První den

 

24. prosinec, léta Páně 1710

První kapitola – Axel

 

Paradoxně ho probudila tím, jak se snažila vstát co nejopatrněji, aby jeho spánek nepřerušila. Jejich těla zůstala tak propletená, že bylo prakticky nemožné, aby jeden při pohybu druhého neprocitl. Její stehno zůstalo sevřené jeho stehny a za několik hodin jí noha již úplně znecitlivěla. Švéd ji objímal kolem pasu a hlavu měl položenou na jejím rameni. Pokoušela se zpod něj nějak vysunout, on ji však náhle sevřel pevněji, usmál se, přisunul hlavu k jejímu ňadru a špičkou jazyka začal opisovat kroužek dvorce prsní bradavky. Téměř ho od sebe odhodila. Na razanci, s níž ho odstrčila, vůbec nebyl připravený. Vysmekla se mu a posadila se na okraj postele. Shýbla se pro své šaty. Zezadu se k ní tiše přisunul, jednou rukou jí vjel do nádherných, temně zrzavých vlasů, které na ní miloval, ukazovák druhé ruky zabořil do prohlubně uprostřed jejích zad a přejel po ní až dolů k hýždím.

„Nech mě,“ odbyla ho jemně, téměř omluvně. „Musím jít.“

„Teď hned?“ zajímal se provokativně. „Nepočká to sladkou čtvrthodinku? Nebo…“

„Nebo?“ usmála se a otočila se k němu, aby mu alespoň poskytla pohled na to, jak své nahé tělo postupně halí do košilky, suknice a teplé vlněné vesty.

„… se ti to snad nelíbilo?“ pomalu dořekl a přitom ji s potěšením pozoroval.

Rozesmála se nahlas, jen v košili se k němu naklonila a políbila ho. Opětoval její políbení a začal ji hladit na vnitřní straně pravého stehna… o krok ustoupila. „Líbilo,“ špitla do ticha.

Usmál se na ni. „Mně též… Jestli chceš, můžeš dnes v noci přijít zas,“ dodal po kratinkém zaváhání.

„Uvidíme. Ale… přišla bych ráda,“ připustila, věnovala mu pohled rozzářených oříškových očí a vyklouzla z komnaty.

Axel si prohrábl rovné vlasy, jež jako by si svou barvu půjčily od obilí zalitého palčivou září žhnoucího letního slunce, lehl si na sám kraj lůžka a ještě si chvíli zdříml. Když znovu otevřel oči, zdálo se mu, že venku již trošinku světlá obloha. Kyvadlové hodiny ze světlého dřeva v rohu komnaty ukazovaly téměř půl osmé. Mladík vstal, oblékl si spodky, punčochy, nohavice a košili a rozhrnul závěsy u okna. Sklo bylo namrzlé. Odvrátil se zpátky k posteli a přejel povlečení kritickým pohledem.

Cestou na nádvoří zastavil na chodbě služebnou Bahru. Byla to ztepilá žena krátce před třicítkou, měla kulatý obličej, úzké rty, černé oči a husté zrzavé vlasy s ofinou. Axel ji jednou rukou objal kolem pasu a uchopil za zadek. Pousmála se a letmo ho políbila na tvář. „Co chceš?“ zajímala se.

„Jen tvé služby. Převleč mi postel.“

„A co za to?“

„No… tak… je to tvoje práce, má milá. Ale abys neřekla, můžu se ti věnovat… hm… 28. bych mohl mít čas.“

Usmála se srdečněji. „Platí.“

Axel Fössr prošel vstupní halou a pootevřel těžké vchodové dveře. Nádvoří bylo šeré, ale obloha rychle světlala. Namířil si to ke studni. Když minul budovu kasáren, opřel se do něj štiplavý vítr, který mu odvál vlasy na levé rameno. Vytahuje u studny plný okov nahoru, měl dojem, že rukama svírá rampouch. Uvolnil opasek, nechal si nohavice, punčochy i spodky spadnout ke kotníkům a začal si omývat zbytky semene z klína. Když za sebou uslyšel hlas, lekl se tak, až vědro shodil zpátky dolů. Bezděky hmátl do míst, kde jindy byla rukojeť jeho rapíru, a otočil se. Od paláce k němu mířila dívka. Měla na sobě plátěnou spodničku na tenká ramínka a červenou suknici. Nepřekvapilo ho, že z její tváře vidí jen její zelené oči; Agrippina Aersová, oficiálně schovanka plukovníka d’Agoulle, neoficiálně ochutnavačka téhož muže, byla taková. Většinou svůj obličej skrývala šátkem, aby jej nikdo nemohl vidět. Obnažené paže měla pokryté husí kůží a vítr škubal konečky černých dlouhých vlasů.

„Ahoj,“ pozdravil ji zaraženě, shýbl se a natáhl si nohavice. „Jdeš pro vodu?“ Ani nečekal na odpověď a otočil se zpátky ke studni, aby vytáhl nahoru znovu naplněné vědro.

„Ano,“ souhlasila a stoupla si vedle něj. „Díky,“ hlesla, když jí z vědra naplnil veliký džbán, který přinesla.

„Rádo se stalo,“ prohlásil a naznačil úklonu. „Ostatně, můžeš mi to lehce splatit…“ hmátl jí pod suknici. Stihl ji jen pohladit po vnitřní straně pravého stehna, než mu pevně sevřela zápěstí. V očích jí plál oheň.

„Mám ti tu ruku zlomit?“ zeptala se ledově.

„Ne…“ opáčil opatrně.

„Tak ji okamžitě vytáhni!“

Neochotně poslechl.

„Já nejsem jako ostatní, nevlezu ti do postele jen proto, že máš jiný přízvuk a divnou barvu očí, Fleku! Ty skvrny na kůži mají všichni Švédové?“

„No ne…“ zajíkl se Axel strojeným šokem. „Já myslel, že se mnou chodí, protože jsem skvělý milenec… Postřeh, Květinko!“ Za řeči jí strhl šátek a odskočil od ní.

Agrippina zbledla. Její rty se pohnuly a mírně se sešklebily, jako by se nemohla rozmyslet, co na něj začne křičet jako první. „Vrať mi ho!“ zaprosila. Jak sepjala ruce na hrudi, pustila své vlasy, které předtím úzkostlivě chytila, a když se do havraních divokých kadeří opřel vítr a odvanul je dozadu, vystavil šedému rozbřesku cejch na dívčině tváři. „A neříkej mi Květinko!“ zaječela dopáleně a vztekem trochu zrudla v obličeji.

„Ty mi neříkej Fleku!“ ohradil se vesele a znovu uhnul, když se začala sápat po uzmutém kusu látky.

„Jsi hnusný!“ Popadla vědro a zbytek jeho obsahu mu chrstla na nohavice.

„Uklidni se, já ti ten šátek vrátím!“ usmál se na ni zeširoka. „Za hubičku!“

„Jak se můžeš chovat jako dítě? Myslela jsem, že jsi voják.“

„Tomu se říká užívat si života!“

Honili se kolem studny. Přesněji Agrippina honila Axela, který před ní mával růžovým šátkem.

„A tomu spát každou noc s jinou taky?“

„Že to říkáš zrovna ty. Nedávno jsem od tebe viděl odcházet toho čeledína… jak se jmenuje… Louis?“

„Já od tebe viděla odcházet Röm dneska ráno! U mne byl Louis už skoro před týdnem.“ Vítězoslavně se zasmála, když mu z ruky konečně šátek vytrhla. Namočila jej do džbánu a začala ho honit znova, pak mu vědro shodila pod nohy, a když o ně zakopl a svalil se na dláždění, počala ho mokrou látkou vyplácet, nejprve na záda a hýždě, a když se otočil, na hruď a ruce, kterými se chránil.

Podařilo se mu sevřít její zápěstí. „Nenutím tě přece, abys mi, jak jsi říkala, vlezla do postele, Květinko. Co chci, to je jen jeden polibek, to mi snad můžeš splnit, ne? Chci tě i bez toho tvého šátku, můžeš to říct o někom jiném? Miloval se s tebou snad ten tvůj čeledín bez toho šátku?“

Podle výrazu, který se jí mihl v očích, poznal, že se trefil do černého. Hned oči zavřela a pousmála se. „Dobře,“ prohlásila. S úsměvem se k němu sklonila. Nadzvedl hlavu, aby se jí rychle přiblížil, a políbil ji. Její zuby se mu zabořily do spodního rtu.

„Ty potvoro!“ zařval za ní, když se zvedla a s šátkem i džbánem odcházela. Z brady si otíral krev. „Co se ti na mně tak nelíbí?!“

Ohlédla se, už zase s šátkem na obličeji. Pokrčila rameny. „vlastně nic,“ řekla záhadně.

Axel se zvedl a vrátil okov na kraj studny. „A vy koukáte na co?!“ dopáleně se zeptal plukovníka d’Agoulle, který se na něj díval od rohu paláce.

„Já?“ pozvedl vysoký muž obočí. „Na nic, byl jsem si ulevit.“ Po kratší odmlce dodal: „Ale patřilo ti to.“ Vzápětí se podezřele rychle odvrátil a dlouhými kroky šel ke vstupním dveřím. Axel ho pomaličku následoval. Byl by přísahal, že se jeho chlebodárce potutelně usmíval.

 

Do jídelny Axel vstoupil pět minut před osmou poté, co se asi pět minut prohlížel v zrcadle a uvažoval, proč se Agrippině nelíbí. Sám sebe považoval za pohledného a okouzlujícího, měl světlou kůži s dokonale bílými plochami, bleďounké modré oči a světlé vlasy, jež dosahovaly po ramena a v nichž vynikala bílá kadeř. Na tváři si pečlivě udržoval strniště.

Jídelna při tvrzi Hulé – plukovník byl zvyklý svému panství stále říkat tvrz, přestože ta prošla několika… vpravdě zoufalými… pokusy být přestavěna do nejprve renesanční a posléze barokní podoby; stále si však tvrdohlavě ba hrdě uchovávala cosi ze svého gotického vzezření – byla obdélníková místnost v rohu paláce jen pár kroků od komůrek Jankovljevů a Agrippiny. Kdysi se nacházela v jiném místě budovy, avšak plukovník ji nechal přemístit sem a v jejím někdejším prostoru si dal zbudovat lázeň. Když Axel Fössr vstoupil, pocítil zleva teplo, jež sálalo z kamen barvy malachitu. Po jeho pravici se ke stropu vypínaly hodiny. Kamenná zeď tu byla omítnutá a po mladíkově pravé straně v ní byla probourána čtyři okna, nyní již zbavená původních lomených oblouků. U každého z nich stál malý stůl se dvěma židlemi. Po Axelově levici vedly dveře do přípravny a skříně skýtaly možnost obdivovat vystavené nádobí z porcelánu z Eljuupe, které v hrnčířství a sklářství není v zemi rovno. Stěna skříní ponechávala v rohu jídelny z nějakého důvodu volné místo, ačkoli by se tam pohodlně vešel třeba sekretář. Stěnu naproti mladíkovi zdobily dva zkřížené rapíry nalevo a francouzské dveře napravo. Mezi nimi bylo opěradlo křesla v čele dlouhého stolu přiraženo až ke zdi. Všechen nábytek byl z lesklého tmavého dřeva. Strop zdobily fresky zobrazující scény z honiteb a hodokvasů.

Axel strnul ve vchodu se zazděným lomeným obloukem a jen zíral před sebe. V křesle v čele dlouhého stolu, k němuž se mohlo posadit osm osob, seděl na ovčí houni plukovník d’Agoulle. Byl abnormálně vysoký, měl na jednu stranu ušlechtilou, na druhou stranu však zuboženou tvář se stále nápadnými lícními kostmi, štíhlý nos, krátké tmavě kaštanové vlasy a oči jako dva jasné smaragdy. To vše mladík samozřejmě znal; co neznal a čemu se nyní krajně podivoval, to byl plukovníkův dnešní oděv. Ať to bylo cokoli, připomínalo to volné šaty až ke kotníkům, fialové a bohatě zdobené. Plukovník zkrátka působil podle Axelova názoru dojmem, jako by se chystal vzít si ještě škrabošku a jít na maškarní ples… až na to, že letos se žádný Bál Vyvoleného konat neměl.

„Co… co to je?!“ zalapal Švéd po dechu.

„Meulle,“ promluvil Arian Hulaimé d’Agoulle a upřel na něj zrak.

„Co?“

Plukovník jako by se probral ze zamyšlení. „Cože… ach, promiň, Axeli. Bon jour.“

„Bon jour,“ oplatil pozdrav nesoustředěně mladík a vydal se ke svému místu po plukovníkově pravici. „Co je to meulle?“

„Promiň,“ pokusil se plukovník o úsměv. „To jsem tě omylem pozdravil gonsky. Na co jsi se ptal předtím?“

„Co to máte na sobě za parádu?“

„Kaftan.“

„Kaf… co?“

„Kaftan,“ zopakoval pán domu, upil vína a dlouho jej válel po jazyku. „Dostal jsem jej jako svatební dar od generála… tehdy kapitána… Saforova. Řekl jsem si, že si ho dnes obleču. Ostatně je docela pohodlný.“

„Ještě turban a budete vypadat jako Osman,“ neodolal Axel. Vzápětí prudce uhnul před pohlavkem, který na něj plukovník namířil, a tak rána nezasáhla jeho temeno, nýbrž škrtla o jeho levé rameno.

„Mé ženě jistě udělá radost, že jsem si jej vzal.“

„A nebojíte se, pane, že je taky otrávený? Když je od generála Saforova…“ Axel si nalil víno do poloviny sklenice a pomalu upil.

„Ne. Už ne. Pochopitelně jsem si vyžádal, aby jej přede mnou oblékl někdo jiný,“ odpověděl, na rozdíl od Axela bez náznaku žertu v hlase, plukovník. Náhle se prudce opřel v křesle a tiše sykl. Hmátl po číši a znovu se napil.

Axel se na něj podíval. „Co je vám, pane?“

„Od noci mě strašně bolí zub,“ procedil plukovník tónem, který svědčil o tom, že si přeje změnit téma.

Axel mu milerád vyhověl, neodolal slabému úsměvu a toužebně vyhrkl: „Pane, směl bych se jet projet?“ Zalétl pohledem k oknu naproti sobě. „Venku je tak hezky…“ Zima mu připomínala rodné Švédsko.

„Ne, Axeli. Takhle bude venku ještě několik týdnů, dnes s tebou chci zase procvičit šerm. A nevykrucuj se, dlouho jsme netrénovali!“

Mladík schlípl. „Ano, pane,“ pronesl prkenně. Smutně teď hleděl na nádvoří, kde pobíhal plukovníkův nejstarší syn Alexandr, honil zrzavou kočku a chňapal po jejím ocase.

„Ještě z jednoho důvodu tě nepustím na projížďku,“ promluvil tvrdě plukovník. „Je to trest.“

To poslední slovo zapůsobilo na Švéda tak, jako by nad ním švihl bičem. Škubl sebou a obrátil ke svému chlebodárci nevěřícně pohled. „Trest? Za co?“ hlesl slabě.

„Viděl jsem Röm.“

Asi půl minuty bylo ticho.

„Nelíbí se mi to, Axeli,“ pokračoval stroze plukovník, když na něj mládenec dál upřeně hleděl. „Vídávám různé dívky opouštět tvou komnatu častěji, než by bylo vhodné. Nepřijde ti, že jich máš až příliš mnoho?“

Pokrčil rameny a zamračil se. „Prosím za prominutí, pane, ale co je vám po tom?“

Muž udeřil do stolu. „Jsou to moje služebné! Jestli nemohou vykonávat svou práci, protože jim překáží břicho s tvým panchartem, leccos mi po tom je, nezdá se ti?!“

Axelovi se rozbušilo srdce a spadla mu čelist. „Nějaká snad… nosí moje dítě?“

„Pokud vím, zatím ne. Ale při tomhle tvém chování je to jen otázka času. A varuji tě, Axeli, jestli…“ nepatrně se ušklíbl „… nebo spíše až k tomu dojde, okamžitě tě s tou dívkou ožením!“

„Já se nechci ženit!“ ohradil se halasně.

„To mě nezajímá, pokud tebe nezajímá, co ti tu kladu na srdce,“ upozornil chladně plukovník.

Axel zatínal zuby, až ho to téměř bolelo. Vřel v něm vztek.

„Jdete pozdě!“ štěkl plukovník d’Agoulle.

Axel zdvihl pohled. Naproti němu usedala trochu zadýchaná princezna Saforovová, plukovníkova manželka. „Omlouvám se,“ špitla a sklonila hlavu.

Její manžel jí nadzvedl bradu, zadíval se na ni a Axel postřehl, že ji očima úplně svléká z modrých šatů. Nechápal, co na ní vidí, Axel už viděl krásnější ženy než byla Světlana Nikitovna. Polovina služek a děveček na panství byla krásnější než Světlana Nikitovna… „Budiž vám odpuštěno,“ špitl pán domu a jemně manželku políbil.

„Vzal jste si ten kaftan!“ usmála se mladá žena. Měla husté předlouhé kaštanové vlasy spletené do mohutného copu na zádech, šedé oči, vysoké čelo. Její nos byl na Axelovy poměry příliš dlouhý a ňadra příliš velká, její úsměv však musel i on ohodnotit kladně.

„Ano, a ač jsem tím sám překvapen… líbí se mi,“ přiznal plukovník.

Princezna opět sklopila hlavu. „Alespoň něčím vám Ivan udělal radost…“

Axel se pohodlně opřel a obrátil pohled ke stropu. Poté, co ho plukovník vyplísnil za jeho milostné touhy, neměl nejmenší chuť přihlížet, jak tu sám zamilovaně krouží kolem princezny, kterou navíc on, Axel, vůbec pohlednou neshledával. Byl neskonale vděčný, když jim přinesli jídlo. Nadšeně se pustil do horké ovesné kaše plné sušených bobulí a pro tu chvíli na vztek a lítost pozapomněl… Pocítil na sobě plukovníkův přímo palčivý pohled. Uvědomil si, že talíř od kaše vylizuje. Pokusil se o omluvný výraz a položil nádobí na stůl. „Pardon,“ zahučel co možná nejvíc přesvědčivě, i když mu to líto vůbec nebylo, kaše byla vynikající a on miloval sladké.

„Půjdu nakrmit Světlanu Arianovnu,“ pravila prkenně princezna, a když jí manžel nesoustředěně pokynul, vstala a odešla.

„Nezapomeň, Axeli, až dojím, půjdeme šermovat!“ připomněl plukovník svému schovanci, když polkl sousto. Jako by mohl mladík zatím zapomenout, co mu jeho pán uložil. Nabral si další sousto na lžíci a slabě pohnul rukou, do úst však už kaši nedonesl.

Někdo se zastavil ve vchodu do jídelny. „Omlouvám se, pane plukovníku, že vás ruším u snídaně,“ použil svůj drsný hlas poručík Richard Näüs, velitel ozbrojené posádky při tvrzi Hulé. „Přijel posel s nějakým dopisem.“

Pán domu odložil lžíci zpátky na talíř. „Přiveď ho,“ řekl poručíkovi a potom se obrátil na své chráněnce. „Axeli, děvče, můžete jít.“

Ze svého obvyklého stanoviště ve volném rohu místnosti po plukovníkově pravé ruce, odkud ji od vchodu z chodby nemohlo být vidět, se vynořila Agrippina a spěšně zmizela. Axel Fössr dopil hlt vína ve sklenici, vstal a hotovil se rovněž vzdálit. To už posel předával plukovníkovi dopis. Švéd nedošel ještě ani k poslednímu ze čtyř menších stolků pod okny, když ho hlas jeho pána zadržel: „Změna plánu, Axeli.“ Mladík se otočil na podpatku. Plukovník slabě šustil dopisem o stehno. „Budeme mít návštěvu,“ prohlásil bez valného nadšení.

„Kdo přijede?“ zajímal se Axel. „Dnes, na Štědrý den?“ doplnil vzápětí o poznání víc užasle, když si sám tuto skutečnost připomněl.

„Vévoda Peer d’Agoulle.“

„Kdo?“

„Stručně řečeno náš nový soused. 2. listopadu zemřel starý vévoda d’Agoulle, strýc tohohle Peera. Mladý vévoda se konečně nastěhoval do zámku, který po něm zjevně zdědil. Přijmeme ho, bylo by nezdvořilé ho odmítnout, tím spíše dnes, v den narození Páně. Přijede na oběd, takže půjdeš s ostatními nalovit ryby.“

Axel sice mezi sděleními „přijede na oběd“ a „půjdeš s ostatními nalovit ryby“ neviděl žádnou souvislost a nechápal spojku, již mezi nimi plukovník užil, ale jeho úkol mu byl jasný. Přikývl. I když cestou z místnosti procházel kolem kamen, měl dojem, že mu ruce už teď mrznou.

„Axeli!“ zavolal za ním ještě plukovník. „Ale s tím šermem počítej hned zítra!“