Za Huga Salla / Dvou stá třicátá čtvrtá kapitola - Lily

Jak to tak bývá, když se Lily Aldridgová začala víc než spánku blížit bdění, sen se jí začal ztrácet. Otevřevši oči, nebyla už schopná vzpomínku na jeho obsah uchopit. Ležela na boku s jednou nohou mimo pokrývku a objímala kožešiny vedle sebe. Zase oči zavřela v naději, že si tak spíše vybaví, co se jí zdálo. Měla matný dojem, že se to týkalo důvodu, proč s otčímem opustila rodné Skotsko… vystupovala v tom snu snad i její matka? Občas se jí po ní zastesklo… Jak asi žije? Pokusila se nad tím vážně zamyslet. Nechala snad vyhlásit, že Lily prostě utekla z domova a její otčím že na Orknejích padl? Má už jiného muže… vdala se snad potřetí? Za nějakého Anglána…?

Zvuk, který ji jemně probudil, se nesměle ozval znova. Lehké zaťukání na dveře. „Lily…“ Šepot zněl téměř přízračně. Natáhla se pro spodničku, oblékla se a spustila nohy z lůžka. Opět to tiché zaklepání. Pod její nohou vrzlo prkno v podlaze. Když otevřela dveře, nikdo tam nestál. Rozhlédla se doleva i doprava, stále však nikoho neviděla. Zamračila se a chtěla zavřít, když si všimla, že na podlaze přede dveřmi leží velký měšec. Pozvedla obočí. Vzala jej do ruky. Trochu ji tížil, ale držela už i těžší… Posadila se na postel a vysypala obsah měšce na matraci. Zatřpytily se prsteny, náušnice… a jeden těžký náhrdelník s diamanty. Mechanicky si jej pověsila kolem krku. Zkusila si oba prsteny, ten s rubínem i ten s růženínem. Když si prohlížela zbytek malého pokladu, všimla si, že pod ním leží pergamen. Dopis byl úhledně složený do trojúhelníčku, pečeť postrádal.

 

Lady Lily,

Omlouvám se Vám za dlouhou přestávku, povinnosti mne volaly mimo zdi – dovolím si jej tak nazvat – Vašeho sídla. Nyní jsem však již zpět a opět mohu svými dary podtrhovat Vaši krásu. Těmi dnešními bych Vám rovněž rád popřál k Vašim narozeninám… i když byly již před měsícem. V té době jsem však byl někde jinde. Chtěl jsem Vám uvít věnec z pampelišek, Vašim vlasům by nesmírně slušel, bohužel jsem je zpod sněhu nevyhrabal. Snad mi Pán dopřeje napřesrok více štěstí. Těším se, až pokvetou růže. Dám Vám po bílé růži za každý den, který Vás znám, i kdybych pro ně měl plout až do Británie! Donesu Vám kytici růží a bodláků, protože jste se mi jako trn zapíchla do srdce.

Určitě se zase ozvu.

 

Podpis jako vždy chyběl.

Schovala dopis i šperky do zásuvky a seběhla dolů na nádvoří. Když se vracela, otevřelo se okno v paláci a Hugo Sall vylil ven obsah noční nádoby. Zahlédla ještě zraněnou polovinu jeho tváře, než okno zase přibouchl. Těžce polkla. Vzápětí k oknu opět zvedla zrak a delší chvíli se na něj zamyšleně dívala a v duchu vzpomínala a počítala.

Ve své komnatě vytáhla dopis, který před chvílí obdržela, a červeným inkoustem napsala na okraj: Poznáváte tyto řádky? Pak šla pro komornou, aby jí přichystala horkou koupel. Když inkoust zaschl, složila dopis tak, jak původně byl. Zasunula jej pod jedny dveře. Chvíli poté, co ji komorná osušila po koupeli a pomohla jí obléci se do těžkých černých šatů, měla list zpátky. Nikdo nic nepřipsal. Posmutněle schovala dopis zpátky a nasadila si nové jantarové náušnice.

„Lady Lily,“ oslovil ji stín u zdi, když mířila na snídani. Ohlédla se, o zeď se opíral Hugo Sall.

„Ano?“ otočila se k němu a soustředěně zavrtávala pohled do jeho levého ramene.

„Sluší vám to.“

„Co?“

„Jen… jsem vám to chtěl říct,“ pousmál se bezelstně. Zahlédla ten pohyb jen koutkem oka.

„Píšete to vy?“ zeptala se přímo. „To vy mi posíláte ty umělé růže a ty šperky?“

„Kdybych to byl já, tak co?“ otázal se se zdviženým obočím. Pořád se tak bezstarostně opíral o stěnu za sebou…

„Hrajete si se mnou?!“ vyjela dopáleně.

„Ne.“

Nadechla se, aby na něj vztekle vychrlila další slova, pak si to ale rozmyslela. „Věnujete mi na svatbě tanec?“

„Služebníček,“ uklonil se s rukou na prsou. „Mimochodem… to vy jste mi dala tu sošku svatého Mikuláše?“

Musela se ušklíbnout.

 

Nevěsty braly dech. Påla du Rån vypadala jako královna, měla na sobě malachytově zelené šaty a zlatý diadém, prsten s opálem a velký kříž na jemném řetízku, které Hugo okamžitě neomylně poznal. Stejně tak poznal, že je jeho nastávající švagrová znovu těhotná. Zelené šaty, i když jiného odstínu, měla na sobě i Gabrielova nevěsta Muriel. Působily spíše měšťanským dojmem a pod nimi se těhotenství rozhodně neukrývalo. Estetický dojem z téhle nevěsty kazil její šperk – levný řetěz s mnoha plíšky, který by se daleko více vyjímal na hrdle nějaké cikánky. Na rozdíl od Joachima, který se oděl do stejné zeleni jako Påla, měl na sobě Gabriel oblečení bílé. Helmut von Gräü se ženil v zeleno-černé uniformě gardového důstojníka s bílým šátkem zavázaným kolem nadloktí. Jeho nevěstu Hildegardu zahlédl Hugo jen na okamžik v kapli při obřadu. Měla na sobě oranžové šaty s nápadným bílým fiží a vlasy jí stahovala zlatá stuha. S Helmutem tvořila o to zajímavější pár, že byl nebohý poručík tak o dvě hlavy vyšší než ona, a když ji chtěl políbit, musel si k ní kleknout. I tak ji převyšoval.

„Smím prosit?“ zeptal se důstojník Lily později při oslavách.

Nespěchala s odpovědí. V klidu si dolila víno a zředila je vodou, pak se k němu otočila. „Nezlobte se, ale ne,“ odmítla energicky.

„Ani když nám k tomu Maxwell hraje na dudy?“

Usmála se. „Ani tehdy. Proč si nezatančíte se svou novou ženou?“

„Šla si lehnout. Myslí si, že je na ní těhotenství už příliš vidět a… není jí to příjemné.“

„To je zajímavé,“ ozvala se Bernadette Sallová-Fyrová. „Påla du Rån je těhotná o měsíc déle než ona a normálně se tu baví.“

Na okamžik se všichni tři zahleděli na Pålu, která zrovna tančila s Hugem Sallem.

„Já si s vámi zatančím, strýčku,“ řekla pak Bernadette.

Halasný zvuk dud umlkl. Maxwell se objevil u občerstvení. „Klidně pak ještě budu hrát,“ pravil, když zachytil pohled Lily, „ale i dudáci potřebují jíst. Mám pocit, že kdybych teď zahrál ještě třeba jen jediný tón, omdlel bych hlady.“

„Ehm… on ten nástroj umí víc než jen jediný tón?“ zajímal se ironicky René Adam Fyr.

„Pozor!“ vyjekla Lily, ale bylo pozdě. Maxwell si už sousto na párátku, kam si omylem k sýru v oleji připíchl i hrušku v medu, vložil do úst. Škubl sebou a sousto s maximálním odporem a trpitelským výrazem polkl.

„Monsieur Aldridgi, mohl bych s vámi mluvit?“ zeptal se Hugo Sall, který zatím dotančil se svou bývalou manželkou.

„Později,“ zamumlal napůl úst Skot. „Teď bych se prosím opravdu rád v klidu najedl.“

„Stejně mi dlužíte tanec,“ připomněla Hugovi důrazně Lily.

„To je fakt. My dva bychom si asi taky měli promluvit.“

„Ale až po tom tanci,“ táhla ho na parket.

„Kde jsou Gabriel a Muriel?“ rozhlížel se mladík kolem.

„Ti šli už dávno pryč, asi na lože,“ odtušila.

Jakmile nastal jen náznak konce skladby, vytáhl Hugo Lily ven na pavlač. I přes razanci, s jakou to udělal, promluvila první ona: „Jste to vy, že ano? Píšete ty dopisy, dáváte mi dárky… Máte mě rád?“ Nedívala se na něj, leč na svou ruku, kterou smetala ze zábradlí sníh, aby se nějak zaměstnala.

„Ano,“ řekl posléze dutě.

Nereagovala.

„Líbíte se mi… od první chvíle,“ hlesl. „Měl… jsem potřebu… dát vám to nějak najevo. Přestanu. Byla to zábava, dokud jste neznala pravdu. Mohl to být kdokoli… ale jsem to já. Mě nechcete.“

„Nepřestávejte,“ zašeptala téměř neslyšně.

„Proč bych měl pokračovat? Odhalila jste mě. A mezi námi dvěma nikdy nic nebude.“

„Zdá se, že už mezi námi něco je,“ namítla věcně.

„To je jen zdání,“ přikývl souhlasně. „Popatřte na sebe! Vždyť se na mě nemůžete ani podívat! Otočila jste se konečně ke mně, ale hledíte na mou hruď místo tvář.“

„Líbí se mi… je… silná, svalnatá…“

„A taky tají jizvu!“ vyštěkl a rozhalil si kabát i košili. „Ještě je čerstvá!“ odplivl si, když se zase zapínal.

Nebyla s to jediného slova.

„Jsem voják, lady Lily. Mám jizvy a možná jich ještě přibude. Jestli vám vadí…“

Prudce zavrtěla hlavou.

Nečekaně ji vzal za bradu a natočil jí tvář tak, že se na něj musela podívat. Sveřepě provrtávala pohledem jejich boty. „Nesnesete pohled na mě,“ řekl téměř bolestně. „Jak bychom spolu mohli být? Mám nosit každou chvíli s vámi masku?“

„Měl jste ji. Já vám ji strhla.“

Chvíli bylo ticho, Hugo jen hlasitě, vztekle dýchal.

„Zvyknu si,“ skoro vzlykla.

„Nezvyknete,“ odmítl okamžitě její tvrzení. „Jsou to dva roky a já si doteď nezvykl, dodnes se vyhýbám zrcadlům, protiví se mi pohled na sebe sama! Jak byste si mohla zvyknout vy? Nechci, abyste si musela zvykat!“

„Prosím…“ zvedla k němu oči a okamžitě je zase sklopila někam k jeho krku.

Políbil ji. Dychtivě jeho polibky opětovala, ale on se brzy odtáhl. Tázavě na něj pohlédla. „Jsem ženatý,“ přiznal.

„To mi nevadí!“ vyhrkla. Zasmála se. „Nevadí mi, že budu vaše milenka!“

„Věřím ti,“ přikývl, když si ji předtím drahnou chvíli prohlížel. „Co vám vadí, je moje jizva. To se nezmění. Omluvte mě,“ poodešel k poručíkovi von Gräü, který procházel kolem. „Strýčku, můžu si půjčit tvého koně? Můj nějak kulhá…“

„Promiň, Hugo,“ zavrtěl hlavou on. „Přijel jsem na Hamishovi, toho ti půjčit nesmím, vždyť víš.“

„No jo…“

„Můžete si vzít Rhiannon,“ řekla Lily. „Ukážu vám…“

„Vím, který je váš kůň,“ špitl. „Díky a sbohem, lady Lily.“ Prudce se otočil a sestupoval po schodech dolů z pavlače. Už byl za půlkou, když mu na jednom namrzlém zasněženém schodu uklouzla noha. Lily zalapala po dechu a zakryla si ústa. Padající tělo opsalo jakýsi podivný oblouk a skončilo tváří dolů tak, že hlava, ramena a ruce byly pod schody, zatímco zbytek těla ještě na posledních stupních.

Lily zpanikařila. Opatrně, současně však jak nejrychleji mohla, začala sestupovat k Hugovi. Ten se zatím pokusil zvednout, rychle však zase nalehl na zem a přetočil se na záda. Byl bledý a měl trochu odřené čelo. Pomalu se posadil a natáhl ruku, aby s pomocí zábradlí vstal. Slabě vyjekl a padl zpátky na zem.

„Jste v pořádku?“ zavolala naivně.

„Asi ne…“ připustil.

„Co vás bolí?“ vyhrkla vyděšeně. Už byla u něj a s její oporou se mu konečně podařilo vstát. Opatrně udělal několik kroků.

„He… skoro všechno,“ ušklíbl se, okamžitě však zvážněl. „Ale to budou jen podlitiny… ale opravdu mě bolí zápěstí.“

„Ukažte,“ vybídl ho Maxwell Aldridge. Ve svém oranžovém oděvu scházel z posledních schodů. Obratně postižené místo prohmatal. Hugo dlouze sykl. „Zlomené to není. Kdyby bylo, už to otéká.“ Maxwell si sundal fiží a nabral do něj sníh. Pevně Hugovi zápěstí stáhl. „Šetřete ho,“ doporučil důrazně.

Lily věnovala Hugovi svůj tmavě červený šátek a společně s Maxwellem z něj udělali závěs na poraněnou ruku. Hugo pak spěšně odešel.

„Tak půjdeme zpátky, ne?“ nabídl jí Maxwell rámě.

Přikývla. „Zahrajete mi?“

Laskavě se usmál.