? (6. Tělo)

Slunce si toho rána dává načas, jako by chtělo delší tmou poskytnout zločinci více času uniknout. Konečně nastává rozbřesk. Madame Iannová si nastavila budík, který nyní intenzivně zvoní. Vypíná otravný zvuk, přeci jen jí však trvá vyhrabat se z postele. Spěšně se obléká a chystá si ke dveřím tři pytle s odpadky. Po ránu již bývá poměrně chladno, a tak si přes bílou halenku obléká světle růžový tenký svetřík. Když se obuje, bere pytle a jednu z papučí, které měla předtím na nohou, a opouští byt. Dveře nezamyká, bude přeci pryč jen pár minut. Musí se ještě vrátit, aby se před odchodem do práce nalíčila, jako prodavačka musí vypadat obzvláště hezky, aby přilákala lidi ke svému zboží. Víkend věnovala jako obvykle pečení a hotové medové gonské koláčky dnes bude prodávat u svého stánku. Vždycky má zákazníky, zejména turisty, kteří bývají do ulice přilákáni zpravidla zvědavostí, proč se ulice v hlavním městě Gon jmenuje po jedné ze zemí Velké Británie. Jejím pečením nicméně nepohrdne ani pár studentů, kterým stojí za to se sem v přestávkách mezi přednáškami proběhnout z nedaleké sportovní fakulty Univerzity Larse Taavettiho. Instituci založil roku Páně 1703 otec jednoho z pozdějších plukovníků královské gardy a dal tak vzniknout čtvrté nejstarší univerzitě v zemi. Samotná sportovní fakulta vznikla o něco později, roku 1902.

Madame Iannová zdolá schody nahoru a loktem mačká kliku cihlově zbarvených dveří do dvora. K prahu strčí svoji papuči, aby se jí dveře nezavřely. Přechází dvůr k sadě plastových kontejnerů, dvěma na směsný odpad, jednomu na plasty a jednomu na sklo. Vyhazuje se jen čiré sklo, například lahve od whisky. Nádoby z barevného skla jsou vratné. Iannová hází jeden z pytlů do kontejneru na plasty, a když otvírá popelnici na směsný odpad, bezděky před zápachem odvrátí tvář. Slabé světlo rodícího se dne stačí k tomu, aby na zem vykreslilo nezřetelné stíny. Stín popelnice… jako by měl v jednom místě zvláštní tvar…

Iannová hodí pytle do kontejneru, zavře víko a zvědavě popojde pár kroků vpravo. Pomalu jí začíná docházet, že to není stín, ale nějaká skvrna na zemi. Skvrna, která se nápadně táhne doleva směrem za kontejnery. A tam… Iannová by nejraději křičela z plných plic, na celé město, ale jako by o hlas nadobro přišla. Odskočí dozadu a vyděšeně hledí na sousedku.

 

Můj nepříjemně přecitlivělý sluch zachytí zvonění telefonu, i když jsem jej ztlumila jen na vibrace. V hlavě cítím každý úder srdce, jeho záchvěvy tam doléhají bolestivou ozvěnou. Šátrám po přístroji rukou a leknu se, když moje prsty zavadí o další tělo na matraci. Bezděky ucuknu a donutím se rozlepit oční víčka. Kousíček ode mě leží mladá žena střední postavy. Skoro mě děsí, jak mladá je, nejspíš je mladší než Kess… Její kůže je bledá, jako by byla upírka, má černé vlasy s pár fialovými pramínky ostříhané na nestejné mikádo a v uchu má piercing. Pomačkaná přikrývka odhaluje jedno její ňadro a podpaží ruky složené pod hlavou. Na nedávno oholené pokožce zvolna raší černé chloupky. Vůbec si nepamatuji, kde jsem ji sbalila, spánky jako by mi k sobě tlačil lis na stará auta a děsím se představy, že jsem nejspíš řídila pod vlivem… a to patrně pod dost silným vlivem. Zamlženým pohledem zhodnotím displej telefonu, zautomatizovaným pohybem přijímám hovor a snažím se vzpomenout si, jak se artikuluje.

„De… Detektiv Sammlová?“

„Máme případ. Podezřelé úmrtí, možná sebevražda, ale patrně vražda. Přijeďte.“

„Eh… kam?“

„Skotská ulice 6.“

„Jako bych už byla na cestě, kapitáne…“ odmlčím se. „Děje se něco? Máte… nějaký zastřený hlas…“

„To říká ta pravá. To bude tím telefonem.“ Kapitán hovor ukončí.

Parkuji svůj tmavě červený Saab mezi Joansův Kabriolet a černou motorku Christiana Ssöforda. Ulici právě opouští popelářský vůz. Musím počkat, než mě mine, teprve pak můžu vystoupit z auta, zamknout ho a obejít ho na chodník. Kapitán na mě čeká na pavlači. Je to vysoká, možná trošinku korpulentní dáma nevšedního vzhledu, jenž je jí dodán rozdílně zbarvenýma očima (jedním modrým a druhým hnědým) a nápadným dokonale bílým pramenem vlasů v jinak kaštanových kadeřích. Nadbytečná kila přibrala relativně nedávno po porodu dcery a nedokáže se jich zbavit. Táhne jí na čtyřicet, miluje jehlové podpatky, a i když je rozvedená, nedodržuje gonský obyčej zachování všech příjmení, která kdy měla, leč nadále nosí pouze to svého bývalého manžela. Prý se jí líbí, jak zní společně s jejími křestními jmény.

Křečovitě se držím zábradlí a vážím každý krok. Když vystoupám k ní, prohlížím si ji detailněji. Dnes má na sobě světlounké džíny s nízkým pasem, lesklé červené boty na jehlových podpatcích, na nichž působí zvláštně igelitové návleky, volnou kostkovanou červenou košili zapnutou až ke krku a hnědý opasek. Za límeček má zastrčené červené sluneční brýle, na rukou má jednorázové latexové rukavice a v uších malé náušnice vytvarované do podoby lebek. Vlnité vlasy má stažené do kratinkého culíku. Mít je blonďaté, zrzavé nebo černé, jen ne kaštanové, líbila by se mi.

„Obětí je mladá žena,“ začíná bez úvodu a podává mi návleky na boty. „Podle doktora Ssöforda může být mrtvá devět až dvanáct hodin, tedy zemřela včera mezi osmou a jedenáctou večer. Byla neděle, moc lidí se venku neomžilo, zvlášť tady ne. Navíc zrovna včera v noci bylo dost chladno, jako by byl listopad, možná prosinec, ne září. Dnes ráno ji našla sousedka, která šla vynést odpadky.“

„Známe její jméno?“

„Zatím ne, ta sousedka ji osobně nezná, jen ví, že tady taky bydlí. Je v šoku, víc jsme z ní nedostali. Zatím. Chcete se jít podívat, nebo půjdete za Joansem do domu vyzvědět, kdo byla a kde přesně bydlela?“

„Půjdu za Joansem,“ rozhoduji se okamžitě. Proč bych odmítla možnost vyhnout se pohledu na další mrtvolu, navíc mladého člověka…

Procházím vchodovými dveřmi a krátkou čtvercovou chodbou ke schodišti. Jedny schody vedou nahoru, druhé dolů. Nevím, co mě vede k volbě vydat se nahoru, snad to, že někde nad sebou ještě slabě slyším kroky. Rozbíhám se vzhůru, zvědavá, kdo se tam pohybuje, o patro a půl výš na okamžik zahlédnu Joansova záda, musím se ale v mezipatře zastavit. Nemám dostatek dechu, abych na něj zavolala. Běhání v tomhle počasí není dobrý nápad. Další důvod, proč my Goňané s takovou vervou oslavujeme příchod podzimu. Je to vítaná změna proti letnímu dusnému parnu, v poslední době ještě umocněnému globálním oteplováním.

Již klidněji vystoupám zbývající patro a půl, odkud ke mně doléhá bušení na dveře. Před nejbližším bytem stojí Daniel Joans ve světlých džínech a hedvábné fialkové košili. Přešlapuje na místě. Sotva se dveře otevřou, vletí do bytu bez jediného slova a mizí mi z dohledu. Řítím se za ním, nervózní, že na mě vůbec nereaguje, a cestou mávnu průkazem detektiva na hubeného mladíka, který stojí u otevřených dveří a nervózně a poplašeně hledí do bytu.

„Co to má znamenat?!“ Před jedním z křesel v malém obýváku s kuchyňským koutem stojí drobná mladá žena s evidentní nadváhou a poulí hnědé oči na mého parťáka. Ten se hrbí nad dřezem a usilovně se snaží, aby voda puštěná z kohoutku maximálním možným proudem přehlušila jeho dávení.

„Detektiv Sammlová, oddělení závažných zločinů.“ Kývám směrem k Joansovi. „Tohle je můj kolega, detektiv Joans. Kdo jste vy?“

„Já jsem Åkke Hjelm a ona je Julia Erikssonová,“ přichází k nám mladík z chodbičky. „Jsme tu na výměnném pobytu ze Švédska.“ Hovoří nejistou francouzštinou, poslední větu nicméně pronáší v angličtině, a protože cítím, že se v tomto jazyce evidentně cítí pohodlněji, rovněž přecházím do angličtiny.

„Vy jste viděli tu mladou ženu zpoza popelnic? Víte, o koho jde?“

„Sammlová,“ ozývá se mdle Joans za mými zády.

Otáčím se k němu. „A s vámi je co? Je vám zle?“

„Sammlová,“ opakuje vyčerpaně. Zastavuje vodu a pomalu se otáčí, v obličeji je bílý jako plátno. „Je to Romierová.“

„Kdo?“ nechápu.

„Ta studentka… z pátku. Říkal jsem vám o ní v tom baru.“ Otevírá namátkou několik skříněk, než najde skleničku, napouští do ní vodu…

„Ne, Joansi!“ vykřiknu varovně, je ale pozdě.

„Co je?“ diví se, když odtahuje sklenici od rtů. Dobrou polovinu jí už vypil. Nechápu, jak to může zvládnout… já bych jen pomalu a opatrně srkala… já bych tuhle vodu nikdy do úst nevzala…

„To poznáte,“ krčím rameny. „Tu máte,“ dávám mu tři mentolky, které nahmátnu v kabelce. Otáčím se zpět ke Švédům. „Tak znova: vy jste Romierovou znali?“

„Ani ne,“ broukne zamyšleně Hjelm. „Přijeli jsme ve středu a… tak… jsme v cizím městě… přece to neprosedíme v pokoji! Prostě… jsme si užívali.“

„Chodili po večírcích, diskotékách… vraceli se, když už vaše spolubydlící spala…“ říká Joans.

„Přesně tak,“ přikývne Erikssonová. „Proč ne? Snad se můžeme bavit…“

„Ona už nemůže,“ připomíná chladně Angličan.

„Včera v noci jste byli taky někde… za zábavou?“ ptám se, i když dopředu tuším odpověď.

„Jo. Seděli jsme v jedné hospodě na pivu.“

„Může vám to někdo dosvědčit?“

„Spousta lidí. Seděli jsme tam dlouho do noci…“

„Vlastně do rána,“ doplňuje Erikssonová. „Hrála tam nějaká ženská na kytaru.“

„Jo, byla to kočka…“ pousměje se Švéd. „V přítmí té hospody… úplně zářila. Jmenovala se… páni, jak ona se jen jmenovala… Nevzpomeneš si, Julio?“

„Bohužel,“ vrtí energicky hlavou.

„Jak se jmenovala ta hospoda?“ chystá si Joans zápisník.

„Vlastně to nebyla hospoda.“ Erikssonová horlivě přežvykuje žvýkačku. „Spíš to byl bar… Ten název byl… páni… jo, už to mám! Ykk leeka.“

„Leknínový květ?“ povytahuji obočí. „Tam jste byli schválně, nebo omylem?“ mám chuť se zeptat.

„Jak se to píše?“ pohlédne na mě zoufale Joans.

Usměju se a beru od něj notes a tužku, abych název místa zapsala namísto něj.

„Vy to tam znáte?“ diví se Joans.

„Jasně,“ mumlám koutkem úst, aby mě mohl slyšet jen on. „Když jste holka na holky nebo chlap na chlapy, není lepší místo.“

„Znáte všechny místní bary?“ pozvedá Angličan obočí.

„To bych neřekla… ale nejsem bez zkušeností.“ Vracím mu notes.

„Můžeme se tu porozhlédnout, ne?“ ptá se Joans Švédů. „Jen takové upozornění: prohlídce se stejně nevyhnete. Já bych to měl za sebou raději co nejdřív.“

„Náš byt to není,“ krčí lhostejně rameny Erikssonová.

„Musíme prohledat i vaše pokoje,“ zdůrazňuji.

„Nevadí,“ dí na to Hjelm.

„Rozdělíme se,“ navrhuji Joansovi. „Jdu zleva, vy zprava. Vy máte balkón, já tu chodbičku. Tuhle místnost prohledáme spolu, je největší.“

„Dobrá.“

Po prohlídce koupelny vcházím do ložnice. Naproti dveřím stojí vysoká postel s černým povlečením, nalevo je okno do dvora. Nad postelí je na stěně přibitá polička s plyšovým Ferdinandem, malou šperkovnicí, hřebenem a náramkovými hodinkami. Nalevo od postele stojí stůl a na něm leží nabíjející se fialový notebook. Je otevřený. Vydám se ke stolu s úmyslem podívat se, co je v zásuvkách. Cestou zakopnu o kufr, který leží otevřený na náhodném místě na podlaze a přetéká z něj rozházené oblečení. Zoufale zamáchám rukama, abych neupadla, a zachytím se stolu. Přitom nejspíš zavadím o touchpad notebooku. Obrazovka se rozsvítí, na okamžik na ní problikne obrázek horkovzdušného balónu, vzápětí se otevře e-mail. Upřu pohled na právě otevřenou zprávu. Jako odesílatel se zobrazuje Julia Eriksson, příjemce e-mailu je však rovněž Julia Eriksson. Okamžik mi trvá, než mi dochází, že se tělnatá drobná dívka v obýváku patrně jmenuje stejně jako její matka. Provedu pokus rychle přečíst jejich komunikaci, jenomže e-maily, ostatně stejně jako celý notebook, jsou – z pochopitelných důvodů – ve švédštině.

„Mademoiselle Erikssonová,“ oslovuji dívku příkře, když vycházím z pokoje. „Vy jste tu na Erasmu, že?“

Švédka mlčky přikyvuje.

„Sammlová, můžete?“ ozývá se Joans z balkónu.

„Ovšem,“ pospíším si za ním. Matně vnímám, že se oba Švédi hrnou za mnou, aby také viděli, co Joans objevil. Na podlaze stísněného balkónu se válí hromada různě velkých střepů čirého skla a kaluž tekutiny. Můj britský kolega se právě zdvihá ze země. „Prosím, čichněte si,“ ukazuje na zem.

„Cože?“

„Přivoňte si,“ říká klidně.

Obezřetně si dřepnu a nasaji vzduch do nozder. „Whisky?“ zvedám k němu zmatený pohled.

Přitaká. „A podívejte se, kde ten balkón je.“

Opatrně překračuji území střepů a pohlédnu dolů přes zábradlí. Pod námi je dvůr, na něm popelnice… „Vyhodili ji odsud…“ zalapám po dechu. Svírá se mi žaludek a odtahuji se.

Joans zuřivě žvýká mentolky, ale vypadá, jako by se měl každou chvíli znova pozvracet.

Ještě jednou mrknu pod nás. „Ta výška…“

„Myslíte na to, na co já?“ ptá se Angličan.

„Na co myslíte?“ ujišťuji se.

„Jestli už byla mrtvá, když ji vyhodili na ten dvůr, nebo… jestli ji zabil právě ten pád z výšky pěti pater… Ale v tom nám bude muset udělat jasno doktor…“

„Ssöford,“ přikyvuji.

„Vy jste něco našla?“ ptá se tiše.

„Jo. V pokoji té Erikssonové jsem našla trávu… jako tu drogu…“

Povytahuje obočí.

„Nedělala bych jí problémy, zatím. Má ji evidentně jen pro vlastní potřeby…“

„Jen pro vlastní potřeby…“ opakuje skepticky.

„Zajímavější nález jsem učinila v koupelně.“ Ukazuji mu sáček na důkazy. „Těhotenský test, pozitivní.“

„A bydlely tu dvě ženy…“

„Přísně vzato čtyři, zapomínáte na její dvě spolubydlící, které jsou ve Švédsku. Může být některé z nich.“

„Ať už Romierová zemřela při pádu, nebo ji někdo třeba vzal po hlavě tou whisky, tenhle byt je nepochybně místem činu. Takže odsud ty dva Švédy vypakujeme,“ dí Joans.

„Vypadáte strašně,“ uvědomuji si při delším pohledu na něj. „Jako by vám měl každou chvíli upadnout kus obličeje…“ Přejedu si prsty po líci, po níž se jemu rozlévá masivní temná fialovo-černá podlitina.