? (3. Záhady pátečního večera II)

Daniel Joans slabě zakašle. „Pardon. Přednáška končí. Děkuji za pozornost a hezký zbytek večera.“ Ozve se hučení promítacího plátna, které mizí nahoru, stejně jako bylo na začátku přednášky spouštěno dolů. Detektiv se lenivě přemístí dozadu a začne si urovnávat poznámky do plátěné béžové tašky přes rameno. V aule je také ruch, studenti si balí věci a za šustění papírů i oblečení, šumění hovorů možná půl druhé stovky hlasů a vrzání pohodlných židlí i starých parket původní podlahy z konce 19. století opouštějí místnost.

„Tak pospěš!“ přešlapuje netrpělivě dívka s dlouhými lesklými hnědými vlasy vedle své spolužačky, která si ostentativně pomalu dává do batohu jedovatě růžový notebook.

„Běž beze mě,“ zabručí.

„Počkej,“ vyhrkne dívka téměř vyděšeně, „slíbila jsi mi, že mi pomůžeš s těmi výpočty!“

„Pomůžu, přijdu pak za tebou,“ slibuje a její hlas zní napjatě. Evidentně se jej snaží ovládnout. „Chci se ještě toho detektiva na něco zeptat.“

„Čemu jsi nerozuměla?“ diví se brunetka. „Vysvětlím ti to.“

„Vlastně ničemu.“

„Cože?“

„No… je hrozně hezký,“ ztiší studentka hlas. Obě dívky se k sobě nakloní.

„Cože? Tobě se líbí?!“

„No… pořád jsem se na něj dívala… a nemohla se soustředit na to, co říká, no.“

„Ty jsi blázen! Tak teď se soustřeď, jo? Uvidíme se teda potom, zavolej mi, jak tu skončíte.“

„Spolehni se,“ kývne dívka. Když brunetka odejde, vezme batoh a přejde k Danielu Joansovi. „Pane detektiv?“

„Ano, slečno?“ otočí se k ní.

Dívka uhne pohledem a zrudne. „Já… moje angličtina… já umět poslouchala, ale mluvení… nefunguje. Já se… omlouvám. Kvůli vašemu přízvuk… ne všemu rozuměla, ráda bych se zeptat… na některá detaily, co byly proslov.“

„Samozřejmě,“ přikývne klidně. „Taky bych se měl omluvit, jsem z Liverpoolu, a i když se snažím mluvit normálně, občas mi ujede nějaký výraz, který… je prostě specifický pro Liverpool.“

„Samozřejmě,“ usměje se chápavě.

„Potřebuji si odskočit, když tu na mě počkáte, půjdu si pak ven zakouřit, tak můžete jít se mnou.“

„Ano.“

Následuje ho k toaletám, nechce zůstat v aule, kde se ještě vzadu baví hlouček studentů, jež nezná. Na přednášku mohl přijít kdokoli… tedy kdokoli, kdo umí anglicky, aby detektivovi rozuměl. Na chodbě se starodávně vyhlížející kamennou podlahou, která v ní něčím evokuje představu kláštera, jsou dvoje dveře vedle sebe. Toalety pro dámy a pány. Z náhlého popudu zmáčkne kliku pravých dveří a vběhne dovnitř. Jedna kabinka je volná. Stěny jsou zářivě modré. Roztřesenými prsty zápasí s volnými džíny s nízkým pasem. Usedá, ale nic se neděje. Zdá se, že jí strachem neztuhla jen krev, ale i moč. Zůstává však sedět a hledí do prázdna, protože jedině tady je v bezpečí, instinktivně to cítí. V té aule bylo zlo.

Konečně se odhodlá vylézt. Ačkoliv není co, mechanicky spláchne. Umyje si ruce a zůstává hledět na svůj odraz v zrcadle. Je vysoká, ale má docela malý obličej. Tmavé polodlouhé vlasy má v holandském copu, u krku svázaném ostře žlutou gumičkou. Na sobě má upnuté tmavě šedé tričko, které zdůrazňuje její mohutné poprsí a odhaluje pupík, ve kterém má piercing. Malé rty má zvýrazněné světlou, jako by oranžovou rtěnkou. Přes ramena má oranžový lehký kabátek a na nohou šedo-oranžové tenisky. Kolem krku jí visí jemný řetízek z kočičího zlata a v úrovni pupíku se houpe malý křížek.

Když Joans vychází z druhých dveří, dívka na něj už čeká na chodbě. Vycházejí bok po boku před budovu a Joans si zapaluje.

„Můžu taky?“ ptá se dívka.

Angličan jí podá a připálí cigaretu. „S čím vám tedy mohu pomoci, slečno? Snad by bylo nejlépe, abyste mi dala svoje poznámky.“

Studentka mu podává desky počmárané nějakými kresbami. Podává mu je zvláštním způsobem, drží je v úrovni obličeje, jako by jimi chtěla detektiva udeřit. Přistoupí těsně k němu. Otevírá ústa, aby něco řekla, nakonec si to však rozmyslí. Shýbne se pro oranžový batoh, hodí si jej přes jedno rameno a opět bok po boku kráčejí ulicí. Joans opatrně listuje v jejích zápiscích, zatímco ona vedle něj kouří a pokašlává. Přidává do kroku a on musí desky zavřít a také zrychlit, aby jí a jejím dlouhým nohám stačil.

„Prosím, zopakujte mi… tak nějak stručně všechno,“ zašeptá a najednou nemá s angličtinou vůbec žádný problém.

Mechanicky začne o něčem povídat, sám nevnímá, o čem.

Zastavují u přechodu přes silnic, na semaforu svítí červená. Studentka si bere desky a otvírá je. „Podívejte, na čtyřech hodinách,“ říká, téměř ihned ale desky zavírá. Joans pochopí.

„Podívám se, kolik je hodin, jestli ještě máme čas,“ pronese, vyloví mobil a poklepe na displej. Rozsvítí se čísla času a data, Joans telefonem v ruce mírně otočí, jako by je ukazoval i jí. V odrazu uvidí siluetu stojící za nimi v podloubí. Spokojeně přikývne.

Na silnici stojí dlouhá řada aut čekajících, až budou moci jet. Na semaforu pro chodce se rozsvítí zelená, dvojice však dlouho čeká, než vkročí na přechod. Udělají sotva dva kroky, když semafor opět udělí vozidlům pokyn k pohybu. Ta však jet nemohou, protože Joans s dívkou stále přecházejí. Ti přidávají do kroku a dlouhá fronta aut se konečně rozjíždí. Joans si pro sebe něco uspokojeně zamručí. Bude trvat dlouho, než ten, kdo je sleduje, bude moci také přejít.

Zastavují na rohu, jako by se rozhodovali, kterým směrem jít dál. Tady, kam už nedosahuje kruh světla pouliční lampy, je velká tma. Joans mžourá do telefonu a kontroluje stav přechodu, který právě opustili. On vidí dobře.

„Na chvíli jsme se ho zbavili, tak povídejte, rychle.“

„Nevím, proč mě sleduje,“ hlesne dívka přiškrceně. Cigaretu teď drží v prstech daleko od úst. „Nevím, kdo to je. Mám jen špatný pocit. Pocit, že až se ke mně někdy dostatečně přiblíží, stane se… něco hrozného. Snažím se nikdy nikde nebývat sama nebo s lidmi, které moc neznám.“

„Mně taky neznáte.“

„Jste policista,“ namítne věcně. „Detektive, hrozně se bojím. Nevím, co se děje. Nevím, co po mně chce!“

„Jak dlouho vás sleduje?“

„Všimla jsem si ho před asi dvěma týdny. Je možné, že mě sledoval už tři dny předtím, déle ne, byla jsem totiž s rodiči na dovolené v Provence. Jednou jsem zaspala, šla jsem pozdě a spěchala jsem, utíkala jsem. Za sebou jsem slyšela jeho kroky… ale dává si pozor, aby nebyl vidět…“

Joans jí stiskne nadloktí. „Pojďme,“ sykne. Klidným krokem přecházejí další přechod. Opakuje se stejná situace jako u přechodu prvního. Na druhé straně zabočí doprava a dívka ho vede do parku vedle sportovní fakulty. „Mívám tady šerm,“ vysvětluje. Právě teď by dala cokoliv za to, aby mohla držet kord v ruce. „Brána vrže. Až sem půjde za námi, uslyšíme ho stoprocentně.“

Na vysokém ozdobném plotě vedle brány visí tabule s velkou siluetou psí hlavy a přes ni je ohromný červený kříž X. Pod tím je vykřičník, nápis VÝJIMKA a obrázek bílé hole.

„Není to ironie?“ ukáže na tabulku studentka. „Jako by si to nevidomý člověk mohl přečíst…“

Joans mlčí. On už vystudoval, už ví, jak to v životě na světě chodí a že některé věci nestojí ani za suchý komentář.

Dívka zavře bránu a divoce se rozběhne napříč parkem. Joans ji následuje. Náhodně usedají na jednu lavičku.

„Jste dobrá, když jste si ho všimla,“ pochválí ji. „Dlouho jsem o něm nevěděl ani já.“

„Studuji na policistku,“ pochlubí se. „Proto jsem také byla na vaší přednášce. Můj strýc teď chodí s důstojníkem u policie, je to můj velký vzor. Myslím tu policistku, i když se strýcem máme také báječný vztah, nemá vlastní děti a ke mně se vždycky choval jako k dceři.“

Joans ji požádá o desky. Znovu je otevírá, několikrát přehne jedním a druhým směrem prázdný kousek papíru a utrhne jej. Potom na něj propiskou z kapsy něco napíše, desky zavírá a vrací je dívce. „Moje telefonní číslo, služební i soukromé. Kdyby se cokoliv dělo, volejte střídavě na obě. A moje adresa… kdyby náhodou.“

„Díky.“

„Není zač. Jak se vůbec jmenujete?“

„Läüra Romierová.“ Pousměje se. „Läüra… jako naše korunní princezna, připomíná mi strýček…“

„Jste skvělá, slečno Romierová. Jen tak dál.“

„Musela jsem využít toho, že jste měl tu přednášku. Kdybych byla šla přímo na policii, bylo by jistě zle.“

„Modlete se, aby neměl přístup k informaci, že jsem taky policista.“

„Budu,“ hlesne poplašeně.

„Chcete…“ začíná Joans, už ale nedopoví. Uslyší vrzání brány. „Takhle večer sem moc lidí nechodí, že?“

„Ne,“ vrtí hlavou. Stmívá se pozoruhodně rychle, Joans její pohyb nyní už sotva rozezná.

Vstane a energicky zamíří za zvuky. Brána je už zase zavřená. Joans uslyší dívčin výkřik. Běží do míst, kde ji zanechal. Utíká, jí v patách tmavá silueta v kapuci.

„Hej, policie!“ zařve bezmocně Joans a ještě přidá na rychlosti. Neznámý změní směr, už nepronásleduje studentku, už jen prchá před policistou. Angličan ještě přidá, už ho skoro má – najednou matně vnímá, že na něco šlápl, a jeho zběsilý pohyb se najednou prudce, bolestivě zastavuje o štěrkovou cestu.

Matně vnímá bolest v koleni. Daleko spíše si uvědomuje tichý škodolibý smích, který se nad ním rozléhá. „Policie by si měla koupit lepší boty,“ poznamená hlas tlumený dlaní. Osoba hovoří trochu váhavou francouzštinou.

Joans si sedá a předstírá, že si prohlíží poraněné koleno. Ve skutečnosti si rychle a nenápadně zavazuje tkaničky. „Co chcete od té dívky?“

„To poznáš.“

„Nechci, díky. Proč ji sledujete?“

„To poznáš,“ zopakuje ledabyle hlas.

„Ne!“ Joans se vymrští a vrhne se k neznámému. Neví, co přijde, neví, že překonání té třímetrové vzdálenosti mezi nimi pro něj bude mít doživotní následky.

„Nepleť se do toho!“

„Jsem od policie, odpovíte mi! Tady, nebo u nás, mně je to jedno!“

„Je mi tě vlastně líto. Kvůli tobě ji dneska nechám být. Ještě si na mě ale vzpomeneš!“ pohrozí.

Joans přiskočí k němu a chytá ho za bundu. „Co s ní máte v úmyslu?!“ ptá se skoro hystericky.

„Do toho ti nic není, policajtskej hajzle!“

Ránu, která ho drtivým úderem zasáhne do tváře, Joans téměř nevidí. Ve chvíli, kdy ji pozná podle třpytu ve vzduchu, už je příliš pozdě. Příliš pozdě si uvědomí, že se to leskne boxer na neznámého ruce. Odletí stranou, jeho dráhu zabrzdí křoví a on dopadne vedle něj a zůstává nehybně ležet na boku. Nastalé ticho přeruší dusot dvou párů nohou. Neznámý poklusem míří pryč.

Läüra Romierová klekne u Joansovy hlavy. Je už takové šero, že si musí svítit baterkou v mobilním telefonu. Její přízračné světlo dodává detektivově už navždy zohavené tváři mrtvolný vzhled. „Proboha… žijete?!“ zalapá po dechu a zatřese jím, přetočí jeho bezvládné tělo na záda. Z ran vytéká třpytivá, v bledém světle černě vyhlížející krev.

Angličan pomalu otevírá oči a mžourá do záře telefonu. Dívku přes ni nevidí. Když se nadechne, něco mu vletí do krku. Dusí se snad několik minut, jak se mu zdá, než se mu podaří vykašlat kus vlastního zubu. Podle bolesti má pocit, že v části obličeje, kam ho boxer udeřil, už nemá zuby žádné. Obezřetně se dotýká obličeje a ohmatává ho. Tiše anglicky zakleje. Téměř určitě má něco zlomené. Zasažená tvář mu natéká. Krev má už i na prstech a košili.

„Zavolám záchranku,“ pípne dívka. „Vypadáte strašně…“

„Ne, nikoho nevolejte. Odvezli by mě a vy byste tu zůstala sama. To nepřipustím. Doprovodím vás… kam potřebujete…“ Ušklíbne se a vyplivne úlomek jiného zubu. Pomalu se zvedá. „K doktorovi pak zvládnu dojít sám.“

„Jste si jistý?“

„Jsem!“

 

„Tak jsem tady.“ Sammlová se vyhoupne na barovou židli vedle něj. „Proboha, co se vám stalo, Joansi?!“ vyhrkne ohromeně, když uvidí jeho nateklou tvář s ošklivými ranami a obrovskou temnou podlitinou.

„Střet s boxerem,“ zamumlá a napije se ze sklenice jantarové tekutiny.

„Ehm… kolikátý je tohle váš panák?“

„Druhý. Bezvadné anestetikum.“

„Jo, zníte, že máte dost umrtvený jazyk,“ ušklíbne se Sammlová.

„Bylo nějak levné vás přemluvit,“ nadhodí Joans. „Večeře se nepovedla?“

„Tak nějak.“ Otočí se k barmance. „Prosím tě, dám si vodu, Jeanne.“

„Tykáte si? Znáte se?“ diví se on.

„Jo, dřív jsem s ní chodila. Proto znám tenhle bar,“ pousměje se a nechá svá slova působit. Kochá se pohledem na to, jak to Angličanovi zvolna dochází. „Tehdy ještě neměla modrý vlasy…“

„Jste těhotná?“

„Cože?“ vytřeští na něj oči ona.

„Jestli mám za pár měsíců přijít o parťačku, mám právo to vědět!“

„Jak jste na to přišel?!“

„Dopoledne ten úprk z kanceláře s rukou na ústech k toaletám. Teď jste si dala jen vodu, sedíte v baru a nechcete alkohol. A když jsem se vám svěřoval v autě, říkala jste, že jste si prošla tímtéž…“

Ostentativně pomalu srká vodu a mlčí.

„Sammlová!“

„Nejsem těhotná! Nemůžu…“ hlesne potichu.

Upřeně na ni hledí. „Já jsem se vám svěřil,“ říká.

„Nedopověděl jste to. Dopovězte a budu mluvit.“

Na ex do sebe hodí zbytek svého pití. „Dám si ještě.“ Otočí se k Sammlové. „Skončil jsem tím, že Alison otěhotněla, že? Už toho není moc k vyprávění.“ Jeho oči se v přítmí baru lesknou. „Byl jsem tehdy na dva týdny služebně v Belfastu. Každý večer jsme si skypovali… Byl jsem tam čtyři dny, když mi ten večer ukázala na kameru pozitivní test…“ Dlouze se odmlčí a zhluboka se napije nové skotské s ledem. „Šest dní. Je to příšerná ironie, že jsem nejkrásnějších šest dní svého života strávil daleko od Alison…“

„Šest dní?“ opakuje nechápavě.

„Sedmý den už mi večer nezavolala. Neodpovídala, když jsem jí volal já… neodpovídala na esemesky, nezvedala mobil…“ Odmlčí se. „Byl jsem v utajení. Když jsme spolu mluvili, předstírali jsme, že je to moje sestra. Nikoho nenapadlo mě kontaktovat! Že zemřela, jsem se dozvěděl až po dalších pěti dnech, když jsem se vrátil domů.“

„Ona…?!“

„Mimoděložní… těhotenství. Vykrvácela. A  já u ní nebyl, nikdo u ní nebyl! Kdyby ano, možná by ještě žila.“ Opět několik minut mlčí. „Měl jsem snahu to překonat, ale… nevydržel jsem to v tom bytě. Ve všech místnostech jsem ji viděl ležet v krvi… tak když mi přišla nabídka jet sem, hned jsem se chopil příležitosti. Začnu tady znovu.“

„mrzí mě…“

„Díky.“ Dá si další pořádný doušek.

„Měla jsem autonehodu,“ pomalu promluví Sammlová. „Velký střep se mi zabodl do břicha… museli mi vzít vaječník. Asi před necelým rokem jsme s kolegyní zasahovaly v jednom sklepě, nájemník toho domu tam měl varnu drog. Zastihly jsme ho tam… Andrée tam byla první a ten chlap na ni mířil pistolí… měl mě v zádech, ale uslyšel, jak natahuju zbraň. Otočil se ke mně a… vystřelila jsem, ale netrefila jsem se. On mě ale trefil. Andrée ho pak zneškodnila, zatímco se soustředil na mě, vytáhla vlastní zbraň. Škoda… ale už byla napáchaná.“ Dopíjím svou vodu. „Trefil mě do toho druhého vaječníku.“

„To je mi líto.“

Pokrčí rameny. „Riziko povolání… a neskutečná smůla. Mrzí mě na tom, že to Kess nechápe, že nechápe, jak se cítím…“

„Potřebujete se napít. A já vám dlužím. Dvakrát dvojitou skotskou s ledem, prosím!“

„A něco k tomu, aby tady můj parťák neskončil s otravou alkoholem.“

Na pultu před námi přistanou dvě sklenice a miska kukuřičných křupek. Joans si hned jednu bere.

„Po té přednášce ke mně přišla jedna studentka. Někdo ji už několik dní sleduje, cítí se v nebezpečí, ohrožená… Mluvili jsme o tom v nedalekém parku. Ten chlap tam byl taky, sledoval nás. Chtěl jsem ho chytit.“ Odmlčí se, napije a dlouho povaluje nápoj v ústech, než s trpitelským výrazem polkne. „Dopadlo to tak, že se mi právě ulomil už třetí kus zubu, respektive kus třetího zubu.“ Ušklíbne se, když si přejede zuby jazykem. „Potřeboval bych zubaře.“

„Můžu zavolat Andrée. Její manžel je zubař, při troše štěstí by vás mohl vzít už zítra.“

„To by od vás bylo moc hezké,“ přikývne a pokusí se o alespoň chabý úsměv.

Sammlová se chopí mobilu.

„Půjdu si zapálit,“ sklouzne Joans z barové židle.

„Nedivím se, že jste měl problém s tím mít dítě. Kouření tomu škodí.“

Podívá se na ni. „Tehdy jsem ještě nekouřil. A chci s tím přestat.“

„Jasně,“ ušklíbne se a napije se skotské. „Proto jdete dneska kouřit už aspoň šestou cigaretu.“

„Trhněte si.“

„K doktoru Lünneÿmu máte přijít zítra v devět. Napíšu vám adresu,“ hlásí Sammlová, když se Joans vrací.

„Ještě jednou díky. Ještě na chvíli mě omluvte. Odskočím si.“

„Nemáte prsten,“ všímá si Sammlová, když se opět usadí vedle ní a sáhne po další křupce.

Lenivě se podívá na svou ruku. „Nový začátek. Co pořád máte v tom telefonu?“

„Pořád si musím prohlížet toho chlapa z billboardu. Přísahám, že ho odněkud znám! A ne jako doktora! Píšou, že byl rok pryč, co dělal? Proč se vrátil?“

„Proč se tím tak zaobíráte? Mně přijde daleko zajímavější ta studentka a chlap, co mě v tom parku div nezabil jednou ranou. Au,“ sykne, když si zavadí o poraněnou líci.

„Jsem detektiv od závažných zločinů, není divné, že toho chlapa z billboardu znám?“ přemítá dál nahlas ona. „Co když ho znám z nějakého případu? Třeba je to zločinec, rok se někde skrýval… nebo řádil v jiném městě… nebo v Guilleském knížectví! Musím to prověřit.“

„Sammlová, mohla jste ho jen minout někde na chodníku nebo sedět vedle jeho stolu v hospodě! Kdyby byl součástí nějakého případu, bylo by vám povědomé i jeho jméno, ne? Je vám jméno… jak to bylo… Pierre Ongen povědomé?“

„Ani ne…“

„Tak vidíte. Je pátek večer, pojďte přestat pracovat!“

„To říká ten pravý!“ pousměje se.

„No právě, vidíte, jak jsem dopadl.“

„Ty rány vážně nevypadají hezky, Joansi,“ dělá si starosti.

„Zahajuju novou etapu svého života!“

„Pravděpodobně zlomenou lícní kostí a rozervanou tváří?“

„Dejte pokoj. Oba jsme měli mizerný den, tak ho pojďme zapít, zvu vás! Potřebujete se uvolnit, vypnout v sobě toho detektiva! Víte co, pojďte si zazpívat! Začnu.“ Opět sklouzne ze židle a energicky jde k mikrofonu. Mírně si povoluje kravatu a rozepíná vrchní knoflík košile. Sammlová pozoruje, jak se s vervou pustil do Someday od skupiny Nickelback. Poprvé si všímá, že si z parku neodnesl jen poraněnou tvář, ale i roztrženou nohavici a hluboko odřené koleno. Neví, co si o něm má myslet…

„Sammlová!“ mává na ni a gesty ji přivolává k sobě na pódium. Má pravdu. Taky měla příšerný den, tak se přece může pobavit. Zvolna k němu zamíří, postaví se vedle něj, píseň s ním dokončí a společně zazpívají ještě „Hero“.