Za Huga Salla / Dvou stá třicátá třetí kapitola - Hugo

Na palubu Stříbrné lišky mu pomohli Gabriel s kapitánem. Mladší bratr ho začal ošetřovat. „Co to držíš?“ podivil se.

Hugo mu ukázal sošku svatého Mikuláše.

„Hezké. Byla v té loďce?“

„Ne. Je moje, dárek.“

„Od koho?“

Delší chvíli mlčel. „To nevím,“ přiznal pak. „Ve váčku visela na klice mých dveří.“

„Doma?“ pozvedl obočí Gabriel.

Přikývl.

„Podařil se mu pěkný zásah,“ konstatoval Gabriel. „Zvedni paže, ať ti to můžu obvázat. Je ti dobře?“

„Ptáš se brzo,“ ušklíbl se. „Jo, jen je mi zima. S monsieur de Taale jsme se trochu vykoupali v moři. Dám si horký grog a bude to dobré.“

Den po střetu s Bílou Labutí bloumal Hugo jen tak po prostorách lodi a zaujalo ho, když přede dveřmi do jedné kajuty uviděl dva námořníky stát na stráži. Když dveře míjel, postavili se přímo před ně. Naoko tomu nevěnoval pozornost, okamžitě však začal přemýšlet, co asi hlídají. Zatím se dozvěděl, že se podařilo zajmout jednoho Angličana. Kapitán, který uměl anglicky, z něj vymámil, že se jmenuje Watt Dean, a sám dostal několik otázek zejména na afrického chlapce, kterého před pár měsíci – jak tomu říkali – zachránili z potápějící se anglické lodi… kterou potopili oni sami.

„Já vím, co hlídají,“ řekl plnými ústy při obědě Andrzej, když se mu Hugo zmínil o vojácích hlídajících dveře.

„Co?“

„Poklad. Ne, opravdu, hlídají obrovskou truhlici, kterou jsme uzmuli z Bílé labuti, než ji Joachim vyhodil do povětří.“

„To udělal Jom?“

„Jasně,“ pyšně přikývl Gabriel. „Vystřelil z moždíře a trefil se do prachárny! Měl jsi to vidět! Tři velké třísky zasáhly i našeho kapitána!“

„Viděl jsem to.“

Do místnosti vtrhl kapitán, asi pětatřicetiletý muž s nápadným knírem a věčně rozcuchanými černými vlasy. Vypadal neskutečně rozlíceně, celý se chvěl a světlýma očima by byl schopen metat blesky. „Kdo z vás,“ rozkřikl se a hlas měl napjatý k prasknutí, „kdo z vás nebetyčných tupců toho červenokabátníka prohledával, když jsme ho zajali?!“

„To… jsem byl já, kapitáne,“ ozval se do naprostého ticha úzkostlivě jakýsi námořník.

Kapitán na něj namířil prst jako hrot šípu. „Nejradši bych tě hodil přes palubu! Víš, co se stalo?!“

„Jak bych mohl,“ zahučel sotva slyšitelně muž.

„Watt Dean měl u sebe dýku! Zabil se, právě jsem ho našel mrtvého!“

V nastalém tichu bylo zřetelně slyšet, jak námořník hlasitě polkl.

Hugo dostal nápad. „Hele, chlapi,“ přistoupil k mužům hlídajícím dveře do kajuty s pokladem, „potřebují vás u toho mrtvého Anglána. Je těžký, nehnou s ním.“

„Máme hlídat tady,“ mírně se zamračil jeden z mužů.

„Já to tady tu chvíli zvládnu,“ usmál se pobaveně. „Nevěříte mi snad? Chcete ukázku toho, že vás hravě předčím silou?“

„To ne… však jsme tě viděli bojovat,“ řekl muž pobaveně. „Tak fajn, my rádi pomůžeme, že, Eriqu?“ ušklíbl se na svého druha.

Jakmile byli pryč, zkusil Hugo kliku a modlil se, aby nebylo zamčeno. Nebylo. Truhlice byla pohádkově obrovská. Hugo zvedl víko, a aby ji udržel otevřenou, vrazil do zlata uvnitř šavli, o kterou víko opřel. Pak začal plnými hrstmi nabírat obsah truhlice a cpát jej do velkého měšce, který si přinesl. Naplnil jej přibližně do poloviny, když vycítil nebezpečí. Gardové instinkty ho varovaly asi půl minuty předtím, než se mu o záda opřela špička ostré čepele.

„Zavři tu truhlici. Hned.“

Hlas zněl mrazivě. Mechanicky uposlechl.

„Pomalu se otoč. Pomalu!“

Hugo se otočil a užasle vytřeštil oči na Joachima, který na něj mířil šavlí.

„Dej mi důvod, proč tě nemám odvést ke kapitánovi.“

„Ehm… Řekl bych, že jsem zabil víc nepřátel než kdo jiný. Za to si snad zasloužím odměnu. A ty jsi můj bratr, nemusel bys to být zrovna ty, kdo mě…“

„Ani bratr zadarmo nehrabe,“ odsekl Joachim. „Taky chci Påle něco přivézt.“

„Fajn,“ zasyčel. „Klidně ti něco dám, ale teď na mě laskavě přestaň mířit tou šavlí, zvlášť, když ji musíš držet v levé ruce!“ zabodl pohled do jeho pravačky, na které obvazy prosakovala krev. „Podělíme se někde jinde, hlavně ať nás tu nechytí!“

Jom mírně přikývl. „Vezmu náš lup, ať ho u tebe nenajdou.“

Hugo zaváhal, ale pak souhlasil.

„Přemýšlel jsem,“ řekl Joachim, když za ním bratr později přišel. „Jsme dva. Bylo by spravedlivé, abychom si lup rozdělili napůl.“

„Na to zapomeň!“ naježil se Hugo. „Já tě do toho netahal, přišel jsi sám a jen jsi mě zdržoval! Můžeš být rád, že ti jsem ochotný za tvou… ano, uznávám… pomoc dát čtvrtinu.“

„Čtvrtinu? To myslíš vážně? Kdo ti pomohl lup ukrýt? Kdo tě uchránil před trestem? Vážně jsi tak naivní, že si myslíš, že by tě neodhalili, kdybys měl u sebe naditý měšec plný zlata?“

„Dobře, dám ti třetinu. Výš nejdu!“

„Beru,“ přikývl Joachim spokojeně. „Když si k tomu budu moct vybrat šperky, jaké budu chtít.“

Hugo věděl, že riskuje, ale… zbývalo mu snad něco jiného než na to kývnout? Odpočítal třetinu peněz a pak shrnul na hromádku šperky, které vybral: náušnice s rubíny, jantary, diamanty a s topazy, prsteny s rubínem, růženínem a opálem, jednoduchý zlatý diadém, masivní zlatý řetěz s destičkami s diamanty, jemný zlatý řetízek s drobným křížkem, druhý s křížem větším.

„Chci ty kříže,“ vyhrkl bez zaváhání Joachim. Neprosil, oznamoval. „Pak si vezmu ten diadém. A opálový prsten a ty diamantové a jedny ty jantarové náušnice, ty budou Påle slušet. Ty s těmi jantary máš dvoje, tak ti pořád jedny zbudou.“

„Ne! Přidám ti peníze, ale ten prsten a náušnice mi neber!“

„Dej mi prsten a náušnice, nebo si nech všechno. Na chvíli, protože kapitán ti to zabaví a přísně tě potrestá.“

„Vyděrači!“

„Zloději!“

„Ty jsi taky zloděj!“

„Ty nemáš právo mě obviňovat!“ ušklíbl se Joachim skoro pobaveně, přeci však vztekle.

 

Celou plavbu zpět do Gon byla atmosféra na lodi napjatá kvůli smrti zajatého Angličana Watta Deana. Námořník, který u něj při prohlídce přehlédl dýku, musel dělat ty nejpotupnější práce a kapitán byl prakticky nepřetržitě podrážděný. Vlídné slovo si našel jedině pro Joma, který na něj každodenně dělal dojem svými praktickými znalostmi matematiky.

Jak Hugo svým druhům slíbil, zaplatil po doplutí do přístavu svým bratrům, Andrzejovi a Philippovi parádní zábavu v šenku. Ta mimo jiné obnášela spoustu jídla a pití a hudby. Hugo si ji užil i díky černovlasé šenkýřce jménem Theresa. Měla modré oči, široké boky a voněla kořením a Hugo si byl jistý, že ji už nikdy víc nepotká.

„A ty si stěžuješ, že nemáš ženskou,“ kroutil hlavou Geb.

„A že ji nikdy nenajdeš,“ doplnil významně Joachim.

„No a?“  nechápal mladík.

„A včera jsi zrovna s jednou strávil noc.“

„Jo, strávil. Protože se mě bála, ne proto, že bych se jí líbil, chápete? To nemůžete počítat. A mimochodem bych řekl, že jednu ženskou mám. Tedy… za pár dní ji téměř určitě mít budu.“ V duchu dodal: Doufám.

„Vážně?“ zajímal se Andrzej.

„Jo. Jmenuje se Ada.“

„Tak nám o ní něco pověz!“ vyzvídal Joachim a dojel ho.

„Nemám chuť!“

„To pro ni jsi…“

Hugo bratrovi rychle zacpal ústa dlaní. „Ano. Už o tom prosím nemluv.“

Adu našel, jak plaví koně. Stála ve vodě vedle zvířete a rukama přejížděla jeho srst. Dlouhé černé kadeře měla jednoduše stažené do ohonu. Hugo si vjel rukou do vlastních, již zase pevně stažených kadeří. Vstoupil za ní do proudu pěnícího kolem nohou. Když si ho všimla, usmála se a přestala věnovat pozornost hnědákovi.

„Nikdy jsem nezapomněl,“ řekl a přistoupil k ní. „Poprvé jsme se taky potkali prakticky ve vodě, tak tohle bude asi znamení. Nemůžu na tebe zapomenout. Jsi jediná, kdo se mě neštítí, kdo se na mě podívá a já v jeho očích nevidím odpor anebo hrůzu. Ty se na mě díváš… jako bych tu jizvu neměl. Jestli mi není souzeno strávit zbytek života s tebou, pak nevím, jestli vůbec s někým.“ Vytáhl bílou stuhu. „Prosím, Ado, spoj dlaň s mou. Já… vím, že jako námořník budu často dlouho pryč, ale ty si v mé nepřítomnosti poradíš! Nejsi na mě závislá, to je další důvod, proč se mi líbíš. Vlastně… jsem popravdě spíš já závislý na tobě,“ pousmál se pobaveně.

Přešla k němu a objala ho. „Ráda budu tvou ženou. Je mi jedno, jak často a jak dlouho budeš pryč. Hlavně se ke mně pokaždé v pořádku vrať. Slibuješ?“

S úsměvem přikývl. Toužebně ji začal líbat. Opětovala jeho polibky, když se jí ale dotkl, odtáhla se a s káravým výrazem zavrtěla hlavou. „Ne, ne. Až po svatbě, miláčku.“

„No dobře,“ zabručel. „Mimochodem pro tebe mám svatební šaty.“

„Jsou jako pro kněžnu!“ zvolala, když odhalila modrou, zlatem protkanou róbu.

„Pro mě jsi kněžna,“ pravil a vtiskl jí do dlaně náušnice s topazy.