Chtěl jseem pro svou rodinu jen to nejlepší

Píši to dobře?

Prolog

Je středa 25.1.2006 něco málo po osmé hodině večer. Vycházím ven ze svého domu. Pohledem na sebe se naposledy ujišťuji, zda jsem vhodně oblečen a zda mám vše, co potřebuji. Mám na sobě černý kabát šitý na míru. Je to můj oblíbený model pro letošní zimu, který nosím nejraději. V ruce držím noviny a v nich je ukryta obálka s penězi, aby to nebylo na první pohled nápadné. Jen já vím, na co ty peníze mám a nikomu jinému do toho nic není.
Je téměř bezvětří. Na okrajích chodníku jsou zbytky odhrnutého sněhu, který nestihl roztát. Dvůr mého domu je vkusně osvětlen, avšak okolní krajina je zahalena tmou. Mírný vánek k mému nosu z dálky přináší odér cigaretového kouře, který nemám rád. Podle směru větru typuji, že se někdo nachází v lese za plotem mého pozemku a dopřává si nezdravé potěšení.
Před vchodem na mne čeká můj osobní řidič. Otvírá zadní dveře na pravé straně mého džípu a čeká, že nastoupím. Tento elegantní počin mého řidiče beru jako samozřejmost a nepřijde mi na tom nic nevšedního. Co je na tom, že mi můj řidič otevře dveře u auta a podrží je, dokud nenastoupím? Na to jsem dávno zvyklý.
Udělám sotva čtyři kroky směrem k autu a najednou cítím ostré, nepopsatelné píchnutí na hrudi a následně silný tlak, který mne povalí na zem. S milisekundovým zpožděním se k mým uším dostává obrovská rána.
Cítím velmi silnou bolest celého hrudníku, nemohu se ani nadechnout. Chvíli je mi strašné horko, které rychle střídá pocit mrazivého chladu. Cítím, jak se mi do plic vlévá krev a pomalu začínám ztrácet vědomí. Jedinné, co ještě vnímám je, jak mne někdo drží za ruce a táhne mne po zemi. Je to můj řidič. Táhne mne zpátky dovnitř do domu a přitom se snaží být ve skrčené poloze, aby ho také někdo netrefil. Snaží se ze všech sil o záchranu mého života. Bohužel však marně, už mi není pomoci. Uvnitř ještě chvíli fungují moje poslední křečovité svalové impulzy. Chytám pevně svého řidiče za paže, tahám ho hlavou blíže k sobě a chroptím ze sebe poslední slova: ,,Radovan Krej-uch-ch-ch-číř. Spisy na něj jsou u-ch-uch u K-chch-arla Gotta." Přitom mi z úst vytéká krev. ,,Jaký spisy na Krejčíře?" nervózně křičí můj vyděšený řidič. Odpověď se mu dostane v podobě mého povolení svalů a bezvládného zaklonění hlavy. Už ze sebe nevychroptím ani slovo. Je se mnou konec. Na půdě mého domova v Praze na Lhotce, kde bych měl být v bezpečí tak nadobro vyhasíná můj život..
Najednou se mi ve snu před očima začíná zpětně promítat celý můj život. Vidím svou manželku Ivanu za mlada, jak se na mne usmívá a v náruči drží naši dcerku Moniku. Vidím syna Michala, jak jezdí na dětském odrážedle a volá na mě: ,,Tati, tati," Sladký, dětský hlásek se najednou změní a můj tříletý syn má hluboký mužský hlas: ,,Tati, tati. Proboha, nééé. Dělejte něco!"

Část I: Bony a neklid, auta, žula a stříbro

1.1 Pytlák

V roce 1983, kdy mi bylo dvacet pět let, jsem se s manželkou Ivanou přestěhoval od rodičů do Českého Brodu na Kolínsku. V té době už jsem měl dvě děti. Tříletého syna Michala a půl roční dceru Moniku. Pracoval jsem v Kolíně jako řidič nákladního vozu pro síť prodejen Jednota. Pobíral jsem měsíční mzdu čtyři tisíce korun, což na tu dobu byli pro běžného člověka docela slušné peníze. Já jsem však chtěl pro sebe a svou rodinu jen to nejlepší. Proto jsem začínal jako ,,pěšák" prodejem bonů a obchodováním s hodinkami.
Jednoho dne v pondělí 29. srpna 1983 jsem seděl v kuchyni u jídelního stolu a vychutnával jsem si nudlovou polévku. Mezi každou lžící polévky jsem pozvedl zrak na svou manželku Ivanu - autorku výborné, husté polévky a chválil jsem: ,,Uhmm. Ta je dobrá." Nudlovou polévku jsem měl rád, protože to bylo lehké jídlo, po kterém mi nebývalo nevolno. Už tenkrát mne začínali trápit problémy se žlučníkem a nemohl jsem jíst příliš tučná a kořeněná jídla.
Manželka chvíli před tím nakojila naší půlroční dcerku Moničku, držela jí v náruči, stála a pohupovala s ní v kuchyni, aby si po jídle co nejdříve odříhla a nebolelo jí břicho. Přitom se neustále otáčela v kuchyni kolem dokola a měla tak dokonalý výhled z okna.
Najednou byl z venku slyšet zvuk, jak kolem našeho domu projíždí auto a zastavuje před našim domem. Byl slyšet typický zvuk zatažení ruční brzdy a následovalo bouchnutí dveří. ,,Fando. Je tady tvůj táta," řekla mi manželka, která s půlročním miminkem v náruči vyhlížela z okna. ,,Doufám, že nikam neodjedeš, protože musíme vykoupat malou," dodala manželka. Manželka naší malou Moničku sama beze mne vykoupat nedokázala. Aby tekla teplá voda, tak bylo třeba zatopit v kotly, zapnout čerpadlo a napustit vodárnu. To manželka ještě neuměla, neboť jsme se do toho domu přestěhovali teprve před nedávnem.
Můj táta přišel za námi do seknice. ,,Ahoj. Tady jsem vám přivez něco ze zabíjačky. Dej to kdyžtak do mrazáku," řekl a předal mojí manželce síťovanou tašku. Skrz síťovinu prosvítala šiška tlačenky, nějaké salámy a masové konzervy. Potom se táta otočil na mne a přísným tónem řekl: ,,Ty, pojď se mnou ven. Potřebuju s tebou mluvit." ,,Víš moc dobře, že tvýho strejdu Láďu nenávidím. Že od smrti dědy spolu nevycházíme. Jenomže předevčírem mu někdo vykrad barák - škoda za čtyřicet tisíc a strejda si myslí, žes to byl ty. Jde po tobě bezpečnost," řekl mi táta venku mezi čtyřma očima.
Mezitím z našeho domu vyběhl můj tříletý syn Michal se zmenšeným modelem Mercedesu v ruce a volal: ,,Dědo, dědo! Podívej, co mi táta koupil." ,,Běž dovnitř. Děda za tebou za chvíli přijde," napomenul jsem svého syna a ten poslechl a zalezl zpátky do domu.
,,Kdy, že se to stalo?" dělal jsem hloupého, ale přitom jsem moc dobře věděl, o čem je řeč. ,,V sobotu večer. Láďa přijel domů v jedenáct a zjistil, že má vymlácený okno od koupelny a že mu doma chyběj peníze a nějaký věci. Včera to byl hlásit na bezpečnosti" odpověděl táta. ,,V sobotu jsem byl s kámošem na rybách na Nouzově," vychrlil jsem ze sebe předem připravenou lež. ,,Od kdy ty chodíš na ryby, prosím tě?" divil se táta. ,,S Vostřou občas zajdem," pokračoval jsem ve lhaní. (Vojstřa = Vláďa Vostřeš). ,,Kecáš!" zvýšil na mne táta hlas. ,,Ty si asi myslíš, že jsem úplně blbej. Kdo jinej by to moh udělat, než-li ty s Vostřešem? Nekecej a řekni mě; Byli jste to vy dva?!" tlačil na mne táta. ,,No jóó. Tak jsme to byli my, nóó," přiznal jsem se, abych už měl od táty klid. ,,Takže na žádnejch rybách jste nebyli," ujišťoval se táta. ,,Néé. Byli jsme u strejdy v baráku. Udělali jsme to," odpověděl jsem popravdě. ,,Ty jseš blbej. Máš doma dvě malý děti a nedáš si říct," kroutil táta hlavou. ,,Má ten tvůj kamarád povolenku na ryby?" vyptával se táta dál. ,,Co já vím? Asi ne," odpověděl jsem nejistě. ,,Jestli nemá, tak je to jedině dobře. Teď po vás půjde bezpečnost a když jim oba budete tvrdit aliby, že jste ten den byli chytat ryby bez povolenky, tak na to esenbáci upředou pozornost. Pokud na vás nemaj nějaký jasný důkazy, že jste ten barák vykradli, tak vám přišijou jenom pytláctví a za to dostanete maximálně podmínku," radil mi táta. ,,To nezní jako špatnej nápad. Hnedka zavolám Vostřovi a domluvím se s ním," uznal jsem. ,,Chtěl jsem ti říct jenom tohle. Teď musím jet domů nakrmit prasata," řekl táta a šel před branku ke svému autu. Můj táta měl doma malé soukromé hospodářství a choval několik prasat, dvě krávy, králíky a kuřata.
Šel jsem s tátou za branku, abych ho vyprovodil. Můj táta se zastavil před brankou a chvíli si prohlížel mojí poštovní schránku. Velký plechový box na dopisy pověšený na brance nesl jmenovku: ,,Mrázek František, Mrázková Ivana." ,,Ty tady máš schránku na dopisy velkou jako kráva a dopisy ti choděj pořád ke mě. Koukej dát těm tvým kamarádům svojí adresu, aby ti ty obálky s bonama, markama a já nevím s čím ještě posílali sem. Já to v baráku mít nechci," domlouval mi táta. ,,No jóó. Ještě jsem to nestih zařídit," vysvětloval jsem. ,,Tak čau," rozloučil se můj táta, nasedl do svého auta a odjel.
Já jsem se vrátil do svého domu a zavolal jsem kamarádovi Vláďovi Vostřešovi. Náš telefonní hovor vypadal takto:
Vostřeš: ,,Vostřeš, prosím."
Já: ,,Čau. To jsem já Franta. Vostřo máme menší problém."
Vostřeš: ,,Co se děje?"
Já: ,,Jdou po nás benga kvůli tomu, jak jsme vybrali mýho strejdu. Musíme říct, že jsme v sobotu celej večer chytali ryby na Nouzově."
Vostřeš: ,,Ty vole. Ty chceš jako říct fízlům, že jsme chytali ryby? Ty snad máš povolenku?"
Já: ,,Nemám, ale jeden známej mi poradil, že je lepší mít na krku pytláctví, než vloupačku. Když jim tohle řekneme, tak na to benga upředou pozornost a tu vloupačku přestanou řešit. Za pytláctví můžeme vyfasovat maximalně podmínku, ani to možná ne."
Vostřeš: ,,No jóó, ale ty myslíš, že nám uvěřej, že jsme celej večer vydrželi na Nouzově? Vždyť tam chcípl pes."
Já: ,,Tak řekneme, že jsme byli chvíli na Nouzově, tam to nebralo, tak jsme jeli chytat na Bylaňák."
Vostřeš: ,,Na Bylanskej potok v Dobrým Poli, jo?
Já: ,,No jasný..."
Vostřeš: ,,No. Doufám, že to vyjde."
Druhý den v úterý si pro mne opravdu přijela veřejná bezpečnost a odvezli mne na služebnu okresního ředitelství SNB v Kolíně. Byl jsem podezřelý z toho, že jsem se společně s komplicem Vláďou Vostřešem vloupal do rodinného domu mého strýce Vladimíra Mrázka a ukradli jsem tam peníze a cennosti v hodnotě 39 620 Kčs.
Na služebně jsem si sedl na židli před stůl, jeden policista si sedl za stůl, položil svou čepici vedle psacího stroje a druhý se opíral o hranu vedlejšího stolu. ,,Pane Mrázek. Kde jste byl v sobotu mezi osmou a jedenáctou hodinou večer?" vyptával se mne policista za stolem a přitom posunul posuvník psacího stroje k levému okraji papíru. ,,V sobotu 27. srpna za mnou kolem sedmý hodiny večer přišel Vláďa Vostřeš. Chtěli jsme jít na ryby. Byli jsme domluvení. Nasedli jsme do mýho Mercedesu a odjeli na ryby k rybníku Nouzov. Tam jsme ale nic nechytli, tak jsme odjeli na Bylanskej potok. Tam jsme chytli tři pstruhy, ale protože měli pod míru, pustili jsme je zpět do potoka. Na zpáteční cestě jsem Vostřeše vysadil doma. Já dorazil domů asi ve dvě ráno," vypovídal jsem lživě. ,,Pane Mrázek. Přestaňte nám tady vykládat takový hovadiny. Všichni dobře víme, že jste v tom baráku byl," řekl druhý policista. Rázem jsem byl v zoufalé situaci a přemýšlel jsem, jak se z toho vykroutit. Již během své výpovědi jsem začínal pociťovat mírnou nevolnost od žlučníku. Ve skutečnosti to sice nebylo tak hrozné na to, abych nebyl schopen výslechu. Dostal jsem však lišácký nápad, že bych se na to mohl vymluvit. ,,Promiňte. Mě je nějak blbě. Nemůžeme výslech přerušit?" simuloval jsem nevolnost. ,,Co je? Co je vám?" ptal se policista za psacím strojem. ,,Mám špatnej žlučník. Je mě fakt blbě. Já už to dál nedám," odpověděl jsem a přitom jsem zhluboka dýchal a držel se za břicho.
S Vláďou Vostřešem jsme se měli zřejmě domluvit pečlivěji. Měli jsme probrat detailněji, jak přesně budeme vypovídat. Naše domluva však byl pouze krátký hovor po telefonu, proto se naše výpovědi moc neshodovali. Můj o dva roky mladší kamarád Vláďa Vostřeš totiž vypovídal toto: „K Mrázkům jsem přišel se svou přítelkyní Renatou Součkovou. Na ryby jsme s Frantou odjeli po osmý večer. Na Nouzovským rybníku to nebralo. Tak jsme odjeli do Dobrého pole a tam jsme chytli jednoho kapra. Byli jsme tam zhruba do půlnoci.“
Bohužel jsme nepočítali s tím, že policie si předvolá ke svědecké výpovědi i naše partnerky. Moje žena Ivana vypovídala takto: ,,Manžel s Vostřešem odjeli kolem devátý. Já jsem zůstala doma s Renatou, která u nás pila víno a pobízela mne, abych si dala také sklenku. Já však pít nemůžu, protože kojím. Vrátili se kolem desátý. Jestli byli na rybách, o tom pochybuju. Manžel domů žádnou rybu nepřinesl. Já bych ani nechtěla doma vykosťovat a kuchat nějakou rybu. Se dvěma malýma dětma bych na to neměla čas."
Další svědkyně na řadě byla Vostřešova přítelkyně Renata Součková: ,,Vláďa s Frantou se vrátili z ryb kolem desátý. Pak byli spolu zavření v garáži. Odcházela jsem od Mrázkových zhruba v jedenáct. Frantův Mercedes stál před garáží. Volala jsem na svýho přítele, jenže z garáže se nikdo neozýval. Tak jsem šla domů sama."
Mne policisté vyzvali, abych během výslechu ostatních počkal na chodbě, že potom se mnou ještě budou chtít mluvit. Pořád mi bylo trochu nevolno a cítil jsem žlučník. Když z místnosti vyšla poslední předvolaná osoba - Renata Součková, tak mne jeden z policistů vyzval, abych vstopil dovnitř.
,,Pane Mrázek. Jelikož u vás hrozí, že budete na svobodě ovlivňovat svědky, tak si u nás 48 hodin pobudete a potom vás jistě čeká vazba." vysvětloval mi jeden z policistů další krutý postup. ,,Cože, vazba?" divil jsem se. ,,No jo. Tak už to chodí. Zařídím, aby se na vás ještě dneska podíval lékař. Abyste nám tady náhodou neumřel," ušklíbl se ironicky ten policista. Zřejmě asi tak nějak tušil, že svou nevolnost z velké části pouze předstírám. ,,A sakra. Do čeho jsem se to dostal. Mám doma dvě malé děti. Stálo mi to za to? Za těch dvacet tisíc, jakožto poloviční podíl?" lamentoval jsem si v duchu. Najednou jsem si vzpomněl na jednoho dobrého známého, který by mi z téhle šlamastyky mohl pomoci. Byl jím nadporučík Josef Hrouda, který shodou okolností pracoval na té samé policejní služebně, na které jsem byl právě vyslýchán. ,,Mohl bych mluvit s nadporučíkem Hroudou?" vyslovil jsem policistům své přání. ,,Vy se znáte?" ptal se jeden z policistů. ,,Jóó a jeho nadřízenýho kapitána Špuláka znám taky, od vidění," odpověděl jsem. ,,A nám to říct nechcete?" ptal se ten policista. ,,Zavolejte mi prosím Hroudu. Je to nutné," trval jsem na svém. ,,Není problém. Zrovna slouží," řekl jeden ze strážníků a vzal do ruky telefonní sluchátko. ,,Soudruhu nadporučíku. Můžete přijít na dvojku. Máme tady mladýho Mrázka a nějak mu není do zpěvu. Prej to řekne jenom vám."
Vedoucímu kolínské kriminálky Špulákovi se tehdy přezdívalo Fittipaldi, protože si vždy při řízení svého civilního auta počínal jako ,,dobytek", často překračoval povolenou rychlost a nedbal dopravních předpisů. Bohužel neexistoval nildo, kdo by za to mohl policejního šéfa trestat, a tak toho kapitán Špulák zneužíval a jezdil tak jak jezdil.
Po chvíli někdo zaklepal na dveře a do místnosti vstoupil nadporučík Josef Hrouda. Na jeho ramenních výložkách se třpytila čárka a tři zlaté hvězdičky ,,Proboha, Franto. Cos proved?!" ptal se zděšeně, jakmile mne viděl. ,,Chlapy. Jděte na chvíli vedle," vyzval Hrouda oba své kolegy, neboť se mnou chtěl jednat o samotě. Oba policisté nižších hodností nadporučíka poslechli, zvedli se a opustili místnost. ,,Chtěj mě a Vokřovi přišít vykradenej barák mýho strejdy, ale já jsem byl v době, kdy se to stalo s Vokřou na rybách," vyprávěl jsem Hroudovi. ,,Spis o vloupání do baráku tvýho strejdy jsem četl. Kurva Franto. Jsme kamarádi, ne? Víš, že mě můžeš říct všechno. Hele, mezi náma. Žes ten barák udělal ty s Vokřou?" promlouval ke mě důvěrne a přátelsky Hrouda. ,,Jóó, ale já se z toho potřebuju nějak vykroutit. Já mám doma rodinu a nechci do basy. Tady máš nějakou škváru a zkus s tím něco udělat?" řekl jsem Hroudovi a na stůl před něj jsem hodil obálku. Nevím přesně, kolik v ní bylo peněz. Když na mne policisté před brankou zvonili, tak jsem prostě ve spěchu popadl nějaký štus bankovek, vložil jej do obálky a ani jsem to nepočítal. Hrouda si obálku vzal, zběžně do ní nahlédl a pak mi řekl: ,,Promluvím s nima a uvidím, co se dá dělat. Počkej chvíli tady." Poté odešel z místnosti.
Zhruba po dvaceti minutách se vrátili ti dva policisté, kteří mne předtím vyslýchali a jeden z nich řekl: ,,Tak, pane Mrázek. Utíkejte domů za rodinou a počítejte s tím, že si vás ještě předvoláme." ,,Na Vostřeše můžete počkat venku. Ten půjde hned za váma," dodal druhý policista. Já jsem na nic nečekal a s radostí jsem opustil policejní služebnu, počkal jsem venku na Vláďu Vostřeše a odjeli jsme společně domů. Neměl jsem ani tušení, jakým způsobem Hrouda přiměl své kolegy, aby nás pustili. Je možné, že se s nimi rozdělil o obsah obálky, kterou jsem mu dal, ale to nemohu tvrdit. To je jen má domněnka.
Jestě ten den mi volal nadporučík Josef Hrouda domů. Náš telefonní hovor probíhal takto:
Já: ,,Mrázek, prosím."
Hrouda: ,,To je ústředna?" (smích)
Já: ,,To seš ty, Hrouďas?"
Hrouda: ,,Jóó. To jsem já. Hele. Říkali ti kluci, že si tě pozvou jestě jednou?"
Já: ,,Něco takovýho mleli, nóó..."
Hrouda: ,,Budete tam muset jít zase všichni čtyři. Ty, Vostřa, ta tvoje a ta Vostřova taky. Bude to nějakou dobu trvat, tak se koukejte pořádně domluvit, ať tam všichni vypovídáte stejně."
Já: ,,Jasně. Byli jsme na rybách. Akorád se musíme líp domluvit na detailech."
Hrouda: ,,Nóó. Máte na to času dost. Oni teď na vás sháněj důkazy, ale stejně nic nemaj. Co můžeš dostat za to žes chytal ryby bez papírů? Já nevím. Maximálně pokutu."
Já: ,,Jasný. Dík Hrouďas. Jsem rád, že tě mám,..."
Hrouda: ,,Hele. Kdyby na tebe kluci náhodou vyšťourali nějakej novej důkaz, tak ti kdyžtak brnknu."
Po tomto telefonátu jsem se rozhodl, že se od příště při přijímání hovoru nebudu představovat do telefonu příjmením. V té době totiž na telefonní ústředně v Praze pracoval spojovatel stejného příjmení - Mrázek, který se během přepojování meziregionálních hovorů do telefonu představoval slovy: ,,Mrázek, ústředna." Tento telefonní spojovatel byl poměrně populární a proto si ze mne občas někdo udělal legraci, když jsem se do telefonu představil příjmením. Dokonce i můj táta mi jednou vyprávěl, že jeho volající utrousil nějakou vtipnou poznámku poté, co se do telefonu představil. Ti mladší z vás si postavu telefonního spojovatele Mrázka možná spojují s bavičem Patrikem Hezuckým, který dělal na rádiu Evropa 2 show s názvem: Mrázek ústředna. Patriku Hezuckému podle mne o skutečném spojovateli někdo vyprávěl a on se jím nechal inspirovat.
A teď zpátky k věci. Bylo mi jasné že budeme všichni čtyři brzy předvoláni k dalšímu výslechu na policii. Usilovně jsme se tedy domlouvali na tom, co budeme vypovídat. Kde jsme byli na těch rybách, v kolik hodin jsme tam jeli, v kolik hodin jsme se vrátili, jestli jsem přivezl nějakou rybu domů, nebo nepřivezl, jaké ryby jsme chytli a nechytli a tak dále. ,,Řekneme, že jsme všechny ryby pustili," navrhoval Vostřeš během naší domluvy. ,,Ne. Právě, že musíme říct, že jsme si nějaký ryby odvezli, jinak by to nebylo pytláctví," namítal jsem já.
Dlouho bylo ticho po pěšině, když zhruba po měsíci ke mě přijel můj táta. Zase přivezl nějaké ty zabíjačkové produkty a masné výrobky ze své malé soukromé farmy. O fungování tátovi farmy budu vyprávět později. ,,Kdy už si konečně změníš doručovací adresu?! Už ti to říkám měsíc," ptal se mě táta. ,,Jóó, promiň. Já jsem na to neměl čas," vymlouval jsem se. ,,Neměl čas,... Ale na přešlapování před Tuzexem a vykrádání baráků, na to čas máš," vyčítal mi táta a naštvaně mi strčil do ruky dopisní obálku. Byl to dopis od okresního ředitelství SNB v Kolíně. Otevřel jsem obálku a přečetl jsem si předmět věci: Vloupání do domu Vladimíra Mrázka.
Jednalo se o předvolání k dalšímu výslechu, který se konal dne 13. října 1983, tedy dva měsíce po prvním výslechu. Následně to stejné předvolání přišlo i mé manželce, Vláďovi Vostřešovi a jeho přítelkyni Renatě Součkové. Za tu dobu se to malinko zkomplikovalo, protože Vláďa Vostřeš s Renatou se spolu rozešli, ovšem i přesto jsme ae dokázali domluvit. Za ty dva měsíce jsme se na to stihli všichni čtyři dokonale připravit a k druhému výslechu jsem si nesl značnou dávku sebevědomí.
Bez sebemenšího zaváhání jsem vypovídal toto: „Kolem sedmý hodiny večer k nám přišli na návštěvu Vostřeš s Renatou Součkovou a přinesli láhev vína. Asi po hodině jsme s Vostřešem odešli do garáže, naložili rybářský vybavení do Mercedesu a odjeli na Nouzovskej rybník. Odtud jsme se vrátili autem zpět domů, vzali si motorku Pionýr a jeli k Bylanskýmu potoku. Jenže Pionýr měl špatně seřízenej předstih, takže to moc nejelo. Radši jsme se vrátili pro auto. Na Bylanským potoku jsme chytli tři pstruhy, který jsem si vzal domů. Pak jsme se ještě stavili v obci Dobré Pole, kde jsem chytil jednoho kapra. Domů jsme se vrátili kolem půlnoci.“
Vláďa Vostřeš byl k druhému výslechu předvován týden po mě, tedy 19. října 1983. Měli jsme týden na to, abychom se ještě přesněji domluvili. Bylo mi tak nějak jasné, že na ty samé otázky, na které se policisté ptali mě, se Vládi budou ptát také. Vláďa Vostřeš tedy vypovídal naprosto totožně jako já. Moje manželka uvedla, že jsem skutečně domů přinesl tři pstruhy a jednoho kapra a Renata Součková řekla, že ty ryby, které jsem měl údajně přinést viděla a že si s Vláďou dva pstruhy odnesli domů. Bylo vyhráno. Já s Vláďou Vostřešem jsme byli odsouzeni za přečin pytláctví k peněžitému trestu. Každý jsme dostali pokutu dva tisíce korun. Vyšetřování případu vykradení domu mého strýce bylo pro nedostatek důkazů odloženo. Mě i Vláďovi spadl obrovský kámen ze srdce. Zbavil jsem se nálepky: zloděj a dostal jsem nálepku: pytlák. Mě to však vůbec netrápilo. Fakt, že mezi prvním a druhým výslechem uplynuli dva měsíce a také to, že Vláďa byl k druhému výslechu předvolán až týden po mě a měli jsme tak dostatek času na to, abychom se dokonale domluvili, si později uvědomoval i jistý major Karel Prokopius, který po mě šel. Byl to policejní důstojník hlavní zprávy veřejné bezpečnosti. Jeho nadřízeným byl Plukovník Jaroslav Houba, který dne 14. června 1989 schválil zahájení bezpečnostní akce s názvem: Profesionál, kdy celý sbor policejních důstojníků usiloval o to, aby mne dostal do ,,tepláků." K podrobnostem se dostanu později. Teď bych rád navázal na téma, co jsem dělal po té, kdy jsem se vykroutil z obvinění vloupání do domu mého strýce.
Koncem listopadu 1983 jsem začal rozprodávat cennosti pocházející z vykradeného domu mého strýce. Navštívil jsem jistého Vladimíra Melingera. Vladimír Melinger byl bývalý policista a dříve sloužil na okresním ředitelství SNB v Kolíně. Odtamtud jsem ho také znal. Poté, co odešel od policie, tak se dal na veksláckou dráhu. Obchodoval s auty západní výroby a s autodíly. Neměl jsem ho sice moc rád, ovšem když jde o obchod, jde otázka osobních sympatií stranou.
Během mé návštěvy u Vladimíra Melingera jsme řešili nějaké autodíly. Nebylo to nic chloubyhodného. Na této schůzce nebylo nic zvláštního, až do doby, kdy jsem před Melingera na stůl položil kradené hodinky mého strýce a zeptal se Melingera: ,,Nechceš koupit pozlacený, dámský hodinky?" Melinger na hodinky chvíli zíral, škrábal se prstem na hlavě a po chvíli řekl: ,,Mám pocit, že jsem tyhle hodinky někde viděl." ,,No vidíš, tak máš aspoň nějakej odhad na cenu. Já vůbec nevím, jak se takovýhle hodinky pohybujou," hecoval jsem Melingera k rozhodnutí, aby mi za hodinky vyslovil nějakou nabídku. ,,To jsou ty hodinky, který jste s Vostřešem chytili na rybách. Ty hovado. Já jsem ten spis, jak jste vybrali tvýho strejdu viděl. Ty hodinky jsou tam vyfocený. Strč si je do prdele! Já je nechci!" nadával Melinger.
Kradené, pozlacené hodinky si nakonec našli svého kupce. ,,Je škoda, že jsou jenom pozlacený. Kdyby byli celý zlatý, bylo by to o něčem jiným. Dám ti za ně tři tisíce," řekl mi znaleckým okem jistý Zdeněk Červinka z Nové Vsi u Kolína. ,,Tři tisíce čeho? Marek?" vtipkoval jsem. ,,Nééé," smál se pobaveně Červinka. ,,Korun, samozřejmě," dodal. ,,Tak to přitlač, kamaráde. Kvůli třem litrům jsem sem nejel," smlouval jsem. ,,Dobře, tak pět. Že jseš to ty," nechal se zlomit Červinka. ,,Hele. Aspoň šest. Níž nejdu," řekl jsem. ,,Nóó, tak jó. Ale víc by ti za tenhle šmuk nedal nikdo," souhlasil Červinka a vyplatil mi za hodinky šest tisíc korun.
Vladimír Melinger mi ležel v žaludku. Poznal hodinky pocházející ze strýcova domu a já věděl, že bývalý policista Melinger se pořád přátelí se svými bývalými kolegy. Když ho něco zajímalo, tak přišel na služebnu a jeho kamarádi v uniformách mu dovolili nahlédnout do jakéhokoliv policejního spisu. Věděl jsem, že ,,práskač" Melinger by mohl do případu vykradení domu mého strýce vnést nové světlo a případ by tak policie mohla znovu otevřít.
,,Nabízel jsem strejdovy hodinky Melingerovi a on je poznal. On sem normálně chodí čumět do spisů. Jak si to může dovolit, když už tady nedělá?" ptal jsem se nadporučíka Hroudy během další naší soukromé schůzky na služebně okresního ředitelství SNB v Kolíně. ,,Když mu to kluci dovolej, tak to je pak těžký," řekl bezmocně Hrouda. ,,Myslíš, že by mě mohl nabonzovat, že jsem mu nabízel ty hodinky?" ptal jsem se rozumného kamaráda Hroudy. ,,To víš, že jo. Melinger je sráč a tebe nemá rád. On se navenek tváří jako milius, ale otočíš se k němu zády a máš v zádech kudlu," popisoval mi Hrouda charakter svého bývalého kolegy, kterého léta dobře znal. ,,Musíme ho dostat dřív, než dostane on mne. Vím na něj zajímavý věci. Kdybych ti měl vyprávět o jeho kšeftech s auťákama, tak bych tady byl do zejtra," vyprávěl jsem Hroudovi. ,,Já ti řeknu všechno, co o něm vím a pak si ho pozveš na výslech," naváděl jsem Hroudu. ,,Víč co? Založ na něj trestní spis. Nazvy to třeba: Autobazar. Napiš tam všechno, co o jeho kšeftech víš a pak mi to přines. Já si ho pak předvolám. Dostaneme ho, neboj se," radil mi nadporučík Hrouda.
Udělal jsem tedy, co mi Hrouda poradil a za několik dní jsem byl přítomen výslechu bývalého policisty Vladimíra Melingera. Výslech vedli moji dobří kamarádi nadporučík Josef Hrouda a kapitán Špulák. Měli jsme toho na Melingera víc, než dost. ,,Podívej se, Láďo. Ty víš, že já mám tady na služebně kamarády. Když pustíš nějakou škváru, tak zařídím, aby tě pustili a nechali tě bejt,..." navrhoval jsem Melingerovi. ,,Co si to dovoluješ, ty smrade zlodějskej?! Ty si myslíš, že se od tebe nechám vydírat?! Hovno dostaneš," zvýšil na mne Melinger hlas během výslechu. ,,To byla špatná odpověď," řekl jsem asertivně. Otočil jsem se na nadporučíka Hroudu a kapitána Špuláka, ukázal jsem palcem směrem dolů a řekl jsem: ,,Zatopte mu hajzlovi. Vůbec se s ním neserte. Nechce pustit ani vindru, tak ať si to odskáče."
Po nějaké době bývalý policista Vladimír Melinger beze stopy zmizel. Netušil jsem kam a jak. Možná ho nadporučík Hrouda společně s kapitánem Špulákem zastřelili. Možná v tom měl prsty i můj kamarád z veksláckého prostředí Antonín Běla, kterého jsem dříve s Hroudou seznámil (o něm budu vyprávět později). Nemohu to však tvrdit. Je to pouze moje domněnka.
Každopádně jsem byl rád, že problém jménem Vladimír Melinger byl pryč. Byl to vůbec první případ, kdy jsem se zbavil nepohodlného člověka. Již neexistoval nikdo, kdo by do případu vykradení domu mého strýce mohl vnést nové důkazy a případ tedy nikdy nebyl znovu otevřen. Oficiálně jsem tedy nebyl označen za zloděje, nýbrž za pytláka.

1.2. Invalida

Jak šel čas dál, tak se moje vekslácké činnosti stupňovali. V socialistickém Československu jsem zabrouzdával do nových a nových oborů nelegálního podnikání. Bylo to čím dál náročnější a potřeboval jsem na to více času. Můj zdravotní stav se rok od roku mírně zhoršoval. Ve skutečnosti to však nebylo nic vážného. Pomáhalo mi užívání léků a vyvarování se škodlivých jídel. Výhodou bylo, že jsem nikdy nekouřil a alkohol jsem si dopřával pouze zřídkakdy.
Měl jsem pouze základní vzdělání. Nikdy jsem se ničím nevyučil. Po škole jsem pracoval jako skladník v podniku SPM v Úvalech. Vydržel jsem tam osm let. Když se mi narodila dcera, tak jsem změnil zaměstnání. Zhruba rok jsem pracoval pro Jednotu v Kolíně jako řidič. Poté jsem necelý rok dělal kontrolora u Okresního ústavu národního zdraví v Kolíně a kontroloval jsem nemocné lidi na neschopence, zda dodržují vycházky. 1. července 1985 jsem nastoupil na Pražskou pobočku slovenského národního podniku: Přidružená výroba Senec na pozici skladník, kde jsem pracoval až do této doby.
Zaměstnání skladníka mi při veksláckých činnostech začalo tak trochu překážet. Každý den to bylo zbytečně strávených, nudných osm hodin, během kterých jsem si vydělal úplné nic. Často se stávalo, že jsem do práce bez omluvy nepřišel. Bylo to vždy, kdy jsem dopředu tušil, že budu muset dopoledne uzavřít nějaký zajímavý veksláctví kšeft. V práci jsem sbíral neomluvené absence - ,,áčka" a nadřízení i kolegové začínali na mne být naštvaní.
Do toho na mne naléhala manželka Ivana: ,,Fando. Kdy už konečně koupíš ten plynovej kotel a necháš udělat novou koupelnu? Normální lidi jenom otočej kohoutkem a teče jim teplá voda. My musíme zatopit v kamnech, abychom se mohli vykoupat. Už mě to fakt nebaví." ,,Až na to budou prachy," řekl jsem manželce. ,,Jóó, tak ty nemáš prachy. Hlavně, že máš každou chvíli jiný auto," vyčítala mi manželka.
Od pracovního, rodinného a veksláckého života jsem si sice musel dát na chvíli pauzu, (o tom budu vyprávět později) ovšem vrátil jsem se zpátky do začarovaného kruhu - práce, vekslování, rodina a práce mi zkrátka překážela. Řekl jsem si, že takhle to dál nejde a budu s tím muset něco udělat.
Dva dny po zmiňované pauze, tedy 25. října 1986 jsem navštívil svého praktického lékaře a stěžoval jsem si na problémy se žlučníkem. Ve skutečnosti mi téměř nic nebylo, přesto jsem usiloval o neschopenku. Praktický lékař mi neschopenku bez dlouhého přemlouvání vystavil a poslal mne ke specialistovi do Thomayerovy nemocnice na Praze 4.
,,Ty prášky, který jsem vám minule předepsal jste dobral?" ptal se mě můj ošetřující lékař v Thomayerově nemocnici na již několikáté kontrole. ,,Jóó," odpověděl jsem. ,,Tak já vám napíšu recept na další. V lékarně si vyzvednete jedno balení..." ,,Dvacet balení," skočil jsem doktorovi do řeči. ,,Co prosím?" zarazil se nechápavě lékař. ,,Za tohle kupte vaší ženě něco na sebe a napište tam dvacet balení," řekl jsem úplatnému muži v bílém plášti a podsunul jsem mu obálku s penězi. Doktor obálku vzal, zběžně do ní nahlédl a řekl. ,,Pane Mrázku. Jestli se chystáte vařit nějaký svinstvo a necháte se chytit, tak mě z toho vynechte. Já vám to teda napíšu, ale na moje jméno zapomeňte." ,,V pohodě. To není pro mne," uklidňoval jsem svého lékaře.
Tehdy se kolem mne pohybovala skupina lidí, která se motala okolo frontmana kapely Vitacit Daniela Horyny. Z více než čtyřiceti dostupných receptů dali dohromady jeden a jako první organizovaná skupina v socialistickém Československu začala vařit nitrožilní platformu látky zvané pervitin. Léky, které mi ve větším množství pravidelně předepisoval můj ošetřující lékař jsem prodával těmto lidem.
Když jsem po nějaké době přišel do Thomayerovi nemocnice na další kontrolu, rozhodl jsem se, že na svého ošetřujícího lékaře trochu přitvrdím. ,,Pane doktore. Já si nedokážu představit, že bych se měl někdy vrátit do práce. Je to čím dál horší. Když se jen ohnu, udělá se mi blbě. Takhle to dál nejde. Nemohl byste napsat zprávu pro posudkovou komisi, abych dostal invalidní důchod? Klidně si tam něco vymyslete, aby to vyšlo," zveličoval jsem své zdravotní problémy. ,,Pane Mrázku. Vy si jedete svoje kšeftíky a nechce se vám pracovat, že?" prokoukl mne doktor. ,,Já bych chtěl, ale nejde to," lhal jsem. ,,Vy jste v podstatě úplně zdravej. Nevidím jedinej důvod, proč byste musel mít nějaký omezení. Pane Mrázku, nehrajte to na mne. Já vás v tomhle podvodu rozhodně nepodpořím. To se na mě nezlobte," řekl mi ošetřující lékař. V tu chvíli mi nezbývalo nic jiného, než-li vytáhnout ,,eso" z rukávu. Jelikož jsem však nebyl žádný kouzelník, i když si to o mne spousta lidí myslí, to ,,eso" jsem nevytáhl z rukávu, nýbrž z přední kapsy mojich značkovych džínů. ,,Pane doktore. Vsadím se, že tohle jste ještě neviděl," řekl jsem svému lékaři a položil jsem před něj na stůl klíčky od auta. Muž v bílém plášti chvíli zíral na malou, černou, plastovou krabičku. Na jedné straně krabičky byl vysouvací klíč a na druhé straně byli dvě tlačítka. Na vrchním krytu krabičky bylo logo švédské automobilky Saab. ,,Co to je?" ptal se lékař. ,,Vezměte si to do ruky a jděte k oknu," instruoval jsem lékaře. Lékař si tedy vzal malý předmět do ruky a přistoupil k oknu. ,,Vidíte toho modrýho švédskýho krasavce pod oknem?" ptal jsem se překvapeného lékaře. Ten se rozhlížel z okna a přímo pod oknem viděl zaparkovaný švédský sportovní vůz Saab 900 turbo. ,,Pěknej kousek. To je vaše?" ptal se mne s obdiven. ,,Možná, jo, možná ne," odpověděl jsem. ,,Teď zmáčkněte ten čudlík nahoře. Je u něj logo zámku a sledujte," dával jsem lékaři další instrukci. Lékař tedy postupoval podle mojich instrukcí. Když stiskl ono tlačítko, zablikali na Saabu všechny blinkry a auto se odemklo. ,,Páni. Ony už se dají auta odemykat na dálku," žasnul překvapený lékař. ,,To koukáte, co?" machroval jsem. ,,Mám s sebou darovací smlouvu. Podívejte se. Buďto napíšete na tu posudkovou komisy a ty klíčky si necháte, nebo pokud tam napsat nechcete, tak mi ty klíčky vraťte," řekl jsem svému lékaři. ,,Teda, pane Mrázku. Já tomu nemůžu uvěřit..," žasnul šokovaný lékař. ,,Já tam teda napíšu, ale tohle se nesmí nikdo dozvědět," řekl mi nadšený lékař, který během vyřčení této věty změnil tón hlasu od hlasitého projevu na začátku, až téměř po šeptání. ,,Nebojte se. Já se tím nikde chlubit nebudu," uklidňoval jsem lékaře. ,,Napíšu tam, že kromě žlučníku máte špatnou taky slinivku. Samotnej žlučník by neprošel," navrhoval lékař.
Tak tedy slovo dalo slovo a vše šlo podle mého plánu. Můj ošetřující lékař byl vděčný za nové auto, které si v té době jen tak někdo nemohl dovolit. Proces, na jehož konci mi měla být přiznána invalidita se brzy začal dávat do pohybu. Nejdříve jsem byl nadšený, jenomže později začalo vyplouvat na povrch, že můj ošetřující lékař z Thomayerovi nemocnice zřejmě něco zvoral.
Dne 12. března 1987 zasedalo konzilium, které diskutovalo o mém zdravotním stavu. Ještě ten den se konzilium shodlo na tom, že bych měl být uznán za invalidního. Veškerá dokumentace o mém zdravotním stavu však dorazila k posudkové komisy až 23. března 1987. Dne 6. dubna měla v Kolíně zasedat posudková komise zabezpečení státu. V čele měl být předseda Alois Šrajb, pak MUDr. Milada Lenderová, MUDr. Alois Micka a zástupce pracujících Jaroslav Stuchlík. Tajemníkem komise měla být Věra Plucarová.
Četl jsem záznam z jejich zasedání, ve kterém stálo: Před deseti lety byla provedena operace žlučníku pro zjištěné kameny. Stav byl komplikován zánětem slinivky. Dyspeptické obtíže byly zčásti zapříčiněny posléze zjištěnou vředovou chorobou duodena. Od září 1986 zhubl o sedm kilogramů, udává trvalý tlak v epigastriu, četné stolice a tak dále. Přetrvává zvýšená únavnost a malátnost. Po opakovaných vyšetřeních na III. interně Thomayerovi nemocnice - Praha 4 byla učiněna konečná diagnóza. Je v trvalé péči ambulance. V případě dalšího zhoršení by přicházela v úvahu pankreatektomie, která je ale riskantní vzhledem k jeho stavu. Komise považuje posuzovaného za plně invalidního. Rozhodnutí převzal v komisi. Zaměstnavateli bude zasláno na doručenku.
Na konci zasedání všichni členové posudkové komise jednohlasně hlasovali pro invaliditu. Nakonec jsem se chtěného výsledku přece jen dočkal a 10. května 1987 mi přišla první složenka od sociálky na 2 252 Kčs. V částce byl zahrnut můj invalidní důchod 1 602 Kčs a přídavky na děti 650 Kčs. Od té doby mi tato složenka chodila pravidelně každý měsíc desátého a já byl za vodou. V devětadvaceti letech jsem patřil mez hrstku nejbohatších invalidních důchodců v Československu a možná i na světě. Měl jsem v občance razítko, že jsem invalidní důchodce, nemusel jsem pracovat a mohl jsem se naplno věnovat vekslování. Žil jsem s klidným svědomím, že mne nikdo nemůže stíhat za příživu. Později se však ukázalo, že jsem se šeredně mýlil.
Když v roce 1989 po mne šel tým vyšetřovatelů Profesionál, tak se jim nějak nezdáli podivné okolnosti toho, jak jsem získal statut invalidního důchodce. Jak mohlo konzilium vědět veškeré podrobnosti o mém zdravotním stavu deset dní předtím, než jim přišla moje dokumentace? Jeden z policejních důstojníků jistý kapitán František Kalenda pátral v září 1989 po členech posudkové komise. Bohužel zjistil, že žádný Šrajb, Lenderová, Micka, Stuchlík a Plucarová neexistují a nikdy neexistovali. Předsedu posudkové komise tam tehdy dělal nějaký MUDr. Zvolský a po něm nastoupila MUDr. Benešová. Žádný Alois Šrajb nikdy v Kolíně předsedu posudkové komise nedělal.
Z toho mi vyplívá, že můj ošetřující lékař z Thomayerovi nemocnice musel veškeré papíry zfalšovat. Vděčně obdarovaný doktor vozem Saab si dal tu práci, nechal si vyrobit falešná razítka a jména členů posudkové komise si vymyslel. Smyšlená komise se skládala ze samých Aloisů. Můj ošetřující lékař zřejmě byl také pěkný ,,Lojza", protože postup tohoto podvodu tak trochu nedomyslel. Popletl si datumy a proto údajně zasedalo konzilium o deset dní dříve, než jim vůbec přišla moje zdravotní dokumentace.
V květnu 1987 mne projednávala skutečná posudková komise na základě mojí zdravotní dokumentace, která figurovala již v té první, která byla fiktivní. Druhá, skutečná posudková komise mi naštěstí také přiznala invaliditu, ale snížila mi důchod na 1562 korun.
V dubnu 1989 jsem musel nastoupit na pracovní zkoušku do jednoho takového malého podniku v Českém Brodě. ,,Pane Mrázek. Je to naprosto nenáročná práce na poloviční úvazek. Zkusíte to alespoň na dva měsíce a když to budete zvládat, tak v té práci už zůstanete a sníží se vám invalidní důchod na polovinu," bylo mi řečeno. Sice jsem z toho nebyl moc nadšený, ale podstoupit jsem to musel. Náš chamtivý socialistický stát vymýšlel nejrůznější finty, aby nemusel platit nemocným plný invalidní důchod, já jsem zase vymýšlel nejrůznější finty, aby mi v občance razítko invalidního důchodce zůstalo.
V tom podniku jsem vydržel pracovat dva měsíce. Začínal jsem si všímat, že mi unikají zajímavé vekslacké kšefty a tak jsem navštívil svého praktického lékaře a předstíral jsem, že se mi přitížilo. ,,Pane doktore. Já v tý práci trpím jako zvíře. Udělá se mi blbě jen, když se ohnu. Vydržel jsem to dva měsíce a nejde to. Prostě to nejde," tvrdil jsem svému lékaři. ,,Pošlu vás na gastro do Ikemu," řekl mi lékař.
Na gastroenterologické ambulanci v Ikemu mne vyšetřovali pan doktor Klíma a paní doktorka Schnebergová, od kterých jsem dostal potvrzení, že jsem zdravotně nezpůsobilý výkonu povolání s tím, že 23. října 1989 jsem měl jít k posudkové komisy na přezkoumání mojí invalidity. Já jsem na to však tak nějak zapomněl a k posudkové komisy jsem se nedostavil. V Thomayerově nemocnici a později v Ikemu jsem se postupně seznamoval s dalšími a dalšími lékaři. Když chtěl někdo z mojich kamarádů dostat také invalidní důchod, tak jsem mu to za menší úplatu pomohl zařídit.

1.3. Uschovávatel


Na jaře roku 1984 by mne ani za boha nenapadlo, že mi někdy bude výkon povolání překážet při veksláctví. Tehdy jsem dělal pouhého ,,pěšáka". Pokud vás moje vyprávění o mé invaliditě nudilo, tak věřte tomu, že to, co právě přichází by nevymyslel ani ten nejlepší scénárista akčního, amerického filmu. V této části vyprávění se dostanu k tomu, jak jsem si musel dát od všeho zmiňovanou pauzu, než jsem začal usilovat o invalidní důchod.
Seděl jsem v mojí oblíbené restauraci U zlatého soudku v Praze v Ostrovní ulici a protože jsem tam byl autem, popíjel jsem kofolu. Za to naproti mě seděl kamarád, který do sebe naléval jednu dvanáctku za druhou. Při tom kouřil téměř jednu Startku za druhou a bezohleduplně mi vydechoval kouř proti obličeji. Trochu mi to vadilo, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Ten muž s hustým knírem a vznětlivé povahy jménem Antonín Běla byl veliký, silný chlap jako hora a byl to světský rom. Měl jsem z něho určitý respekt. Věděl jsem, že kdybych mu něco řekl ohledně jeho kouření, tak by se naštval. Jeho chování, zejména, když měl něco upito bylo nepředvídatelné.
Po jeho levé straně seděl další můj kamarád světský ,,podnikatel" František Řehák. ,,Tak co, pánové? Vybrali jste něco k jídlu?" ptal se nás po chvíli číšník. ,,Já bych si dal ten kuřecí plátek se zapečenou broskví a sýrem," řekl František Řehák. ,,Mě stačí tekutý jídlo. Můžeš mě pomalu roztočit další," vtipkoval Antonín Běla a pozvedl ze stolu sklenici, ve které měl zhruba půlku piva. ,,Já bych si dal taky ten plátek s broskví," řekl jsem já. ,,No jóó, Franto. Ale my k tomu dáváme hranolky. To ty asi nechceš, viď?" ptal se mne číšník, který věděl o mojich zdravotních problémech se žlučníkem. ,,Ne. Dám si k tomu třeba šťouchaný brambory. Po hranolkách by mě bylo akorád blbě," řekl jsem číšníkovi. ,,Dobře. Jak si přeješ," řekl mi číšník a odešel od našeho stolu. Kuřecí prsní plátek se zapečenou broskvý a sýrem byl v té době doslova gastronomický hit a tento pokrm nechyběl v žádné dobré restauraci.
,,Franto. Chtěl bych koupit v Kolíně barák. Nevíš o něčem?" ptal se mne Řehák. ,,Hele. Možná jo, ale musel bych si zavolat," odpověděl jsem. Vzpomněl jsem si, že můj kamarád nadporučík Josef Hrouda nedávno před tím koupil v Kolíně dům od svého kolegy Tvrdíka. ,,Tak se poptej," řekl mi Řehák. ,,Jdu to zjistit," řekl jsem. Poté jsem se zvedl od stolu, vstoupil jsem za bar a za ním jsem vešel dveřmi až do kuchyně. S číšníkem jsem se dobře znal a mohl jsem vstoupit za bar kdykoliv a jemu to vůbec nevadilo. ,,Čau. Můžu si od tebe zavolat?" ptal jsem se kuchaře, který zrovna klepal paličkou kuřecí prsa na tu naší objednávku. ,,Jóó, klidně. Cos mi přivezl?" ptal se mne kuchař. ,,Dneska nic. Koncem tejdne ti sem něco hodím," odpověděl jsem kuchaři. O tom, co jsem tenkrát tomu kuchaři pravidelně vozil, budu vyprávět později.
V restaurační kuchyni hned vedle vstupních dveří jsem vzal do ruky telefonní sluchátko a vytočil jsem číslo na nadporučíka Josefa Hroudu do práce. Náš hovor vypadal takto:
Hrouda: ,,esenbé Kolín. Nadporučík Hrouda, prosím."
Já: ,,Čau Hrouďas. To jsem já Franta. Chtěl jsem se tě jenom zeptat; Co budeš dělat s tím barákem od Tvrdíka?"
Hrouda: ,,Co bych s ním dělal? Levně jsem ho koupil a chci ho dráž střelit."
Já: ,,Mám kupce. Je to kámoš Cikánskýho krále." (Cikánský král = přezdívka Antonína Běly)
Hrouda: ,,Taky světskej?"
Já: ,,Jóó, taky."
Hrouda: ,,Tak z toho by mohl bejt slušnej vejvar. Tyhle světský maj prachy."
Já: ,,Tak mám mu říct, že mu ten barák prodáš?"
Hrouda: ,,Jóó, určitě. A pak si ještě zavoláme, kdy se sejdeme."
Já: ,,Jasný. Brzo se ti ozvu."
Hrouda: ,,Hele. A kluci mi přinesli spis, že zase lítáš v nějakejch skopičinách, tak jsem to hodil do šuplíku a nazdar. Hlavně se nenech chytit v Praze. Z toho bych tě těžko vysekával."
Já: ,,Neboj. Budu si dávat pozor."
Po ukončení hovoru jsem se vrátil zpět ke dvěma kamarádům ke stolu. ,,Jeden kámoš prodává barák v Kolíně a je ochoten se s tebou sejít," řekl jsem Řehákovi. ,,Co to je zač, ten tvůj kámoš?" ptal se mne Řehák. ,,Nějakej Hrouda. Je to velký zvíře v Kolíně na kriminálce," odpověděl jsem. ,,Ježíši!" zalekl se Řehák, když to slyšel. ,,S takovejma lidma nechci nic mít. Ještě pak začne šťourat do toho, co dělám," dodal ještě. ,,Nebude. Tonda ho zná,..." přemlouval jsem Řeháka. ,,V tomhle můžeš Frantovi věřit. Pepa Hrouda je dobrej chlap. Je to náš člověk. Franta mě s ním seznámil zhruba před třema rokama," potvrzoval Antonín Běla. ,,No jóó. Třeba by mi mohl zařídit i to povolení na stánek se zmrzlinou u tenisovejch kurtů, když je to takový velký zvíře na kriminalce," vyřkl Řehák svou představu. ,,Ty budeš prodávat zmrzlinu?" smál se Antonín Běla. ,,Já néé. To mám pro dceru," odpověděl Řehák. ,,Vole," dodal ještě na adresu rýpala Běly. ,,Domluv se s ním. On ti to jistě zařídí," řekl jsem Řehákovi.
Po několika dnech skutečně proběhl prodej domu mezi nadporučíkem Hroudou a Františkem Řehákem. Když jsem se Hroudy ptal, kolik na tom vydělal, tak mi pouze odvětil: ,,To se neříká." Domnívám se, že málo to určitě nebylo. Později Hrouda Řehákovi zařídil i ono povolení na stánkový prodej zmrzliny v areálu tenisových kurtů v Kolíně, kde prodávala zmrzlinu Řehákova dcera. Z Hroudy a Řeháka se postupně stali důvěrní kamarádi.
Antonína Bělu jsem znal již dlouho. V té době to byl čtyřiceti letý zkušenný vekslák narozený ve válečném roce 1944. Poprvé se dostal do konfliktu se zákonem ve svých čtnácti letech v roce 1958. V tom samém roce jsem se já teprve narodil. Již ve čtrnácti letech byl Tonda náruživý kuřák a za kuřivo se mu zřejmě nechtělo platit. Proto se vloupal do novinového stánku, kde si napakoval do tašek kuřivo značek Detva, Lípa, Slet a Partyzan a policie ho při tom chytila. V roce 1960 byl zadržen pohraniční stráží na státních hranicích, když chtěl emigrovat do Rakouska za svým otcem. Za to si chvíli poseděl. V roce 1973 vykradl se svými kamarády poštu. Ukradli tam padesát tisíc korun a Tonda při tom postřelil zasahujícího policistu, který po týdnu v nemocnici zemřel. Tonda si mimo jiné prošel i protialkoholní léčebnou a po návratu z ní začal brzy zase pít. V našem roce 1984 již Tonda nelegálně obchodoval se zlatem a se vším, co se dalo. O něco později se dokonce začal kontaktovat s arménskou mafií. K případu jeho smrti v roce 1996 toho mám hodně co říct, ale o tom budu vyprávět později.
Nyní se vrátím zpět k dobovému dějství. Jednoho dne na jaře roku 1984 jsem klasicky postával na chodníku poblíž prodejny Tuzex. Byl jsem tam s kamarádem Vláďou Vostřešem a nabízeli jsme lidem bony. V té ulici takhle ,,přešlapovalo" mnoho veksláků a já s Vláďou jsme stáli nakraji řady poblíž telefonní budky. Mnozí z vás si jistě pamatují, že tehdy měli telefonní budky zavíratelné dveře, aby měl volající soukromí a obsah jeho sdělení neslyšela celá ulice
V tom opodál zastavil béžový Mercedes 124W, vystoupil z něho zhruba pětatřicetiletý muž ve společenském kabátu a v tesilových kalhotech a namířil si to k přímo k řadě ,,pešáků", která byla s určitými rozestupy rozmístěna takřka v celé ulici. Ten muž se najednou zastavil u jednoho z nich, se kterým se očividně znal. Mojí životní výhodou bylo to, že jsem byl velmi všímavý a měl jsem velmi dobrý instinkt a hlavně sluch. Téměř vždy jsem poznal, že po mne někdo jde, nebo že mne někdo sleduje. ,,Zdar. Je tady?" ptal se ten neznámý muž ,,pešáka", u kterého se zastavil. ,,Je tady. Je to támhleten černovlasej v džízce u tý budky," odpověděl ten tázaný kluk a přitom rukou ukázal na mne. Měl jsem černé, nakrátko střižené vlasy načesané nahoru, na sobě jsem měl značkovou džínovou bundu a stál jsem poblíž telefonní budky. Bylo mi hned jasné, že ten neznámý muž hledá mne. ,,Franto. Jde po tobě. To je nějakej fízl. Musíme zmizet," řekl mi polohlasně vystrašený Vláďa Vostřeš. ,,Spíš to vypadá, že je to nějakej velkej vekslák. Fízlové Mercedesem nejezděj a kdyby to byl fízl, tak by to kluci hned poznali a dali by mu přes držku," poučoval jsem o dva roky mladšího kamaráda.
Ten muž si to namířil přímo ke mně. Byl jsem trochu nervózní. Vůbec jsem nevěděl kdo to je a co by po mne asi mohl chtít. ,,Zdar. Ty jseš Franta Mrázek?" ptal se mne ten muž, když přišel ke mě. ,,Dobrý den. Jsem no. Proč?" odpověděl jsem roztřesených hlasem tomu muži v tesilkách. ,,Já jsem nějakej Jirka. Jirka Shrbený. Normálně mi tykej," představil se ten muž a podal mi ruku. Chvíli jsem z toho měl smíšené pocity. V duchu jsem si říkal: ,,Podám mu ruku a přistanou mi na ní policejní pouta. Potom mne otočí čelem ke zdi a spoutá mi obě ruce..." Nakonec se ve mě probudila značná odvaha a tomu muži, který se mi přátelsky představil jménem Jirka Shrbený jsem podal ruku. Rázem jsem instinktivně pocítil přátelství a čestné jednání ze strany Shrbeného. ,,Dostal jsem na tebe typ, že máš barák s garaží a že tvůj fotr má taky barák s velkou stodolu," řekl mi Jiří Shrbený. ,,Já tam bydlím s rodinou a fotr ve svým baráku hospodaří. Ani jeden barák není na prodej," řekl jsem Shrbenému. ,,Ale já od tebe nechci koupit žádnej barák. Pojď se mnou kousek stranou," řekl mi Shrbený a táhl mne stranou, aby náš důvěrný rozhovor nemohl nikdo další poslouchat. ,,Hele, Franto. Začínám kšeftovat s elektronikou. Barevný televizory ze západu, videorekordéry Mitsubishi a JVC, walkmany, sluchátka, herní konzole Comodor, počítače, magneťáky, gramofony Supraphon, kazety, značkový džíny, indický sátky, drahej chlast,.... Víš jak? Jenomže bydlím v paneláku a nemám místo na skladování. Tak jsem si říkal, že bych mohl tyhle kšefty rozjet s tebou. Že bychom skladovali ty krámy u tebe v garáži a kdyby se to tam všechno nevešlo, tak třeba ještě u tvýho fotra ve stodole, navrhoval Shrbený. ,,S tím můj fotr souhlasit nebude a manželce se to taky nebude líbit," řekl jsem odmítavě. ,,To chceš celej život stát jako looser na chodníku a říkat: Bony, bony, nechcete Bony?! Podívej se na ty kluky. Ti to v životě nikam nedotáhnou," řekl rozčíleně muž s přezdívkou Hrbáč a přitom ukazoval na ostatní ,,pešáky" postávající v ulici. ,,Budeš mít prachů tolik, kolik nemá devadesát devět procent lidí v republice," dodal ještě. ,,Dobře. Já do toho teda jdu. A ještě mne napadá, že můj tchán má u baráku docela velkej dvůr. Tam by se dalo parkovat tak deset auťáků," řekl jsem nakonec Shrbenému. ,,Ty chceš kšeftovat i s auťákama? To je super. Na to mám kamaráda - specialistu, nějakýho Mirka Provoda. S ním tě taky seznámím. Ten taky bydlí v paneláku a nemá ty auťáky, kde parkovat. Když má na parkovišti před panelákem čtyři kusy, tak už si na něj lidi choděj stěžovat na Národní výbor," vyprávěl mi Jiří Shrbený