? (5. Návštěva - část I)

Když projde všemi bezpečnostními kontrolami, je konečně uveden do malé místnosti. U zdi stojí strážný s nejspíš elektrickým obuškem, další dva stojí za přepážkou z neprůstřelného skla. Soukromí tady neexistuje. Nepochybuje, že Michel Mur si na to nejspíš již musel zvyknout, on se ale pořád cítí nesvůj. Jako by mu mohl způsobit potíže tím, že za ním přišel. Jako by si ty potíže už dávno nezpůsobil Michel sám… Usedá u přepážky a za ní se otevírají těžké dveře, které lze otevřít jen z chodby za nimi a jen směrem do místnosti. Další dva uniformovaní muži přivádějí Michela Mura. Ruce má vepředu spoutané náramky spojenými krátkým řetězem, na sobě má vězeňský mundúr tak tmavě modrý, až vypadá téměř sametově černý. Paradoxně mu sluší, výtečně mu jde k očím. Dlouhou hřívu hustých, tmavě kaštanových, téměř nepatrně prošedivělých vlasů má evidentně čerstvě umytou. Na zápěstí levé ruky má cosi vytetované. Trochu napadá na jednu nohu, mírně se naklání do strany a pohyb mu evidentně působí přinejmenším obtíže, možná dokonce i bolest. V obličeji má pár podlitin v různých stádiích hojení a dolní ret má roztržený a zašitý. Na tváři má několikadenní strniště. Když si sedne naproti němu, je zadýchaný.

Hodnou chvíli oba jen nehnutě sedí a hledí na sebe přes sklo, jako by se ani jednomu nechtělo začít hovořit před svědky.

„Přinesl jsi víno?“ sáhne konečně Michel Mur po sluchátku a promluví do něj.

Už má také v ruce sluchátko. Nemá ale svůj hlas. Ta prostá otázka mu vzala všechno, řeč, dech i všechny síly. Hlasitě do sluchátka dýchá. „Ne…“ hlesne pak, i když ví, že tím dá Michelovi dokonale najevo, jak na něj jeho úvod zapůsobil. Mírně si odkašle. „Ehm… ani nevím, jak tě mám oslovovat… Micheli… nebo snad Bene…“ Není to otázka. Je to fakt. Součást každé návštěvy, každé úvahy o Michelovi v posledních měsících.

„Jak chceš. A už mě tím unavuješ, Georgesi, vždycky začínáš stejně… že nevíš, jak mě máš oslovit…“

Georgesovi se rozbuší srdce. Záplavou vášní, hněvu… i touhy. Když Michel takhle nakloní hlavu… vždycky se mu to líbilo. Při jeho delší promluvě však uslyšel i jeho skotský přízvuk. Začal ho vnímat až teď, když ví, že je Skot. Těch několik let předtím ho vůbec neslyšel…

„A pořád to nevím,“ hlesne. „Bylo to tolik jobovek najednou… Co se ti stalo? Tvůj ret… a celý obličej…“

„Nedělej, že o mě máš starost. Ty doby už jsou za námi, to oba víme.“

„Mám o tebe starost. Pořád přece jsi můj manžel a…“

„A co? Můžeme se snad políbit, jet spolu na dovolenou… vyspat se spolu…“

„Prosím tě!“

Skot se odmlčí. „Zase mě zmlátili, no. už to ani nestojí za řeč. Jsem tady oblíbený cíl, zabil jsem přece vašeho krále.“

„Nemáme krále.“

„To je jedno, můj panovník to nebyl,“ krčí Michel rameny.

„A kdo je prosím tě tvůj panovník?“ syčí dopáleně Georges. „Alžběta II.? Žiješ v naší zemi.“

„Přesněji ve vašem vězení,“ ušklíbne se on.

„A co to máš za tetování?“ prohlíží si Georges jeho zápěstí. „Minule jsi je neměl…“

„No, chápu, že to asi nejde poznat… to víš, vězení, není tady místo pro mistrovská díla z Louvru nebo Ermitáže. Má to být tajpan. Nejjedovatější had planety… připadám si s ním… drsnější.“ Pousměje se.

„Pořád… se mi líbíš,“ špitne Georges a hypnotizuje jeho oči, které mu vždycky připomínaly moře. „Miluju tě… vzpomínáš na naše líbánky v Edinburghu?“ Smutně se usměje, dnes mu to zní jako ironie, která mu ukazuje gigantický vztyčený prostředník. „Trefili jsme se do svatoondřejských oslav… všude vlajky, plno lidí…“

„Dudy… whisky… haggis…“

„Fuj, ten blivajs mi nepřipomínej!“ ošije se Georges.

„Jo,“ zakření se Michel, „nechápu, jak to může někdo jíst.“

„Tehdy jsem netušil, kdo… že… že jsi taky Skot…“ chvěje se Georgesovi hlas. „Nevím, jestli… je to dobře, nebo ne, jestli jsem zatraceníhodný, nebo naopak zasluhuji obdiv… ale i po tom všem, po všem, v čem jsi mi lhal, že jsem o tobě nevěděl takovou základní věc jako národnost, že jsem tě znal pod falešným jménem, že jsi zabil několik lidí a jako posledního dokonce Maisona… i po tom všem… je to prostě v dobrém i ve zlém, navěky. Ničí mě, že tě můžu vidět jen takhle jednou za měsíc přes sklo… nemůžu se dotknout…“ Klade obě dlaně na chladné sklo, které je odděluje. Michel po chviličce váhání udělá totéž a dává své ruce přes sklo přesně na ty jeho. Georges pokračuje: „Vím, že už to takhle bude navždycky. Za všechny ty vraždy, zvlášť tu poslední, jsi dostal doživotí… rád za tebou chodím, ale… potřebuju víc.“

Michel svoje dlaně okamžitě stahuje. „Víc?“ povytahuje obočí.

„Potřebuju… kontakt. Fyzický… kontakt.“ Georges se odmlčí. „Víš… přišel jsem ti vlastně říct… že… mám přítele.“

„Myslíš milence,“ podotýká Michel věcně a dál na něj užasle zírá.

„Technicky vzato… jo, je to můj milenec. Micheli… nebo Bene, nebo jak se vlastně jmenuješ… pořád miluju tebe! Mathieu je ti vlastně dost podobný…“ Zoufale zatíná ruce v pěst a hledí na svého manžela. Když se kdysi učil o nějakém Skotovi, vždycky si ho, ať už to byl William Wallace, některý ze stuartovských králů nebo sir Walter Scott, představoval jako hrdého, silného, urostlého chlapa… Michel splňoval pouze první dva body této jeho představy. Hrdosti má snad za všechny Skoty, kteří kdy chodili po Zemi, silný je taky dost… co se však výšky týče, je o téměř hlavu menší než Georges, a to Georges Mur taky není žádný dlouhán.

„Potřebuju na záchod,“ vyhrkne Michel a vstane. Ruka se sluchátkem se mu chvěje. „Uvidíme se za měsíc. To už třeba budu schopný pochopit, proč… jsi to udělal.“

„Říká ten, kdo zavraždil nejméně tři lidi!“

„Myslím, že vraždu Ssädta Mörgdta mi nebyli schopní prokázat, miláčku,“ strojeně se usměje on.

„Myslím, že tu ti ještě prokázat zvládli,“ odsekne Georges. „To jiné už ne.“

„Měj se, Georgesi. A kdybys náhodou měl chuť nechat mi podepsat rozvodové papíry… myslím, že s těmi tě sem pustí i mimo jinak vyhrazenou dobu.“ Zavěsí.

Georges Mur se smutně dívá, jak se jeho manžel pomalu šourá ke dveřím, kde se ho opět chopí ostraha.

 

„Tak schválně,“ vychutnává si Peter Joans každé slovo. „Který z takzvaných ‚prokletých‘ králů byl první skotské krve?“

„Nemám ponětí,“ zahučí Daniel Joans ze sprchového koutu.

„No tak, tipni si aspoň!“

„Adam VIII.“

„Prosím tě, žádný takový nebyl!“ pousměje se Peter. „Vůbec jsi v tom muzeu nedával pozor. Podívej, máš tady možnosti: Damon I., Charles I., Charles II. nebo Charles III.“

„Damon I.,“ zahučí detektiv sušící si před zrcadlem vlasy.

„Byl to Charles III. Vlastním jménem to byl Rob Hulaimé, Rob, skotské jméno!“

„Hm… znal jsem Skoty, kteří se jmenovali normálně jako David nebo třeba Oscar…“

Peter jen odfrkne. „Prosím tě, pamatuješ si aspoň něco z celého toho dne? Pamatuješ si aspoň, proč se jim říkalo ‚prokletí?‘“

„Nevím… protože… umřeli záhadnou smrtí?“

Peter se uchichtne. „Ne tak docela. Čekal bych, že tohohle si jako detektiv všimneš! Nejde o to, že by zemřeli podivnou smrtí… všichni zemřeli přesně dvaadvacet let po svém nástupu na trůn. Neuvěřitelné!“

„Kdo se takovou blbostí zabýval, že si toho všiml?“

„jistý La Farge v půlce devatenáctýho století. Byl to novinář, asi o nich psal nějaký článek a postřehl přitom, že mezi jejich nástupy na trůn vždycky uběhla stejná doba.“

„Jak si to můžeš pamatovat?“ kroutí Daniel hlavou.

„Studuju přece archeologii,“ krčí Peter rameny.

„A čínštinu, pekelně těžký jazyk.“

„Říká ten, kdo nedodělal ani španělštinu.“

„No právě,“ zakření se Daniel. „Na co koukáš?“ ptá se, když se pár minut dívá na televizní obrazovku.

„Nějaký seriál,nepamatuju si název. Ale je právě o tom Robovi Hulaimé. Ještě že mají místní u všeho titulky.“

„To jo. I u zpráv. Když dovolíš, přepnu to. Máš volnou kou…“ Zarazí se uprostřed slova a oněměle civí na obrazovku.

Drobný reportér s černými vlasy a strništěm v šedé košili s krátkým rukávem, bílých kalhotách a zeleném lehkém šátku stojí bokem k ohradě, za kterou hrabe kopytem v krátké trávě ryzák. Vedle zvířete stojí s jednou rukou na hrušce dámského sedla žena průměrné výšky a hubené postavy v bílých plátěných šatech bez výstřihu a s krátkým rukávem. Má dlouhou hřívu hnědých, téměř neznatelně vlnitých rozpuštěných vlasů – s několika zrzavě obarvenými pramínky nepochybně maskujícími šediny – lemujících nehezký obličej s velkýma očima a výraznými, byť nenalíčenými rty. Hlavu chrání šedá helma. Na levém zápěstí má náramek, na kterém se střídají rubínově rudé a smaragdově zelené korálky… později Joanse napadá, jestli to nakonec opravdu nejsou rubíny a smaragdy. Vlasy ženě dosahují málem až k pasu, bílé šaty zhruba ke kolenům a nechávají odhalené její neoholené holeně. Joans nerozumí, co žena novináři odpovídá, ani se nesnaží číst titulky, jejichž řádek probíhá v dolní části obrazovky. Místo toho šátrá po mobilním telefonu. chvilku mu trvá, než nalezne foťák, používá jej možná poprvé v životě, stíhá však ženu u ryzáka ještě vyfotit, než se obrazovka přepne zpátky do studia, kde se o něčem zaujatě baví dvě blondýny v blankytně modrém a hořčicově zbarveném kostýmku.

Joans vytáčí kontakt a přiloží mobil k uchu. Netrpělivě naslouchá monotónnímu bzučení. Konečně je hovor přijat. „Joansi? Děje se něco?“

„Sammlová, poslal jsem vám fotku, můžete se na ni podívat?“

„Moment… ano, vidím ji. O co jde?“

„Víte, kdo je ta žena?“

„Jistěže! Její Veličenstvo, Ilta I. Proč?“

„Už asi vím, kdo byly ty holky v ordinaci doktora… no toho zubaře ráno. Pořád jsem si říkal, že mi někoho připomínají! Tuhle ženu… tedy vaši královnu… jsem zahlédl v televizi už včera v noci. Asi to bylo nějaké staré interview, tohle působí dost čerstvě… každopádně myslím, že ty dívky v čekárně… byly princezny. proto mi byly povědomé!“

„Jo… to by odpovídalo,“ hlesne zamyšleně Sammlová. „Té mladší říkali Ifigenie Maisonová, že? A manžel Jejího Veličenstva se jmenoval Nicolas Maison. Dneska je to akorát rok, co byl zavražděn. Počkejte… jo, zrovna se vám podařilo vyfotit moment, kdy zjevně mluvili o něm. V titulcích dole stojí, že se nehodlá znova vdávat…“

„No… to má ten manžel vaší kamarádky dost dobrou klientelu…“ zakření se Joans.

Sammlová se rozesměje. „Vidíte, to mě nikdy nenapadlo…“

Joansovi mobil zavibruje v prstech a pak mu do ucha zařve Enjoy the silence od skupiny Depeche Mode. Mrkne na displej. „Musím končit. Volá mi nějaké neznámé číslo.“

„Jasně.“ Sammlová zavěsí.

„Joans?“ přijme detektiv nový hovor.

„Prosím vás, pomozte mi!“ šeptá naléhavě mladý hlas. „Monsieur Joansi… prosím vás!“

Joans zbledne jako stěna. „To jste vy, slečno Romierová?“

„Ano!“ Hlas v telefonu se chvěje. „prosím, přijeďte, monsieur! Mám strach…“ Dívka se zajíkne.

„Kde jste? Kam mám přijet?“ vypíná Joans televizi, aby lépe slyšel.

„Kostel svatého Ondřeje!“ vyhrkne překotně.

„Cože?“ užasne, z přístroje v jeho ruce však už zaznívá jen zběsilé tlumené pípání oznamující konec telefonátu. Detektiv mrští mobilem na matraci. „Do prdele! Kde mám hledat…“ Už sahá po notebooku, pak si to ale rozmyslí. Opět zvedne mobil a znovu vytáčí Sammlovou.

„Prosím?“

„prosím vás, víte, kde je v Ykkhó kostel svatého Ondřeje?“

„Ehm… pokud vím, je tu jediný. Na Skotské ulici. Říká se jí Skotská právě kvůli tomu kos…“

„Jo, jo, nepotřebuju další přednášku z historie, dík!“ ucedí nevrle Joans a hovor položí. Ještě zavolá na neznámé číslo, ze kterého se mu před chvílí ozvala Läüra Romierová. „Tady detektiv Joans, vydržte, zrovna jsem vylezl ze sprchy. Obleču se a hned jedu.“

Vletí do prvního oblečení, jež mu přijde pod ruku: volných plátěných šedých kalhot, tílka a černé volné košile, pod níž ukrývá podpažní pouzdro s pistolí. Ještě v hotelu si nasazuje sluneční brýle. Když otevře dveře svého Kabrioletu, vyvalí se z auta vlna dusného, přehřátého vzduchu a Angličan div neztrácí vědomí. Po dvou minutách jízdy se z něj řine pot a v čůrcích mu stéká do očí. Jede, jak nejrychleji si troufá. Navigace, kam zadal svůj cíl, Skotskou ulici, mu vybírá cestu plnou semaforů.