? (2. Záhady pátečního večera

Sjíždíme s Joansem o patro níž a ve vestibulu si prohlížíme nabídku dvou vedle stojících automatů. Joans se tváří rozpačitě a nepatrně přešlapuje před teď ještě více omezenou nabídkou horkých nápojů.

„Chtěl jste, domnívám se, koupit Peterovi tu horkou čokoládu, na kterou jste předtím zapomněl,“ podotknu jemně.

„Ehm… ovšem… Kdo to je?“ zajímá se a pohledem ukazuje na menšího muže v kožené bundě, který kolem nás prochází k výtahu. Má hnědé vlasy, zelené oči, na sobě bílé kalhoty a kotníkové boty a v obou uších má sluchátka. V ruce drží obrovský kelímek s brčkem a hlasitě si zpívá „Dancing queen“.

„Doktor Ssöford. Koroner a patolog. Miluje Abbu, jako fakt MILUJE. Pusťte si záznam z nějaké jeho pitvy, možná uslyšíte víc Waterloo než Ssöfordův komentář nálezů. Mám dojem, že se s těmi sluchátky i sprchuje.“

„Ehm… no… neměla byste peníze? Vrátím vám to, hned v pondělí, jen… ještě jsem si nevyměnil libry…“ odhaluje mi konečně příčinu svých rozpaků.

„Kdo vám půjčil předtím?“ povytahuji obočí a podávám mu hrst mincí.

„Detektiv Übet z vedlejší kanceláře.“

„To je úžasný, chodit tu s peněženkou plnou liber, které jsou vám k ničemu.“

„Měli byste tu mít automaty, kde se dá platit kartou.“

„Jistě, takže je to chyba našeho systému, ne toho, že si milostivý pán nevyměnil peníze do měny, kterou se platí ve státě, kam přijel! Mimochodem, jste vůbec Brit? Vůbec mi tak nezníte. Byla jsem tři měsíce v Londýně.“

„V Londýně,“ směje se. „Já jsem z Liverpoolu! Jakou chcete tu bagetu?“

„S vajíčkem. Díky.“

„Za nic. Vaše peníze.“

„Taky pravda,“ utrousím polohlasně, když už čekáme na výtah. Nedokážu si představit, že s tímhle člověkem budu následující léta pracovat!

„Petere,“ oslovuje Joans bratra po návratu do kanceláře, „až si to vypiješ, půjdeme. Odvezu tě na hotel a pojedu na univerzitu, jak jsme se bavili.“

Mladík nesoustředěně kývne.

„Ještě studujete?“ utahuji si z něj a zakousnu se do bagety.

„Ne. Mám přednášku – já jsem ten přednášející. Proto jsem přijel už dnes, jinak začínám až od pondělí. Taky jsem si chtěl trochu užít s Peterem, když má volno.“

„Studuje? Co?“

„Archeologii na University of Liverpool.“

„A o čem máte přednášet vy?“ zajímám se a pohled mi opět utkví na prstenu. Z kabelky vytahuji mobilní telefon…

„O škodlivém vlivu naší profese na podezíravost mezi kolegy, jsou pak přespříliš zvědaví,“ prohlásí s vážnou tváří.

„Měl byste chodit do dramatického kroužku.“

„To asi my všichni, ne, kolegyně?“

„Já tam chodila. Vážně, dokonce si pamatuji, že jsem hrála Elišku.“

„Elišku?“

„Lakomec, Moliere.“

„Ach tak.“

Nervózně se přehrabuji v kabelce. „Bože, já jsem pitomá!“

„Co se děje?“ zajímá se hned.

„Zvědavý kolega,“ odbudu ho. „Ne, promiňte… myslíte, že bych se mohla svézt s vámi? Vezmu si volno, potřebuji si koupit šaty… zapomněla jsem je doma.“

„A co kdybych vás hodil domů?“

„Bydlím daleko.“

„Dobře,“ přikývne. „Vaše rozhodnutí.“

„To bych řekla.“ Poklepáním na displej odemykám mobilní telefon. Vytáčím číslo.

„Restaurace Večernice, jak vám mohu pomoci?“

„Dobrý den, tady Élisabeth Sammlová, mám u vás zarezervovaný stůl pro dva od 17:30, asi jsem to zapomněla napsat, mohli byste na stůl dát vázu s červenými růžemi?“ Mám nepříjemný pocit, že Joans pozorně naslouchá každé slabice. A on francouzsky umí.

I když už hovor ukončuji, zůstávám s rukou s mobilem u ucha, ponořená v myšlenkách. Nadskočím, když najednou spustí Savin‘ me od skupiny Nickelback. Andrée, zahlédnu na displeji a hovor přijímám.

„Ahoj,“ hlásím potěšeně.

„Ahoj, už jsem ti jednou volala, nevšimla sis toho?“

„Promiň, asi ne… ale teď si vzpomínám, že mi Joans říkal, že mizvonil mobil… Promiň, mám dneska divný den.“

„Kdo je Joans?“

„Náhrada za tebe. Poslali ji až z Liverpoolu. Vydrž, seznámím vás,“ přepnu na videohovor a namířím displej Joansovým směrem. „Detektiv Andrée Robinsová, detektiv Daniel Joans.“ Otočímpřístroj opět ksobě. „Jak se máš? A proč jsi mi vlastně volala?“

„Mám na víkend volno,“ zubí se na mě černovláska. „Felix se zavázal, že se o Ama postará. Přijedu za tebou a dáme dámskou jízdu?“

„To zní skvěle,“ přikyvuji. „Asi ji potřebuju. Máš skvělého chlapa, Andrée.“

„Jo, vyhrála jsem v loterii.“

„Jo, to teda jo. Mně se život mění spíš k horšímu. Christine mi řekla, že si mám najít jiného gynekologa a ráno jsem našla prsten.“

„Prsten? Myslíš jako…“

„Jo, stoprocentně zásnubní prsten. Mám divný pocit, že měl být zužitkovaný dneska při večeři, naštěstí ho moje drahá polovička zapomněla doma. Už se nemusím cítit tak provinile, že já nechala doma šaty, do kterých jsem se chtěla převléknout.“

Andrée se přidává k mému smíchu. „Co budeš dělat?“

Okamžitě zvážním. „Nevím. Nejradši bych ho ztopila. Což už jsem de facto udělala. Já nevím, Andrée!!“

„Určitě se rozhodneš správně, Lieso. Neboj se.“

„Jo. Díky za důvěru,“ říkám smutně. Já ji nemám. „Prosím tě, můžeme se teda sejít zítra odpoledne nebo večer? Už musím končit, Joans na mě mává, že musíme jít.“

„Jasně, ještě si dáme vědět. Drž se.“

„Díky,“ hlesnu ještě, než telefon rychle vypínám a házím spolu s prstenem do kabelky.

 

Poté, co si u kapitána téměř vydupu na poslední dvě hodiny volno, zamířím na parkoviště. Joans mě vede ke svému zářivě modrému Kabrioletu. Automobil evidentně není půjčený, protože má britskou espézetku. Usazuji se na zadním sedadle a zapínám si bezpečnostní pás, zatímco Joans s Peterem si sedají dopředu. Když můj nový kolega nastartuje, rozezní se Loreena McKennitt. Stahuje střechu, nasazuje si bílé sluneční brýle, které vyloví z přihrádky, a prudkými manévry opustí parkovací místo a vyráží na cestu.

„Jedete moc rychle!“ naléhám, když se doslova řítíme po třídě Pěti bratří a můj culík za mnou úplně vlaje.

„Spěchám,“ odbude mě. Nepřekvapí mě, když zanedlouho uslyším, že za námi jede policie.

„Joansi!“

Angličan vztekle dupne na brzdu a přistaví u kraje vozovky.

„Řidičský průkaz,“ suše oznámí policista a natahuje ruku.

Joans si povzdechne a podává mu řidičák.

„Víte, jak rychle jste jel?“ I když už musí vědět, že je Joans Brit, nehodlá mu nic usnadnit a dál na něj doráží francouzsky.

„Stovkou,“ vrže zuby Joans.

„A povolená rychlost je pětašedesát,“ téměř spokojeně pronese policista.

„Kolik?“

„Pěta…“

„Ne,“ přeruší ho otráveně Joans, „kolik mám zaplatit?“

„Myslel jsem, že vy Angličani jste zdvořilí.“

„Já jsem zdvořilý, to mi věřte. Kdybych nebyl, nechal bych vás tu stát a ujel bych.“

„Kam tak spěcháte?“

„Jsem detektiv z oddělení pro závažné zločiny, kam bych tak mohl spěchat…? Třeba… hm… k vraždě?“

„Někde se stala vražda?“

„Stane se, když mě nepustíte.“

„Kde?“

„Tady! Uškrtím vás!“ zavyje už nepříčetně Joans. „Berete libry?“

Vyměřenou pokutu za něj musím zaplatit svými nikoli britskými penězi. „Dlužíte mi pití,“ podotýkám, když zabočíme za roh, abychom se vyhnuli Náměstí slunovratu.

„Tak v pondělí?“

„Prima, těším se.“

Když vjedeme do pruhu sluneční záře, na Joansově ruce se něco zaleskne. Prsten, pochopím bleskově. Jak to, že jsem si ho předtím nevšimla? „Vy jste ženatý?“ žasnu.

Chvíli trvá, než zareaguje, protože právě brzdí před semaforem. „Ne.“

„Máte prsten!“ hájím svou domněnku.

„Nejsem ženatý!“

Krčím rameny. „No dobře, tak nejste…“

Zatímco čekám před hotelem v autě, zapínám v mobilu data a píšu e-mail s novinkami Harry. Joans se vrací evidentně naštvaný. Sedne si, hlasitě zavře dveře a praští do volantu. Jeho tvář je podivně prázdná, nečitelná, bledá jako smrt. Třesoucí se rukou zajede do kapsy.

„Bude vám vadit, když si zapálím?“

„Ne,“ hlesnu. Sleduji, jak vytahuje zapalovač a krabičku cigaret. „Stalo se něco?“

„Ne, jen… Peter je naštvaný, tak kolem sebe kope. Zlobí se, že jsem ho vytáhl od Deb, jeho dívky. Myslel jsem, že to bude fajn… společný víkend… ale taky jsem chtěl využít příležitosti a seznámit se s kolegy. Oficiálně totiž nastupuji až v pondělí. Myslel jsem, že můžu mít všechno, no… a ono to samozřejmě nejde.“ Povzdechne si. „Teď mi řekl… něco, co… mi hodně ublížilo, i když on to neví.“ Odmlčí se.

„Co?“ ptám se s účastí.

Chvíle sdílnosti je pryč. „Nezlobte se, nechci o tom mluvit.“

„To nechcete o ničem. Jsme partneři, musíme si věřit! Jak vám mám věřit, když o vás nic nevím?!“

„Ptala jste se mě na ten prsten. Nemám ho proto, že jsem ženatý, ale proto, že jsem ženatý byl. Teď o mě něco víte, spokojená? Tak vám jedeme koupit šaty na to vaše výročí, ne?“

„Nespěcháte na přednášku?“ divím se.

„Ne. Přišla mi esemeska, že se spletli a napsali mi špatný čas. Je o hodinu později.“

 

Dívám se na svůj odraz v zrcadle ve zkušební kabince. Od začátku jsem věděla, že bílé šaty jsou průšvih, a taky že jo – jsou mi malé. Věším je zpátky na ramínko a obracím se zpět ke svému odrazu. Pohled mi padne na jizvu na podbřišku. Vyzkoušela jsem už troje vybrané šaty…

„Sammlová?“

„Co je, Joansi?“

„Ještě jsem našel jedny, zkuste je,“ prostrkuje mi do kabinky bílé plastové ramínko s růžovými šaty. „Teda… jestli jste už nenašla ty správné.“

„Ne, nenašla. Vrátíte je, prosím?“ podávám mu na oplátku nevyhovující kusy oblečení.

„Jasně…“ slyším jeho vzdalující se hlas. Oblékám si šaty, jež mi donesl. Tyhle mi padnou jako ulité… Zaraženě vycházím z kabinky.

„Myslíte, že to jde?“ Nervózně popotahuji za spodní lem, který mi dosahuje asi do poloviny stehen. Šaty jsou jednoduché, bez krajek, volánků a obrázků, s trojúhelníkovým výstřihem. Se svými blonďatými vlasy si v nich připadám jako prototyp panenky Barbie…

Angličan se mi po několika hodinách podívá upřímně do očí. „Moc vám sluší,“ říká. V jeho očích přitom vidím jakousi bolest. Odvrací zrak. „Půjdeme je zaplatit?“

„Ještě si k nim musím pořídit vhodné boty,“ namítám. Zabere to další půlhodinu, ale konečně míříme k pokladně. Já si kupuji šaty a boty, on kožené rukavice. Když vyjdeme z obchodu, okamžitě si nasazuje sluneční brýle.

„Nevadí Peterovi moc, že ho necháváte samotného na hotelu?“ zajímám se, když opět vyjedeme.

„Dal jsem mu notebook s World of warcraft, nechal ho objednat obrovskou pizzu s extra feferonkami a ještě jsem ho pobavil tím, když jsem se přeřekl a řekl mu, že mu pošlu půlku feferonek – chtěl jsem samozřejmě říct peněz – na zaplacení na účet. Dneska na něj sice čas nemám, s tím ovšem měl mladý pán počítat dopředu. Od zítřka s ním začnu procházet muzea a výstavy.“

„Začněte v Muzeu eljuupeského skla,“ doporučuji. „Je to tam moc hezké, bavilo to tam i mě, a to moc na muzea nejsem.“

„Já taky ne,“ usměje se. „Ale Peter…to víte, studuje tu archeologii… a jak jste se tam teda dostala?“

„Byla jsem tam na rande,.“

„Hm… tak díky za tip.“

„Není zač… prosím vás, můžete tady na křižovatce odbočit doprava a objet ještě jednou tenhle blok?“

„Proč?“

„Něco jsem viděla… chtěla bych se podívat podrobněji.“

Poslechne. V okamžiku, kdy auto zahne doprava, ozve se nepříjemný, ječivý ženský hlas: „Chyba!! Na příští křižovatce jeďte rovně a následně se otočte na kruhovém objezdu!“ Trvá mi několik desítek vteřin, než pochopím, že je to Joansova navigace.

Ostražitě vyhlížím ven a konečně to opět uvidím. Před křižovatkou je velký billboard, polovinu zabírá fotografie statného muže trochu medvědovitého typu s černými dlouhými vlasy a širokým nosem, na sobě má bílý lékařský plášť se všemi knoflíčky zapnutými a v ruce drží injekční stříkačku s jehlou. Vedle stojí nápis: MUDr. Pierre Ongen! Otevírá novou ordinaci a hledá pacientky! Známý gynekolog se po roce vrací zpět do města a shání klientelu. Máte-li zájem, podívejte se na stránky www.ongyn.gn a zavolejte na číslo na nich uvedené. Těšíme se na Vás!

„Zpomalte,“ požádám Joanse, vytahuji mobil a billboard vyfotím. „Díky, můžeme jet dál.“

Ve směnárně si můj anglický kolega konečně mění své milé libry za naše peníze a pak jedeme k restauraci, kde mám mít večeři. „Počkám s vámi. Na univerzitě mám být v šest a podle navigace je budova, kde mám přednášet, patnáct minut odtud. Pohodlně to stíhám.“

„Díky.“ Ještě není ani pět hodin. Čekání bude delší.

Joans si strčí do úst zapálenou cigaretu, já mentolku.

„Omlouvám se,“ vydechuje na mě cigaretový kouř.

„Za co?“

„Že jsem asi… poněkud nepříjemný. Pořád… je to pro mě moc… živé.“

Nevím, co na to říct. Jen na něj hledím.

„Máte pravdu,“ pokračuje. „Měli bychom se poznat. Já jen nejsem typ člověka, co všechno vyžvaní při prvním setkání, a podle jistých vašich reakcí odhaduji, že vy taky ne. Není fér chtít po mně to, co sama nechcete na oplátku poskytnout. Pardon, musel jsem si rýpnout.“ Vzdychne. „Byl jsem z nás asi ten větší hulvát, tak začnu. Ptala jste se, jestli jsem ženatý.“ Mezi jednotlivými větami dělá velké pauzy. Tahle je ještě větší. „Řekl jsem, že ne. Nelhal jsem. Prsten mám, protože jsem ženatý byl.“ Snímá zlatý kroužek a podává mi jej. „Můžete se podívat, jestli chcete.“

Beru jej rozechvěle, je mi jasné, že má pro něj obrovskou hodnotu. Na vnitřní straně je tenký nápis: DANIEL&ALISON, June 2008.

„Co se stalo?“

Mlčí.

„Rozvedli jste se? Proto jste vzal to místo tady?“

„S Alison… jsme si po pár měsících řekli, že… bychom chtěli děti. Snažili jsme se víc než rok. Pak jsem vyhledal… odbornou pomoc.“ Nastává další odmlka. „Nikdy jsem to nikomu neřekl… jen Alison. Vy… ve mně něčím budíte důvěru.“ Opět jen mlčí a kouří.

„Možná to bude tím,“ říkám a vjedu si rukou do vlasů, „že jsem si v podstatě prošla tímtéž. Ale pokračujte.“

„Provedli odběr,“ téměř šeptá a hlas se mu třese jako ruka s cigaretou. „Je tak snadné vyklopit to někomu cizímu… promiňte, už pokračuju. Čekal jsem tam na výsledky a na Alison, které dělali jiná vyšetření… a přišli za mnou, že došlo k chybě v laboratoři a nějak špatně vzorky označili. I když na to naštěstí přišli dřív, než mi mohli říct nějakou chybnou diagnózu, neví teď, který vzorek je ten můj. Chtěli nový, ale…“ zatíná zuby. „Nešlo to. Tak mi nakonec odebrali vzorek DNA, aby můj předešlý vzorek identifikovali podle něj. A teď se podržte – nenašli nic. Žádný vzorek v té laboratoři neměl moje DNA!“

„Jak…“

Joans si chraplavě odkašle. „Jsem chiméra.“

„Co to je?“

„Zjednodušeně to, že nikdy nebudu mít vlastní děti. Moje pohlavní buňky…“ ušklíbne se „… vlastně nejsou moje. Jsou mého bratra, se kterým jsem kdysi byl v matčině děloze. Byl jsem silnější z dvojčat a nějak jsem… svého bratříčka pohltil nebo co, sám tomu úplně nerozumím.“ Zahodí nedopalek a zapaluje si další cigaretu. „Děti, které bych měl, by byly jeho, šanci na skutečně vlastní potomky… nemám.“ Asi minutu zase jen mlčí. „A jestlipak víte, detektive Sammlová, co je na tom největší ironie?“

„Ne.“

„Dva měsíce po těch testech Alison otěhotněla. Naprosto přirozeně…“

„Joansi, omlouvám se, hrozně mě to mrzí, ale… můj doprovod už je tady. Dopovíme si to v pondělí?“ Nervózně na něj hledím.

Přikývne. „Spolehněte se.“

„Když už jsme se tu sešli, seznámím vás,“ navrhuji, když vystupuji z auta. Slyším, že Joans také vůz opouští. Dívám se však už jinam. Míří k nám vysoká černovláska v černých šatech bez rukávů s černobílou sukní. V lesklých rovných vlasech po ramena má lesklou černou čelenku a v uších droboučké zlaté náušnice. Na rtech má světle růžovou rtěnku.

„Ahoj, sluší ti to,“ vzájemně se vítáme objetím a lehkým polibkem.

„Kess, ráda bych ti někoho představila,“ usmívám se pobaveně, když vidím Joansův vrcholně zmatený a překvapený výraz. „Můj nový kolega, detektiv Daniel Joans. Joansi, to je moje přítelkyně, Kasandra Adamová.“

Joans záhy odjíždí. S Kess jdeme do restaurace a objednáváme si. Ona si dává lososa, já guláš. Po jídle pijeme mojito a povídáme si. Kess si pak odskočí a já na sebe zatím šplíchám šeřkový parfém, abych zmírnila pach tabákového kouře, který na mě zanechal Joans.

„Co je?“ ptám se, když se Kasandra vrací poněkud rozladěná.

„Nic. Něco… nemůžu najít.“ Obejme rty brčko v mojitu.

Pozorně si ji prohlížím. Třesoucí se rukou zalovím v kabelce. „Není to tohle?“ kladu na stůl krabičku s prstenem a otvírám ji.

Nastává dlouhé, předlouhé nepříjemné ticho, v němž obě hledíme na ten stříbrný šperk.

„Našla jsi ho…“ vydechne. Zvedá zrak ke mně. „A odpověď?“

Celá se chvěju, v očích cítím slzy. „Ne, Kess… promiň, nevezmu si tě. Děje seteď tolik změn… na další, navíc takhle velkou, nejsem připravená, Kess!“

V jejích oříškových očích se lesknou slzy. S námahou dopije zbytek svého pití. Natahuje ruce přes stůl, zaklapne krabičku a otupěle ji drží. Rty se jí chvějí. „Někdy… budeš?“ zajíkne se.

„Ano, ano, někdy…“ ujišťuji ji zoufale a svírám její ruce.

„Tak si ten prsten nech. Až budeš připravená, ozvi se.“

„Ano, ozvu,“ kývám horlivě.

Chvíli sedíme mlčky. Pak, přesně ve chvíli,kdy už si myslím, že se tourovnalo a všechno bude jako dřív, mi zasazuje smrtící ránu: „Máš… nějaké novinky ohledně… víš, ohledně… miminka?“

Jsem si až bolestně vědoma toho, jak výraz v mém obličeji ztvrdne. Olizuji si rty a usrknu ze svého mojita. „Beze změn…“ huhňám s brčkem v puse.

Kess na mě upřeně hledí.

„Kasandro… o jeden vaječník jsem přišla a druhý je poškozený… nevím, co čekáš, že ti řeknu! Že se zázračně zotavil a za týden můžu jít na umělé oplodnění?“ Neovládnu se a ironicky se ušklíbnu.

„Taky mám vajíčka,“ utrousí nevinně. „Můžu ti dát svoje, udělám to, nemám s tím problém, Lieso. Všechno jde, když se chce…“

„Ne, všechno nejde! Já vím, tobě to bylo od začátku jedno, že by dítě nebylo tvoje, ale… já chci děti, svoje děti, Kess. Pořád jsem počítala s tím, že to dítě by bylo moje! Dárce spermatu mi je ukradený, jsem možná i ráda, že toho chlapa nikdy neuvidí…“ Vybavím si muže, s nimiž jsem přišla do styku, Arthura, se kterým jsem kdysi měla snahu chodit a který nechával kydance hmoty z pizzy na stole, Joanse, který jednu chvíli dělá hrozného tajnůstkáře a pak ze sebe najednou vyblije neuvěřitelné intimnosti, na Felixe, manžela Andrée, který je tak dokonalý, až je to podezřelé…

„Zaplatíme,“ hlesne pomalu, vstává a bere si kabelku. Řídím se podle ní.

„Kess, vždyť to ještě není ztracený!“ klopýtám, abych stačila jejím rychlým dlouhým krokům. Má dlouhé nohy a je skoro o hlavu vyšší než já. „Ještě se může něco změnit, zlepšit…“

Jsme už skoro na nástupišti, když se ke mně otáčí. „Kdy, Lieso? Nechci na dítě čekat do pětačtyřiceti!“

„Já za to sakra nemůžu, že mám takové problémy!“ rozzlobím se už.

„Ne, nemůžeš,“ souhlasí tichým, smutným hlasem, děsivě kontrastujícím s mým hulákáním. „Můžeš ale za to, jak se k tomu postavíš. Alternativy existují, Lieso. To ty je odmítáš.“ Něco v jejím tónu zní jaksi… definitivně.

„To myslíš vážně?“ žasnu. „Odmítnu tvou žádost o ruku a ty se se mnou rozejdeš ne kvůli tomu, ale kvůli dva roky staré záležitosti?!“

Vypadá opravdu překvapeně. „Nechci se s tebou rozejít. Doufám, že změníš názor. Ale máš pravdu, že do té doby by možná nějaká pauza neuškodila.“

„A co kdybys změnila názor ty, co?!“ syčím dopáleně. „Víš co, je to vlastně výborný nápad! Jeď domů, já přespím v hotelu.“

„Počkej, jeto tvůj byt…“

„Dneska bych tam stejně nemohla usnout, protože by mi moc připomínal tebe!“

„Fajn!“ Prudce se otáčí, až jí černé vlasy zavlají kolem tváře, a rázuje k nástupišti.

Dívám se za ní, když mi zazvoní služební mobil. Neznámé číslo. Přijímám hovor. „Detektiv Sammlová,“ ohlásím se.

„Zdravím, detektive.“

„Kde jste vzal číslo, já vám ho nedala!“

„Jsem přece polda, detektive,“ evidentně se skvěle baví on.

„Máme případ? Co se stalo?“

„Mohla byste za mnou přijít do klubu Fénix? Je to na ulici Pěti…“

„Vím, kde to je,“ přeruším ho. „Víte co, přijedu. Ale pila jsem, pojedu metrem.“

„Bezva.“ Zavěsí.