sebestředná potvoro!“

„Chudáku svobodný táto s panchartem na krku!“

„Fiammettu do toho netahej! Není to žádný panchart!“

„Ne? Kde máš její matku? Stačil jsi s ní snad spojit dlaň stuhou? Ani jsi nic takového neměl v úmyslu, sám jsi to přiznal!“

Přibližně sty způsoby ji zavraždil pohledem a praštil za sebou dveřmi.

 

Po obědě vyrazili na cestu na jih. V čele průvodu cválal korouhevník a po jeho boku jeden gardista – s družinou byli posláni čtyři muži třetího gardového oddílu a jejich poručík. Za první dvojicí jel kočár korunního prince Charlese Hulaimé. Kromě samotného dědice trůnu tu seděly jeho manželka a sestřenice René Youngová. Vedle kočáru jel Maxwell Aldridge. Za kočárem cválal gardový poručík s dalším ze svých mužů, následovaný vozem s potřebnými věcmi. Na ten dohlížel asi tucet vojáků. Jim v zádech jel kočár s Vladimírem Nikitičem Jankovljevem, jeho dcerou Michelle a Pablem, přítelem jeho staršího syna. Průvod uzavíral korouhevník a dva gardisté.

„Protáhl bych se,“ zabručel pátého dne cesty Pablo.

„To je nápad!“ vyhrkla Michelle a obrátila se na otce. „Mohli bychom chvíli jet na koních? Budeme se držet průvodu, uvidíte!“

„Dobře,“ svolil po kratinkém zaváhání Vladimír. „Pablo na tebe dá pozor.“

„Spolehněte se,“ usmál se Ital.

„Spoléhám,“ přikývl lékař vážně.

Vyrazili prudkým tryskem, dokud nebyli na dohled královského kočáru. Tu Michelle zpomalila, aby jejich rychlost byla stejná jako rychlost družiny, a zasněně hleděla do okénka, naslouchaje toku Pablových slov, z nichž vnímala jen krásný zpěvavý, štěbetavý přízvuk. Její myšlenky se plně soustředily na osazenstvo kočáru, konkrétně na jednu osobu tam…

Sedmého dne dopoledne dorazili na zámek. Společně tam poobědvali a Michelle s Pablem a svým otcem pokračovali v doprovodu dvou vojáků na nedalekou starou tvrz Hulé.

„Prožil jsem tady skoro čtyři roky,“ vykládal nostalgicky Vladimír Nikitič a vedl Michelle, kam ho zrovna napadlo. „Přijel jsem sem s dědečkem, který se stal lékařem plukovníka d’Agoulle. Zemřel tady…“

„Váš děd, nebo plukovník?“ zajímala se lehce pobaveně Michelle.

„Můj děd,“ odpověděl až tvrdě Vladimír. „Tady je pohřbený,“ klekl před náhrobkem poblíž zámku. Vadim Maximovič Jankovljev, 1660 – 1713, stálo na něm.

Michelle mlčela, nenapadalo ji, co říct, jen si klekla vedle otce a hleděla na náhrobek, zatímco on sklopil pohled ke svým kolenům.

Třetího dne přijeli Maxwell Aldridge a mladá princezna René. „Chtěli jsme si to prohlédnout i zde, snad nevadí,“ usmála se oslnivě dívka a energicky sesedla z koně.

Michelle to rozhodně nevadilo.

Dleli ve tvrzi v zábavných kratochvílích necelé dva týdny, když jim pozdně únorovou idylku překazilo neštěstí. Do tvrze se přiřítil posel. „Vladimír Jankovljev musí okamžitě na zámek!“ volal už od brány.

„Co se děje?“ křikl lékař z okna.

„Co se asi tak děje, když volám lékaře,“ ušklíbl se nezdvořile muž. „Manželka Jeho Výsosti začala rodit!“

„Nějak brzo,“ zatvářil se nervózně a znepokojeně Jankovljev. „Pablo, pojedeš se mnou. Přiučíš se. A chci mít k dispozici další pár rukou.“

Ital se srdečně usmál, což dělal prakticky pořád, a uklonil se.

„Nevím, kdy se vrátím,“ řekl lékař Michelle.

„Hlavně se vraťte,“ nechala se políbit na tvář a také se dotkla svými rty otcovy líce.

Lehce se usmál. „Samozřejmost,“ říkaly jeho výraz a lehké pobavení v očích. To však vzápětí zmizelo. Obrátil se na Pabla. „Jedeme!“

Oběd Michelle snědla o samotě ve své komnatě. Zasněně a zamyšleně hleděla z okna do zahrady. S úsměvem pozorovala, jak se tu honí mladá René Hulaimé a Maxwell Aldridge. Dostihl ji, dotkl se její paže a dal se na útěk. Dívka se za ním vrhla jako šíp, skočila po jeho noze a sevřela ji oběma rukama. Skot se natáhl jak dlouhý, tak široký na cestičce a zaryl bradu do ušlapané půdy. Michelle se usmála ještě víc. Když jsou oba tam dole, blesklo jí najednou hlavou, mám čas na svůj tajný plán…

Už byla skoro u dveří princezniny komnaty, hotova ji opustit, když vtom René Youngová stanula na prahu. Popelavě plavý cop měla rozcuchaný a byla trochu umazaná od hlíny, zjevně při honičkách neupadl jen její skotský ochránce. „Co tu děláš?!“ obořila se na Michelle.

Ta ztuhla. Otevřela ústa, ale nebyla s to vydat hlásku. Rozechvěle sledovala, jak princezniny hnědé oči těkají po místnosti.

„Co jsi tu dělala?!“ dorážela vytrvale dívka. „Kradla jsi? Co jsi odcizila?!“

„Probůh, nic!“ vyjekla vyděšeně, oči na vrch hlavy. „Pří… přísahám, madame… já… nekradla jsem!“

„Tak co jsi tu chtěla?“

„Nic!“ vyjekla. Kousla se do rtu. „Já… spletla jsem si dveře.“ A náhle na ni dokázala hledět vzpurně. „Zrovna jsem si to uvědomila a chystala se odejít, vidíte, že jsem šla ke dveřím!“

Bylo vidět, že René Youngová váhá. Stále očima pátrala po všech zákoutích pokoje. „Zkusím ti věřit. Tak běž, nechci, abys tu zase byla, když já tu nebudu. Jdu si dát horkou lázeň.“

Michelle se rychle uklonila a skryla tak před ní ohnivý záblesk v očích.

Zdálo se jí, že jí klíčovou dírkou táhne do oka. Vzduch ve vedlejší místnosti byl prosycený párou z horké lázně a ona měla potíže zaostřit na kýžený objekt. Stála zády k ní a poamlu se svlékala. Její zářivě červené šaty se sotva slyšitelným zašustěním sklouzly k jejím nohám. Zula si parádní červené střevíčky na podpatku a vystoupila z kruhu látky. Soukala nahoru po svém těle spodničku. Odhalovala stehna, měkké hýždě, půvabná bedra, alabastrová záda, trochu širší ramena. Když se spustila na všechny čtyři, aby pozpátku vlezla do vody, odhalila shluk popelavých chloupků a vstup do svého lůna, zamlžené párou vznášející se všude kolem.

Roztřesenou rukou zmáčkla kliku. Chvěla se jí kolena. Čekala, že se na ni opět oboří, že ji vyžene, vykáže ji do patřičných míst. Tělo rozvlněné pod hladinou vody připlulo blíž k okraji zapuštěného bazénku. „Zase ty? Chceš se snad přidat?“

Michelle se nezdálo, že by zaslechla posměch. Slyšela jen nabídku. Nepatrně se pousmála, víc si netroufala. Protože měla pocit, že se jí nohy proměnily v rosol a už ji nemohou unést, rychle se vysvlékla z bílých šatů, posadila se na kraj lázně a spustila chodidla do vody.

„Zeptám se tě ještě jednou. Co jsi dělala u mě v komnatě?“ René Youngová si naprosto zbytečným gestem vjela prsty do vlasů. Na její mokré ruce se zatřpytil stříbrný prstýnek s modrým kamenem.

Michelle se musela chytit okraje bazénku, aby nespadla do vody. Srdce jí bušilo tak, že div nepřehlušilo dívčina slova.

„Nekradla jsi, že?“ tázala se dál René Youngová.

Oněměle zavrtěla hlavou.

„Nekradla jsi…“ zopakovala polohlasně dívka a otáčela prstýnkem. „Naopak… něco jsi mi do pokoje přidala. Do mého pokoje… a mého klidu…“

Michelle cítila, jak se jí oči zalévají slzami. Ať už přestane, přestane mě trápit, prosila v duchu. Slzy byly možná zapříčiněny palčivými odrazy světla na hladině horké vody, ale… možná taky něčím jiným…

René na ni se zájmem hleděla.

Michelle se kousla do rtu, až ucítila krev. „Máte pravdu!“ vyhrkla překotně. „Líbíte se mi! Už dlouho… ne! Ne!!“ zaječela.

René ji náhle uchopila za nohy a strhla ji do vody. Michelle hlava zmizela pod hladinou. Horko vody bylo omamné, paralyzující.

Prudce se vynořila, lapala po dechu a pak se nějakým vnitřním popudem náhle naklonila a stejně prudce, vášnivě začala René líbat.

Odtrhly se od sebe bez dechu. Hleděly na sebe přes clonu vody a vlasů. „Já…“ zajíkla se Michelle a byla si stoprocentně jistá, že to, co jí stéká po tvářích, není jen voda. Nervózně a vystrašeně hleděla na René a nespouštěla z ní zrak. Chvěly se jí rty, chvěla se celá, přitom k tomu v té horké vodě nebyl důvod… nebo byl?

René se na ni mlčky dívala a Michelle si velice pomalu uvědomila, že v tom pohledu už není hněv – jestli tam tedy vůbec kdy byl. Teď v něm byla jakási zvědavost, očekávání… ne, vyčkávání… ne, očekávání…? Jako ve snu si uvědomovala, že René zvedá její vlastní ruce, nepochybně zcela záměrně jimi zavadila o svá prsa a položila si je kolem krku. Na víc Michelle nečekala. Sama se k ní přitáhla a začala ji znovu toužebně líbat. Se zavřenýma očima její polibky opětovala.

Nevěděly, jak dlouho se koupaly. Horká voda jim už dávnou zvrásnila všechna bříška prstů, až skoro necítily, když se vzájemně dotkly. Líně plavaly sem a tam vláčnou horkou lázní v dokonalém souznění, mlčely, vychutnávaly každý okamžik. Pak se otevřely dveře. Michelle okamžitě svým tělem zaštítila nahé tělo členky královské rodiny a vzhlédla.

Ve dveřích stál Pablo. Byl celý uřícený a čišela z něj podivná směs pocitů. Pýcha, radost, ale současně nezměrný smutek, šok a zmatenost. Díval se na dívky, ale Michelle si uvědomila, že stejně dobře by mohl být bazének prázdný. Viděl je a zároveň je neviděl.

„Co se stalo?“ zeptala se nejistě. „Kde… kde je otec?“

Ticho.

„Musel zůstat na zámku? Došlo k nějakým komplikacím?“ ozvala se tentokrát princezna.

Na její hlas konečně italský mládenec zareagoval. „Došlo… ke komplikacím. Ale ne u porodu. Žena vašeho bratrance je v pořádku a pomohl jsem jí přivést na svět zdravou dceru…“ Michelle měla dojem, že Pablo ani nevnímá, co říká.

„Proč ten singulár?“

Nastalo delší ticho. „Messer Jankovljev… se rozhodl jet zkratkou, ale posel odmítl na tu cestu vstoupit. Rozdělili jsme se a já a posel jsme jeli delší trasou. Když jsme dorazili, Jankovljev tam ještě nebyl, posel ho dal hledat a já se šel věnovat manželce vašeho prince. Když jsem skončil… už ho našli. Asi spěchal… pochopitelně… a nevšiml… nevšiml si větve v cestě. Praštil se o ni, spadl z koně… a nešťastnou náhodou se trefil přímo na velký, hrbolatý a dost ostrý kámen…“ Těžce se odmlčel. „Ošklivě si o něj rozbil hlavu. Opravdu hodně ošklivě. Byl… na místě mrtvý. Je… mi to líto.“

Měla dojem, jako by se vznášela v naprostém prázdnu. Necítila nic, necítila dno lázně pod svými chodidly, necítila horko vody. Byla uvězněná v jakési bublině neskutečného, ukrutného, palčivého žalu. Nikdy by ji nenapadlo… nikdy ji nenapadlo, že ho už nikdy neuvidí… a jak by taky mohlo? Jel za pacientem, byla to naprosto rutinní záležitost… a najednou je nenávratně, definitivně pryč, jako mávnutím mimořádně zlého kouzelného proutku… jedno malé mávnutí a odvanulo ho zcela mimo její dosah, mimo její chápání…

Pomalu si uvědomila, že někdo do její bubliny pronikl. Vnímala dotek na své ruce. Opatrně, co nejméně nápadně se ohlédla. René Youngová svírala její dlaň ve svých, jako by se tím dotekem pokoušela vyslat k ní všechen svůj soucit, všechnu svou soustrast. V jediné hodině našla Michelle lásku a ztratila otce. Zavadila prsty o prsten, který René dala. V jediné hodině ztratila otce… a našla lásku.